Češi s jinou barvou kůže

Jsou mladí, ve svých oborech úspěšní, narodili se v této zemi, vyrůstali v bělošských rodinách, mluví perfektně česky, mají typicky česká jména. Jediné, čím se liší od většiny, je barva pleti.

Zuzana Tvarůžková je redaktorkou České televize, žije v Praze, ale vyrůstala v Litvínově. „Jsem vychovaná maminkou Češkou i tatínkem Čechem, můj biologický otec je z Kuby, ale neznám ho. Je to trochu tajemná komnata naší rodiny,“ říká Zuzana. „Pracoval na severu Čech, v Litvínově, byl vy -studovaný inženýr chemie. Žil v docela početné kubánské komunitě,“ dodává s tím, že celá věc je pro její rodiče pořád citlivá.

Podobně choulostivý je původ i pro sinologa a učitele čínštiny v Taiji akademii Martina Kříže, jehož biologický otec má zase africké předky, Martina vychovávala jeho česká maminka.

Otce Kubánce a matku Češku má i Marek Jelínek, muzikant, frontman kolínské skupiny Mauritius. Toho se však zřekli oba rodiče a do svých tří let vyrůstal nej -dřív v kojeneckém ústavu a pak v dětském domově, než ho adoptovala nová rodina. V té době bylo v onom dětském domově jedenáct nechtěných kubánsko-českých dětí, potomků spolupráce ČSSR a režimu Fidela Castra. V 70. letech pracovaly v našem průmyslu tisíce mladých Kubánců.

Děti jsou kruté

Že jsou jiní než většina okolo, pociťovali už od dětských let. „Nejhorší to bylo ve školce, děti jsou kruté, akcentují jinakost a je jedno, jestli je člověk černoch nebo má jednu nohu,“ vzpomíná Martin Kříž. „Pamatuju si, že jsem jednou přišel domů, stál před zrcadlem a zkoumal, jestli jsem ten černoch kudrnatý, jak mi říkali. Babička mě uklidňovala, že máma měla jako malá taky kudrnatý vlasy a že až budu velký, že se mi narovnají,“ dodává a cituje i oblíbenou říkanku, kterou často slýchával: „Černoušek bubu, má černou hubu, nožičky skládací, prdelku foukací.“

„Měla jsem štěstí v tom, že jsem měla spoustu kamarádů, kteří mě do značné míry chránili před nepříjemnými ataky. Mí romští spolužáci na tom byli určitě hůř,“ říká Zuzana Tvarůžková, která ale ztratila dvě ze svých nejlepších dětských kamarádek i kvůli tomu, jak vypadá. Jedna z nich jí v hádce řekla, že táta o ní mluví jako o negrovi, a druhá zase prohlásila, že musí být adoptovaná.

„A těžké to měli i mí rodiče, lidi na ně byli zlí. Navíc ve městě, kde se každý zná. Doporučovali mámě, aby se mě vzdala a podobný věci. Já doufám, že tohle už nezažiju,“ dodává Zuzana.
Marek Jelínek hrál od pěti do dvaceti hokej a přiznává, že měl velký problém se začlenit do kolektivu. „Všichni tatínkové, maminky hned: Nesmíš se kamarádit s černochama, cikánama, jsou to špatný lidi.“ Musel se, dle svých slov, snažit víc než ostatní. „A když vypukla jakákoliv rozepře, už jsem byl černá svině.“

A nezůstalo jen u verbálních projevů, po zápase bylo zvykem, že si hráči na závěr podávají ruce. „Mně se stávalo, že s ní soupeři ucukli, že se mě štítili,“ říká Marek.

I v Praze se lidé pořád otáčejí

Zuzana v Litvínově chodila do sportovní školy. „Tam to bylo drsný. Měla jsem trauma, když mi někdo říkal, že jsem Kubánka, a pak z nadávky černá huba. Kolikrát to bylo od lidí, od kterých jsem to nečekala. A neuměla jsem s tím pracovat.

Já nemohla ovlivnit, že budu tmavá, ale budu vyrůstat v bílé komunitě,“ říká a přidává ne -uvěřitelnou historku: „Jela jsem do hudebky, přišel ke mně na zastávce pán, měl kufřík a říká: Seš Romka, nebo ne? Nevěděla jsem, co odpovědět, lekla jsem se. A on: Protože já prostě Romy nenávidím. Tak já, že nejsem. To je dobře, řekl on, otevřel kufřík a uvnitř byla pistole i se zásobníkem. Pak jsme nastoupili do tramvaje, každý by vzal nohy na ramena, ale já nevěděla, co dělat. A on v tramvaji tu pistoli vytáhl a začal si s ní hrát a vykládat mi, proč nenávidí Romy. A že mám obrovský štěstí, že Romka ne -jsem. Hrozně dlouho jsem tuhle příhodu držela v sobě a nikomu ji neřekla.“

„Čím menší město, tím větší průšvih,“ říká Marek. „Tady v Kolíně jsem pořád za exota, přesto, že jsem si vybudoval re -nomé skrz kapelu a měl jsem tady čtyři roky vlastní hudební klub, kam chodila spousta lidí.“ Na důkaz mi ukazuje rasistickou esemesku, která mu přišla večer před naším setkáním. „Když lidem dojdou argumenty, použijou nadávku. Raději než že by přiznali chybu. Takhle to tady v Če -chách funguje. Lidi vidí černocha a už špekulují, co je zač. Já jsem přece taky Čech,“ říká Marek.
Poněkud optimističtěji vidí situaci Martin Kříž: „Je to i tím, že žiju v Praze, pohybuju se mezi vysokoškoláky. Na venkově je to horší, ale i tam se to od revoluce zlepšuje. Navíc i odtamtud mladí jezdí do světa nebo si třeba vozí domů exotické spolužáky ze školy,“ říká Martin.

Je situace v Praze opravdu lepší, ptám se Zuzany Tvarůžkové, která se kvůli studiu a později práci přesunula z Litvínova právě do hlavního města. „Praha je jiná, ale zase nemůžu říct, že se za mnou lidi neotáčejí. Že je tmavý, člověku stejně pořád všichni připomínají. I vysoce postavený politik vám řekne: Vaše tvář a vaše jméno, to je ale legrace. Pořád musíte něco vysvětlovat,“ říká Zuzana.

Na nadávky si zvykli

Jak je to s problematikou rasismu, xenofobie a jednotlivých regionů v České republice, ukazuje malý náhled do statistik ministerstva spravedlnosti. Když vezmeme do úvahy nejčastější trestné činy související s rasismem, tj. hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení, podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svo -bod a podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, vyjde nám v roce 2008 dvacítka odsouzených v Praze, 18 na severní Moravě a 13 ve středních Čechách. Celkem bylo podle těchto paragrafů loni odsouzeno 83 osob.

Ve zprávě ministerstva vnitra z poloviny loňského roku se mimo jiné píše: „Oběťmi verbálních a fyzických útoků byli v prvé řadě Romové, kteří jsou v České republice nejviditelnější menšinou. Dále se jednalo o cizince tmavší barvy pleti, asijského původu, anebo jiné státní příslušnosti.“
Ve stejné zprávě se také dočtete o nejzávažnějších případech roku 2007, které souvisely s rasismem. V Hodoníně byl čtyřmi skinheady napaden Rom. Polili ho těkavou látkou a zapálili. Napadeného stál útok život. Další případ se ode -hrál v Ostravě, útok sedmi skinheadů na skupinu Romů provázely kromě úderů obušky, noži a boxery také slovní nadávky: „Pojďte na ty černé huby, zabijeme je všechny.“

S podobně brutálními útoky se nikdo ze třech mnou oslovených nesetkal. „S otevřenými projevy neonacismu jen v televizi,“ říká Martin. Verbální narážky jsou ale věc častá. „Tu a tam mi někdo nadává, stává se to méně, možná i proto, že jsem holka. Ale samo -zřejmě do nějaký neonacistický restaurace na Žižkově bych se nevypravila,“ říká Zuzana a stejně jako ostatní přiznává, že drobné narážky už ani nevnímá. „Dokonce jsem je sám začal používat,“ směje se Martin.

Experimentátoři a experimentátorky

Ptám se, jak to mají se vztahy? Hraje v jejich partnerském živo -tě barva kůže nějakou roli? „Je tro chu problém najít slušnou holku, typ pro baráček a zahrádku. Hodně se setkávám s těma, co touží po exotické zkušenosti, co mají touhu experimentovat,“ říká Martin.
„Já chlapům do hlavy nevidím a zvážit, jestli se mnou nechtějí něco mít jen proto, že to ještě ni -kdy s míšenkou nezkusili, s tím se taky musí počítat,“ navazuje na něj Zuzana. „Netvrdím, že jsem to vždycky rozpoznala. Ale snažím se takovým chlapům vyhnout. Můj přítel mi říkal, že měl strach, že na mě budou ostatní muži hodně útočit, ale ono to není tak hrozný, oni se dost bojí,“ směje se Zuzana.

„S holkama je problém,“ říká Marek. „Hlavně s nimi vydržet. Po roce jsme se rozešli s přítelkyní, protože si její rodiče nepřáli, aby chodila s míšencem. Další holce to zarazil její otec, že s černochem prostě chodit nesmí. Teď jsem byl s holkou, která měla vzdělané rodiče, profesora a doktorku, a stejně se na mě koukali divně. První, o co se starali, bylo, jestli nebydlím v nějakém ghettu, jestli neberu drogy. Holka, která se mnou jde do vztahu, musí být hodně vnitřně silná,“ dodává Marek.
„Na škole jsme na angličtině měli anketu,“ říká Zuzana. „Otázka zněla, kdo by si mohl Zuzku přivést domů. Seděli tam lidi, které už čtyři roky znáte, a z pěti kluků dva řekli, že by kvůli rodičům nemohli.“

Češi se bojí výjimečnosti

„Když jsem byla v New Yorku nebo v Paříži, to vám byl takový rozdíl! Cítíte hroznou svobodu, ne že by tam nebyl rasismus, ale je to prostředí, kde si už nikdo nic nedovolí. Najednou si připadám normálnější. Ale mám Česko ráda, tady jsem doma,“ říká Zuzana.
Jediný, kdo by nejraději emigroval, je Marek: „O tom mluvím pořád, chtěl bych pryč, nechci být tady. Někam na jih Evropy nebo do Latinské Ameriky. Cítím se tam dobře, nikdo mě na ulici neobtěžuje, maximálně nějací obchodníci.“
Jací jsou tedy Češi, respektive jejich většinová bílá část? „Myslím, že nejsou nepřátelští, nevím, spíš mají strach nebo obavu. Že všechno cizí je špatné a riziko. Nevím, jestli to nemají třeba v povaze, z nějaké frustrace, že jsme malý národ,“ říká Zuzana a souhlasí s ní i Marek: „Češi se bojí výjimečnosti, bojí se přijmout nezvyklé věci.“

Předělat myšlení zákonem nejde

„Do budoucna jsem v otázce xenofobie a rasismu optimistka, ale myslím, že to bude trvat ještě hodně dlouho. Předělat myšlení lidí nejde zákonem, vyhláškou ani strategií vlády. Nebude to ani za deset let. Mám jedno velké přání, aby až jednou budu mít děti, nezažívaly to, co já,“ říká Zuzana. „O sebe už se ale nebojím, umím s lidmi zacházet, umím na ně reagovat.“ Martin je optimista povahou a nemá důvod jím nebýt i v tomto případě: „Lidi už jsou mnohem víc otevření a pořád se situace zlepšuje.“

Jsme rasisté?

Zmocněnec vlády pro lidská práva Jan Litomiský tvrdí, že ně kteří Češi mají sklon ke xenofobii, ale příčiny jsou nejspíš individuální. Na propojení rasismu a sociálních problémů pak upozorňuje zpěvák a herec Richard Krajčo, který sám vyrůstal v problémovém severomoravském regionu.
„Myslím, že Čechům spíše vadí, že tady funguje jakýsi sociální systém, který místo poctivých lidí zvýhodňuje osoby, které zvysoka kašlou na pravidla společného soužití a jsou nesmyslně zvýhodňováni,“ říká Krajčo. „Dostávají dávky, byty a ještě se tváří, že se jim ubližuje. Jsou takoví malí teroristi a vyděrači. Poctivý člověk, který celý život platí daně a pracuje, nemá nikde oporu a zastání. A jelikož ti problémoví jsou většinou Romové, tak to vypadá, že jsou Češi rasisti,“ dodává.

Cítíme hudební kořeny

Celá trojice ožije, když se jich zeptám, zda své geny v sobě cítí. „Určitě, hlavně při po -slouchání hudby, reggae nebo stylu zouk, který pochází ze západního pobřeží Afriky, ten mi zasáhl struktury v mozku a pak myslím, že se na mně kořeny podepsaly v tom mém optimismu,“ říká Martin. Vůbec hudba je velké téma všech tří.
„Zpívala jsem, měla jsem jiný hlas než všechny děti ve sboru, na hudbě jsem závislá. Můj přítel si ze mě dělá legraci, že nikdy neviděl nikoho jako já, kdo nepotřebuje k tanci sebemenší záminku. Tančím v supermarketu i v metru,“ říká Zuzana a dodává se smíchem: „Holky vždycky na diskotéce říkaly: má to smysl, tancovat vedle ní?“
Marka dokonce hudba živí. S kapelou natáčí druhou desku, která bude hodně živá, exotická a texty budou právě mimo jiné i o rasismu.
Všichni tři se od většinové české společnosti liší jen barvou kůže. Xenofobie vůči nim nemůže být zdůvodňována tím, že nemají práci, že žijí v nějakém odděleném ghettu, neumějí jazyk či že jejich jméno nejde vyslovit. A přesto se po celý svůj dosavadní život s rasismem vůči sobě setkávají. Dokonce si už na to svým způsobem zvykli… *