František Kostlán: Většinová společnost je nepřizpůsobivá

„Jde o nepřizpůsobivé, kteří jsou v konfliktu s většinovou společností.“ Takto a podobně formulované věty zaznívají dnes a denně z českých médií. Se vší stupiditou, jaké jsme jen schopni, pocitem nadřazenosti a začasté i rasismem. Nedávno jsem toto spojení slyšel od regionální redaktorky České televize. Jde o slovní spojení dnes nesmírně populární: „nepřizpůsobiví“ a „většinová společnost“ vedou s přehledem žebříček nejpoužívanějších výrazů ve vztahu většiny k romské menšině.

Většinová společnost

Slovní spojení „většinová společnost“ slýchám, kam přijdu, používají jej tzv. anticiganisté, zastánci lidských práv, hospodští diskutéři i vysokoškoláci. Jde o projev neschopnosti či neochoty uvažovat nad používaným slovníkem, nad jeho obsahem. Jak si již autor dříve dovolil upozornit obecenstvo, něco takového jako „většinová společnost“ neexistuje. Jelikož jeho upozornění nezabralo, dovolí si jej autor nyní zpodrobnit (novotvar, kterým autor dává najevo, že nepřemýšlet nad používáním mateřštiny se nevyplácí).

Existuje společnost, to jsme my všichni, kteří v této zemi žijeme, bez ohledu na jakékoli zařazení kamkoli, kýmkoli, kohokoli, z jakýchkoli důvodů. Společnost je složena ze všech lidí, kteří sami sebe řadí k většině či k některé z menšin, a samozřejmě i těmi, kteří sami sebe neřadí nikam.

Součástí společnosti je popelář i kunsthistorik, Pražák, Ašan i Hornolhotečák, žena i muž, vietnamský podnikatel i český inženýr, Rom i senátor Doubrava, gay i Petr Hájek, Žid i Ladislav Bátora, Vandas i Grebeníček. Ba dokonce novinář i politik, kteří dnes již běžně užívají výraz „většinová společnost“, čímž většinová média přetvářejí na média „většinové společnosti“.

I většina je „pouze“ součástí společnosti, právě tak jako romská menšina (a kterákoli jiná). Nikoho by asi nenapadlo napsat, že většinová společnost odsuzuje/chválí zahrádkáře, že pomalovali vesničku střediskovou nápisy „Zahrádkáři Kersku“. Když ovšem jde o Romy, neřku-li o „nepřizpůsobivé“, padne „většinová společnost“ do úst kdekomu zcela přirozeně.

„Většinová společnost“ je výraz, který lépe než kterýkoli jiný vyjadřuje potřebu rozdělovat společnost na MY a ONI. A tuto zbraň xenofobů a tzv. anticiganistů následně přebírají i ti, kteří společnost takto rozdělovat nechtějí, ale napomáhají k tomu svou laxností, pohodlností či neschopností vhledu do věci. A, to prostě musím dodat, přebírají jej i někteří Romové, především ti, kteří mají potřebu se přizpůsobit většině, tedy i tomu, co část té většiny používá k vyjádření svého pohrdání Romy, aby si odreagovala svůj minderwertigkeitskomplex, jak říkával Jan Werich, známý nepřítel předlistopadové „většinové společnosti“.

Autor přichází s pikantním přídavkem v podobě sousloví „majoritní většina“ či, s prominutím, dokonce „většinová majorita“, jak také zaslechl v rámci vědecké konference, vedené nad ránem v jedné z pražských restaurací. Nicméně ona první varianta je používána častěji, obzvláště pak vybraní vysokoškolští absolventi usalašení v médiích „většinové společnosti“ jej mají v oblibě.

Pojem „majoritní většina“ užívají lidé v lecčems přemýšlivější, kteří narozdíl od prvně jmenovaných nechtějí dělit společnost na MY a ONI, jsou však stále posedlí pojmem „většina“. Tato posedlost je pak vede k onomu výrazivu, které, přeloženo do češtiny, znamená „většinová většina“.

Poučení:
Společnost je jenom jedna. „Většinovou společnost“ utváří nemyslící většina. Namísto toto používejme tato tři slova: „většinová část společnosti“ nebo prostě jen: většina. Nejblíže skutečnosti asi bude sousloví: někteří lidé (určité procento) z většinové části společnosti.

Nepřizpůsobiví

O výrazu „nepřizpůsobiví“ již byly napsány gigabity pojednání, esejů, úvah a zamyšlení - leč, marnost nad marnost, a nic než marnost. Ten výraz tu je, přežívá a je pěstován. A dá se o něm říci v podstatě to samé, co o „většinové společnosti“. Jeho užívání zachvátilo celou společnost, napříč. A i tento pojem má za účel rozdělovat společnost na MY a ONI. Na ty hodné, dobré až andělské (MY) a zlé pekelníky, kteří nám brání ve vzletu k nebesům (ONI).

Když nešlo v rámci hledání vnitřního nepřítele používat čistě pojmu „Romové“, protože poměrně velké procento lidí stále odmítá paušalizovat, nasadil ten, kdo toho vnitřního nepřítele hledá a potřebuje do veřejného diskursu výraz „nepřizpůsobiví“. A uspěl, „nepřizpůsobiví“ jsou mnohem lepším vnitřním nepřítelem, jelikož každý může říci: nemyslíme tím jenom Romy, ale i další - i když tím myslí jenom Romy, bez dalších - hned jak se nám všichni přizpůsobí, vznikne ráj v českých zemích a přilehlém okolí.

Je totiž zjevné, že za vše zlo mohou ti, kteří se nám nechtějí ve všem všudy přizpůsobit, nikoli ti, kteří mají na svědomí usmolený režim, jenž jsme nuceni prožívat namísto demokratického právního státu - a to všichni, bez rozdílu, celá společnost, nikoli jen většinová část společnosti.

Vedle rasistů, kteří chtějí svůj rasismus skrýt před druhými či před sebou samými, užívají pojem „nepřizpůsobiví“ i lidé, kteří se chtějí za každou cenu přizpůsobit tomu, co je momentálně v módě. A opět: aniž by nad tím přemýšleli, hledali podstatu věci, kontext. I zde se to bohužel týká i některých Romů. Někteří z nich jsou šťastní, že se již nenadává přímo jim, ale takto, oklikou. Že se namísto paušalizování typu „etnická menšina znásilnila dívku v Novém Bydžově“ (Deník.cz) používá „nepokoje rozdmýchávají nepřizpůsobiví“.

No a pak je tu i několik Romů, kteří se v rámci nejrozšířenějšího sportu zvaného rektální horolezectví vždy snaží co nejdříve vyšplhat na osmitisícovku, aby mohli spolu se všemi „přizpůsobivými z většinové společnosti“ s chutí vykřiknout: „My, Romové, si za všechno můžeme sami“. Ani tento jev není, historicky vzato, nic překvapujícího. I Lenin potřeboval k manipulaci s „masami“ své „užitečné idioty“ (Leninův výraz, nikoli nadávka), právě tak jako je dnes potřebují manipulátoři stojící za neustále opakovanými protiromskými výpady.

Tlampač a alibi

A k něčemu takovému se nejlépe hodí příslušník napadané menšiny, který slouží tu jako tlampač boje proti vnitřnímu nepříteli (tedy proti té menšině, z níž pochází), tu jako alibi těm, kteří výraz „nepřizpůsobiví" šíří.

„V ČT pracují cikáni. Ve Zpravodajství jeden z nich dokonce moderuje. Není tohle konkrétní příklad bourání těchto stereotypů?" napsal doslova vedoucí právního oddělení České televize Michal Heldenburg. Ano, to by bylo dobré alibi k zakrytí vlastní xenofobie a zášti, kdyby ovšem někdo tvrdil, že v ČT nepracují Romové. Jenže pán velkomožný použil tuto větu na obranu slova „nepřizpůsobiví“. Petr Uhl a Anna Šabatová podali na užívání tohoto výrazu televizními stanicemi stížnost u Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. A od ČT se dočkali této originální odpovědi.

Heldenburg další částí svého dopisu velmi dobře vyjádřil postoj těch, kteří slovo „nepřizpůsobiví“ nejen užívají, ale zároveň vědí dobře proč ho šíří. Ke slovu „nepřizpůsobivý“ dodal:
„V podstatě lze tak označit každého, kdo nedodržuje zákony země, kdo se nechová tak, jak by se dle obecně uznávaných pravidel chovat měl; a může to být i každá menšina, která není schopna a ochotna přizpůsobit se většinové společnosti. Na tom není nic rasistického. Lidská společnost funguje tak, že se menšina přizpůsobuje většině. Nepřizpůsobivý je pak každý, kdo tohle nechápe, bez ohledu na etnický původ nebo barvu pleti.“

Heldenburg tak splnil všechny popsané předpoklady čecháčkovské zapšklosti a nesnášenlivosti k jinakost vůbec. Je spodivem, že právník veřejnoprávní instituce si představuje demokracii tak, že rozhoduje většina bez ohledu na menšiny a že menšina je povinna se ve všem všudy přizpůsobit. A je spodivem, že je to představitel České televize, který, jak to s oblibou dělávají rasisti, paušalizuje tvrzením, že je to menšina (jako celek), která není schopna a ochotna se přizpůsobit. A je s podivem, že tento člověk dosud nebyl vedením České televize vyhozen na dlažbu.

Ve fiktivním rozhovoru s fyzikem a biologem Jacobem Bronowskim popsal autor vědcovu aplikaci „principu tolerance“ na společenské dění:

„V době, kdy se vědci horečně zabývali principem tolerance, Hitler vykřikoval opačnou koncepci: princip absolutní jistoty. Dilema lidstva se vine mezi dvěma úskalími. Jednak je to víra, že účel světí prostředky. Tato filozofie automatických tlačítek, která stiskne kdosi úmyslně slepý a hluchý k lidskému strádání, se ve válečné mašinérii stala přízrakem. Za druhé je to zrada na lidském duchu, prosazování tmářských dogmat, které z národa, z kultury učiní armádu duchů, poslušných či trýzněných. Jakmile lidé začali věřit, že mají absolutní jistotu, aniž si to ověřili skutečností, dospěli k takovémuto neskutečnému počínání. Tak jednají lidé, kteří si osobují vševědoucnost bohů. Měli bychom myslet častěji na slova Olivera Cromwella: Žádám vás při útrobách božích, připusťte, že se můžete mýlit.“

Poučení: Jsme naprosto nepoučitelní, vlastním zkušenostem se přizpůsobit nedokážeme .