romea - logo
21. září 2021 (úterý)
svátek má Matouš

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Zdravotní sestra Kateřina Fénešová: Zdraví bereme jako samozřejmost

18.12.2020 15:37
Kateřina Fénešová (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)
Kateřina Fénešová (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)

„Romové jsou obecně spíše citlivější, plačtivější, kladou větší důraz na rodinu, mají větší strach z některých zákroků a nemocničního prostředí,“ říká zdravotní sestra Kateřina Fénešová, která má za sebou zkušenosti z dětské onkologie Fakultní nemocnice Motol a nově nastupuje na covidové odběrové centrum chomutovské nemocnice.

Jaké jsou nejtěžší a nejhezčí chvilky pro sestřičky na onkologii?

Nejkrásnější chvíle pro mě byla, když jsme jednomu chlapečkovi ukončovali léčbu, vytahovali jsme mu centrální žilní katetr a on mohl odejít se svými rodiči domů. Naopak nejtěžší chvíle zdravotní personál zažívá, když se pacienti vrací s relapsem poté, co se už jednou z leukémie vyléčili, ale nemoc udeřila i podruhé. To byly jedny z nejtěžších okamžiků, které jsem na oddělení zažívala.

Kateřina Fénešová (2000) pochází z Chomutova. Vystudovala Střední zdravotnickou školu Chomutov, v současnosti studuje bakalářský obor Všeobecná sestra na II. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Působila v Domově seniorů Písečná, na ortopedii v Nemocnici Chomutov, dětské hematoonkologii a spondylochirurgii FN Motol během jarní vlny pandemie.

Řekla jste si někdy, že léčba je u pacienta zbytečná?

To se mi nikdy nestalo. Pokaždé jsem u dětí potýkajících se i se zákeřnou formou nemoci viděla i sebemenší pokrok. Dnes už leukémie nepatří mezi nevyléčitelná onemocnění, ale dá se léčit a často úspěšně. Setkala jsem se spíš s vedlejšími účinky spojenými s chemoterapií. Těch je mnoho, nejčastěji dětským pacientům velmi bolestivě do krve popraskají rty, často jsou proto i na morfinu, nemohou přijímat tekutiny a stravu. Vyžaduje to několikadenní léčbu antivirotiky, ale dá se to zvládnout.

Předpokládám, že jste během svého působení na onkologii zažila i smrt dítěte…

Když jsem nově nastoupila na lůžkové oddělení, jeden dětský pacient bohužel zemřel. Poznat jsem ho nestihla, o jeho smrti mě informovala kolegyně. Řekla mi, že jeden chlapeček to nezvládl. Díky Bohu jsem od té doby smrt malého pacienta během působení na onkologii nemusela zažít. A jsem za to ráda, sama nevím, jak bych na to reagovala. Smrt u pacienta jsem zblízka zažila pouze na interně. To se jednalo o staršího pacienta. Člověk se s tím musí nějak popasovat. Nemůžete se zhroutit, i když je to pro nás jako zdravotnický personál vždycky těžká situace. Musíte jít dál, protože na oddělení v tu chvíli máte další pacienty, o které se musíte postarat. U dítěte by to pro mě bylo určitě jiné, nejspíše by to na mě dolehlo o poznání víc.

Polovina úspěchu je prý psychický stav pacientů. Uvědomují si děti svou nemoc?

Ti starší, kterým je třeba šestnáct nebo sedmnáct let, si to samozřejmě uvědomují. Menší děti zatím ne, jsou usměvavé, veselé, hrají si. Ale pokud užívají kortikoidy, tak i ony mohou být třeba náladové, ale je to otázka jen několika dní. Se staršími pacienty jsem si povídala, někdy hrála hry na počítači nebo stolní hokej. Snažila jsem se být s nimi tak trochu jako kamarádka a ulehčit jim tím co nejvíce pobyt v nemocnici a odloučení od rodiny.

Zdravotní sestra bývá někdy i jediným člověkem, kterému se pacient svěří se svými pocity. Obracejí se na vás pacienti se svým trápením, musíte být tak trochu psycholog, kamarád…?

Právě ti starší pacienti se mi svěřovali i se svými vztahy v rodině, třeba mezi rodiči, kteří se hádají nebo jsou rozvedení. Bylo jasné, že se rodinná situace odráží na stavu pacienta. Když má špatnou náladu a celkově se mu nedaří dobře, je na zdravotním personálu, aby ho povzbudil.

"A hlavně máme to štěstí, že v Česku je vůbec nejlepší dětská hematoonkologie."

Zažívala jste denně stresové situace, ale i ty radostné, kdy jste byla svědkem, že se pacientovi dařilo natolik lépe, aby byl z péče nemocnice propuštěný. Jak jste se s vypjatými situacemi vyrovnávala?

Musím říct, že ty na mě dopadaly docela hodně zejména proto, že jsem v Praze žila sama. Byla jsem buď v práci, nebo doma, ale neměla jsem kolem sebe rodinu a přátele, se kterými bych si vyčistila hlavu. A i doma jsem byla myšlenkami na oddělení, občas jsem byla s pacienty v kontaktu i po pracovní době. Stávalo se mi, že se mi svěřovali se svým zdravotním stavem, s tím, co je trápí, co je bolí a především s příznaky, které nechtěli říct ani lékařům, protože se báli, že by je třeba nepustili na víkend domů. Cenila jsem si jejich důvěry, ale co se týkalo jejich zdravotního stavu, musel o všem vědět jejich ošetřující lékař.

Nemáte pocit, že ona obecná psychická náročnost onkologie se poněkud přeceňuje? Je třeba opustit obraz onkologie – rovná se utrpení a smrt? Přeci jenom neméně psychicky náročná může být traumatologie s trvalým postižením mladých lidí nebo řešení vývojových vad v pediatrii.

Dnes už to určitě neplatí. Z oddělení se nám domů vracely vyléčené děti, ale lidé to stále ještě vnímají tak, že pokud má někdo diagnostikované onkologické onemocnění, tak to znamená, že brzo umře. Ale opravdu to tak vždy není. Možná dřív, kdy medicína nebyla na takové úrovni jako dnes. A hlavně máme to štěstí, že v Česku je vůbec nejlepší dětská hematoonkologie. Navíc Nemocnice Motol využívá například i moderní paliativní onkologickou péči a usiluje nejen o prodloužení, ale především o vyšší kvalitu pacientova života, který mu zbývá.

Musela jste někdy vyvracet dezinformace a mýty o rakovině ve svém okolí?

Když řeknete, že pracujete na onkologii, tak se vás každý hned vyptává, jak to celé psychicky zvládáte. Veřejnost je přesvědčená, že onkologie je smutné oddělení, ale člověk, který tam pracuje a chce tam pracovat, to vidí jinak. Děti jsou vždycky úžasné, hodně jsme se s nimi nasmáli a snažili se jim udělat ten pobyt v nemocnici co nejpříjemnější.

A proč jste tedy nakonec z dětské onkologie odešla?

Kromě práce mě v Praze nic nedrželo a nestálo mi to za deprese ze samoty. Už mi ani nepomáhalo vracet se do rodného Chomutova na víkend za rodinou a kamarády, kteří mi rozumí i proto, že sami v nemocničním prostředí také pracují.

Jakému oboru ve zdravotnictví se chcete v Chomutově věnovat?

Ráda bych zase na onkologii nebo hematologii, ale tady v Chomutově se tomuto oboru v nemocnici nevěnují. Ráda bych pracovala alespoň na transfůzním oddělení, to by mě naplňovalo, ale v menší nemocnici, protože mi velké špitály nevyhovují. Pocházím z malého města a je pro mě důležité, že lidi k sobě mají tak trochu blíž, kolegové se na nemocničních chodbách zdraví, i když se předtím nikdy neviděli. Ve velké nemocnici tohle nezažijete. Z Motola teď přecházím do nově otevřeného odběrového covidového centra a už se moc těším. Ale na Motol budu vzpomínat v dobrém, kolegové byli úžasní, vycházeli jsme spolu dobře, dost mě toho naučili, pomáhali mi a za to jim moc děkuju.

"Pokud se nebudou dodržovat opatření včetně nošení roušek, počty budou stále stoupat a pandemie se nezbavíme."

Zkušenosti s koronavirem máte už z první vlny, kdy jste působila na oddělení s covidovými pacienty. Jak jste vůbec vnímala, že se i Česko potýká s pandemií, která je pro svět zcela neznámá?

Uvědomila jsem si to v okamžiku, kdy čísla nakažených začala prudce naskakovat, všechno se uzavřelo, začala platit karanténa a byli jsme od všeho odstřihnutí. Jako studenti zdravotnických škol jsme museli povinně nastoupit do nemocnic pomáhat. Byla jsem na spondylochirurgii, oddělení specializovaném na chirurgii páteře, kde jsme měli zřízené covidové pokoje pro pacienty s koronavirem. Brala jsem své zapojení v takové době jako samozřejmost, i když jsem měla strach, abych nenakazila svou rodinu. Ale nebyla jsem tomu vystavena dvanáct hodin denně jako třeba ti, kteří pracovali na odděleních s pacienty ve vážném stavu. Ochranný oblek, ve kterém bylo nesnesitelné horko, jsem si oblékala, jen když jsem šla podávat pacientům léky. Pacienti zde měli lehký nebo bezpříznakový průběh. Do toho se objevila vlna obrovské solidarity lidí, kteří nás podporovali, a to bylo velmi povzbuzující.

Chápu, že tolik měsíců omezování je pro některé nesnesitelné, lidé si na roušky stěžují, nedodržují opatření proti šíření nákazy, chtějí se i přes stále vysoká čísla nakažených vrátit k běžnému životu. Měli by si ale uvědomit, že pokud se nebudou dodržovat opatření včetně nošení roušek, počty budou stále stoupat a pandemie se nezbavíme.

Ve velké Británii začali s očkováním, následovat bude nejspíš Amerika. Jaký názor máte na vakcinaci proti covidu?

Myslím, že to je správné a já osobně o tom uvažuji.

Jak se liší kompetence zdravotní sestry u nás a ve světě? Slyšela jsem, že v zahraničí mohou více rozhodovat o pacientovi – například u podání léku? Stálo by za to, aby i u nás měly sestry také tuto možnost, nebo je naopak důležité striktně dodržovat léčebný plán naordinovaný lékařem?

Léčba jako taková by rozhodně měla být plně v režii lékařů. Studijní systém u nás je nastavený tak, že po čtyřech letech studia na střední škole je z vás praktická sestra. Abyste mohla být všeobecná sestra, musíte studovat tři roky na vysoké zdravotnické škole. Ani potom ale nemůžete o ničem rozhodovat bez vědomí lékaře. Osobně bych si na to ani netroufla, protože pacient může mít kdykoliv po podání léku špatnou reakci nebo nežádoucí účinky, zejména právě ti s onkologickým onemocněním.

A když porovnáte studium na střední zdravotnické škole a vysoké škole, je to opravdu takový rozdíl? Přeci jenom sestry, které ve zdravotnictví působí už více jak dvacet let, nemusely absolvovat vysokoškolské studium, to středoškolské bylo pro jejich práci dostačující.

" Mnoho lidí přistupuje ke zdraví nezodpovědně a neuvědomuje si, že ho máme opravdu jenom jedno a měli bychom si ho vážit. "

Profesně mě to skutečně nikam neposune, protože všechno se naučíte nejlépe praxí. Něco jiného je studovat v knížkách a něco jiného skutečně něco zažít, vidět, podílet se na léčbě. Studiem ale samozřejmě získáte další důležité informace. Jde spíše o kompetence, které získáte. Například praktické sestry a zdravotní asistenti nesmějí aplikovat léky do žíly, protože k tomu kompetenci nemají. Mohou tedy pouze podávat léky, ale pod dohledem všeobecné sestry. V nemocnicích je však dlouhodobě podstav zdravotnického personálu, takže to tak v praxi často nefunguje. Není ani možné, aby na každou praktickou sestru byla přítomna ještě jedna všeobecná. Na některých odděleních jsou pouze praktické sestry, ale zase zkušené dlouhodobou praxí v oboru.

Co by usnadnilo zdravotním sestřičkám práci ve zdravotnictví?

Více personálu. Polovina mého pracovního dne zabírala administrativa, práce s papíry a počítačem, vedení ošetřovatelské anamnézy u každého pacienta. Je to velmi pečlivé, jeden dokument musíte někdy podepsat třeba i čtyřikrát, každý lék si odškrtnout, vypisovat si některé léky zvlášť. Je toho hodně, co musí sestra během služby zvládnout. Mě ale bavilo i to papírování. (smích)

Jak se lidé všeobecně staví ke svému zdraví? Nemáte někdy pocit, že „bezplatné“ zdravotnictví moc nevychovává a nemotivuje k prevenci a zdravému způsobu života?

I když to bude znít trochu jako klišé, mnoho lidí odjakživa přistupuje ke zdraví nezodpovědně a neuvědomuje si, že ho máme opravdu jenom jedno a měli bychom si ho vážit. Kdyby se za zdravotnictví platilo, tak jak je tomu třeba v USA, veřejnost by se možná zamyslela, zda dosavadní přístup k vlastnímu tělu a zdraví je správný.

Přihodilo se vám, že si na vás někdo někdy vybil svou zlost? Jak jste reagovala?

Na dětském oddělení nikdy, ale stalo se mi to na interně. Ale s tím nemůžete nic dělat, nelze se rázně ohradit, když vidíte, že pacientův stav je natolik špatný, že si nejspíš ani svoje momentální jednání neuvědomuje. Později se i sám od sebe třeba omluví a vy zjistíte, že to tak ani nemyslel. Člověk pracující ve zdravotnictví by si to neměl připouštět k srdci. Pacienti na LDN anebo na interně jsou osamělí. Uvědomovala jsem si to a pokaždé jsem si udělala čas, abych si s nimi popovídala a vzala je za ruku.

Pracuje někdo z vaší rodiny ve zdravotnictví nebo jste průkopnice?

Z rodiny nikdo, ale je pravda, že se v ní objevují pomáhající profese. Třeba teta působí v sociální oblasti zaměřené na děti a rodiny. U mě to byla tak trochu náhoda. Po základce jsem rok studovala diplomacii a veřejnou správu, ale nebavilo mě to, ekonomie nebyla nic pro mě. A pak jsem se šla podívat do budovy zdravotnické školy, která sídlí v našem městě, a hned jsem věděla, že tam patřím. Studium mě okamžitě chytlo a dnes si ani neumím představit, že bych ve zdravotnictví nepracovala. I proto jsem se rozhodla pokračovat ve studiu oboru Všeobecná sestra na vysoké škole, i když původně moje představa byla, že po střední půjdu na medicínu. Když jsem ale zjistila, že medici mají daleko náročnější chemii, fyziku a biologii, dostala jsem z přijímaček strach a radši vsadila na jistotu. Kvůli pandemii a distanční výuce mám ale pocit, jako bych na žádnou školu ani nechodila. Přednášky máme online a mně tento způsob výuky příliš neoslovil. Preferuji spíš přímý kontakt se spolužáky, školou a profesory.

Zažila jste někdy během své práce předsudky vůči svému romství?

Zažila. Stalo se to na neurologii ještě v době, kdy jsem byla na praxi. Pacient si přál, aby ho neošetřovala Romka. Zašla jsem s tím za svojí učitelkou, která to pak řešila. Celá ta situace mi byla natolik nepříjemná, že jsem pak už na ten pokoj nešla. Pacient má do jisté míry právo si vybrat, kdo se o něj bude starat.

Ale vybírat si ošetřující sestru na základě etnicity?

Je to trošku paradox. Člověk studuje, pracuje, plně se integruje a stejně narazíte na někoho, kdo vás nepřijme. Romové zažívají odmítnutí v zaměstnání nebo na trhu práce úplně běžně. Měla jsem vlastně štěstí, že jsem v Motole natrefila na opravdu skvělé kolegy, kteří mé romství nevnímali jako nějaký hendikep a naopak mi třeba trošku v dobrém vyčetli, že jako Romka nemluvím romsky.

Praha je kosmopolitní město a Nemocnice Motol největším zdravotnickým zařízením v Česku. Lze tedy předpokládat, že jste se setkala s pacienty z různých koutů světa. Je potřeba k nim přistupovat „jinak“?

Na to, jak přistupovat k pacientům pocházejících z etnických skupin nebo k pacientům, kteří vyznávají jiné náboženství než křesťanské, se klade důraz už během studia. Například muslimky vyšetřuje zásadně žena lékařka. V nemocnici respektujeme práva všech bez rozdílu. Třeba Romové jsou obecně spíše citlivější, plačtivější, kladou větší důraz na rodinu, mají větší strach z některých zákroků a nemocničního prostředí. A pak je na sestřičce, aby pacientovi šla trošku naproti, vzala ho za ruku, podpořila ho, vysvětlila mu, co ho bude čekat třeba během magnetické rezonance nebo vyslechla, co ho trápí. Zažila jsem i jednu starou paní, Romku, která byla hospitalizovaná na LDN a rozplakala se mi během krmení. Byla na tom celkově už špatně, ale i tak si uvědomovala, že je odkázaná na pomoc druhých a nedokáže se ani sama najíst, psychicky ji to sebralo. Romské pacienty jsem zažila mnohokrát a pokaždé ocenili, že je v nemocnici romská sestřička, na kterou se mohou s důvěrou obrátit.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Letošní vydání objednávejte do konce roku pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.

Rena Horvátová, foto Petr Zewlakk Vrabec
Přečteno: 1150x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

RV 11/2020, Romano voďi, Romano voďi 2020, Zdraví, Zdravotnictví, Rozhovory, Chomutov, Osobnosti



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo