Francouzové jsou národ oblíbený v našich končinách, ale nebylo tomu tak vždycky. Takový „frantík“, kterého polapili v sedmnáctém nebo osmnáctém století v Čechách bez pasportu … tomu se nedobře vedlo. Nakonec – udělali si to sami. Francouzský král Ludvík XIV., rozmrzelý tím, že Vídeň nebyla roku 1683 dobyta Turky a jeho nepřátelé Habsburkové nebyli sraženi na kolena, rozhodl se pro svépomoc. Roku 1689 najal bandu paličů, mezi nimiž byli Češi, třeba jistý Vavřinec Procházka. Dostali zlaťáky a měli podpálit Prahu. Zčásti se jim to podařilo: hlavní město Království českého málem shořelo. Do Vídně se už nedostali.
Takovými osobami, jež „se nemohly autentickými listinami vykázat a doložit, odkud jdou a jakou obživu vedou“, byli také Romové, kteří k nám přišli už v XV. století. Tvrdili, že jsou z malého Egypta čili Núbie, ale není to tak: přišli z indického Paňdžábu.
Rom, Francouz … to bylo tehdy jedno. Dočteme se to v knize Zrození vagabunda od historika Pavla Himla, nyní vydané nakladatelstvím Argo. Aby se imigraci Romů v osmnáctém století zabránilo, byly na hranicích Čech vztyčeny cedule, na nichž bylo vyobrazeno, co potulné osoby čeká: šibenice a na ní houpající se viselec, dráb řezající nos romské ženě nebo katovská čeládka, která žene metlami nepřístojné osoby pryč. Některé ženy, když byly opakovaně zadrženy a tázány, zda neviděly výstražné tabule, odpovídaly, že se domnívaly, že cedule zobrazují utrpení Ježíše Krista, a že se u nich pokaždé pomodlily.
Představte si, že byste byli pro zapomenutou občanku odvlečeni na policejní stanici a byl vám uřezán nos nebo ucho. To bylo prováděno tehdejším bezdomovcům, jichž už před staletími bylo víc než dost.
Proč lidé cítí k houmlesům zášť? Jsou jim určitým mementem mori nebo mementem debaklu. Štěstí je věc nestálá. Pomíjivost lidského života, bezcennost pozemských statků, člověčí existence podobná jepici, to vše vidí dnešní občan vepsáno do tváří osob polehávajících v parku u hlavního nádraží. Pavlu Himlovi muselo dát mnoho práce pátrání v archívech a pohyb v zažloutlých listinách plných tragických lidských osudů. Třeba takový Honza Pinka. Ve svých 16 letech byl pro opakovanou potulku odsouzen v Lomnici nad Popelkou ke stětí mečem.
Dnes by byl dán na náležité vychování do Diagnostického ústavu, ale tenkrát se s nikým nepárali. Touláš se? Hlavu dolů! Naštěstí milost rakouského císaře zachránila Honzovi Pinkovi život. Ale přesto věřím, že tento milenec svobody nezanedbal volání krve a brzy zmizel v nejbližší houštině.
