romea - logo
19. srpna 2019 (pondělí)
svátek má Ludvík
Loading
rozšířené vyhledávaní

Cena Borovského? Pocta!Rozhovor s Jarmilou Balážovou

Česká republika, 21.6.2007 11:49, (Romano Voďi)

Jarmile Balážové, která svůj dosavadní život zasvětila především žurnalistice a práci pro Romy, se 24. května dostalo jednoho z nejprestižnějších ocenění, které může žurnalista v České republice obdržet. Vždyť Novinářskou cenu Karla Havlíčka Borovského v minulosti získaly takové novinářské veličiny jako Petra Procházková, Jana Blažková působící ve Svobodné Evropě, později v Čro 6 a nyní v Mf DNES, také Jan Pokorný z Českého rozhlasu či Daniela Drtinová, v té době moderátorka Událostí České televize. Jarmila vystudovala žurnalistiku na FSV UK, působila a působí léta v ČT a Českém rozhlase, měla řadu vlastních pořadů, které moderovala i autorsky připravovala, šest let dramaturgovala diskusní pořad pro děti Tykadlo a byla jedním ze čtyř moderátorů oblíbené talk show komerční televize Nova „Áčko“.

* Nejdříve taková tradiční otázka: co pro tebe toto ocenění znamená? Ocitla ses ve skutečně elitní společnosti…

Ano, také si myslím! Musím říct, že mě to zprvu docela zaskočilo, takže první dva dny jsem na sobě vůbec nedávala znát moc emoce. Já totiž neumím spontánně přijímat pochvaly nebo tak. Uvnitř jsem ale pociťovala ohromnou radost, že padlo jednomyslné rozhodnutí dát tu cenu mně. Vážím si jí ohromně hned z několika důvodů. Jde o ocenění za dlouhodobou novinářskou práci, nikoliv jeden pořad nebo kauzu. Člověk se nikam nehlásí, nemůže to ovlivnit. Ostatní jej musí považovat za dobrého novináře a to, že si to o mně lidé z poroty myslí a cení moji práci takhle vysoko, je samozřejmě pocta. Stejně tak to, že jsem se ocitla ve společnosti takových osobností, k řadě z nichž mám navíc vřelý vztah. Mnohé z laureátů obdivuji, tak třeba Petru Procházkovou, novinářku, která byla mnohokrát v Afghánistánu, ocitla se v extrémně nebezpečných situacích a to, co viděla, ji zasáhlo natolik, že se z role novinářky informující o událostech posunula v ženu, která už nechtěla jen zaznamenávat skutečnost, ale toužila ji alespoň trochu měnit a pomáhat těm, kdo to potřebují. Založila v Afghánistánu občanské sdružení Berkat, pak jeho pobočku v ČR a uskutečnila s ženskými z Berkatu – Janou Hradílkovou a dalšími – celou řadu fantastických projektů. Tak třeba dílnu na výrobu koberců. Afghánské ženy je utkají a pak se prodají a tak získají na živobytí pro rodiny. Dalším fantastickým příkladem její pomoci je projekt Adjamal, pojmenovaný po chlapci, který v důsledku hladu onemocněl šedým zákalem. V Berkatu ve spolupráci se špičkovým oftalmologem MUDr. Filipcem uspořádali školení pro afghánské lékaře. Pan Filipec je učil přímo v Kábulu společně s italským kolegou transplantovat oční rohovky. Nic jiného těm dětem, jako je Adjamal, nemůže pomoci. Jana Blažková – fantastická ženská, kamarádka, takže se mi o ní těžko mluví. Vynikající novinářka s velkou empatií a sociálním a společenským cítěním. Ačkoliv velmi vytížená, vždy se snažila o kooperaci s romskými novináři, pomáhala nám sehnat pro ně stáž v Mf DNES. Kromě toho, že si vede velmi dobře z hlediska zpracování informací a jejich pojetí, cítí, že záleží také na kontextu, zvoleném tónu, podle mě bere novinařinu nejen z hlediska její informační funkce, ale také výchovné. A to je to, co mě zajímá na žurnalistice rovněž. Snad právě proto jsem vždy tíhla spíše k publicistice, názorové novinařině, než holému zpravodajství. Ta totiž – ať už je to v televizi, rádiu či tisku, nabízejí mnohem větší volnost, jak člověk dané téma uchopí, do jakého kontextu a jaké šíře jej zasadí. A to je něco, co mě daleko více baví. Karel Havlíček Borovský svými komentáři ovlivňoval celou řadu lidí, i on byl přesvědčen, že novinář má mít i zodpovědnost za spoluvytváření celospolečenského klimatu.

* Jsi první z řad Romů, kdo tuto vysoce prestižní cenu získal. Vidíš v horizontu několika málo let nějakého dalšího romského novináře a publicistu, jenž by mohl toto ocenění také obdržet? Já, upřímně řečeno, nikoho dalšího v nejbližší době nevidím…

Hmm, pěkně těžké otázky mi kladeš, tak budu odpovídat hodně upřímně, i když se to zřejmě ne všem bude zamlouvat. Budeme-li hovořit o tom nejvyšším ocenění, tedy Ceně Karla Havlíčka Borovského, tak v nejbližším horizontu nějakých tří pěti let asi šance není. Pokud se nestane něco výrazného a někdo z nynějších pracujících romských novinářů třeba nevymění zpravodajskou pozici za práci v publicistice. Stát se ale může samozřejmě cokoliv, vycházím z rozhozených kostek, z nichž je naprosto zřejmé, kdo a jak z Romů v médiích pracuje a jaké má schopnosti. Samozřejmě se ale může klidně objevit za rok někdo super a velmi rychle vylétnout nahoru. I to je možné a já bych byla fakt ráda. Romů-novinářů je totiž málo a já mám radost z každého úspěšného „Romáka“. Jen aby nevyzněla nějak špatně má odpověď, bavíme se o novinařině, a proto jsem tak skeptická. Současně ale platí, že já zase neumím spoustu jiných věcí a v odlišných oblastech bych nedosáhla ani pětinového úspěchu jako jiní. Víš, ta moje prognóza je samozřejmě výrazně ovlivněna faktem, že cesta romských novinářů do médií je pro většinu z nich trochu krkolomnější, protože nejde klasicky přes vzdělání, tedy studium fakulty patřičného směru či jiného poskytujícího zase dobrou možnost specializace. Vzdělání sice není ani zdaleka jediným určujícím faktorem dobrého novináře, ale opravdu dodává potřebný akademický rámec, podle kterého je člověk jinak posuzován. Těší mě ale, že znám i některé mladé Romy, v tuto chvíli tak dva tři, o kterých jsem přesvědčená, že kdyby novinařinu začali studovat a systematicky se jí věnovali tím tempem, jakým zatím pokračují, tak mohou být velmi dobrými novináři a možná jednou tuto cenu také získat.

* S našimi mladými romskými nadějemi souvisejí i moje další otázky. Toto ocenění jsi získala mimo jiné i za realizaci Mediálního kursu pro mladé Romy zajímající se o práci v médiích. Proč ses rozhodla tento kurs uskutečnit a popřípadě jak hodnotíš úroveň a kvalitu kursu?

Myšlenka realizace mediálního kursu není nová, je to nápad, který jsme společně s několika dalšími lidmi uskutečnili již předtím v jiném občanském sdružení. Mediální kurs je velmi potřebný, protože kdybychom měli čekat, až Romové začnou klasicky studovat příslušný obor na fakultě a pak prorazí sami v médiích, tak můžeme čekat na nové romské novináře velmi dlouho. Ačkoliv se totiž někteří Romové pokusili o studium žurnalistiky, nebyli bohužel úspěšní u přijímacích zkoušek. Ovšem vím o dvou mladých romských studentkách, které studují Vyšší odbornou školu publicistiky, jedna z nich už i pracuje v televizi a to uplatnění si našla naprosto sama, sbírá cenné zkušenosti, učí se a z toho mám velkou radost. Bohužel jde jen o jednotlivce, těch lidí je opravdu málo. Myslím si, že úspěšnost věnovat se novinařině ztěžuje nezbytný předpoklad umět naprosto precizně česky. I v psané podobě. To zatím představuje pro řadu lidí nepřekonatelný problém, vždyť koneckonců i řada Neromů, dokonce vysokoškolsky vzdělaných, dělá hrubky. Český jazyk je ale opravdu nutný. Vlastně ani nevím a neustále nad tím přemýšlím, proč dělá tolika lidem, dokonce i těm, kteří nikdy romsky nemluvili, problém. Jde i o lidi studující vysokou školu, dokonce ty, kteří hodně čtou. Nevím, já knížky v dětství a pubertě hltala. Teď už bohužel ne, s češtinou jsem nikdy problémy neměla, patřila jsem k nejlepším studentům v tomto oboru i na fakultě. Zpět k tomu mediálnímu kursu. Z těchto naznačených důvodů jsem společně se svými kolegy zvolila cestu mediálního kursu, neboť se nám již v minulosti osvědčila na příkladech lidí, kteří ten kurs absolvovali, a další houževnatou prací se jim podařilo v médiích prosadit. Poslední mediální kurs trval více než rok, a to už je dost dlouhá doba na to, aby se účastníci dokázali připravit minimálně alespoň na nějakou stáž v majoritních médiích. Díky tomu, že naše občanské sdružení Romea má nadstandardní vztahy s některými českými novináři, řada z nich jsou mí bývalí spolužáci nebo kolegové z médií, podařilo se nám zajistit praxe ve skutečně prestižních médiích. Například ve zpravodajství České televize působili dva frekventanti kursu, kteří ještě budou ve stáži pokračovat, dále to jsou mimo jiné deníky Mf DNES a Metro či ostravská Česká televize. Myslím si, že když budou stážisté chtít, mohou se ledasčemu naučit, k čemuž jim pomůže i současná ochota některých českých médií něco slevit z úvodních požadavků. Kolegové si totiž jsou vědomi, že jim romští kolegové mohou přinést jiný pohled na věc. Dokončím ale odpověď na položený dotaz, podle mého názoru mají tři absolventi reálnou šanci se uchytit v majoritních médiích, a to usuzuji nejen z jejich ročního angažmá v kursu, ale i z předchozích zkušeností s nimi, protože se projevovali vždy nejen aktivně, ale velmi zodpovědně, což tato práce vyžaduje. Záleží ale jen na jejich vůli a ctižádosti.

* Během své dosavadní kariéry jsi pracovala v různých médiích na nejrůznějších postech, namátkou zmíním post redaktorky, moderátorky, dramaturgyně či šéfredaktorky. Která z rolí ti nejvíce sedí?

Těžko říct, já od svých devatenácti dvaceti let kombinuji práci minimálně ve dvou médiích, která se liší, to znamená rozhlas – televize, nebo tisk – televize. Nesnáším totiž stereotyp, ať už by mohl hrozit v čemkoliv. Myslím si, možná trochu neskromně, že mám předpoklady pro práci v tištěných médiích stejně jako v rozhlase a televizi. Když to vezmu z pohledu, v jakém typu pořadu se člověk musí nejvíce soustředit a vydat ze sebe v okamžiku, kdy vysílá, naprosté maximum, tak to je asi televize a musí jí o náročnější pořad, třeba talk show, navíc vysílanou živě. V té se musíte totiž soustředit nejen na to, co říkáte, ale ještě si musíte hlídat to, jak u toho vypadáte, že mikrofon určený na odpovědi diváků vy použít nesmíte, protože máte „klopák“, zároveň bedlivě střežíte čas a rozložení témat atd. Při takové práci máte možnost dobře připravený pořad zvednout ještě někam výše, anebo ho úplně zatratit.

* Ta cena má charakter ryze individuální, přesto se zeptám, kdo nejvíce přispěl k dosažení tohoto tvého – objektivně hodnoceno – obrovského úspěchu?

Cenu samozřejmě lze vnímat různě. Novinařina není objektivně měřitelná věda, výsledek není tak lehce a jasně zhodnotitelný jako v případě matematiky. Dvě a tři tvoří součet pěti a nelze nad tím diskutovat. Jediný správný výsledek je zřejmý. Ovšem práce novináře? Někomu se líbit může a někomu ne. Opakuji, že mám obrovskou radost z jednomyslnosti rozhodnutí poroty, že jubilejní, tedy desátý rok udělovanou Cenu Karla Havlíčka Borovského, dostanu já. To, že jsem Romka, by mohlo povzbudit další novináře z řad Romů, alespoň doufám. A k těm lidem? Koho jmenovat a nezapomenout? Bylo jich víc. Úplně první a zásadní člověk, který mě výrazně ovlivnil, se jmenoval Leoš Fučík a měl těsně po revoluci na městském úřadě na starost národnostní menšiny. Potkali jsme se náhodou, když jsem vytvářela svůj úplně první romský časopis. Cyklostylovaný, na stroji psaný bulletin, pak kopírovaný a sešívaný. Jmenoval se Roma adadžives a snažil se refl ektovat tehdejší revoluční dění. ROI tenkrát jako politická strana vydávala na Pedagogické fakultě UK v Praze pod vedením Judity Bednářové a Kateřiny Sidonové Romano lil a ten se nedostával v patřičném množství do všech měst, přitom obsahoval tak zásadní informace jako data dalších mítinků, rozhovory s romskými intelektuály atd. Takže jsem ty informace přebírala, doplňovala a šířila dále prostřednictvím Roma adadžives. Leoš Fučík mě přemluvil, ať změním svoje rozhodnutí týkající se studia na vysoké škole. A tak jsem tři dny před odesíláním přihlášek stáhla přihlášku na práva v Brně a rozhodla se risknout novinařinu, která mě vždy bavila, ale nedávala jsem si šance, neboť fakulta žurnalistiky byla za totality vždy školou prominentů. Pravda, já maturovala a skládala přijímačky v roce 1990. Pak to byl z hlediska profesního moderátor Antonín Přidal, který mě pozval, když jsem byla myslím ve druháku nebo třeťáku na „gymplu“, do diskusního pořadu Netopýr. Měl tam tenkrát pozváno několik středoškoláků, já byla mezi nimi a samozřejmě jsme se dostali i na téma tzv. romské otázky. Tenkrát jsem poprvé čelila tvrdší palbě otázek některých diskutérů. No a pak to byl Jura Kavan, můj šéf v České televizi, konkrétně v Tvůrčím centru pro děti a mládež. Právě on mi svěřil úlohu dramaturgyně, ačkoliv jsem do té doby byla pouze moderátorkou a člověkem, který v podstatě pořady i režíroval a dramaturgoval, ale v mnohem menším měřítku, a hlavně já nestudovala FAMU. Jiří Kavan mě toho spoustu naučil. Najednou jsem musela šéfovat štábu v čele s režisérem, několika kameramany, střihačkou, prosadit si své u šéfa i u moderátorů a produkce. Zajímavá práce a skutečně hodně zkušeností. Pomohly mi následně i v jiných pozicích, dokonce i když jsem moderovala třeba na Nově. Věděla jsem lépe než moderátoři, kteří neměli zkušenost ze střižny a ze psaní scénářů, jak formulovat, co jak říci, cítila jsem lépe čas. Opravdu zajímavé. Dál asi nemohu ve výčtu pokračovat, popsali bychom celou Romano voďi, ale těch lidí bylo jednoznačně víc.

* Jarko, kam se bude tvůj život ubírat příštích pět let?

To kdybych věděla…

* Dosáhla jsi přece na jedno z největších profesních ocenění! Co dál? Budeš se tedy nyní více věnovat práci ve sdružení Romea, nebo bys raději zpět třeba do televize, vím že v rozhlasu dál externě pracuješ, konkrétně v ČRo 6, bývalé české redakci Svobodné Evropy.

Já mám televizi velmi ráda, udělala jsem si jenom na půl roku pauzu, protože už opravdu nešlo zvládat moderovat a dramaturgovat jeden televizní pořad a zároveň dělat dvě relace týdně v rádiu a pracovat v Romee. Už jsem to vůbec nestíhala, člověk pak nemůže jít ani do kina. Díky věku už vím, že plánovat nemá moc smysl, a to jsem dřív byla opravdu persona, kterou chytala nervozita, když přesně nevěděla, co bude. Dřívější představy o tom, jak bude můj život vypadat v pětatřiceti, neodpovídají úplně dnešní realitě, ale tak to chodí. Myslela jsem si, že některé šance v životě nedostanu a jiné naopak přijdou, takže nevím, co bude. V každém případě se mi můj život líbí, a kdyby byl ke mně tak vlídný i dosud, moje vděčnost by se dotýkala nebes, ne vážně, nemám si rozhodně na co stěžovat. Jestli ale chceš, abych se fakt zamyslela profesně, tak bych určitě ještě ráda moderovala nějakou talk show v televizi nebo nějaký zajímavý diskusní pořad. Totéž se týká rádia.

Vojtěch Lavička
Přečteno: 12866x
 

Kam dál:

Štítky:  

RV 06/2007, Domácí, Rozhovory



HLAVNÍ ZPRÁVY

David Tišer (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)

Letošní titul jednoho ze tří maršálů Prague Pride získal romský aktivista David Tišer

8.8.2019 16:13
Prahou v sobotu projde karnevalový průvod hrdosti gayů, leseb, bisexuálů a translidí (LGBT) Prague Pride Parade. Takzvaný duhový pochod se v metropoli uskuteční podeváté. Od loňska průvod vede trojice maršálů či maršálek. Toto ocenění získávají lidé, kteří významným způsobem přispívají k prosazování rovných práv LGBT lidí a rozvoji LGBT komunit. Letos titul získal David Tišer, romský LGBT aktivista a ředitel společnosti ARA ART pořádající výstavy romských umělců či představení formou tzv. divadla utlačovaných. Dalším maršálem bude herec Jiří Hromada, který léta stál v čele gay hnutí v Česku a přispěl k prosazení zákona o registrovaném partnerství. Maršálkou se pak poslankyně ANO Karla Šlechtová.
 celý článek

Zástupci Muzea romské kultury převzali 3. dubna 2018  od firmy Agpi vepřín v Letech na Písecku. (FOTO: ČTK)

Muzeum romské kultury se ohradilo proti Filipovým výrokům. Výkup vepřína v Letech označil za zločin

8.8.2019 14:13
Za znepokojivé považuje výroky předsedy KSČM Vojtěcha Filipa dávající do souvislosti rostoucí ceny vepřového masa se zrušeným vepřínem v Letech u Písku, u kterého býval romský koncentrační tábor, Muzeum romské kultury. Filip na twitteru uvedl, že vláda vedená Bohuslavem Sobotkou (ČSSD) vykoupila vysoce efektivní podnik v Letech za půl miliardy korun a uzavřela ho bez náhrady a snížila tak produkci českého vepřového pod 30 procent spotřeby, a označil to za zločin.
 celý článek

Demonstrace několika asi 70 Romů z Česka, Slovenska i dalších zemí upozornila 8. července 2019 před budovu Evropského parlamentu v Bruselu na trvající diskriminaci a potíže romské menšiny v zemích Evropské unie. (FOTO: ČTK)

Tomáš Ščuka: Silné a slabé stránky bruselské demonstrace Romů

7.8.2019 13:33
Dne 8. 7. 2019 proběhla v Bruselu plánovaná demonstrace Romů žijících v Evropě. Hlavním organizátorem akce byl Štefan Pongo (český Rom žijící ve Velké Británii). Ten již dříve přišel s on-line fotokampaní Romů na sociálních sítích reagující na stereotypizující výroky prezidenta Miloše Zemana na adresu Romů, který na podzim 2018 několikrát veřejně o Romech prohlásil, že valná většina z nich nepracuje a pobírá sociální dávky.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo