romea - logo
18. září 2020 (pátek)
svátek má Kryštof

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

František Kostlán: Proč jsem antikomunistou

Praha, 14.7.2011 0:11, (ROMEA)
ilustrační foto

Jsem přesvědčen, že zastánce demokracie musí být nutně antikomunistou. A v bývalém „východním bloku“ to platí dvojnásob. Demokrat nemůže nebýt proti totalitě, autoritářství, autokracii a především proti ideologicky pojatému násilnému řešení věcí a problémů, které tyto režimy sebou nesou nesrovnatelně více, než přinášejí - ad hoc - režimy demokratické.

A byly to komunistické strany účastné v kominformě (Информационное бюро коммунистических и рабочих партий), které nejen v naší části Evropy zavedly totalitu a posléze totalitu gulášovou – i ta ovšem poslala mnoho skvělých lidí bezdůvodně do kriminálu, u nás například: Rudolf Battěk (dohromady 10 let), Petr Uhl (přes devět let), Petr Cibulka (pět let) a Václav Benda (čtyři roky) atd., vyhazovala lidi ze škol a z práce, zastrašovala je i jinak, neblaze ovlivňovala osudy lidí.

Byli to lidé hlásící se dodnes k tomu, že jsou komunisté, kteří vraždili (nechali zavraždit) zastánce demokracie, majitele čehokoli či nešťastníky, kteří chtěli svobodně překročit hranice státu. Byli to komunisté, kteří profízlovali celou společnost a ovládali ji prostřednictvím estébáků a udavačů, kteří nám denně vymývali mozky neustálou palbou totalitní propagandy.

Toto všechno mi vadilo a vadí. A v tomto slova smyslu jsem také antikomunistou, právě tak jako jsem antinacistou, antifašistou, antiautoritářem. Snad by se to dalo shrnout pod pojem antitotalitář. Všechny nedemokratické režimy dvacátého století volily stejné metody (ideje měly pochopitelně odlišné).

Nemám, a nikdy jsem neměl nic proti komunistické ideji, tedy cíli, kam údajně směřovala socialistická společnost před listopadem 89 (tzv. reálný socialismus). Jsem přesvědčen, že je (pro společnost jako celek či pro lidstvo) utopická, neuskutečnitelná, protože nectí neměnnou lidskou povahu (povahové rysy). Ale to neznamená, že si ji musím ošklivit. Hnusí si mi tedy „jen“ krvavý způsob, který měl údajně vést k naplnění komunistické iluze.

„Antikomunismus je pozoruhodná věc. Má politický dopad a přitom v zásadě nemá nic společného s realitou. Pracuje v něm to, co by se nejpřesněji dalo označit jako lacanovské fantasma. Je to představa vzpírající se reflexi, která poskytuje slast-strast (jouissance). Jeho mottem by v tomto případě mohlo být: Nemohu si pomoci, ale musím nenávidět komunismus a vše, co s ním souvisí. Zároveň mi cosi brání, abych se ptal, co to komunismus je. Touto překážkou je právě slast-strast, kterou mi přináší má nenávist, lépe řečeno strach z toho, že bych o ni mohl přijít. Proto antikomunista o komunismu nediskutuje a nerozlišuje jeho vzájemně protikladné roviny, historickou realitu „komunistických režimů“ a komunismus jako projekt společnosti, kde vládne základní rovnost a svoboda všech,“ píše Michael Hauser na serveru Deník referendum.cz v článku Mor antikomunismu.

Nevím, jakou by mi „dal známku“ za má úvodní slova, v nichž ve zkratce vysvětluji, proč jsem antikomunistou. Osobně jsem přesvědčen, že odpor k bezdůvodném ideologickému násilí naopak ctí realitu, a to natvrdo. Slast při mém antikomunismu také necítím, spíše hořkost a pachuť z pocitu bezmoci a ponížení, kdykoli si vzpomenu na všechna komunistická zvěrstva napáchaná během dvacátého století i v současnosti (například koncentráky v Severní Korei a v Číně, dlouholeté tresty na Kubě atd.).

Svého času jsem u piva diskutoval s Jiřím Dolejšem (v Kongresovém centru) a jindy i s dalšími komunisty, nepokládám je za satany. Vadilo by mi však, kdyby komunistická strana měla znovu vládnout. V KSČM je, i mezi velmi mladými lidmi, příliš početný fanclub tatíčka Stalina, než aby mne to nechávalo chladným, příliš mnoho těch, kteří obhajují zmanipulované politické procesy a vraždění lidí na hranicích, příliš mnoho odpůrců demokracie.

Uvědomuji si samozřejmě, že jsou tam i lidé, kteří odsuzují násilné řešení společenských problémů, ale nemohu si být jist tím, čí názory v té straně momentálně převáží. Možná by vládnutí s ČSSD komunistickou stranu kultivovalo, možná by to naopak dekultivovalo sociální demokracii. Vadí mi ta nejistota, nikoli pouhý fakt, že je někdo komunistou.

Michaelovi Hauserovi se zas tak moc nedivím, že k tomuto tématu přistupuje razantně. Když někdy poslouchám všudypřítomné pravicové primitivy, kteří jsou hned se vším hotovi, kteří na každý složitý problém mají ihned jednoduchý způsob řešení, kteří to své zupácké pokřikování neustále chrlí z většiny mainstreamových médií, nevycházejí z toho dobře ani pro mne. Na rozdíl od pana Hausera si ovšem uvědomuji, že paušalizování je nešvar, který je hluboko vetknutý do těla naší společnosti (do kolektivního vědomí). A proto jsem v tomto ohledu opatrný.

Jistě, mezi antikomunisty jsou také primitivové (a kde, probůh, nejsou?), kteří chtěli věšet komunisty na lucerny, kteří nepřiznávají druhým právo na osobní vývoj a s tím spojený názorový posun, kteří hlásají kolektivní vinu komunistů a volají po pokání druhých, aniž by se sami káli za své prohřešky.

Ba ještě hůře. K antikomunistům se počítají i zastánci jiných totalit. Lidé z krajní pravice mají vedle rasismu, antisemitismu a xenofobie jako jeden z hlavních bodů antikomunismus. Ještě v dobách, kdy jsem se s nimi tu a tam pokoušel diskutovat (samozřejmě marně), jsem jim říkal: nestačí být antikomunistou, důležité, ba mnohem důležitější, je být zároveň demokratem, tedy i antitotalitářem.

V knize Jiskra života to dobře vystihl Erich Maria Remarque. Musulman, hlavní hrdina příběhu z nacistického koncentráku, odpovídá na nabídku svého spoluvězně, aby vstoupil do komunistické strany, v tomto smyslu: To nemohu, protože vy (komunisté) budete po válce tyhle koncentráky potřebovat. A druhý musulman – komunista, mu odpovídá : Ano, ale jen pro nepřátele lidu (opět v tom smyslu, nepamatuji si to doslova).

Na ty antikomunisty, kteří jsou zároveň obdivovateli jiné totality (většinou hnědé) pak mohou platit tato Hauserova slova: „Antikomunismus má v tom blízko k antisemitismu nebo současným formám rasismu. Utváří se na základě fantasmatu ,komunismu´ jako svého druhu absolutního zla a pátrá po jeho dnešních výhoncích. Když na místo Žida nebo Roma dosadíme komunistu, uvědomíme si, kolik toho má antikomunismus společného s antisemitismem nebo rasismem.“

Ale platí to jenom pro tento typ antikomunistů, jinak není toto Hauserovo tvrzení platné. Zatímco Židé a Romové se Židy a Romy rodí, komunistou se člověk stává vlastní volbou (samozřejmě někdy i donucen okolnostmi). A to je zásadní rozdíl. Nenávidět někoho za to, jaký se narodil, je kvalitativně odlišné od výčitky, že někdo jako dospělý a svéprávný člověk vstoupil do komunistické strany, a to poté, kdy byly známy důsledky politických procesů či po okupaci Československa „bratrskými“ armádami. Na rozdíl od Žida nebo Roma, kteří se tím, že se tak narodili, ničeho nedopustili, nese komunista spoluodpovědnost za zločiny, kterých se jím podporovaný režim dopouštěl (pokud se jich rovnou nedopouštěl sám – potom by měl být i trestně právně odpovědný).

„Podobný tajný obdiv k postupům minulého režimu můžeme najít snad u všech antikomunistů. Rubem jejich horlení proti zločinům ,komunismu´ je přehlížení nebo schvalování zločinů, jichž se dopouští současný řád. Tedy heslo, že jménem zachování daného řádu lze omluvit cokoli, které tak vadilo chartistům. O tomto ,komunistickém´ jádru antikomunismu svědčí i to, že až na výjimky se z bývalých chartistů nestali antikomunisté,“ vyvozuje Michael Hauser neznámo z čeho.

Opět paušalizace a planá slova. „Současný řád“ stojí za fajfku tabáku, sám jej hojně kritizuji, nicméně zřetelně směřuje k demokracii (mechanismy bychom už měli, co chybí, je obsah, který je k fungování demokracie také nutný - o tom ale jindy). I demokratický režim se občas dopouští násilí a nespravedlností, které se mi také nelíbí, nejde však o systémovou záležitost, jako u totalitních a autoritářských režimů. Ty naopak přetrvávají pouze „díky“ násilí, jinak by je přirozená touha lidí po svobodě dříve nebo později smetla. V demokracii (na rozdíl od autoritářských režimů) také lze tyto metody kritizovat, někdy dokonce i dosáhnout nápravy (pokud je ještě možná).

Připisovat někomu vlastnosti toho, koho sám kritizuje, je momentálně v módě. A to u lidí, kterým chybějí argumenty, jako je tomu i u Michaela Hausera. Je to dobrý polemický tah, protože případného diskutéra tak předem odsoudí do role méněcenného hlupáka. S realitou to sice nemá mnoho společného, ale zbavuje to autora tohoto módního úhybného manévru nutnosti dále diskutovat - diskutovat s méněcenným hlupákem přeci nemá smysl.

A také: mnoho bývalých disidentů je antikomunisty (v tom smyslu, jak jsem to zde popsal), jen nemají potřebu vytrubovat to do světa při každé příležitosti.

Jediní antikomunisté, kteří permanentně „nepřehlížejí a neschvalují zločiny, jichž se dopouští současný řád,“ (ale nevadí jim zločiny hnědé totality) jsou neonacisté a další pravicoví extremisté. V tomto konkrétním bodu mají velmi blízko k extremistické levici i k bojovníkům proti antikomunismu typu Michaela Hausera. Primitivní anti-režimismus má k sobě evidentně blízko, napříč politickým spektrem, náckem počínaje a socialistou konče.

Textu pana Hausera chybí logika, překypuje naopak ideologizováním věcí, které je lepší posuzovat otevřenou myslí. Tento způsob uvažování vede k černobílému vidění světa, které Michael Hauser předvedl v plné kráse. A ještě něco mi v jeho článku chybělo: pokora socialisty, který si uvědomuje, že socialismus (reálný) u nás naprosto selhal a je proto třeba „hledat socialismus“ v rámci demokratického rámce.

Přečteno: 1015x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Komentář, Extremismus



HLAVNÍ ZPRÁVY

Romové na Prague Pride 13. 8. 2016 (FOTO: Yveta Kenety, Romea.cz)

Přes 60 procent Čechů aktivních na internetu si myslí, že Romové jsou zvýhodňováni

10.9.2020 13:41
Polovina Čechů, kteří jsou aktivní na internetu, se ztotožňuje s tvrzením, že národnostní menšiny mají v České republice lepší podmínky než většina, a to alespoň v některých případech. Každý pátý se pak domnívá, že to platí bezvýhradně. Pokud jde o konkrétní národnostní menšiny v České republice, respondenti ve výzkumu nejčastěji zmiňovali romskou menšinu, názory na její situaci se však různily: zatímco 23 % dotázaných ji u nás považuje za znevýhodňovanou, v očích 63 % Čechů je naopak zvýhodňována.
 celý článek

Ministerstvo práce sociálních věcí (MPSV) uspořádalo ve středu 9. 9. 2020 v rámci projektu Podpora sociálního bydlení konferenci s názvem „Sociální bydlení v českých obcích – zkušenosti z praxe“. (FOTO: Zdeněk Ryšavý, Romea.cz)

videoZÁZNAM: Konference sociální bydlení v českých obcích - zkušenosti z praxe

8.9.2020 23:10
Ministerstvo práce sociálních věcí (MPSV) uspořádalo ve středu 9. 9. 2020 v rámci projektu Podpora sociálního bydlení konferenci s názvem „Sociální bydlení v českých obcích – zkušenosti z praxe“. ROMEA TV odvysílala celou konferenci v přímém přenosu.
 celý článek

Debata proběhla 4. září 2020 v kongresovém sále brněnského divadla Husa na provázku.

videoVIDEO: V divadle Husa na provázku se diskutovalo o mediálním obrazu Romů

7.9.2020 14:34
V divadle Husa na provázku se diskutovalo o mediálním obrazu Romů. Brněnské divadlo Husa na provázku uspořádalo diskusi s názvem Mediální obraz romské menšiny - důsledek nebo příčina? Diskuze proběhla 4. září 2020 v kongresovém sále divadla
 celý článek

 

Další články z rubriky







..
romea - logo