Anketa RH: Můžete porovnat vztah k Romům v cizině se vztahem k Romům v ČR?

Francouzská vláda začala po několika incidentech vypovídat bulharské a
rumunské Romy a rušit jejich tábořiště. Romano Hangos zajímalo: Můžete
porovnat vztah k Romům v cizině se vztahem k Romům v ČR? A jakou máte zkušenost
s „cizími“ Romy?

Helena Krobotová
Bývalá romská poradkyně v Jeseníku, nyní v Kanadě.
V zahraničí jsem žila – v Mexiku i v Kanadě, různě cestovala po Evropě. V
cizině jsem nikdy nepocítila ty špatné pohledy a odstup, zaškatulkování podle mé
barvy pleti při prvním jednání s lidmi tak jako v České republice. Lidé v cizině
nejsou s prominutím takoví hulváti jako mnoho Čechů, u nichž se dá při prvním
kontaktu poznat že nemají rádi Romy. V cizině to těm lidem většinou slušnost
nedovolí, i když si třeba myslí občas taky něco špatného o Turcích a Indech. V
ČR existuje stále živený rasismus přenášený z generace na generaci. Indové tady
v Kanadě na mě mluví paňdžábským jazykem a berou mě za svou, samotní Kanadani mě
berou za Indku a celkově tady v této velké zemi necítím žádný rasismus a
xenofobii. Shrnutí – pro českého Roma se v cizině žije lehčeji a lépe (když má
práci a není na sociálních dávkách).

Štefan Tišer
Předseda Společenství Romů a národnostních menšin Plzeňského kraje (www.srnmpk.cz).
Já osobně jsem v zahraničí dlouhodobě nežil, pouze jsem tam trávil
dovolenou. Malé porovnání si dovolím. V zahraničí žijí pohromadě různorodé
národy a rasová nesnášenlivost tam neexistuje. Romové, kteří v zahraničí
pracují, se tam mají lépe, než u nás. To mohou potvrdit moji příbuzní v Anglii
nebo v Kanadě, kteří tam žijí už spoustu let. V České republice sice máme
uzákoněný antidiskriminační zákon, ale stejně se potýkáme s diskriminací.
Nejčastěji se týká práce, bydlení, vstupů do restaurací a na diskotéky. Česká
vláda i organizace zabývající se problematikou národnostních menšin by se měla
řídit politikou sociální inkluze. To znamená právě orientovat se na potřeby a
práva národnostních menšin, musí přizpůsobit legislativu, instituce, musí si
uvědomit negativní důsledky popírání a ignorování rasismu.

Irena Bagárová
Terénní sociální pracovnice sdružení Romodrom (www.romodrom.cz) a SRNM
(www.srnm.cz) v Brně.
Díky tomu že mám rodiče v zahraničí, jezdím do ciziny docela často a můžu
srovnávat. Pracovala jsem tam jako au pair u dětí a uklízečka. Tam vás berou
normálně a neřeší tolik různé předsudky. Chceš-li dělat, dělej, základ je že
umíš jazyk. Je to po všech stránkách jiný než v České republice. Tady má
majorita špatné zkušenosti s některými Romy, pak to háže všechno do jednoho
pytle a to je špané. Nejsme všichny stejní.

Eva Dobšíková
Bývalá učitelka, nyní aktivní v Židovské obci Brno (www.zob.cz).
Mínění o zásazích proti kočujícím Romům v cizině vyslovovat nemohu, málo do
toho vidím. Ale uprostřed usedlé společnosti jako je evropská, kočování možné
není a každý se holt musí přizpůsobit, aby v ní bez potíží žil – viz Židé,
asijská etnika aj. Vezměme třebas jen školní vzdělávání mládeže – při kočování
je nemožné. Podobně se nemohou realizovat i jiné hodnoty, jimiž majorita žije.
Etnikum je musí přijmout a své si zachovávat interně – zas mám na mysli příklady
těch národů, které to tak dělají.

Lucie Oračková
Studentka SOŠ managementu a práva, Brno.
Mám zkušenosti s Cikány z jiných zemí. Jejich mentalita je víceménně podobná
té naší. Samozřejmě, že všude existují výjimky. Já mám to štěstí, že jsem
potkávala hlavně Cikány, kteří se snaží žít normální a přizpůsobivý život.
Zajímají se o svoji kulturu a mají zájem poznat se s ostatními Cikány.

Jiřina Somsiová
Vedoucí pobočky SRNM v Olomouci.
Znám Romy, kteří žili nějaký čas v zahraničí. Na podobnou otázku jsem vždy
slyšela kladnou odpověď. To, co se děje ve Francii je, myslím si, omezování
lidských práv. I Romové by měli mít možnost volně se pohybovat a pobývat v
zahraničí, ne? Ovšem pokud tam byly trestné činy, pak musí jít ohledy stranou.
To nebude žádná země respektovat, ať je to Česká republika, Francie, Anglie atd.
A jestli mám špatné zkušenosti s Romy ze zahraničí? Ano.

Jozef Holek
Romský poradce na úřadě Libereckého kraje.
Žil jsem téměř 5 let v Rakousku. V této zemi si každého člověka cení podle
toho, co umí! Je to multikulturní stát. Pracovalo se mi tam velmi dobře.
Samozřejmě je to svobodná volba každého „kočovat“. Myslím si ale, že doba
kočování už je dávno pryč. Romy, kteří nevědí, co znamená společenská morálka,
soužití a respekt místa kam přišli, neuznávám. Pokud překračují všechny možné
normy společnosti, pak jednoduše vyvolávají u místních dojem „nežádoucích“.
Bohužel se setkávám s touto problematikou i v naší zemi a je mi líto, že podle
těchto lidí jsou hodnoceni i ostatní slušní a poctiví Romové. Je však nutností o
tomto nešvaru mluvit otevřeně a nikdy jej neomlouvat.

Jarmila Hannah Čermáková
Básnířka, dramatička, Praha.
Žila jsem ve Španělsku, kde romská komunita téměř splývá s domácí majoritou
a Romové zde často požívají vytouženou a ceněnou úctu – všimněte si třeba
výrazného vlivu romského flamenca na celonárodní kulturu. K otázce cizích Romů
na území Romů Francie: tato země, spravedlivě vzato, začíná na svou
demokratičnost doplácet. Obzvlášť ze strany islamistů. Vždyť hledá-li někdo azyl
v cizině, měl by se chovat jako vděčný host a nezatahovat k hostitelům problémy,
ze kterých utekl. Před patnácti léty nás francouzští Romové ve svých kočovných
kempech kolem Paříže chránili před nebezpečím a nechali u sebe tábořit. Měli
svobodu pohybu a svá práva. Možná jim to dnes bulharští bratři zbytečně
komplikují. Kdyby nezapomínali na svou „pativ“, romskou čest, ubylo by
incidentů.

Bohumil Řeřicha
Aktivní v Kruhu přátel česko-německého porozumění, Lubenec.
Mou zkušenost s Romy v zahraničí jsem popsal v mých zážitcích z Bělehradu v
jednom z předchozích Romano hangos. Jinak si myslím, že to je skutečně
nejohroženější minorita v Evropě. Nic nevíme jak žijí Romové v Bulharsku a
Rumunsku a jak s nimi bylo zacházeno v době totality. V mojí obci není žádný
problém s romskými spoluobčany, stýkají se však více spolu. Česká společnost
neuznává jinakost Romů a vnímá je jako neplnohodnotně a nerovnocenné partnery.
Romové to velmi pociťují.

Abe Staněk
Pracovník sdružení Ester (www.esterzalesi.eu) v Javorníku.
Žil jsem v zahraničí dost dlouho a otázkou vztahů mezi menšinami a
většinovým obyvatelstvem se zabývám. Mohu proto alespoň do určité hloubky
porovnat řešení a postoje k této problematice v několika zemích Evropy
(Holandsko, Německo, Kanada, USA). Začal bych tím, že Romové v zahraniční, tedy
v evropských zemích či Kanadě a USA nejsou vnímáni místními většinami tak
odlišně, jak je tomu u nás. Důvodů je několik. Ten hlavní vidím v historickém
kontextu, kdy většinové obyvatelstvo v sobě má stále zakódován vztah k lidem
svých bývalých kolonií, tedy povětšinou k lidem, jejichž osud je velmi podobný
romskému. Migrují, emigrují, jsou menšinou odlišnou, nejen svým etnickým
původem, ale především svou sociální situací. Inkluze a integrace menšin v
Dánsku probíhá několikrát rychleji než u nás. V důsledku se jedná o problém v
délce do 5 let u emigrantské rodiny z bývalé kolonie či jiné rozvojové země,
která v dotyčné zemi má právo pobytu.
Moje osobní zkušenost z Kanady má hodně společných základů se zkušeností jiných
emigrantů. Tvořili jsme nepatrnou menšinu. Přes dobré vzdělání a životní praxi
jsme přišli a začínali v době hluboké hospodářské stagnace a začali hledat práci
v linii se všemi ostatními. Tedy v pomocných profesích. Jediný handicap byl
jazyk, který jsme znali pasivně, tedy dohovořili se dobře například v Rakousku,
ale již skoro vůbec ne v pracovním odborném prostředí. Adaptace rodiny s dětmi
nám trvala cca 6 měsíců. Po roce jsem se cítil dobře, vděčný za nové možnosti,
za krásnou zemi s přátelským prostředím.
V dalších letech jsem měl možnost pracovat s řadou etnických menšin, ať již nás
Evropanů včetně českých Romů, ale i domorodých lidí z rezervací nebo emigrantů z
Jižní Ameriky, Afriky a Azie. Kde vznikaly podstatné rozdíly v úspěšnosti,
vznikaly vždy na úrovni jednotlivců. Protože v Kanadě jste našli na stavbě
malíře, který byl zrovna promovaným právníkem, jistě nebyl problém úspěšnosti
jednotlivce jeho příslušnost k určité rase či národu. Problém jednotlivce byl v
jeho odhodlání, v jeho motivaci, vytrvalosti, tedy výzbroji, kterou jsme moc
nedisponovali tehdy a nedisponujeme ani nyní. No a druhým problémem bylo umět
najít cestu do nového sociálního postavení, nových sociálních struktur, nového
společenského systému. Systém fungoval a funguje v těchto zemích dodnes. Co
nefunguje je jedinec. Tolik v krátkosti ke zkušenosti z ciziny.
Kladu si otázku, jak je možné, že naši romští kamarádi a kamarádky, kteří jsou
neúspěšní přes spoustu cílené a často i individuálně poskytované sociální
podpoře, kterou jim naše organizace poskytuje, jsou i nadále „neúspěšní“, tedy
roky se jim nedaří, či jen velmi těžce, vystoupit ze své izolace a sociální
závislosti. Jednoho dne se dovím, že ta či on jsou v Anglii, pracují, každý
týden nadšeně telefonují a jen tak na okraj si postěžují, že se tedy nadřou, ale
domů do Čech či na Moravu neutíkají…
Kde je ten důvod k tomuto rozdílu? Vidím jej zcela zřejmě a jasně. Je v
nesrovnatelném rozdílu úrovně většinové společnosti naší a té či oné země, kam
emigranti či migranti odcházejí. Nehovořím o úrovni hmotné či technické. Hovořím
o úrovni naší společnosti v oblasti humanity, demokracie, tolerance, poctivosti,
tedy toho, čemu Angličané stále ve školách říkají „drive to excelence“. A nejen
říkají. Tyto národy to především praktikují. Jestliže dnes politici v USA
rozhodnou, že povolí postavit mešitu a celé zázemí muslimům v oblasti zničených
„twins“, je to mimo jiné výraz něčeho, co snad ani nedokážeme pochopit, natož
akceptovat a praktikovat.
Naopak, dokážeme mezi sebou zvolit starostu obce, o kterém se otevřeně říká, že
jeho volební program byl slib „udělat pořádek s Romy v obci“. Dokážeme již dvě
desítky let řešit (docela neúspěšně) narůstající deintegraci a sociální
vyloučenost, která je stále více vnímána jako následek netolerance,
nedemokratičnosti a xenofobie většinové společnosti, které nás v důsledku stojí
miliardy, miliardy, kterými plátujeme možná díry, ale neměníme principy a
kořeny.
Humanismus, na kterém vznikala první republika, měla za sebou obrovskou morální
sílu, sílu ideálů. Pohřbili jsme je a vyměnili za tučné tele (prase) z chlívků
socialistických majitelů naší společnosti. Zkornatili jsme. Nezbývá než začít od
píky, tedy každý sám u sebe, nebo se smířit s pobytem v LDN se všemi důsledky
tohoto zařízení.

Antonín Ferko
Bývalý student na katedře antropologie v Plzni.
Už dva měsíce pracuji v Německu. Bydlím v malém městečku 60 km od českých
hranic. Vztah zdejších lidí k cizincům v porovnání s Českou republikou je
překvapivě dobrý. Nikdo tady na mě nekouká jak na cizince, který jim přišel brát
práci. Všichni se chovají přívětivě a slušně.
Mám krásný zážitek z hospody. Když se mě výčepní zeptala odkud jsem, odpověděl
jsem že z Čech. Ona se na mě mile koukla a řekla, že na Čecha nevypadám, že jsem
na něj tmavý. Odvětil jsem jí, že jsem český Cikán. Ona na mě nechápavě koukla a
zeptala se, jestli jsem Roma oder Sinti. Tím mě dostala…
Pak jsem se od ní dozvěděl, že tady nejsou žádní Roma ani Sinti, a že jí spíš
připomínám Turka.
Připadá mi, že jsou tady lidé více „dospělí“ než v Čechách. Neřeší věci jako my
a hlavně jim nezáleží na etnicitě sousedů ale na tom, jak se chovají!
Přijde mi, že zpráva z Francie o vyhošťování a rušení romských osad nic
nevypovídá o tom, jak se tam ti Cikáni chovali. Podle mě, kdyby se chovali podle
tamních zvyklostí a zákonů, tak si jich nikdo ani nevšimne!
Před 8 lety jsem byl půl roku v Trevíru, což je 14 km od Lucemburska. Když jsem
řekl, že jsem z Čech, tak vůbec nevěděli, kde nějaká Česká republika leží.
Všichni mi říkali Čechoslovák, aha aha, tak to vím, Praha, Havel, jo, to znám.

Měl jsem to štěstí, že jsem tam byl s mnoha cizinci ať už z Evropy, Asie nebo s
Afriky. Všimnul jsem si tehdy, že jinak koukají na cizince křesťana a na cizince
muslima. Nevím čím to bylo, ale podle mě to tím, že přece jen jsem s nimi měl
víc společného jako křesťan než jak muslim. Byli tam se mnou tehdy Cikáni z
Rumunska a Bulharska. Ti z Bulharska vyprávěli, jak procestovali celou Evropu,
jak žebrali ve Francii, v Holandsku, ale nejlíp je prý v Německu. Byli to lidé
slušní, napohled k nerozeznání od obyčejných Cikánů žijících v Německu. Ti z
Rumunska byl jejich naprostý opak. Žena s dítětem zavěšeným u prsu, křičící na
manžela nejrůznější nadávky s cigaretou v puse a houfem dětí za ni. Nezapomenu
jak na ni tehdy Němci koukali a kroutili hlavou a ona jim to vracela různými
sprostými gesty. Smál jsem se tomu a nevěřil vlastním očím.
Umím si tedy představit něco podobného ve Francii a jejich problém s utábořenými
Cikány. Určitě to nebyli Cikáni jako ti z Bulharska, kteří si žili posvém,
kočovali, živili se jak mohli, ano, dokonce i žebrotou, ale nikdy se nestalo, že
by je někdo vyhostil nebo jim pálil příbytky apod. Jak říkal ten starý Cikán
ověšený zlatem: „Chovej se tak, či chleba jíš, ale už nikomu není nic do toho,
čím si ten chleba namažeš!“
Podle mě měl pravdu. Choval se vždy tak, aby nikoho nepopuzoval a to samé čekal
od jiných. Vyprávěl mi, jak žebral ve Francii. V jedné ruce zlato, v druhé
prázdný klobouk. Nebo jak s manželkou procestoval Holandsko s koněm „sebraným
řezníkovi pod nožem“. Prý ho vyměnil za hi-fi věž a televizi vyměnil za přívěs,
který si nějak opravil, projel s ním celé Holandsko a nikde se nesetkal , že by
mu ho někdo vzal i s koněm a poslali ho šupem domů. Byl to svobodný člověk. Zato
ti z Rumunska? Těm bylo jedno, kde jsou, chovali se pořád jako by byli někde v
osadě a vůbec nebrali ohled na „sousedy“. Ti nebyli svobodní. Byli uzamknuti do
svého malého mikrosvěta, který cestoval s nimi. Jak říkal děda: „Cestuj po světě
ale nikdy nedovol, aby cestoval svět s tebou.“

Balážová Aurelie
Zdravotně sociální pomocnice sdružení Drom, Bruntál.
Jsem ráda, že mohu napsat, co si o tomhle problému myslím právě já. Pocházím
ze Slovenska. Doma jsem s prací jako Romka problém neměla ani jsem nikdy
nepocítila obavy, že si jako Romka práci nenajdu. Po příjezdu do České republiky
jsem poprvé na vlastní kůži zažila, co je to být, „cigánka“. Práci bylo těžké
sehnat, po telefonické domluvě mi bylo místo přislíbeno, pak přišla osobní
schůzka a bylo po šanci s tím, že už volné místo obsadili. Práci bych si tady
bez známých asi nenašla. Myslím, že s tímto jednáním se setkalo mnoho z nás
„cigánů“.
Nedávno jsem byla v Anglii. Mile mě překvapilo, jak si tam čeští a slovenští
Romové žijí. Tady bydlíme po ubytovnách, ve vyloučených lokalitách, tam mají
bydlení na úrovni ostatních. Samozřejmě s tím, že platí nájem každý týden a ne
malý. O práci tam taky není nouze, bez ohledu na vzdělání. Kdo chce pracovat, si
tam práci najde.
Původně jsem nechápala počínání rodin, které odcestovaly do zahraničí. Pořád
jsem si myslela, že tam odchází s myšlenkou že jim tam budou padat, jak se říká,
pečení holubi do pusy. Teď už vím, že tam sice pečení holubi do pusy nepadají,
ale lidi tam mají větší životní i pracovní příležitosti než tady a hlavně se tam
nikdo nekouká na barvu kůže. Ptala jsem se lidí, jestli by se nechtěli vrátit
domů, do ČR. Většina z nich mi odpověděla „ne, tady je lépe, jenom nám chybí
rodina“.
A na závěr přispěvku ještě děkuji všem, kteří mě mezi sebe přijali během mého
prodlouženého pobytu v Anglii. Moniko, Maruško, Davide, Patriku, Petře, Milane,
děkuju.

Vychází v Romano hangos č. 14 / 2010 na
www.srnm.cz