romea - logo
26. září 2018 (středa)
svátek má Andrea
Loading
rozšířené vyhledávaní

Charta 77 a Romové

Praha, 23.4.2007 16:27, (ROMEA /Romano voďi)

Potěšilo mě, že březnové číslo Romano voďi věnovalo celou stranu Chartě 77 a připomnělo i její dokument Postavení Cikánů-Romů v ČSSR z prosince 1978 (více zde...). Vytvářeli ho odborníci, například kurátoři, kteří s Romy pracovali (jeden z nich se dokonce naučil romsky!, ne jen chartisté. Hlavním redakčním koordinátorem dokumentu byl Jan Ruml, jehož jméno a adresa jsou v dokumentu uvedeny.

Popis špatného postavení Romů ve společnosti, úvahy o možných cestách, jak z toho ven, a naše požadavky zabraly plných osm, hustě popsaných stran. Předcházel jim jednostránkový úvodní dokument, podepsaný dvěma tehdejšími mluvčími, Václavem Havlem a Ladislavem Hejdánkem.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNEK
Charta 77 našima očima (RV 03/2007)

Řešení romské otázky, napsali jsme, nevidíme v prosté integraci romského obyvatelstva do společnosti a ve vytváření podmínek pro tuto integraci. O tom, zda mají Romové splynout s většinovým obyvatelstvem, přijmout beze zbytku jeho civilizační hodnoty a ztratit svou etnickou entitu, mohou totiž rozhodnout jen oni sami. Jen oni sami mohou rozhodnout i o stupni této integrace, pokud ji přijmou. Tomuto rozhodování je vystaveno romské obyvatelstvo stále, a vlastně každý Rom po celý život, a je na většinovém obyvatelstvu a orgánech státní moci, aby vytvořily důstojné podmínky pro toto rozhodování a aby přispěly k atmosféře vzájemného pochopení.

Tato slova jsem si připomněl při četbě rozhovoru, který nad dokumentem Charty 77 vedla vaše redakce se socioložkou Jiřinou Šiklovou o školství pro romské děti. Z dokumentu Charty vytrhl váš redaktor výraz „romské školy“, a pochopil je spolu s Jiřinou Šiklovou jako školy s romským vyučovacím jazykem. Ale my jsme tenkrát nevolali po škole segregované, tedy škole, kde se vyučuje romsky. Ostatně romština se jako jazyk, díky práci Mileny Hübschmannové, která na tom pracovala po celý svůj dospělý život, teprve ve spisovné formě ustalovala, moderní slovník a gramatika vznikly až v 80. a 90. letech. V dokumentu Charty 77 kritizujeme zvláštní školy – a to do nich tenkrát chodilo „jen“ 20 procent všech romských dětí, 80 procent ještě chodilo do běžných „základek“. Naopak tam chválíme speciální vyrovnávací třídy v základních školách, kde romské děti doháněly češtinu. Hlavní kritiku jsme zaměřili na to, že romské děti se neučily romské kultuře, tradicím, historii. A to jsme ještě nevěděli, co jsme odhalili až v 90. letech, že nejhorší vliv na vztah Romů a většiny má to, že děti z většinového obyvatelstva se neučí nic o Romech, o jejich minulosti a kultuře. Odpovědi Jiřiny Šiklové tyto požadavky bohužel neobsahují, její představy nevybočují z obvyklé, dobře míněné snahy o integraci, která je, obávám se, chápána jako splynutí, asimilace. Hlavně, podle ní, aby se romské děti naučily česky. Podle mne je to nutné, ale nestačí to.

I když ani v roce 1979 nebylo odnárodňování, tedy po česku řečeno natírání Romů na bílo, právně možné, a naráželo i na trestní zákon, přece jen výslovný zákaz nucení k asimilaci, tedy úplného „počeštění se“, přinesla až doba po roce 1989, zejména Listina základních práv a svobod. Její návrhy podle mezinárodních a evropských předloh vypracovaly v roce 1990 obě národní rady, česká a slovenská (mezi nimi i několik Romů), a po dlouhých debatách přijalo Listinu Federální shromáždění. Tehdy jsme, doufám, že definitivně, odvrhli pohodlný francouzský „republikánský“ model, kde jsou si všichni rovni před zákonem, ale nikdo nemá nárok na podporu skupinových práv etnických, náboženských či jiných. Menšiny tam neexistují, tedy „jako“ neexistují, aspoň ne podle ústavy a zákonů. V ústavním pořádku Československa a pak obou jeho

nástupnických států byla potvrzena a ještě posílena zásada, že národním menšinám jsou přiznána i kolektivní, skupinová práva, a nejen práva jednotlivým příslušníkům těchto menšin. Jako vládní zmocněnec pro lidská a menšinová práva jsem pak navštívil desítky menšinových škol – lužickosrbských v německé Lužici, v Rakousku českou, chorvatské a slovinské, německé v jižním Maďarsku, francouzsko-německou univerzitu ve švýcarském Fribourgu. Všechny byly dvojjazyčné. Nejen soukromá obchodní akademie v korutanském Celovci (Klagenfurtu), kde třetinu žáků tvoří chlapci a dívky ze Slovinska, ale i v malé vesničce těsně pod hřebenem Alp, kde žije 95 procent Slovinců, je vyučování dvojjazyčné. V mateřské škole se mluví dopoledne slovinsky, odpoledne německy, v „základce“ v každé hodině musí učitel půl hodiny mluvit a ptát se v jednom jazyku, půl hodiny v druhém. Stejně tak ve francouzsko-italských školách v italském údolí Aosty, kde žije 120 tisíc lidí. Italští „přistěhovalci“ remcají, na co prý jim bude francouzština. A to doma mluví většina rodin ještě třetím, nespisovným jazykem, frankoprovensálsky. Je to pestré a hezké.

Nebojme se dvojjazyčnosti, všichni lidé jsou jí na úrovni svého vzdělání schopni, když se začne od dětství. Polské školy na Těšínsku jsou čistě polské, Poláci jsou tam konzervativní, nechtějí smíšené školy, bojí se češtiny, ačkoliv by to byl lék na stálý úbytek polských žáků. Stejný konzervativní přístup je v italské škole Dante Alghieriho ve slovinské Izole, a počet Italů ve Slovinsku se stále snižuje. Jiné je to ale v případě romského Gándhího gymnázia v Pětikostelí (maďarsky Pécs), i když je to škola s vyučovacím jazykem maďarským. Ostatně mateřštinou tamních Rumungrů (a je jich ze 600 tisíc Romů v Maďarsku více než polovina) je už po několik generací maďarština, a nepřestali být Romy a cítit se tak. Romské gymnázium je internátní, prakticky jen pro romské studenty z celé země, všichni se učí v maďarštině a navíc povinně anglicky, olašsky a baésky. Baésů, nejbědnějších Romů, je v Maďarsku asi 10 procent všech Romů, někteří Olaši a Rumungři ty povinné lekce baéštiny kritizují, ale tento starorumunský archaický jazyk je dokladem dávné kultury. V Pětikostelí vychází z gymnázia postupně nová generace mladých vzdělaných Romů, mnozí studují na vysokých školách. A olašsky a baésky snad nezapomenou.

Stávám se staromilským? Ne, mám jen školu Mileny Hübschmannové, dost výrazně jsem proti představě, že romský problém je jen sociální. Vystupuju už léta proti asimilaci, i když bránit jí nemohu, pokud se k ní lidé rozhodnou či o ni usilují. A fandím všem snahám rozšířit náš menšinový model, rozšířený v Evropě na východ od Rýna a na sever a východ od Alp, i do Francie, Turecka, Itálie a jinam.

S tím odnímáním dětí do ústavů je to také trochu jinak, než naznačil váš rozhovor s Jiřinou Šiklovou. Neschopnost rodičů děti vychovávat, tedy neschopnost z gádžovského hlediska, a jejich nezájem o školní vzdělání dětí jsou historicky a kulturně podmíněny. Rasismus není jenom odpor k lidem jiné barvy kůže, je to především neuznání kulturní jinakosti, dokonce nevědomost, že by se uznávat měla. Kromě toho je to také zanedbávání sociální pomoci, nedostatečná podpora původní kultury. A toho jsou romské děti obětí snad všechny.

Češi si dokazují, že nejsou rasisti, protože přece chtějí mít Romy bílé, když ne barvou kůže, tak aspoň zvyky, stylem života, myšlením. Romům držím palce, aby se tak úplně přebarvit na bílo nedali.

Přečteno: 1475x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Domácí, Komentář



HLAVNÍ ZPRÁVY

--ilustrační foto--

Zemřela Eva Davidová, etnografka s velkým srdcem, které patřilo Romům

25.9.2018 9:39
V pátek 21. září zemřela ve věku 85 let Eva Davidová, etnografka, socioložka, historička umění a také fotografka, která se od poloviny 50. let systematicky věnovala studiu způsobu života a kultury Romů v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Poslední rozloučení proběhne pouze v úzkém rodinném kruhu.
 celý článek

Vsrazi Tibora Danihela u soudu. Obžalovaný Milan Brat vypovídá 22. 6. 1998 před táborskou pobočkou Krajského soudu v Českých Budějovicích, kde se z rozhodnutí Nejvyššího soudu znovu projednává smrt sedmnáctiletého Roma Tibora Danihela, který 24. září 1993 utonul v řece Otavě v Písku po útoku skupiny rasistů. (FOTO: ČTK)

Před 25 lety zavraždili rasisté Tibora Danihela. Po soudních tahanicích byla potrestána jen trojice útočníků z osmnácti

24.9.2018 20:47
Píseckému Romovi Tiboru Danihelovi bylo teprve 17 let, když ho 24. září 1993 skupina neonacistů nahnala do řeky Otavy, v níž utonul. Následné soudní líčení s viníky prošlo řadou peripetií od zproštění viny u takřka všech obžalovaných až k vynesení nepodmíněných trestů nad trojicí účastníků. Smrt Tibora Danihela dodnes zůstává jedním z nejznámějších případů rasově motivovaného násilí v Česku.
 celý článek

Ivan Bartoš, předseda Pirátské strany (FOTO: Pirátská strana)

Ivan Bartoš: Být proti fašismu a rasismu je přeci normální

24.9.2018 20:16
Je to už trochu nuda, nemyslíte? Jako pokaždé před volbami se i letos ve zvýšené míře objevují mé “senzační” fotky s vlajkou Antifašistické akce a v merchi Good Night White Pride, jako kdyby snad být proti rasismu a rasové nadřazenosti bylo něco špatného.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo