V táboře Belžec zabili nacisté za sedm měsíců až 600 tisíc lidí, většinou Židů a také několik tisíc Romů

Němečtí nacisté a jejich pomahači zavraždili při holokaustu na šest milionů židů. Tato genocida začala po přepadení SSSR v červnu 1941, na podzim 1941 začali nacisté s výstavbou vyhlazovacích táborů. V táboře v Belžeci na jihovýchodě Polska, který byl zprovozněn před 80 lety, 17. března 1942, bylo za sedm měsíců provozu zavražděno půl milionu až 600.000 lidí, převážně židů z Polska, Ukrajiny, Německa, Rakouska či českých zemí a také několik tisíc Romů.

V táboře byli nejspíš zabiti i manželé Otto a Martha Stadlerovi, kteří pocházeli z českých zemí. Otto se narodil v pošumavském Strážově, jeho budoucí choť v moravských Koryčanech (rozená Druckerová), seznámili se ve Zlíně. Mezi válkami žili ve Vídni, kde měl Otto obchod s textilem a kde se jim narodili synové Harry a Robert. V roce 1934 se přestěhovali do Klatov (nedaleko od Strážova), pak do Plzně a v dubnu 1939 do Prahy. Oba syny zachránil sir Nicholas Winton, který je vlakem odvezl do Británie. Manželé pak putovali v únoru 1942 do Terezína, odkud v březnu 1942 odjeli do tábora v Izbici a pak do belžeckých plynových komor.

Na počátku roku 1940 zde Němci založili židovský pracovní tábor, který byl ale na konci roku uzavřen. V listopadu 1941 zde pak v rámci tzv. akce Reinhard (pojmenovaná podle jednoho ze spoluautorů holokaustu a "kata" českého národa Reinharda Heydricha) začal budovat vyhlazovací tábor. Ten měl zpočátku jen dvě části (administrativní a vyhlazovací) a v táboře byly tři plynové komory. Na jaře 1942 byla postavena nová budova s šesti plynovými komorami o rozměrech pětkrát čtyři metry, nad jejímž vchodem byl nápis "Sprchy a dezinfekční prostory".

Na konci prosince 1942 byla činnost tábora ukončena, nejspíš kvůli nedostatku místa pro masové hroby. Do jara 1943 byly tyto hroby otevřeny a těla obětí spálena, tábor byl zrušen koncem června 1943. Na jeho místě pak vyrostl statek, kam se nastěhovali dva ukrajinští strážníci. V létě 1944 byl Belžec osvobozen Rudou armádou. Po válce bylo toto místo dlouhá léta opuštěno a zapomenuto. První menší pomník byl zde umístěn v roce 1963, muzeum bylo otevřeno až v roce 2004.

Za genocidu byl odsouzen jen jeden člověk, strážce Josef Oberhauser. Osm bývalých nacistů bylo v belžeckém procesu v Mnichově v roce 1963 zproštěno obvinění z válečných zločinů, Oberhauser byl až v lednu 1965 odsouzen na čtyři a půl roku. Z toho si ale odseděl jen půlku, poté se vrátil do Mnichova, kde pracoval jako číšník. Zemřel v roce 1979.