Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Aby to bylo černé na bílém a hlavně černobílé.

31. ledna 2012
Čtení na 6 minut

V posledních měsících se objevují případy, kdy média, magicky přitahována
slibem snadno získané popularity i vlivem toho, že redaktoři propadají čemusi,
co sociologie nazývá davovou hysterií, přinášejí ve zvyšující se frekvenci
zprávy o střetech mezi romskými a neromskými obyvateli a drobná kriminalita,
která by v kulturně vyspělých zemích dosáhla tak maximálně do rubriky Krimi, se
skví na titulních stránkách s důležitým sdělením, že pachatelé jsou romského
původu.

Počátkem srpna došlo na pražské stanici metra Palmovka k incidentu mezi
romskou skupinou a mužem, který je osočil z pokusu o krádež. Popis zápasu, který
působil velmi dramaticky, byl doprovázen sestříhaným videem, které jeho vyznění
potvrzovalo. Shodou okolností však existují i jiná videa scény, která zobrazují
průběh diametrálně odlišný, v mnohém podobnější svědectví obviněných. Romský
pachatel, který incident popisuje tak, že pouze bránil svou družku, již muž
slovně napadal a strkal do ní, se sám přihlásil policii proto, aby sebe a své
průvodkyně očistil od pomluv.

Dne 2. 11. 2011 MF Dnes promptně vyvěsila zprávu s titulkem „Útočníci zničili
večerku v Jablonci. Šlo o Romy, tvrdí napadená obsluha“, kterou pak ČTK převzala
v podobném vyznění. Na konci článku se dozvíme, že celková škoda dělá 7000,-
tedy částku, která při střízlivě kritickém zhodnocení odpovídá tak rozbitým
dveřím a výloze.

Dne 8. 9. byl redaktor Deníku romskou problematikou tak fascinován, že hrdě
vystavil zprávu s titulkem „Romové napadli policisty tyčemi, stříleli i z
pistole“, ale v jeho svatém zanícení mu jaksi uniklo, že zpráva je dva roky
stará. Poté, co na to byl redakcí Romea.cz upozorněn, byla zpráva vyměněna za
„Romové útočili i v Krásném Březně“. Viditelně zde šlo nejen o zaplnění
vyprázdněného místa, ale též žádaného tématu.

Téhož dne vynesla nešťastného učně Tomáše Viraga z Prahy pouliční rvačka
dokonce do několika televizních stanic. Když mi jeho máma vyprávěla, jak jí před
pořadem volal policejní úředník, aby ji upozornil, že svého syna v TV uvidí a po
pořadu se neopomněl popást na dotazu „Jak se jí to líbilo?“, styděla jsem se
jako možná ještě nikdy. Na to už musí být žaludek. Ve školách se takovému
jednání říká šikana, jak se tomu říká u policie, nevím.

Ve Vimperku a v Novém Boru nabrala tato novodobá česká masová „záliba ve
spravedlnosti“ zvláštní podobu, která nebývá při davových hysteriích až tak
neobvyklá. V několika případech se našel nervově labilní občan, který došel na
policii nahlásit přepadení Romy, ale po krátké době se ukázalo, že si celý
příběh vymyslel a zranění si způsobil sám.

Mnozí svědci dění ve Vansdorfu (včetně organizátora demonstrací Lukáše
Kohouta) vyjádřili podivení nad skutečností, že v počátku celého procesu nebyla
hlavním tématem odporu občanů drobná romská kriminalita, ale způsoby, jimiž zde
státní správa nechává vybudovat ghetta a skrz sociální bydlení plení státní
pokladnu – média se však chopila tématu vděčnějšího a stránky deníků zaplavily
obrazy občanů skandujících „Cikáni do plynu“. Ty pak nacházejí své „solidární“
příznivce i dál.

Již koncem 19. Století sociolog Gustav Le Bon v knize „Psychologie davu“
popisuje stav davové hysterie: „Jednou vyslovené podezření se stává okamžitě
nepopiratelnou pravdou, počínající antipatie nebo odpor mění se u jedince v davu
ihned v divokou nenávist.“ Autor v knize dále popisuje, jak se hysterie v davu
šíří a postupně – jak jedinci ztrácejí individualitu a pocit odpovědnosti a noří
se do anonymního davu – obrazotvornost nabývá na radikalitě a dramatičnosti. Už
ve své době, kdy k takovému poznání zdaleka nebyly takové technické možnosti
jako dnes, Le Bon upozorňuje, že ke vzniku davové hysterie není zapotřebí
fyzické přítomnosti osob na jednom místě, stačí sdílené vědomí společných emocí
na dálku.

A což teprve, když se k tomu přidá břinkavá kapela z Vozové hradby a média
spojí davovou nenávist s projekcí sebezáchovných strachů, jež vládnou dobou a
jejichž pojmenování by leckterého novináře mohlo stát teplé místečko, které mu
umožňuje dívat se na méně flexibilní žaludky z vršku a cítit se, ach, tak mocným
a silným. Jak známo, v nejasných dobách je společný nepřítel či obětní beránek
pravou záchranou. Současné prostředí uměle vytvářené mlhy, s chutí podporované
vzájemné podezíravosti a všeobecného strachu, je živnou půdou pro konspirační
teorie všeho druhu.

Redaktorka na MF DNES, která napsala zprávu o potyčce ve večerce,
argumentovala na dotaz serveru Romea.cz, proč o tak banální události píše, tím:
„že to lidé chtějí číst.“ Redaktor ČT Stuchlík v rozhovoru s Terezou Reichlovou
zase vysvětluje, že „lidé kolikrát volají do redakce, že někde byla nějaká
rvačka a jestli jsme to tam dali nebo jestli v tom zase není nějaká
diskriminace“.

Rozdíl mezi novinářem a čtenářem spočívá v tom, že novinář je odpovědný za
důsledky toho, co píše, že je vědomým tvůrcem veřejného mínění, čtenář naopak
pasivnějším příjemcem, ale to je zřejmě v našich zemích hudba minulosti, která,
pravda, dosahuje ještě daleko před sametovou výměnu. Stejně jako před tím, se
odpovědnost za slova v této zemi nenosí.

Abychom za normalizace přehlušili nepříjemné vnitřní hlasy o životě ve lži,
zvykli jsme si namlouvat, že stačí propagandě nevěřit, že naše představa o světě
kolem vyrůstá z jakéhosi objektivního zdroje mimo nás i mediální sféru, že když
obrátíme naruby, to, co se říká, objevíme v nezmanipulované podobě to, co se
děje. Ať si říkají, co chtějí, my víme své. Ale, ouha, kde ďábel nedůvěry zasel,
tam i sklízí. A tak český občan diriguje novináře, kam má koukat, novinář zas
kdykoliv hodí občanovi na hlavu své omyly. Česká pohádka o nestranném novináři,
který jen sbírá informace a nijak je neovlivňuje vlastním názorem či pohledem a
musí informovat o tom, čeho si občan vědět žádá, není snahou o objektivitu, ale
pustý blábol, kterým se reálná odpovědnost přesouvá do nikam.

Jenže davová hysterie je nebezpečná hračka. Od určitého bodu se šíří jaksi
sama vlastní silou a není –li obezřetně směrována, projevuje téměř neodolatelnou
tendenci gradovat až do podob násilí. Její magické oko „společně sdílené emoce“
přitahuje pozornost a poskytuje v současné situaci tolik chybějící a potřebný
pocit společného směřování, které se normálně projevuje solidaritou. Kde není
možné spojit se „pro něco“, spojuje se „proti něčemu“ nebo někomu. Zákon starý
snad jak lidstvo samo.
Zároveň s tím, jak ve veřejném prostoru narůstá frustrace, agresivita a pocit,
že věřit se nedá nikomu a ničemu, skladba zpravodajství českých médií se mění.
Před našima očima už defilují téměř výhradně ukradené miliony a miliardy, které
se v zásadě dělí na dva proudy – jeden větší, který teče přímým tahem ze
státních pokladen na účty soukromé, v nemálo případech anonymní, u kterého však
nalezení viníků neustále naráží na „nedostatek důkazů“ a hrozby soudních
postihů, a který tak přeneseně i o referujícím vzbuzuje nepříjemný dojem
neschopnosti a bezmoci, a druhý, podstatně menší, u kterého ale vzniká dojem, že
jadrně referuje o problematické situaci a přispívá k jejímu řešení, neboť viníky
jsou v něm ti nejslabší, kteří se neumějí a nemohou bránit. Problémem je, že
společenská situace se tím nejen, že neřeší, ale přesouvá se do sféry pouličních
emocí, kde připravuje půdu pro eskalaci násilí u všech zúčastněných. A odpovědný
za to není nikdo.

Pocházím z židovské rodiny ze severních Čech, a když jsem poprvé viděla video
z Vansdorfu, zastavila se ve mně snad nejenom krev. Takhle nějak to muselo
vypadat, když před židovským ghettem pochodovaly davy a moje máma se jako
devítileté dítě klepala ukrytá pod okenním parapetem. Takhle nějak přišla k
duševní chorobě, která ji pak už neopustila až do konce života.

Takhle nějak se národem šíří rasismus a xenofobie a nikdo prý neví, kde se
vzali.

 

Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajsví o Romech
Teď populární icon