Černá s červenou tkaničkou: Ve stínu romsko-indických paralel

V neprostupné pohimálajské džungli severní Indie žijí příslušníci indické
kasty dómů. Skromně, stranou moderní společnosti,pod vlivem animismu. Ruch,
shon, smích a nekonečná paleta barev – to je vesnice Karkotak. Ale jen do
chvíle, než se setmí. V noci totiž kolem vesnice obcházejí duchové. A před nimi,
jak dómové věří, ochrání jen bezpečí domova, rituály a amulety. A nejsou sami –
podobně na tom byli i Romové včetně těch žijících na českém území.

Cesta vedoucí k dvoutisícovému vrcholu Karkotak se strmě klikatí džunglí.
Náročný výstup ani místní z několika kilometrů vzdáleného města Bhimtalu
nepovažují za lehkou procházku. S přibývající nadmořskou výškou bujná vegetace
severoindické džungle postupně řídne. Po tříhodinovém výstupu zůstanou jen
vypelichané keříky a pokřivené stromky.

Pohled ze špice je však jedinečný! – Bílé patrové domky vedle zelenajících se
políček. Hrající si děti, ženy v růžových, oranžových a nachových sárí vedou
dobytek na pastvu, odnášejí čerstvě posekanou trávu v obrovských otepích na
hlavách. Muže nevidět – pracují na stavbách v okolí.

Tato vesnička rozkládající se těsně pod stejnojmenným vrcholem je obydlena pouze
příslušníky jedné z nižších indických kast, dómy. Jen o několik kilometrů dál
jsou další dómské osady – Sanguriguan či košíkařský Bayriyagaon Právě o dómech
už badatelé více než dvě století uvažují jako o prapředcích Romů.

Při pohledu na v džungli osamocený Karkotak si nelze nevzpomenout na slova
prodavače optiky Vineeta z Bhimtalu. „Život je v Karkotaku strašně těžký, ale na
druhou stranu spjatý s tradičním životem,“ dodával mi odvahy před cestou.

Na duchy nevěříme, tedy vlastně ano

Dómové sice už dnes od svých tradičních zvyklostí v konfrontaci s
pragmatickým myšlením moderní společnosti pomalu ustupují (zvlášť pokud se
přestěhují do měst) v severoindických vesničkách odříznutých džunglí tomu ale
tak není. Víra v duchy je pro ně stále živá. Často ji však z obavy před
výsměchem výše postavených moderních kast nebo cizince, tají.

Mé prvotní vyptávání po duších – bhútech je tak neúspěšné. „Ne nevěříme,“ ozývá
se svorně ze všech stran. Až když začnu vyprávět svou vlastní zkušenost s
bytostmi ze záhrobí, která se mi přihodila v sanatoriu pro mentálně zaostalé
děti v Athénách, ledy pomalu tají. „A to tě ti duchové vážně volali,“ zajímá se
obezřetně přes mého tlumočníka stará dómka. „Já jsem ducha tedy ještě neviděla,
ale moje sousedka ano,“ rozpovídá se najednou.

Podle místních na sebe bhútové berou nejrůznější podoby. – Od stínů bez hlav či
jen s její polovinou a nejasných temných postav s výraznýma očima, se kterými se
setkal dvacetiletý Suresh Sandra z nedalekého Sangurigaonu. „Ty jejich oči vidíš
už z dálky. Je to děsivé. Nic než ty oči a černý stín,“ popisuje Suresh známý
mezi vesničany svými častými setkáními s bhúty. Další vyprávějí, že si duchové
mohou osvojit zvířecí podobu (kromě krávy, do které díky její posvátnosti
vstoupit nemohou). Jiná svědectví mluví o neviditelných bhútech, jejichž
přítomnost se pozná jen vysokou frekvencí chvění okolního vzduchu, nebo
létajícími předměty, jež rozzuřený duch po živých vrhá. Všichni se ale shodují
na tom, že bhútové jsou povětšinou zlí a je nutné se proti nim chránit.

Randez-vous avec bhút

Se záhrobní bytostí se člověk může potkat kdekoliv, zejména na otevřených
prostranstvích, cestách nebo na místě násilné smrti. Sangurigaonští potkávají za
dlouhých deštivých odpolední, kdy se člověk vrací třeba z partičky karet,
kterými se snažil zabít nudu, stále stejného ducha. „Na cestě podél chrámu jsem
nejen já potkal ženu v bílém sárí. V náručí svírá polomrtvé dítě a prosí o
pomoc,“ popisuje šeptem Suresh „když se otočím, abych zavolal o pomoc, zmizí.“
Přímo v okolí obydlí se ale dle slov dómů zdržují duchové zřídka, tedy pokud
jsou domy dostatečně chráněné. Dómové tak na své skromné příbytky zavěšují různé
kovové předměty, amulety nebo ikony. To vše má ducha toužícího po kontaktu s
živými odradit. V Karkataku se jako ochranný prostředek nejčastěji používá
koňská podkova zavěšená nad dveřmi nebo okny. V dalších dómských vesnicích se na
domcích pohupují čili papričky nebo šňůrkou svázané svaté obrázky. Ani to však
ještě nemusí stačit. Člověk je přirozeně nejzranitelnější ve spánku, kdy do něj
bhút může nepozorovaně vstoupit a postupně jej ovládnout. „Pod matraci si na noc
dávám nůžky nebo obrázky boha Hanumana. Duchové se potom od nás drží dál,“
vysvětluje pětatřicetiletá vdova Basanti Déví Arya, jež sama vychovává čtyři
děti. Když má Basanti ještě větší obavu z příchodu bhúta, nechává hořet oheň.
Dómové jsou přesvědčeni, že silná moc ohně poskytuje nejen preventivní ochranu,
ale je i jednou z možností, jak vyléčit posedlé. Duch do člověka vstupuje skrze
srdce nebo končetiny a postupně jej celého ovládne. Posedlý se tak chová zcela
nepřirozeně, má schopnosti a nálady pro něj do té doby netypické. Pokud oběti
včas nepomůže „kouzelník“ tantrik, je ztracena. Delší setrvání bhúta v lidském
těle může přivodit smrt nebo závažnější fyzické a psychické poškození. Přivolaný
tantrik vymítá ducha z těla postiženého „automatickým tancem“ za zvuku bubnu,
které jej postupně přivádějí až k transu, čímž ducha vyhání. Celý rituál zpečetí
ochrannou popelovou tečkou, kterou oběti otiskne doprostřed čela.

Indie je mimo

Tentokrát do Karkotaku přicházím se dvěma bráhmanskými mladíky Kashyapem a
Lalitem pocházejícími z třímilionového města Varánásí. Původně vyrazili na túru,
ale nakonec se nabídli i jako tlumočníci. Dómové totiž kromě svého jazyka
kumaoni, hovoří ještě většinovou hindštinou. Hovor zpočátku poněkud vázne. Jsou
tu noví a karkotačtí se jich ostýchají. Po chvíli se jako obvykle hovor
rozproudí.

Najednou mají kluci zjevně problém zadržet příval smíchu. Stará dómka se
stydlivě rozhlíží. Kashyap a Lalit zmlknou a jen čárají klacíkem do prachu. „To
snad není pravda,“ šeptá jeden z nich v angličtině. „Je to horší, než jsem si
myslel,“ dopoví druhý a společně vyprsknou v záchvatu smíchu. „Když je bolí
břicho nebo hlava, věří, že jsou posedlí duchem,“ kroutí hlavami „to snad ani
nemůže být možné, Indie je opravdu někdy úplně mimo!“ Stará Karkotačanka si z
toho ale očividně nic nedělá, a hovor elegantně stáčí k rodinným záležitostem.

Jedenáctidenní kletba

Smrt příbuzného je jedním z nejkritičtějších období z pohledu nebezpečí útoku
zlých sil. Prvních jedenáct dní po smrti blízkého, kdy se vykonávají pohřební
rituály (až do konečného spálení zemřelého na hranici a vhození popela do řeky),
je nejkritičtějších zejména pro nejstaršího syna zemřelého. Právě ten má výsadu
vykonat pohřební obřadnosti, krok po kroku dle stanovených pravidel. Musí si ale
dávat pozor, aby dodržel jejich pořadí. Po jedenáct dnů duch mrtvého obchází
kolem, než se odebere do nebe, aby se mohl přerodit v novou bytost. Porušení
pravidel rituálu, jejich opomenutí, nebo nedostatečné truchlení či dokonce
radost nad jeho smrtí by tak mohly způsobit neustálé vracení a záškodničení
ducha pozůstalým.

Nejstarší syn (případně nejstarší synovec) je po jedenáct dnů izolován od rodiny
v samostatném pokoji, nosí oblečení naruby a je chráněn kovovými amulety.
Jestliže si ale rodina samostatný pokoj nemůže dovolit, zůstane hlavní truchlící
v místnosti společně s rodinou za čarou vyznačenou kravím lejnem.

Všichni nejbližší se pak drží dál od okolí (stejně jako ono od nich), protože
jsou smrtí člena rodiny rituálně znečištěni. „Kletba“ je prolomena po jedenácti
dnech rituální koupelí, která rodinu očistí a vrátí do života společenství. Celá
vesnice však nezůstává úplně izolována od pohřebních obřadností. „Pro bhúta
připravíme čtyřikrát denně pohoštění pod nějaký strom blízko domu. To proto, aby
neměl hlad a žízeň. Ráno a odpoledne mu dáme čaj, v poledne a večer mu odebereme
z našich talířů,“ vysvětluje mladý dóm Rohit Kumar. Každé ráno pak pár místních
kontroluje, jestli jídlo zmizelo a zemřelý vesnici doopravdy navštívil. „Víš jak
to chodí, většinou to sní divoká zvěř, ale lidi stejně věří, že to byl duch,“
usmívá se Rohit.

Velká moc očí

Dnes jsem se znovu vydal do Sangurigaonu, jako vždy přicházím kolem druhé
hodiny odpoledne. Kolem domů je slyšet skotačení dětí, jež jsou uprostřed jedné
ze svých nekonečných her. Najednou si všimnu Laty, krásné devítileté dívky,
kolem očí má výrazné stopy sazí a čelu vévodí šedočerná tečka z popele. Na krku
a zápěstí se jí navíc houpou černé amulety. Sazemi, jak se později dovídám, Latu
„umazali“ rodiče, aby zamaskovali její krásné oči a chránili ji tak před
uhranutím.

Dómové věří, že uhranuto může být nejen bezbranné dítě, ale i silný dospělý
člověk nebo zvíře či jídlo. Uhranout může člověk závistivý nebo toužící. Pro
malé děti je tak podle slov místních velmi nebezpečná bezdětná matka, která si
léta usilovně přeje dítě. Na dítě jiných se taková žena dívá se značným
zalíbením a závistí. Pokud mají její oči zvláštní sílu, mohou jej pak uhranout.
„Uhranutému je hrozně špatně, je malátný a nemá chuť k jídlu. Často má i vysokou
korečku. Dítě zase pořád pláče a jeho matka ho není schopná ničím utišit,“ říká
Latin chovající svého malého syna, na jehož zápěstí do rytmu cinkají rolničky na
tkaničce. Podle Latinova synovce Hema je možné, aby dítě na uhranutí zemřelo.
Sám však nikdy takovou situaci nezažil. „Vždy se nám dítě podaří vyléčit,“ říká.

Stejně jako jsou mezi dómy známé ochranné prostředky proti uhranutí, je v
povědomí zejména těch starších i způsob jeho léčení.

Zkušená dómka připraví směs, jejímž základem je sůl a čili (další ingredience se
liší vesnici od vesnice, často jsou to hořčičná semínka, fazole nebo různé druhy
rostlin). Směsí se udělají tři kolečka nad hlavou postiženého a zbytek se hodí
do plápolajícího ohně. Podle intenzity plamenů a výbuchu se potom vyhodnotí
stupeň a závažnost uhranutí. Vycházející dým žena přihání k obličeji uhranutého,
a tím jej uzdraví. Z Indie do Matiční

Víra v nadpřirozené síly není vzdálená ani Romům, naopak s dómskými rituály
proti bhútům či uhranutí lze nalézt překvapivé paralely. I to by mohlo umocňovat
teorii některých badatelů o indickém, potažmo dómském původu Romů.

Romové také vázali svým dětem kolem zápěstí tkaničky (jen namísto černých
používali červené) tzv. indraľori, aby je chránili před uhranutím. Pokud k
uhranutí i přesto došlo, připravila některá ze starých žen jagalo paňi, ohňovou
vodu. Do obyčejné vody se nejdříve pro zjištění míry uhranutí naházely sirky
nebo uhlíky, následně se využila k omytí dítěte. Někde se voda používá ještě k
dalším úkonům. Starší Romové z Matiční ulice například ohňovou vodou potírali po
omytí dítěte panty od dveří.

Někteří Romové dodnes poblíž novorozence nechávají ostré nebo kovové předměty,
aby jej ochránili v době své nepřítomnosti. Rumunští Romové, které jsem potkal v
Paříži, například u dítěte v peřince nechávali kovovou lžíci, jinde se používají
svaté obrázky apod.

Podobných paralel mezi dómy a Romy, mezi indickou a romskou kulturu je mnoho.
Ale o tom, jestli se opravdu jedná o pozůstatky indické kultury v kultuře
romské, nebo naprostou náhodu, můžeme dnes jen diskutovat. Pokud by bylo vůbec
možné vynést nějaký jednoznačný závěr, bylo by zapotřebí provést vyčerpávající
analýzu kultur všech národů v příslušném čase a okolnostech, za kterých předci
Romů jejich územím procházeli. To snad ani není reálné. Přesto si ale nadšený
evropský výzkumník nepřestane donekonečna nad každou podobnou kulturní
podobností říkat: …co když?

Tento článek vznikl během dvou několikatýdenních cest po severní Indii
díky podpoře z prostředků specifického výzkumu na rok 2009 Filosofické fakulty,
Univerzity Karlovy v Praze. Více fotografii dómů na

www.lukashoudek.estranky.cz 

KAM DÁL?

Tradiční řemesla dómů očima dobové a odborné literatury


Bhútové – duchové zemřelých dómů

Pohřební rituály dómů

Dómská rodina

Podobnosti v dómských a romských rituálech na ochranu novorozence


Aspekty každodenního života v dómské osadě Karkotak

Rohit Kumar, dómský student nainitalské vysoké školy ve státě Uttaránčal


Dóme! Mám tě rád? Nemám tě rád?

Problematika užívání označení Dom

Dlouhá cesta k dómům