Emil Cina: Jedeme k dědovi

Džas ko papus

Phenďom mange, hoj mušinďom te leperel ajse berša, kaj ajso lav romipen dživelas amenca, bari zijant, kana sa imar našľol- ta imar chudav te vakerel.

Andro ochtovarde berša oka šel berš, dživavas mek peršo romňaha, duj čhave Lucka the o Markus. So duj imar phirenas andre škola Prahate andre Karľina. E čhaj mange kecivar phenelas, hoj kamel te dikhel le papus pre Slovensko. Le čhavenge aviľa ňilaj, cinďom o motoris Š-105 the phend’om jekhvarestar: džaha. E perši romňi sa porichtinďa andro motoris the imar džas.

Sig tosara samas imar pal e Praha, e rikoňi amenca, bašol the bašol, o čhave gravčinen, e romňi manca vakerel, me na šunav ňič. Jekhvar zaačhiľam pre jekh parkoviskos th’a e romňi mange phenel: „Kamav tiš te dikhel dromeha peskeres phrales, so bešel andro foros Vsetín.”
Avka esas pal lakero. O šogoris, sar amen dikhľa, esas igen rado.
E šogorkiňa thoďa chaben pro skamind the phenel: „Ča chan, ča chan.“
Vakeras pal savoreste the paľis leske phenav: „Džas ko papus pre Slovensko.“

O šogoris duminďa, hoj aviľam ke leste. Jov ňisostar phenel: „Amen džas tumenca!“

Me ča porarďom o jakha the peske phenav: ta sar džaha. Jov la romňaha the mek lengere duj čhave.

E šogorkiňa esas ajsi šukori, sar kana bešľa andro motoris, ta sa bandžiľas pre jekh sera.
Kamav lenge te phenel, hoj savore narešťuvaha andro oda motoris. Našťi lenge te odphenel, bo bi rušenas, so te kerel? Ochto džene, o čhave palal lenge bešen pro khoča.

Džav the džav, oda ďives esas igen kerades. Paš o foros Poprad amen zaačhiľa pro drom o šinguno Stop. Aviľa ke mande, sar dikhľa keci manuša džan andro motoris, le vasteha peske rozkerďa o jakha the imar zorales phenel „Ta pre Boha, keľo vas iďe v tom motoru? “.

E šogorkiňa, derešno manušňi, ušťiľa andal o motoris, o koľina lake ča chučkerenas the choľaha le šinguneske phenel „Šak toto je naš motor. “
Chudňa pes leha te dokerel, me pre late: „Pavľo, preač!“

O šinguno lolo andro čhama, na kamel la te šunel. Oda manuš latar esas dilino, jekhvarestar gravčinďa: „Icťe do pi… ”
O šogoris andal e oblakica leske phenel: „Ďakujem! ”
E šogorkiňa smiroha bešľa andro motoris, e salama andro vast the imar chal. E romňi latar phučel: „Kames maro?“
Joj lake odphenel: „Pre soste.“
Džas the džas. o čhave na džanenas, sar te bešel, kamen te sovel. Raťaha savore zmožimen dogel’am Siplakate paš o foros. Kaša, inakšones Krasna nad Hornadom”.

Durkinas pro vudar, ňiko amenge na phundravel, vaj jepaš ori terďuvahas paš o vudar. E romňi le papuskeri šunel romane lava, paľis phundraďa. Sa ušťile.
La romňakero dad esas igen rado, hoj pal o berša dikhel le čhaven. O phuro takoj varekhatar stranďa paľenkica, avile tiš aver Roma, so odoj bešenas, vakeriben baro. Me le čhavenge rozkerďom andro motoris o than, kaj te soven.

Vaj trin orendar kijo tosara amenge e phuri kerďa o than andro kheroro, sar me dikhľom keci manuša odoj soven, phenďom: „Sovaha andro motoris!“ The avka esas.

Tosara šunas bašaviben paš amaro motoris. O phuro la lavutaha paš e oblakica. Ajso uštaviben me mek na džidžiľom.

Dodžandľom pes, hoj pre aver ďives bašavena o lavutara pro bijav le gadženge. Vaj efta džene, so bašavenas, esas maškar lende jekh romňi, so lake phenenas Puci. Romňi urďi andro muršikane gada, staďi pro šero.
O primašis, kana bašavenas, lake phenel: „Puci, bašaves na Mates,“ the pekľa la honoveha pal o šero.
O Pucis phenďa: „Del man buľe e Heľka!“ Oda lakeri piraňi.

No ňič. Geľom la romňaha vareso te cinel andre skľepa, sar chaben, the tiš cinďom ľitra paľenka.S’ oda jekh caklos? Sakoneske mušines te čhivel. Pre jekh romňi odarig pes na dorešľa, ta na dikhľan odi choľi, lakero rom piľa, joj na.

Geľa andro peskero kher the sa choľaha rozmarelas the o zahlavki the perňica andal o vaďos čhiďa tel o oblaka. Rakinel le romeske. Me, sar dikhľom, takoj geľom te cinel aver paľenka.
Dromeha lake čhivav paľenka andre kučori, e romňi takoj piľa avri the latar jekhvarestar esas anďelos.

O Rom la romňaha maťile the paľis obchudne, pašľile andro perňici, so joj čhiďa tel o oblaka paš peskero kher the duminenas peske, sar o dživipen pre adi luma hino šukar.

Samas odoj deš ďives, mek mištes, hoj lakero phral Vsetinatar odoj ačhiľa. So me kamav te phenel. Love amen esas pre adi dovolenka pherdo, sa gele. E romňi požičinďa varesave love odarig la pheňake, kana joj phenďa, hoj o love amenge bičhavela pale, kana o Rom lakero varesave love zakerela. Pre ada bisterďom.

Phučľom la romňatar, keci amenge ačhile love.
E romňi phenel: „Ňisave.“

So te kerel?

O phuro pes dodžandľa, hoj amen nane o love pro drom, takoj požičinďa o love varekhatar the amenge diňa.

Dogeľam mištes, ča e rikoňi samo pušuma the mek paš o foros Brno amenge andro motoris uľile trin rikone.

Sam Prahate pre pošta u bičhavav o love. Mek butheder, sar amenge o phuro diňa. O čhave mange panen: „Dado, džaha mek jekhvar ko papus?“ Na džandľom, so te phenel the phenďom lenge: „Ha, ha mre čhave.“

Jedeme k dědovi

Řekl jsem si, že musím zavzpomínat na ty časy, kdy takové slovo, jako „romipen“ žilo mezi námi. Velká škoda, že už se ztrácí. No, radši začnu vyprávět.

Stalo se to v osmdesátých letech minulého století, to jsem žil ještě s první ženou a dvěma dětmi – Luckou a Markem. Obě už chodily do školy v pražském Karlíně. Dcerka mne kolikrát prosila, že chce jet za dědou na Slovensko. No, dětem teď začaly prázdniny, tak jsem koupil Škodu 105, a řekl si: tak co, pojedem. Moje první žena všechno naložila do auta a vyrazili jsme.

Brzy z rána už jsme byli z Prahy venku, fenka s námi, štěká a štěká, děti se dohadují a do toho mi žena říká: „Chtěla bych cestou navštívit bratra, co bydlí ve Vsetíně.“
Tak bylo po jejím. Švagr, když nás spatřil, radostí jen zářil. Švagrová hned prostřela na stůl a pobízí nás: „Jen jezte, jen jezte.“
Mluvilo se o všem možném a pak švagrovi říkám: „Jedem za dědou.“
On si však myslel, že jsme přijeli za ním. A z ničeho nic říká: „Tak to jedem s váma!“

Já jen kulil oči a řekl si sám pro sebe: jak ale pojedem? On, jeho manželka a ještě jejich dvě děti?

Švagrová byla jaksi plnoštíhlá, takže když si sedla do auta, všechno se zhouplo na jednu stranu.
Chci jim říct, že do auta se všichni nevejdem. Jenže je nemůžu odmítnout. Mohli by se zlobit. Tak co dělat? Osm lidí, děti sedí těm vzadu na klíně.

Jedu, jedu, ten den bylo hrozné vedro. Blízko Popradu nás zastavil policajt. Přišel ke mně, a když viděl, kolik lidí v autě sedí, rukama si mnul oči a už naštvaně křičí: „Ta pre Boha, kelo vás ide v tom motoru? “
Švagrová, urostlá to žena, vystoupila z auta, prsa jí poskakovala a vztekle policajtovi povídá: „Šak toto je náš motor. “
Začala se s ním hádat, já na ni: „Pavlo, přestaň!“
Policajt rudý v obličeji, nechce ji slyšet. Ten člověk z ní byl tak mimo, že najednou zakřičel: „Icťe do pi… ”
Švagr mu z okýnka povídá: „Ďakujem! “

Švagrová si pokojně nasedla do auta, salám v ruce a už jí.
Manželka se jí ptá: „Chceš chleba?“

Ta jí odpovídá: „Na co?“

Jedem, jedem. Děti nevědí, jak by si sedly, chce se jim spát. Navečer jsme, všichni už zmožení, dojeli do Siplaky u Košic, jinak Krásné nad Hornádem.

Klepeme na dveře, nikdo nám neotvírá. Snad půl hodiny jsme stáli u dveří. Dědova žena pak slyší romštinu, tak otevírá. Všichni vstali.
Tchán byl moc rád, že po tolika letech vidí děti. Stařík hned odkudsi sehnal pálenku, přišli i jiní Romové, co tam bydleli. Dlouhé povídání. Já ustlal dětem v autě, ať můžou spát.
Asi ve tři hodiny k ránu nám stařenka rozestlala v domečku, jenže když jsem viděl, kolik lidí tam spí, řekl jsem: „Vyspíme se v autě!“ A tak to i bylo.

Ráno přímo u našeho auta slyšíme hudbu. Stařík je s houslemi u okýnka. Takové probuzení jsem ještě nezažil.
Dozvěděl jsem se, že nazítří budou hrát muzikanti gádžům na svatbě. Asi sedm jich bylo v té skupině, a byla mezi nimi i jedna žena, které říkali Puci. Romka, ale převlečená do mužského oděvu, klobouk na hlavě.
Primáš, když hráli, jí povídá: „Puci, hraješ špatně,“ a klepl ji smyčcem po hlavě.
Puci na to: „To proto, že se se mnou miluje Helka.“ To byla její milá.

No nic. Šel jsem se ženou do obchodu něco nakoupit, nějaké jídlo a taky jsem vzal litr pálenky. Co je ale jedna flaška? Nalít se musí každému. Na jednu ženskou odtud se nedostalo a to jste neviděli ten vztek! Její muž pil a ona ne.
A tak šla do svého domu a začala všechno vzteky rozbíjet. I polštáře a peřiny z postele vyhodila pod okno. Nadává muži.
Jak jsem to viděl, hned jsem utíkal další kořalku koupit.
Cestou zpět jí nalévám pálenku do hrníčku, ženská to do sebe hodila a vmžiku z ní byl anděl.

Ten muž se ženou se opili, pak se objali a lehli si do peřin, co ona vyhodila pod okno u svého domu, a mysleli si, jak krásně se na tom světě žije.

Byli jsme tam deset dní. Ještě štěstí, že tam její bratr ze Vsetína zůstal. Ale co chci říct. Peníze na dovolenou, a že jsme jich měli dost, byly všechny pryč. Manželka nějaké půjčila své sestře, která jí slibovala, že nám všechno pošle zpátky, jen co její muž něco vydělá. Na to jsem zapomněl.
Zeptal jsem se manželky, kolik peněz nám zbylo.

Žena říká: „Žádné.“
Co naplat?
Stařík se dozvěděl, že nemáme peníze na cestu, hned si odněkud vypůjčil a dal nám.
Dojeli jsme v pořádku, jen fenka byla samá blecha a ještě nám kousek od Brna přímo v autě přivedla na svět tři štěňátka.

Jsem v Praze na poště a posílám ty peníz. Je to víc, než nám děda dal. Děti škemrají: „Tati, že ještě pojedeme k dědovi?“ Nevěděl jsem, co říct, tak odpovídám: „Ano, ano, děti moje.“