romea - logo
27. května 2018 (neděle)
svátek má Valdemar
Loading
rozšířené vyhledávaní

Romské alibi v rumunských médiích: Rasismus, antirasismus a symbolický obětní beránek

Rumunsko, 25.5.2012 9:49, (Romano voďi)
Ilustrační foto: Róbert Lakatos
Ilustrační foto: Róbert Lakatos

Abych se předem vymezil vůči případným dezinterpretacím následujícího textu, rád bych úvodem zřetelně formuloval, že rasismus pokládám za reálný, staro-nový problém evropských societ, a zároveň upřímně doufám, že idea antirasismu se může v rámci evropské politiky znovu stát zdravou a progresivní.

Takový vývoj by byl ale nutně podmíněn pozastavením transformace antirasistického diskurzu, zaměřeného na zájmy menšin, který probíhá v rámci strategie politického alibismu, jehož cílem je odvést pozornost od skutečných problémů. 

Ve střední Evropě tvoří sociální skupinu, jež je tímto pokřiveným obrazem postižená nejvíce, nade vší pochybnost Romové.Data, z nichž zde vycházím, jsou součástí transylvánského, potažmo rumunského jevu, jsem však přesvědčen, že většinu mých závěrů lze  - s nezbytnými modifikacemi - aplikovat na celou střední Evropu.

Nedávno jsem byl pozván do televize Transilvania Live TV, do show Sabina Ghermana. Mými dalšími spolu-hosty byl jednak mladý leader lokální romské komunity, jednak pracovnice sociálního oddělení radnice města Cluj-Napoca.  Nic nenasvědčovalo tomu, že se něco zvrtne: zkušený novinář Sabin Gherman je smělý, moudrý člověk a na slovo vzatý odborník; předák místních Romů se ukázal jako nesmírně inteligentní, zdvořilý, vstřícný a dobře informovaný host. A také pracovnice z městské radnice se – v rozporu s pověstí této instituce, které bývá vyčítána dezorganizace, korupce a nepřátelský přístup k Romům, či lépe řečeno, chudým Romům – ukázala být plna dobré vůle.

A vskutku – na první pohled proběhl pořad zcela korektně: Sabin Gherman i my ostatní jsme nechali naplno zaskvít své vědomosti, dialektické schopnosti a dobré úmysly; produkční si mnul ruce, že nenásledovaly zlé reakce tisku a pořad zaznamenal jistý úspěch také u veřejnosti – lze-li za veřejnost pokládat množství diváků, které nás sledovalo v poledním čase na sotva půl roku starém televizním kanálu...

V čem tedy vězí problém? Potíž, kterou jsem zaznamenal už v průběhu pořadu a která se ovšem z pochopitelných příčin neměla šanci konceptualizovat přímo na místě, tkví ve skutečnosti, že ač jsme byli všichni tři pozváni s ohledem na naši – ať už takovou či onakou – zkušenost s rumunskými Romy, během oné hodiny jsme takřka nezmínili ani romštinu jako jazyk a problematiku spojenou s nezbytným úvodem do její výuky ve školách a obecně s počtem romských studentů, ani otázku identity, její nízkou konzistenci v Rumunsku v roce 2012 a s tím související slabou romskou politickou reprezentaci atd. Namísto toho se probírala témata, jež jsou – částečně oprávněně – považována za skutečnou “romskou agendu” v Rumunsku: špatný stav silnic a cest, dodávky vody, nezaměstnanost.

Žádný ze zmíněných problémů pochopitelně není specificky romský. Já sám, coby “běloch” z Alsaska a zároveň přesídlenec žiju částečně ve vesnici Méra, která se nachází v sousedství sedmihradského města Cluj-Napoca. A stejně jako většina ze zhruba 1500 převážně maďarsky hovořících obyvatel tohoto města bydlím v domě, který je připojen pouze k lokálnímu vodojemu (což sebou nese časté odstávky, nestabilní tlak a nekontrolovanou chemickou kvalitu vody), jeho elektrické rozvody byly vybudovány před mnoha dekádami v dobách hluboké totality, a většina vedlejších ulic jsou ve skutečnosti blátivé potoky.  

Libovolný čtenář obeznámený se situací Romů ve střední Evropě,  si snadno domyslí, že Romové žijící na venkově - jichž je zhruba 20 procent a kteří obvykle žijí v chatrných domech na kopci (ačkoli bez zřetelné separační linie, která by je dělila od “bělochů”) - jsou situací zasaženi nejvíce.

Většina problémů, zejména těch, jež lze řešit pouze na veřejné úrovni (např. dodávky vody), je však obyvatelům bez rozdílu etnicity palčivě společná, jak už to u většiny vesnických komunit a u poměrně velkého množství městských periferí v Rumunsku bývá. Ve vsi Méra jsou si nejbohatší gádžové i nejchudší Romové tragicky rovni v otázce enormních výdajů, potřebných ke zbudování stabilní zásobovací sítě. Tato skutečnost je zároveň jasným důvodem, proč je lidem zapotřebí státních institucí a veřejných investic. To je teorie, s níž se ztotožňují dokonce i konzervativní ekonomické vize.

Skutečný problém tedy nese jasné pojmenování: chronický nedostatek financí v rumunské státní pokladně. Také nezaměstnanost, médii často spojovaná s nedostatkem vzdělání, je shodně alarmující v romských i neromských komunitách; většina sociálně slabých pracujících v Rumunsku jsou ve skutečnosti vysoce kvalifikovaní “bílí lidé”, nucení akceptovat méně kvalifikované profese, které jim je ekonomika s dominantním importem připomínající ty ze Třetího světa schopna nabídnout.

I proto bych tedy, ačkoli nemám v úmyslu popírat reálnou kulturní diskriminaci v oblasti přístupu ke vzdělání, rád konstatoval zřejmé: neexistuje vzdělávací program, který by Romům či Neromům nabídl  práci v zemi, kde veškeré ekonomické i finanční strategie  - minimálně v uplynulé dekádě - podporovaly práci načerno coby nejvýhodnější strategii přežití.

Co tedy vede média k tomu, aby z těchto otázek činila “rasový problém”? Zmínit lze hned několik motivací: v řeči médií jsou Romové coby vysoce pitoreskní, spíše hlasitá a mírně exhibicionistická kultura obvykle dobrým byznysem; oproti nim je “bílá chudina” poněkud nezáživná: často odmítá nechat fotografovat či natáčet své polonahé, “přírodně” stylizované děti a navíc… je příliš podobná divákům samotným! Identifikace, která je klíčovým procesem jakékoli aranžované reprezentace včetně toho druhu reality show, který známe pod názvem “TV zprávy” nebo “dokumentární film”, by měla pravděpodobně nežádoucí efekt, kdyby se ukázalo, že typickou obětí této zkorumpované politiky, je ve skutečnosti divák sám.

Neromští obyvatelé Rumunska tedy žijí, pokud jde o Romy, v hluboko zakořeněné schizofrenii:  například lokální druh etnopopu zvaný manele, který je obvykle interpretován romskými muzikanty a téměř na oficiální úrovni uznávaný jako moderní inkarnace romské lidové hudby, je nesmírně populární mezi rumunskou dělnickou třídou a sedláky, hraje se na všech svatbách atd. Každodenní rumunský slang je plný romského výraziva, přejatého ať už před stovkami let či předevčírem. Ale abych to vzal zkrátka: Romové tak, jak je zobrazují rumunská média, jsou vlastně jakousi temnou stránkou rumunského života a kultury. To je stanovisko, který každý raději na veřejnosti popře, v zájmu pózy slušného, korektního, konkurenceschopného bílého Evropana. Jinými slovy, spolu s tím, jak se zvětšuje průrva mezi médii uměle vyvolávaným způsobem, jakým Rumuni nahlízejí sami na sebe coby na jakési hollywoodské postavy, které úspěšně pracují (v ekonomice nezaměstnanosti) a šťastně konzumují (zejména importované zboží, které si může dovolit čím dál méně lidí, nechtějí-li zabřednout do dluhů), roste také potřeba udržovat na symbolické rovině odstup od temné stránky společnosti, skrze mediální reifikaci : to divné stvoření, které sleduji v televizi a pronáším o něm moudré analýzy za použití pojmového aparátu vypůjčeného od vysoce kvalifikovaných komentátorů zvaných do televizních show; tedy: to stvoření přece rozhodně nemůžu být já.

A přesto; ze všech těch tolik rozmanitých romských komunit žijících v Rumunsku jsou právě ty, jež se stávají předmětem tohoto typu mediálního zpředmětnění, zároveň těmi, které nabízejí nejužší reflexi nemajetných neromských komunit. Tradiční, vysoce organizované a záměrně izolující se skupiny – jejichž nejlepším příkladem jsou bezesporu komunity “Gáborovců” – žijí obyčejně v lepších podmínkách, díky zachování tradičního řemesla/obchodu svých předků a úspěšné adaptaci na porevoluční poměry - mají vyšší (ač často nepravidelné a daňově neregistrované) příjmy. Na druhou stranu, komunity takzvaných “domácích Cikánů”, které de facto splynuly s rumunským venkovským a městsko-periferním lumpenproletariátem jsou první a největší obětí zbídačování a zároveň oblíbení aktéři mediálních show na téma “život v chudobě”. Téměř všichni “Gáborovci” mají romštinu jako mateřský jazyk (a používají ji také v zahraničí, coby dorozumívací kód v obchodní komunikaci s Romy z nejrůznějších zemí, od Německa a Polska až po Rusko), obyčejně jsou suverénně bilingvní (s rumunštinou coby úředním jazykem) nebo dokonce trilingvní (zejména ti, kteří se narodili či nyní žijí na územích Rumunska s vysokým podílem maďarské populace), zatímco ztráta romštiny je obvyklý a vysoce aktuální rys většiny “domácích Cikánů”.

Vezmeme-li v úvahu formy rodinné struktury, náboženské zvyklosti a dokonce i styl odívání, dospějeme k jednotnému závěru: chudší Romové v Rumunsku jsou ke kulturní asimilaci náchylnější, než je tomu u Romů bohatšch. Romové-Gáborovci mají také jistý mediální status celebrit; zejména díky svému povinnému, poměrně exoticky vyhlížejícímu dres-kódu, nejsou však příliš nakloněni rozhovorům, neradi se nahlas ozývají (což platí i o případech, kdy by jejich stížnosti teoreticky nalezly oporu v zákonech) a kamery takřka nikdy nepřekročí práh jejich domů; pro většinu neromských Rumunů tak zůstávají němou vizí, formou klišé, jehož podoba se utváří výhradně na základě poněkud pompézní exhibice bohatsví několika ojdinělými členy komunity. A také automatickým podezíráním majoritou z kriminální činnosti, ačkoli valnou většinu Gáborovců tvoří tvrdě pracující, prosperující řemeslníci a obchodníci, kteří na korupčních praktikách neparticipují v míře o nic větší než kterýkoli průměrný neromský bussinessman v dnešním Rumunsku.

“Domácí Cikáni” si oproti tomu obvykle neosvojili žádnou z tradičních forem obchodu či řemesla, vykazují vysoký stupeň jazykové kreolizace – část z nich je monolingvní a hovoří některou z mnoha variant etnolektů vycházejících z romské slovní zásoby, a nemluví tak de facto ani standardní rumunštinou, ani “čistou” romštinou.  Oblékají se jako gádžové z jejich bezprostředního okolí (tj. jako ti nejchudší z rumunských gádžů, do laciných secondhandových produktů západní módy z městských periferií), mají otevřenější postoj ke smíšeným manželstvím, nedodržují tak striktně náboženské předpisy a obecně u nich chybí model hierarchizované rodiny a rodové záchytné sítě, což je jev, který činí “Gáborovce” tolik úspěšnými v zemi, kde rodinné vazby, osobní známosti a přátelství mají při aktuálním rozhodování často větší váhu než legální či profesionální aspekty.

Já sám jsem například učinil následující zkušenost – pro členy vlivných gáborovských patriarchálních rodin je snazší se zbavit zasloužené silniční pokuty (stejně jako je tomu u většiny neromských nouveaux riches), než je pro mé přátele a sousedy z řad “domácích Cikánů”, nebo, v daném případě ostatně i pro Maďary, zařídit, aby jim vyasfaltovali silnici.  Znovu se dostávám k tomu, že také v tomto případě nese zdůrazňování role rasovosti v nespecificky etnických životních aspektech stabilní multikulturní společnosti riziko, že se jím zakryjí skutečné a zásadní důvody, které v tomto případě nesou název “rozsáhlá a hluboko zakořeněná zkorumpovanost veřejných činitelů”.

Paralelně s tím jak většina příslušníků rumunských politických a ekonomických elit oficiálně zavrhuje rasismus, následujíc tak západní ideologické vzory, stává se tento jev jako takový společenským markerem chudoby a nedostatku společenské prestiže. Jeho veřejné pranýřování rumunskými žurnalisty a zaměstnanci neziskových organizací sebou sice nenese žádné riziko (jako je tomu dosud leckde jinde), ale antirasistický diskurz se paradoxně může stát nástrojem sociální represe, coby argument, jehož cílem je vnutit sociálně slabým vrstvám jedinou komplexní vizi strategie sociálních a kulturní změny, v jejímž rámci získávají jednotlivci z nižších sociálních vrstev smutné právo být násilím převychováváni proti – v nejlepším případě – alkoholismu, sexismu, rasismu a dalším nešvarům… ovšem kromě chudoby. Takovéto manipulace s ideou antirasismu mají pochopitelně velice široký polarizační efekt na pracující třídu – vytvářejí nový typ antagonismu mezi zjevně šikanovanými a skupinami sociálně slabých, a propůjčují nelegitimní důvěryhodnost rozličným typům populistů a asimilačním teoretikům. Koneckonců, je-li skutečnost, že je někdo Rom, primárně nahlížená jako zdroj bídy a neúspěchu, jaké jiné řešení “sociálního problému” je logicky první nasnadě, než– v nejlepším případě kulturní – vymýcení romské identity jako takové...

A co je ještě horší – je-li to vůbec možné – Rumunsko, coby kulturní a ekonomická kolonie Západu, žije pod stálým vlivem západních médií, která je shledávají jako ideální pole pro natáčení blahosklonných TV relací na téma “jak špatně se lidé měli za dob totality, jak totalitní dědictví stále žije a jak lze prakticky každou minutou očekávat masivní migraci obyvatel.”

Většina z těchto relací se pak přímo rochní v naturalistickém zobrazování rumunského romského lumpenproletariátu (obvykle z periferie Bukurešti), jenž se tak stal jedním z mezinárodně nejproslulejších aspektů jinak široce ignorované rumunské reality. Neromští obyvatelé Rumunska jsou tudíž velice náchylní k závěrům, že Romové “kazí jejich národní pověst”, což je zjevný nesmysl: jednak proto, že Rumunsko je země, která prakticky nevlastní žádnou mezinárodně uznávanou značku, jednak proto, že částečný podíl Romů na veškerých “exportních produktech”, které popularizují rumunskou kulturu v zahraničí v příznivém světle (romští muzikanti s oblasti Clej a/nebo vystupující ve filmech Tonyho Gatlifa etc.), je nesporný. A, jakkoli se tato “gypsizace” Rumunska jeví Rumunům jako nespravedlivá, tato západní mediální módní vlna ve skutečnosti obloukem proniká zpět do struktury rumunských TV zpravodajství a dokumentaristiky, živí je a posiluje výše zmíněný fenomén. Tyto postřehy by teoreticky měly vést romské vzdělance – pochopitelně dobře obeznámené – jako tomu je u většiny odborníků na výzkum menšin – s konceptem přenášení morální zodpovědnosti na příslušníky menšin – aby vzali do úvahy koncept symbolického přenášení zodpovědnosti, který je podle mého názoru často psychologickým pozadím mediální viktimizace ekonomicky potřebných menšin. A především – že proti symbolickému přenášení zodpovědnosti, které je v konečném důsledku stejně nebezpečně zcizující jako to morální, by se mělo vystupovat neméně rezolutně, a to i v případech, kdy ho autoři naivně či mazaně prodávají pod nóbl značkou antirasismu.

Raoul Weiss - Francouzský spisovatel, nakladatel, překladatel a novinář žije v rumunském Sedmihradsku. Hovoří plynně francouzsky, maďarsky, anglicky a německy. Raoul Weiss působil mimo jiné jako manažer romských vesnických kapel ze Sedmihradska a často funguje jako mediátor mezi tamějšími romskými komunitami a západními výzkumníky. Jeho blog naleznete na: http://korkorezhau.blogspot.com

Raoul Weiss, z angličtiny přeložila: Adéla Gálová
Přečteno: 4383x

Kam dál:

Štítky:  

Analýzy, Medializace, RV, RV 5/2012



HLAVNÍ ZPRÁVY

Bohumil Straka (Facebook Bohumila Straky)

Politik štval proti Romům. TOP 09 ho stáhla z kandidátky ve volbách

25.5.2018 15:50
Politik za TOP 09 Bohumil Straka, který se postavil proti dočasnému přistěhování sociálně vyloučených lidí do areálu bývalé Léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) na Červeném kopci v Brně, se nedostal na kandidátku do zastupitelstva a jeho šance ve volbách budou mizivé. Strana tím reaguje právě na jeho aktivní roli při organizování odporu proti stěhování lidí z ilegální ubytovny v Šámalově ulici v Židenicích, kteří se do těžké situace dostali kvůli dluhům jejího provozovatele. Informoval o tom deník idnes.cz.
 celý článek

Renata Patkaňová (FOTO: Antonín Jelínek)

Renata Patkaňová: Romy neprotěžuju

25.5.2018 11:49
Už na základní škole měla Renata Patkaňová jasno – jednou bude pomáhat lidem. Když se v Kolíně otevřel první ročník střední školy se sociálním zaměřením, nad výběrem školy neváhala a dnes pracuje jako ověřovatelka dávek hmotné nouze na Úřadu Práce pro Prahu 2. Zároveň pokračuje ve studiu na vysoké škole a ostatním pomáhá i o svém volném čase.
 celý článek

Ilustrační foto. (FOTO: Pixabay.com)

V Ústí skončí dvě ubytovny, dotkne se to 230 lidí

24.5.2018 13:29
V Ústí nad Labem ukončí ke konci června provoz dvě ubytovny. ČTK to potvrdila jejich provozovatelka Lea Anderlová. V objektech žije v současné době asi 230 lidí, z toho 80 dětí. Město nepočítá s tím, že by jim nabídlo náhradní bydlení.
 celý článek

Diskuse:

Každý diskutující musí dodržovat PRAVIDLA DISKUZE SERVERU Romea.cz. Moderátoři serveru Romea.cz si vyhrazují právo bez předchozího upozornění odstranit nevhodné příspěvky z diskuse na Romea.cz. Při opakovaném porušení pravidel mohou moderátoři diskutéra zablokovat.

 

Další články z rubriky







..
romea - logo