romea - logo
18. srpna 2019 (neděle)
svátek má Helena
Loading
rozšířené vyhledávaní

Gejza Demeter a jeho Rajská zahrada

Praha, 6.3.2009 13:32, (ROMEA/RV)
Gejza Demeter (FOTO: Kateřina Andršová)
Gejza Demeter (FOTO: Kateřina Andršová)

Gejza Demeter se narodil 11. května 1947 v Ústí nad Labem, ale vyrůstal u svého dědečka v Dlhém nad Cirochou. Zde Gejza Demeter ukončil s vynikajícím prospěchem základní školu. Gymnázium už absolvoval v Čechách, kde žili jeho rodiče. Začal studovat medicínu, ale po třech a půl letech studia zanechal, oženil se, usadil se v Neratovicích a začal chodit do zaměstnání.

Vystřídal různé profese. Kromě jiného se věnoval novinářské práci v týdeníku Spolana, několik let byl u policie (tehdy Veřejné bezpečnosti), pak pracoval jako dělník. Po sametové revoluci se vrátil k novinářské práci. Začal jako dopisovatel romského časopisu „Romano ľil“, pak se seznámil s Margitou Reiznerovou -předsedkyní „Sdružení romských autorů“ a povzbuzován Milenou Hübschmannovou začal psát první povídky v romštině. První tři (Stavka - Sázka, Duj jepaša - Rozpůlený duch a O umblado - Oběšenec) vyšly v roce 1992 v útlé brožurce nazvané „O mule maškar amende“ („Duchové mezi námi“) v edici „Romaňi čhib“ a vydalo ji právě Sdružení romských autorů. Poté napsal, zejména v první půli devadesátých let, ještě řadu povídek, z nichž se některé ztratily, jiné byly publikovány (většinou bez vědomí autora) časopisecky, ale i knižně.

V devadesátých letech se Gejza Demeter stal reportérem deníku Expres a jak sám říká, přestal pracovat pro Romy, ale pracoval pro gádžovské noviny. Jezdil po Evropě a pořizoval reportáže. Nevyhýbal se samozřejmě romským tématům. Nyní žije se svou ženou Bertou v Neratovicích, v kruhu širší rodiny. Od roku 1991 příležitostně působí jako lektor v hodinách romské konverzace na semináři romistiky FF UK v Praze. Na památku svého dědečka napsal jedenáct pohádek, které vycházejí z jeho vyprávění. Zvláštností je, že Gejza Demeter napsal tyto pohádky hned dvakrát - romsky a česky. Vyjdou tedy vlastně knížky dvě. Romská se bude jmenovat „Le Devleskeri bar“ a česká varianta vyjde pod názvem „Rajská zahrada“. Vydá je v letošním roce nakladatelství Triáda.

Poprosili jsme Gejzu Demetera, aby nám vyprávěl o své rodině, o svém dětství u dědečka - kováře, který uměl a znal spoustu věcí, byl také v širokém okolí vyhlášeným vypravěčem pohádek, a o jeho vlastní literární tvorbě. Část jeho poutavého vyprávění vám nyní nabízíme v překladu do češtiny.

Narodil ses v Ústí nad Labem. Jak přišli tvoji rodiče do Čech?

Moji rodiče se po válce vrátili z koncentračního tábora. Tatínek byl v Dachau a maminka v Majdanku. Pocházeli ze Slovenska, maminka z Dlhého nad Cirochou a tatínek z Klokočova. Když brali klokočovské Romy, maminka utekla do Dlhého. Už tehdy s tatínkem žila. Myslela si „zůstanu v Dlhém a nedostanu se do tábora“. Přišla domů zrána a večer už přišli Němci a vzali Romy i z Dlhého. Odvezli je do Dubnice nad Váhom, tam zůstali asi sedm měsíců, a odtud je transportovali dál. Maminku s rodinou - s její maminkou a sestrami, odvezli do Osvětimi, a odtud do Majdanku, ale tatínka, dědečka a maminčiny bratry, odvezli do Dachau. To byl pracovní tábor, kde byli muži. A pak, když už bylo skoro po válce, asi v lednu, přišli Rusové, a Romové odtamtud utekli a šli domů. Maminka také utekla a také šla domů. Nějak se sešli s tatínkem v Praze a vlakem, spolu s ostatními Romy, se dostali až na Slovensko. Nejeli přímo domů - nebylo ještě po válce. Šli domů asi čtyři měsíce, hlavně přes lesy. Museli se skrývat, protože všude bylo plno Němců a oni měli strach, aby je nechytili. Po válce přišli komunisté a lákali Romy do Čech. Slibovali, že je v Čechách práce, hodně bytů. Říkali, že může jít, kdo chce, ale museli jít všichni - jak se říká „nepovinně povinně“. Všechny shromáždili a odvezli na Šumavu, do Krkonoš, zkrátka do pohraničí, odkud předtím vyhnali Němce. Někdo dostal pěkný byt nebo dům, tak tam zůstal, ale někteří dostali dům, který už byl poničený, všechno v něm bylo rozkradeno a rozmláceno. Řekli „oprav si to“ - ale jak to opravit a za co? Slibovali, že ten, kdo půjde do Čech, dostane deset tisíc, ale nedali nic. Tak odtamtud Romové utíkali. Naši tam zůstali tak dva roky, no ani ne celé dva roky. Vesnice, kde žili, se jmenovala Borová Lada - bylo to na Šumavě u Vimperku. Odtamtud se vrátili zpátky. Přišli domů. Jen Dzurjus, maminčin bratr, zůstal v Praze, a pak si našel práci v Ústí nad Labem v chemičce. Hned psal, aby přijeli, že dostanou byt a že komunisti dávají práci, že může každý dělat, co chce. Tak se tatínek s maminkou spolu s ještě asi deseti nebo dvaceti dalšími sebrali a přijeli do Ústí nad Labem, a tam jsem se narodil.

Vyrůstal jsi u dědečka na Slovensku. Jak ses k němu dostal?

Narodil jsem se v Ústí nad Labem, ale pak jsme se odstěhovali na Šumavu. Nevím, kolik mi bylo, jestli mi už byl rok, ale těžce jsem onemocněl. Říkali, že nemám v pořádku krev. Dodneška mám tři jizvy, jak mi pořád měnili krev. Pořád jsem byl nemocný. Maminka říkala, že mi bylo čtrnáct měsíců a měl jsem pořád šest a půl kila. Už nevěděli, co se mnou mají dělat. Báli se, abych neumřel. Tak mě maminka vzala a odvezla k mému dědečkovi na Slovensko do Dlhého nad Cirochou. Dědeček se na mě podíval a ptal se, jestli má maminka nějakou kamarádku a co a jak. Nakonec řekl: „Je začarovaný“. Vyptával se na tu kamarádku. „A co ta tvoje kamarádka dělá? Chodí k tobě?“ Maminka řekla, že ona chodí ke kamarádce a ona zase k ní. „A Tonča u ní byl?“ Maminka odpověděla: „ano“. „Tak to ona ho začarovala, to tvůj synek umře. Ještě něco udělám, a když mu to nepomůže, tak umře.“ Sebral se, vyhrabal jámu, nevím, jak byla velká. Prostě vyhrabal jámu, vystlal ji slámou, na tu slámu dal mě, nahého, přikryl mě slámou a řekl: „Necháme ho tady tři hodiny, pak přijdeme zpátky a uvidíme. Bude žít - bude žít, nebude žít - nebude žít.“ Šli do domu. Už byla zima. Maminka brečela, pořád mě odtamtud chtěla vzít, ale dědeček ji nechtěl pustit, že to musejí vydržet. Za tři hodiny přišli a já jsem plakal. „Tak vidíš, tvůj synek ještě bude žít, ale já ti ho zpátky nedám, protože když s tebou půjde zpátky tam, odkud jsi přišla, může na něj zase padnout to začarování, i když tam ona už není. Až bude větší, silnější, tak ti ho dám.“ A tak jsem zůstal u dědečka v Dlhém. A dědeček s babičkou mě vychovávali. Měl jsem se u nich jako v ráji. Pokud si pamatuji, u dědečka bylo pořád v zimě, v létě, na podzim, na jaře, takových dvacet dětí. Ne jeho. Jeho byly jen tři. Ale Mariiny čtyři, od maminky - já, sám. Od Hluboňi dvě, Pavlíniny tři, Zuzaniny čtyři. A dědeček měl všechny rád, to vím, ale mě měl nejradši, to člověk cítí v srdci. Tak jsem tam žil, začal jsem tam chodit do školy. První den, když jsem šel do školy, i kdybych žil tisíc let, tak na to nezapomenu. Dědeček prvního září připravil vozík a řekl: „Tonču, pojď, půjdeme do školy.“ Měl psa, bernardýna, a toho zapřáhl. Posadil mě do vozíku a „bando, jdeme do školy.“ Až do školy mě táhl na vozíku. Tam počkal dvě tři hodiny, dokud jsme neskončili, první den jsme se neučili, a znovu mně naložil do vozíku a dovezl mě zpátky. Děti za námi a já - jako král. Takhle mě vozil do školy asi tři měsíce, dokud nenapadl sníh. Když napadl sníh, sundal z vozíku kolečka a místo nich dal lyžnice. To už mě netahal on, ale Hanička - jeho dcera a moje teta, můj strýc, anebo ty děti, co byly také u něj. Tak to šlo až do léta. Pak mi jednoho dne řekl: „Tonču, zítra už půjdeš do školy sám pěšky.“ A Hanče řekl: „Jestli se mu něco stane, ani domů nechoď! To uteč a domů se už nevracej!“ No a já jsem byl takový - no, to se musím přiznat, že jsem Haničku využíval. Škola byla daleko, takové dva kilometry a možná i dál. Šli jsme a já jsem fňukal: „Haničko, mně bolejí nohy, ajajaj!“ a Hanička mi řekla: „Pojď, vezmu tě na záda,“ a nesla mně, protože se bála dědečka. Chodil jsem tam do školy až do deváté třídy.

Tvůj dědeček byl vyhlášený vypravěč pohádek. Mohl bys popsat, jak dědeček vyprávěl?

Poslouchej, to bylo takhle. Kdysi se Romové scházeli, aby nebyli sami. Deset rodin nebo tři rodiny. Scházeli se v jednom domě a v létě seděli jen venku na dvorku a vyprávěli si. A když někdo uměl vyprávět dobře, tak často až z druhé, třetí vesnice přicházeli. Vědělo se, támhle se v neděli budou vyprávět pohádky, a až cizí Romové přicházeli. A takový slavný vypravěč byl můj dědeček. „A teď, Jaňu, povídej!“ „No a co mám povídat?“ „No vyprávěj o Kindil sip Ilona,“ a on začal vyprávět pohádku o Kindil sip Ilona. Začal, například v deset hodin večer, a až do rána neřekl ani desetinu. Ta pohádka se vyprávěla i celý týden. Jedna pohádka. A ne, že se jen vyprávěla. Vypravěč vyskakoval, zpíval, tančil, o čem vyprávěl, co dělal hlavní hrdina, dělal i on. Bil se s drakem, díval se na něj, skočil na něj. Nemluvil o drakovi. Když mluvil, v tu chvíli sám byl ten drak.

Pohádky, které píšeš, jsi poprvé slyšel právě od něho, ne?

Řeknu ti to takhle - ty pohádky, které jsem napsal teď, ty jsou všechny z mé hlavy. Já jsem ty pohádky slyšel, já jsem slyšel pohádku O Kovčákovi, O princezně kobře, O Raklorovi, ale už si přesně nepamatuji, jak to bylo, jen si pamatuji, že jeden gádžo zavraždil svého syna, a že když se pak po něm narodil malý synáček, vyučil se čarodějem, ochránil princeznu a vzal si ji za ženu. To si pamatuji. Jenom tu kostru. Ale to ostatní, to maso, kterým je ta kostra obalena, to je všechno moje. Protože pamatovat si ty pohádky slovo od slova, to není možné. To je už padesát let, kdy jsem to slyšel. Já jsem chtěl tyhle pohádky zapsat už tak před třiceti, možná i více lety, ale nevěděl jsem jak. Neměl jsem nikoho, kdo by mi je vydal. Chtěl jsem je napsat, protože je vyprávěl můj dědeček, a proto je musíme zachovat. A nezlob se, za padesát let si nevzpomeneš na všechno. Teď už ne. A když už jsem je napsal, tak - řeknu to takhle, je to jenom v duchu dědečkově. Chtěl jsem, aby to bylo co nejlepší, když to bude číst Rom, tak aby viděl, že jsou tak staré, aby si řekl - tak tohle si pamatuji. Protože takové pohádky nevyprávěl jenom můj dědeček.

Vzpomínáš si ještě, jak jsi napsal první příběh?

Když jsem se stal novinářem, poznal jsem se s Milenou Hübschmannovou, a ona ne, že by mě nutila, ale začala mi domlouvat. Proč já, když mám větší vzdělání než většina Romů, něco nenapíšu. „No a co můžu psát?“ „No tak mi něco vyprávěj!“ A akorát jsme tehdy jeli někam do Německa (na konferenci Dny Sintů-Romů, vyprávěcí umění v kontextu evropské pohádkové literatury. Konference se konala v Königstein/Taunus od 15.-17. ledna 1992) ještě s Margitou Reiznerovou, a Milena mi tam řekla: „Ty nevíš, jak psát?“ „No nevím, já jsem nikdy nepsal, jenom když jsem chodil na vysokou školu, přispíval jsem do studentských novin.“ A ona mi řekla: „Tak poslouchej, vyprávěj mi něco, co se někdy někde stalo!“ „No tak ti povím o mém tatínkovi a strýci, co se jim přihodilo.“ A začal jsem vyprávět a vyprávím a vyprávím. Ani se mi nechce jít spát. A ona mi pak říká: „Tak to, co jsi mi teď vyprávěl, chci, abys mi do zítra dal na papír, protože to bylo moc pěkné.“ Já jsem nešel ani spát. Až do rána jsem psal. „A jak se to bude jmenovat?“ „Co já vím?“ A jedna Romka, jmenovala se Margita Reiznerová, mi říká, jak jsem to tak poslouchala, co kdyby se to jmenovalo „Duj jepaša“? (doslova: dvě poloviny) A já říkám: „To je to pravé. Půlka tady a půlka támhle.“ A to byla moje první povídka, kterou jsem napsal. Duj jepaša (Rozpůlený duch). Pak jsem začal psát víc a víc, až doteď píšu. A píšu rád romsky, protože když píšu, vzpomínám si na slova, která jsme používali a která jsem už deset, dvacet, třicet let neslyšel. A teď jak píšu víc a více, tak si na ně stále více vzpomínám a vidím, že jsem například nevěděl, jak se řekne hluboká voda, odvážný chlap, a teď jsem si vzpomněl. Hluboká voda je „horo paňi“, odvážný chlap je „rozkirimen manuš“, a ta slova už znám, vzpomněl jsem si na ně.

Kateřina Andršová
Přečteno: 5840x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Rozhovory, Hudba, Kultura, RV 1,2/2009



HLAVNÍ ZPRÁVY

David Tišer (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)

Letošní titul jednoho ze tří maršálů Prague Pride získal romský aktivista David Tišer

8.8.2019 16:13
Prahou v sobotu projde karnevalový průvod hrdosti gayů, leseb, bisexuálů a translidí (LGBT) Prague Pride Parade. Takzvaný duhový pochod se v metropoli uskuteční podeváté. Od loňska průvod vede trojice maršálů či maršálek. Toto ocenění získávají lidé, kteří významným způsobem přispívají k prosazování rovných práv LGBT lidí a rozvoji LGBT komunit. Letos titul získal David Tišer, romský LGBT aktivista a ředitel společnosti ARA ART pořádající výstavy romských umělců či představení formou tzv. divadla utlačovaných. Dalším maršálem bude herec Jiří Hromada, který léta stál v čele gay hnutí v Česku a přispěl k prosazení zákona o registrovaném partnerství. Maršálkou se pak poslankyně ANO Karla Šlechtová.
 celý článek

Zástupci Muzea romské kultury převzali 3. dubna 2018  od firmy Agpi vepřín v Letech na Písecku. (FOTO: ČTK)

Muzeum romské kultury se ohradilo proti Filipovým výrokům. Výkup vepřína v Letech označil za zločin

8.8.2019 14:13
Za znepokojivé považuje výroky předsedy KSČM Vojtěcha Filipa dávající do souvislosti rostoucí ceny vepřového masa se zrušeným vepřínem v Letech u Písku, u kterého býval romský koncentrační tábor, Muzeum romské kultury. Filip na twitteru uvedl, že vláda vedená Bohuslavem Sobotkou (ČSSD) vykoupila vysoce efektivní podnik v Letech za půl miliardy korun a uzavřela ho bez náhrady a snížila tak produkci českého vepřového pod 30 procent spotřeby, a označil to za zločin.
 celý článek

Demonstrace několika asi 70 Romů z Česka, Slovenska i dalších zemí upozornila 8. července 2019 před budovu Evropského parlamentu v Bruselu na trvající diskriminaci a potíže romské menšiny v zemích Evropské unie. (FOTO: ČTK)

Tomáš Ščuka: Silné a slabé stránky bruselské demonstrace Romů

7.8.2019 13:33
Dne 8. 7. 2019 proběhla v Bruselu plánovaná demonstrace Romů žijících v Evropě. Hlavním organizátorem akce byl Štefan Pongo (český Rom žijící ve Velké Británii). Ten již dříve přišel s on-line fotokampaní Romů na sociálních sítích reagující na stereotypizující výroky prezidenta Miloše Zemana na adresu Romů, který na podzim 2018 několikrát veřejně o Romech prohlásil, že valná většina z nich nepracuje a pobírá sociální dávky.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo