Snaha přizpůsobovat „nepřizpůsobivé“ nefunguje. Je na čase zkusit něco
jiného.
Když společenský diskurz udává Karadžić, vede to k Srebrenici. Když ho udává
Martin Luther King, vede to ke Condoleezze Riceové. Také tahle slova padla v
minulém – „romském“ – týdnu, který nečekaně ovládl česká média. Autor příměru
sociolog Ivan Gabal tak vystihl jednu důležitou věc: debata o českých Romech
není jen romský problém, je to především český problém. Žít ve společnosti
slyšící na vliv Karadžiće, nebo Kinga je natolik velký rozdíl, že by si jej měli
umět bez obtíží uvědomit i lidé bez sociologického diplomu.
Otázka tedy je, kdo v Česku onen diskurz udává a co nás tudíž na jeho konci
čeká. Je to senátorka Liana Janáčková, která poslední vlnu zájmu o romskou
otázku vyvolala svým prohlášením, že si přeje nahnat Romy za „vysoký plot s
elektrikou“? Nebo její místostarosta hlásící se k tomu, že ostravské Romy
„klidně postřílí“? Nebo spisovatel Ludvík Vaculík, kterého popuzuje – div se,
řečeno jeho slovy, „z toho nepofrncá“ – už to, že hanlivé, v Evropě vytvořené
označení Cikán nahradilo v oficiální mluvě z romštiny převzaté slovo Rom? Nebo
je to úspěšný česko-indický sociální pracovník a aktivista Kumar Vishwanathan
volající po spolupráci etnik a vytahující romské děti ze zvláštních škol? Nebo
snad nové hvězdy českého šoubyznysu Gipsy.cz a některý z romských předáků?
Zatím to není jasné, události minulého týdne ale leccos napoví. Rasismus v
podání Janáčkové vyprovokoval debatu, jaká tady už dlouho nebyla. Deníky mají
místo politických celebrit rozhovory s romskými aktivisty, televize věnovala
sporu kolem Romů zpravodajský speciál. Díky tomu všemu se však dobře ukázala
jistá setrvačnost české mainstreamové diskuse, kdy se bílá většina neustále jen
utvrzuje ve své zásadní pravdě: problém způsobují sami „Cikáni“, protože neplatí
nájem, ničí přidělené byty, kradou a flákají se na sociálních dávkách.
Dva nároky pro většinu
Teď nejde o to, zda tyto stesky jsou, nebo nejsou „pravda“, ale o to, jestli
jejich neustálé omílání něčemu pomůže. Zatím se zdá, že moc ne. Za pomyslnou
ohradou, po které volá senátorka Janáčková, už je v Česku zhruba 300 ghett pro
„nepřizpůsobivé“, politici je vystrkávají co nejdál od běžných sídel a odebírají
jim děti jak na běžícím pásu, ale problém se v průběhu let nelepší; soudě podle
průzkumů romské oblíbenosti spíš naopak. Takže co dál – vyšší ohrady a hlubší
lesy? Nebo ještě něco radikálnějšího a la Karadžić? To sotva. Takže se asi
vyplatí nechat vaculíkovské averze vůči „příživníkům“ stranou a podívat se na
problém jinak.
Minulý týden vystoupila na ČT 2 mladá Romka – vysokoškolsky vzdělaná
politoložka z Brna. Moderátorka pořadu jí položila otázku, jestli sama zažila ve
škole nějakou diskriminaci. „Už v první třídě,“ odpověděla suše mladá žena, „kdy
se mě učitelka snažila přesunout do zvláštní školy, protože mě jako Romku
považovala za mentálně zaostalou.“ Právě podobné příběhy jsou vodítkem ke
společnosti, která produkuje Condoleezzy Riceové. Pravděpodobně každý si dovede
představit, jak nepřirozeně obrovskou míru odhodlání a rodičovské podpory musí
mít člověk absolvující vysokou školu v zemi, kde jej učitel jen kvůli původu už
napřed považuje za neschopnou a podezřelou bytost. Logika „riceovské“ cesty je
tudíž následující: místo snahy přizpůsobit „nepřizpůsobivé“ rodiče podpořme
jejich děti, aby mohly studovat, pohodlně si najít dobrou práci a podle svého
uvážení žít život uprostřed většiny.
