romea - logo
18. listopadu 2019 (pondělí)
svátek má Romana
Loading
rozšířené vyhledávaní

František Jemelka: Ze Synkop 61 až do romského muzea

Brno, 5.10.2009 17:52, (RH)

Koncem června odešel do důchodu z pozice mluvčího Muzea romské kultury (MRK) František Jemelka. Psát a publikovat začal už na „základce“. Neexistuje prakticky jméno nějakého brněnského novináře či umělce, které by Jemelka neznal. Za svého pobytu v Moskvě v pozici ředitele Českého centra se potřetí oženil, manželka je Ukrajinka. V bilančním rozhovoru nás nejvíce zajímal jeho pohled na romskou tematiku.

Než jste zakotvil jako mluvčí MRK, poznal jste spoustou redakcí a institucí. Udělal byste krátký průřez?

Na gymplu na Křenové vycházel náš vlastní časopis, později jsem začal dělat texty pro Synkopy 61. V 1967 vznikl na tu dobu kultovní hit Válka je vůl, který prošel jarem 1968 jako hymna mládeže, píše o ní i Josef Škvorecký v Miráklu. Za rok bylo všechno jinak, a tak se z mladého autora stal dělník ve slévárně. V té době jsem začal spolupracovat s brněnským IBK, tedy s dnešní Šelepkou, a do novin jsem psal o programech. A že jich bylo. Osobní setkání s Vodňanským, Skoumalem, Šimkem, Grossmannem a dalšími se nezapomínají. No ale pak přišlo studium a jiné zájmy. V roce 1973 mi Zdeněk Pospíšil, šéf Divadla na provázku, nabídl práci. Nezaváhal jsem. Tam vznikla celoživotní přátelství s Bolkem Polívkou, Jirkou Pechou, Dášou Bláhovou, ale i s Ivou Bittovou a Idou Kelarovou. Jejich tatínka Kolomana Bitta jsem chodil poslouchat do vinárny na Špilberku. Po listopadu 1989 jsem přešel z „Provázku“ do Státního divadla, následovalo Satirické divadlo Večerní Brno, Mrštíci, pokus o návrat do Centra experimentálního divadla a pak místo šéfredaktora prvního brněnského barevného časopisu Moment Boby.

Po roce se objevila nabídka na konkurz ředitele Českého centra v Moskvě, po jeho zvládnutí jsem odjel zhruba na 10 let (1994 – 2003 ) do Moskvy. Následovala nezapomenutelná setkání ať už s Bulatem Okudžavou či s divadelníky na Tagance, Lenkomu či Divadla u Nikitských vrat. Do Bolšovo těatra v Moskvě jsem pravidelně vodil hosty, mj. i Františka Janoucha, podařilo se mi poprvé přivézt do Moskvy výstavu fotografií Jana Saudka, taky první výstavu obrazů Karla Gotta, kterého v Rusku milují.

Rusko – to byl asi váš vrchol. Došlo i tam nějak na romskou kulturu?

V rámci každoročního koncertu u příležitosti výročí úmrtí Vlada Vysockého jsem se seznámil s jednou z nejlepších ruských romských hudebních skupin Lojko, která opakovaně vystupovala i na pražském festivalu Khamoro. Postavení ruských Romů je výrazně jiné než českých, jsou bohatší a ve velké úctě. Ruské celebrity zvou jejich hudební skupiny na soukromé večírky a patří vždy k vyvrcholení večera. Moskevské Divadlo Romen je pro nás poněkud kýčovité, ale své diváky by si v ČR bezesporu našlo.

No, po návratu do Brna to nebyla žádná velká sláva, ale pořád bylo co dělat. Před důchodem jsem zakotvil v MRK, kterému předpovídám velkou budoucnost a věřím, že s paní ředitelkou Horváthovou budeme i nadále dobře spolupracovat. Našel jsem tam mezi Romy dobré kamarády a přátele, věřím, že nám to vydrží.

Osobně mám tu zkušenost, že i neromského redaktora romských novin část lidí začne brát jako exota – ptají se: Cigáni, voni maj svoje noviny? Voni umí číst? Nebojíš se tam mezi něma? Jak tam můžeš vůbec dělat? Máte v téhle oblasti taky podobné zkušenosti?

Tak s tím jsem se opravdu nesetkal, protože moji přátelé jsou inteligentní lidé bez předsudků. Jistě, u některých jiných docházelo docela k legračním otázkám, zdali se nebojím a jestli nosím do práce mobil a peněženku, které se s oblibou kradou. Ale to byla spíš z jejich strany ironie, aby mě pobavili.

V MRK už se vystřídala řada politiků a hodnostářů. Na jaké akce v MRK vzpomínáte a na setkání s jakými lidmi budete vzpomínat v nejlepším světle? A naopak, co se nepovedlo, co se podařilo zachránit na poslední chvíli a kdy vám vlasy vstávaly hrůzou na hlavě?

Co se týká vstávání vlasů hrůzou, to nebezpečí nehrozí ze dvou důvodů - za prvé žádné nemám a za druhé se nebojím ani čerta. Velice rád budu vzpomínat na setkání v MRK s Generální guvernérkou Kanady a jejím doprovodem - manželem počínaje a ochrankou konče, všichni jsou profesionálové a cítil jsem se jako ryba ve vodě. Návštěva ministra Kocába mě zase postavila na zem, protože tolik slibů jsem od žádného politika ještě neslyšel. Myslím v MRK. Zajímalo by mě, jestli skutečně do Brna poslal slíbenou kytaru.

Frapantní mi přišla návštěva eurokomisaře Špidly, který se celý kroutil a byl s prohlídkou rychle hotov. Záhy jsem pochopil proč - spěchal na WC. Největší záběr na nervy představovala bezesporu Brněnská muzejní noc - letos to byla moje druhá - kdy přišlo o 100 % návštěvníků více než loni. Potěšila mne velká návštěvnost ze strany Romů. Organizátoři podle mě zvládli vše až na pár věciček na jedničku.

No a pak návštěva prezidenta Klause s manželkou Lívií. S paní Lívie jsem měl božský pocit, rozumí problematice a chápe. Pan prezident zůstal jako vždy pragmatický, při besedě s Romy je vyzval, aby mu o svých negativních zkušenostech v soužití s majoritou napsali přímo na Hrad, protože o všem není přesně informován.

Událo se i něco vtipného?

Pracovně ani tak ne, ale v komunikaci mezi zaměstnanci, při tzv. štengrování, jsem musel několikrát vyjít na ulici, abych se před nimi nedusil smíchy. Nebudu radši jmenovat, všichni jsou mí přátelé.

Z redakčního okna vídám mezi návštěvníky MRK spíš více Neromů, zahraniční delegace či romské vzdělané elity spíš než obyvatele této čtvrtě. Jistě, je to těžká otázka, ale jak podle vás u lidí s těžkými existenčními problémy, což je většina obyvatel tzv. Bronxu, víc povzbudit zájem o romskou kulturu?

Správná otázka, na kterou se bude těžko hledat odpověď. Vysvětlete člověku, který má sotva vychozenou základku, je bez zaměstnání a perspektivy, že patří k etniku, které má svou kulturu, hymnu, svou vlajku. Těm starším to nic neříká, hospod, zastaváren a heren stojí v Bronxu dost, tak proč přemýšlet o nějaké kultuře, když ani neví, co to slovo znamená. Podle mne je zapotřebí začít nahoře, u změny sociálního zákona. Vždyť platí povinná školní docházka, ale děti si v hojném počtu v dopoledních hodinách hrají na ulici. Pro dospělé je zase zapotřebí v první řadě vytvořit pracovní místa. Pak se snad začnou zajímat kdo jsou, odkud a proč přišli, a co je to vlastně ta jejich kultura, na kterou mohou být právem hrdí. Vždyť cikánská hudba patří ke světovým fenoménům. Kolik z nich v Bronxu to ví?

Myslíte, že by to u nich posílilo pocity identity, tedy že někam patří, mají pestrou minulost a mnoho příbuzných v zahraničí? Nebo je to nadbytečné do doby, než se zlepší jejich vzdělanostní, sociální a vůbec životní úroveň?

Bezesporu to pocit identity podpoří. Ale zatím se neumí dohodnout mezi sebou ani ty tři skupiny Romů žijící v Brně – Rumungři, Olaši a usedlí moravští. Moc se spolu nekamarádí. Vzdělanost je samozřejmě na prvním místě. Ale bude to trvat ještě několik generací. Změna zákona to sama o sobě nevyřeší.

Existuje v zahraničí obdobná instituce jako MRK? Udržujete kontakty?

Deklarujeme, že jsme jediné muzeum tohoto typu ve světě. Ale podobná instituce existuje i na Slovensku. Zaslechl jsem, že snad i ve Španělsku. Se Slováky máme velmi dobré vztahy.

MRK inzeruje v RH, píše se zde často o jeho akcích. S novinami i romským prostředím zkušenosti máte. Tudíž se ptám, co vám v RH chybí, co byste dělal jinak? Samozřejmě s přihlédnutím k limitům a specifikům RH.

Před nedávnem vyšla kniha Sto slavných Romů. Udělal bych z toho seriál rozhovorů s ještě žijícími slavnými Romy. To by zcela jistě přispělo ke zlepšení „nálady“. Protože tu knihu si málokterý Rom koupí, ať již na to má, nebo hlavně nemá.

V brněnských hudebních obchodech se prodává několik desítek CD s romskou hudbou. Stačilo by najít nějakého mladého šikovného hudebního kritika, aby v každém čísle vyšla jedna recenze. Taky by to místním pomohlo se orientovat. Já vím, že peněz je málo, ale na hudební fakultě MU by se snad s pomocí profesorů dal vytipovat nějaký student, který by si to mohl udělat jako ročníkovou či disertační práci.

A taky bych se nebál experimentovat – po internetu běhají desítky vtipů s romskou tematikou, některé jsou povedené, některé vysloveně vulgární. Ale to je stejné jako s vtipy o našich předních politicích. Já sám jsem jich za rok práce v MRK dostal desítky, takže kdyby byl zájem....

Vychází v Romano hangos 17-2009 na www.srnm.cz

Přečteno: 1338x
 

Kam dál:

Štítky:  

Rozhovory



HLAVNÍ ZPRÁVY

Listopad 1989

Monika Duždová: Neuměla bych už žít v nesvobodě a na vše jen kývat hlavou

15.11.2019 20:52
Měla jsem jednadvacet let, tři malé děti a byla jsem už vdaná, když se v listopadu osmdesátém devátém začaly dít věci, kterým jsem v prvních chvílích nerozuměla. Ale podporovala jsem studenty v tom, že chtějí školy pro všechny a domáhají se svých práv a snad jsem v těch chvílích chtěla být s nimi na náměstích. Zvlášť, když televize odvysílala první sestřih událostí ze 16. listopadu, kdy studenti bratislavských vysokých škol k výročí studentstva pochodovali ulicemi Bratislavy až po tehdejší ministerstvo školství, kde před televizními kamerami přednesli své oprávněné požadavky a volali po dialogu, po svobodě, po školství pro všechny a prohlašovali, že nechtějí „reaktory“. O pár dní později už jsme mohli vidět v televizi i živé vstupy a mimořádná vysílání z demonstrací v Praze i ve velkých městech.
 celý článek

Plakát Kotlebových fašistů. Zdroj: Facebook

Dva Kotlebovci vyvěsili plakát s nápisem: „Zatočíme s asociály a politickými zloději: Pošleme je do pracovních táborů!“

14.11.2019 15:02
Slovenskou Lidovou stranu Naše Slovensko (ĽSNS) fašisty Mariana Kotleby opět prošetřuje policie. Dva extremisté z této strany zveřejnili na sociální síti plakát připomínající koncentrační tábor, podpořený nenávistným heslem.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo