I Romové mají svoji elitu. Jaká je?

V době, kdy je pro 80 procent populace Rom synonymem příživníka a potížisty,
nemají ti z nich, kteří dosáhli vzdělání a úspěchu ve své profesi, zrovna na
růžích ustláno. Na jedné straně u nás stále narážejí na stereotypy, na druhé
straně riskují vyloučení ze své komunity, protože se z nich v očích mnoha Romů
stali gádžové.

Co si i tom myslí oni sami? Jakou cestu prošli?

„Chceme ukázat: dokázali jsme to my, můžeš to dokázat i ty. Musíš ale chtít,
nesmíš jenom nadávat,“ odpovídá na otázku, co je úkolem romské elity, houslista
jedné z nejúspěšnějších skupin současnosti Gipsy.cz Vojtěch Lavička (35).

„Jenže když jsou sociální dávky takové, že se lidem nevyplatí jezdit do
práce, tak najít motivaci je těžké. Nejhorší je, že po generaci lidí, kteří byli
za komunistů zvyklí pracovat, dorůstá jiná. Těm bylo třeba za revoluce deset, ti
nikdy nepracovali, vůbec nevědí, co to práce je. Tohle je třeba zlomit,“ říká.
Přesto nepovažuje za povinnost vzdělaných a úspěšných Romů být romskými
aktivisty.

„Mnoho lidí, kteří vystudují, nechce mít se svou komunitou nic společného. Já
ale říkám, že to je v pořádku, že každý má právo si zvolit, jak chce žít. Není
ničí povinnost věnovat se romské problematice. Ať se ten člověk cítí ne jako
Rom, ale jako fotbalista nebo hasič. Identit je hrozně moc, neváže se to jen na
etnickou příslušnost. Pro mě je důležité, aby si to uvědomovali i lidé kolem.
Dneska to je tak, že Rom nebo cikán je synonymem pro příživníka nebo rovnou
zloděje.“

Sám je příkladem Roma, který vynikl ve své profesi a přitom nerezignoval na
práci pro svou komunitu. Vedle hudební činnosti pracuje jako koordinátor
projektů ve sdružení ROMEA.

Od devíti let hrál na housle. V Lidové škole umění hrál klasiku i lidové
písničky. S romskou muzikou začal po revoluci. Díky ní se také naučil romsky.
„Doma jsme mluvili česky. Moje romština není moc dobrá, dostal jsem se k ní až
při písničkách. Domluvím se, ale mám ostych, že neumím moc dobře gramatiku,“
přiznává renomovaný hudebník a autor hudby k filmu Roming.

„Rodiče, ač nekvalifikovaní dělníci, dbali na to, aby se všechny tři jejich
děti vzdělávaly, chodily do kroužků, aby se toho co nejvíc naučily,“ vzpomíná
Vojta. „Přitom otec se naučil číst a psát až na vojně.“

Jako šestnáctiletý student střední ekonomické školy se v prosinci 1989 začal
angažovat v Romské občanské iniciativě. Dva roky pracoval v romské redakci
Českého rozhlasu, pak v Člověku v tísni, kde připravoval terénní programy.

Na střední škole byl jediný Rom. V celé Praze byli v osmdesátých letech spolu
s jednou studentkou zdravotní školy dva romští středoškoláci.
Nadávky do cikánů slýchal už na základní škole. Jak jste s tím naložil? „Blbě.
Popíral jsem to, vymýšlel jsem si všelijaké báchorky, ale ostatním dětem to bylo
jasné. Kredit jsem si zvýšil až tím, že jsem hrál na housle.“

Podle Lavičky se po revoluci situace pro Romy zhoršila: „Lidé mohli být
otevřeně rasističtí, za minulého režimu se jakž takž drželi na uzdě. Za
komunistů naši tátové a dědové stavěli silnice, dělali kopáčské práce. A nebyl
žádný problém. Jenže přes 80 procent Romů nebylo vyučených, měli zvláštní školu
a po roce 1989 je trh práce totálně srazil do kolen. Ztratili veškerý
společenský kredit, který do té doby měli. Předtím byli živiteli rodiny, teď to
najednou nedokázali. A to jenom proto, že neměli vzdělání, protože komunisti si
v nich záměrně pěstovali nekvalifikovanou pracovní sílu. Nastoupil alkohol,
omamné látky, gamblerství. Rodina začala mít dluhy, neplatila nájemné a přišla o
bydlení.“

V důsledku toho začala vznikat romská ghetta, v nichž podle odhadů žije na 80
tisíc Romů. „Vždycky říkám, že to je dobrá zpráva, protože víc než dvě třetiny
pak v ghettech nežijí,“ připomíná Vojtěch Lavička. „O nich není slyšet a není
potřeba se jimi zabývat. Ghetta jsou problém, na němž se hodně podílí politika
městských radnic, které se tak Romů zbavují. O bydlení přišlo hodně lidí, kteří
o ně přijít nemuseli, protože podepsali nájemní smlouvy na dobu určitou, aniž by
věděli, co podepisují.“

Přes všechny problémy v soužití s většinovou společností není Lavička
pesimistou. „Češi nejsou a priori rasisté. Mnoho lidí má sice k Romům negativní
vztah, ale dokážou ocenit ty, kteří něco umějí. Myslím, že ještě před deseti
lety by Vlasta Horváth SuperStar nikdy nevyhrál, protože to je Rom a hlásí se k
tomu. Dneska se lidé koukají na to, co umí. Teď je míček na straně romáků,
musejí zbortit mýtus příživnictví,“ říká.

„My jsme tohle řešili i v Gipsy. cz. Ve společnosti, kde má 80 procent lidí k
Romům negativní přístup, je prosadit se komerčně hrozně těžké. My si z toho
děláme legraci a nic nepřikrášlujeme. Pro mnoho lidí jsou Romové obtížnými
sousedy a je to zcela objektivní, protože soužití s mnoha z nich je těžké. Je
ale spousta Romů, kteří nejsou vidět, protože okolí si je neztotožní se všemi
těmi stereotypy.“

Olašská Romka s titulem magistry

Je nejmladší ze čtyř dcer v rodině patřící mezi tzv. olašské Romy, kteří
přišli z Rumunska. Doma se mluvilo jen romsky.
„Tatínek měl pouze pět tříd základní školy, maminka byla negramotná. Nicméně
moudrosti a poznání si velice vážili. Klíčové bylo, když moje třídní učitelka na
základní škole ve Vrchlabí sdělila mému tatínkovi, že bych mohla zvládnout i
vysokou školu,“ vypráví odborná pracovnice Ministerstva školství, mládeže a
tělovýchovy ČR Margita Lakatošová Wagner (37).

Na prvním stupni v Kunčicích měla špatné známky, protože neuměla pořádně
česky. Zlom nastal v páté třídě. „Jazyková bariéra se znenadání prolomila možná
i proto, že jsem opakovala třídu a neustále jsem si četla. Nakonec jsem začala
mít vyznamenání. Ve škole ve Vrchlabí jsem byla jediná Romka a nikdo to neřešil,
nikdo mi nedával pocítit, že být Romkou je špatná věc, jako je tomu dnes v mnoha
případech. Nikdo mi během studia nenadával, nikdo mě neponižoval.
Moje sestry měly na jiné základní škole velké problémy se spolužáky i s učiteli.
Ve škole se necítily bezpečně. Proto u nich vztah ke vzdělání nebyl tak silný
jako u mě. Já jsem měla štěstí, že jsem potkala ve správnou dobu ty správné
spolužáky a pedagogy zároveň. Kdoví, jaká by byla jinak moje životní cesta.“

Po maturitě na gymnáziu se přihlásila na studium psychologie. Nevzali ji, a
tak zvolila studium sociálně-právní akademie v Praze. Po škole pracovala jako
sociální pracovnice a jako romská poradkyně na Praze 3 a při zaměstnání začala
studovat filozofickou fakultu v Praze, obor pedagogika. Absolvovala v roce 2005.
Během studií se zamilovala a brzy se vdala. Její německý manžel Peter Wagner
pochází z okolí Stuttgartu, ale žije již patnáct let v Praze a umí dobře česky.
Je vystudovaný fyzik, pracuje jako počítačový poradce, učí na filozofické
fakultě v Praze a zároveň je, ač Nerom, šéfredaktorem odborného časopisu Romano
džaniben.

Margita pracuje na ministerstvu školství v odboru předškolního, základního a
základního uměleckého vzdělávání. Je zodpovědná za koncepci včasné péče o děti
ze sociálně a kulturně znevýhodněného prostředí.

„Spousta lidí si myslí, že jsem vyloučená z komunity, protože mám vzdělání a
žiji v Praze, ale opak je pravdou. Pokud je Rom vzdělaný, uvědomuje si romství
mnohem víc a ke komunitě cítí mnohem větší zodpovědnost. Snažím se romské
komunitě ukázat, jak jsou pro život důležité nejen praktické znalosti a
moudrost, ale i formální vzdělání.“

Romové si podle Margity teprve musejí zvykat na to, že mohou mít vzdělání, a
přitom neztratí své romství a zůstávají dále součástí komunity.

„Vyloučení z komunity je pro olašského Roma největší trest. Olašští Romové
jsou uzavřená skupina, která nemá z různých důvodů vybudovaný vztah k majoritě,
takže v okamžiku, kdy Rom ztratí kontakty, je to s ním velice špatné,“ říká
sedmatřicetiletá státní úřednice.

Sama to neměla snadné. „Maminka, která letos umřela, to ze začátku brala tak,
že jí Češi ukradli dítě. Mé rozhodnutí zůstat v Praze nechápala, respektovala
ho, ale věděla jsem, že ji to stále trápí. Ještě hůř braly moje studium sestry.
Nikdy by mě nenapadlo, že to tak bude. Trvalo jim dost dlouho, než to přijaly.“

Margita však není jediná olašská Romka, která má vysokoškolské vzdělání:.
„Vím o dvou dalších. Helena Rafaelová z Plzně studuje v USA psychologii a
kulturní antropologii, chtěla by se zaměřit na Blízký východ a pracovat v OSN.
Ta druhá, Helena Kudríková, pochází z Karviné a vystudovala psychologii a
pedagogiku.“

Nejdůležitější je střední vrstva

„Moji orientaci na romská témata určily dva faktory. To, že jsem Romka a že
jsem nastoupila na fakultu sociálních věd hned po revoluci. Bylo mi osmnáct a do
jsem se vrhala po hlavě. Navíc novinařina není obor, který by Romové studovali
běžně, i proto mě mí kolegové novináři velmi často zpovídali. V sedmnácti, ještě
coby studentku gymnázia v Brně, si mě třeba pozval do televizní diskuse se
stejně mladými studenty Antonín Přidal. „A když začaly první brutální útoky
skinheadů na Romy a na politické scéně se vynořila Sládkova republikánská
strana, přišli v Mladém světě s nápadem, abych jako Romka udělala rozhovor s
tajemníkem republikánů Vikem. Vyšlo to s naší společnou fotografií,“ vzpomíná
letošní nositelka Novinářské ceny K. H. Borovského a naše první romská
absolventka žurnalistiky Jarmila Balážová (35).

„Ve společnosti, kde romská menšina má stále zoufale špatnou image, spoustu
lidí naštvete, když obhajujete ty, kteří jsou podle nich jen nepřizpůsobiví.
Právě těch jsem se ale nikdy nezastávala. Šlo mi o ty, kterých si nikdo
nevšimne, protože normálně chodí do práce, na ulici nekřičí, a právě oni to pak
v duchu paušalizace odnášejí za ty nepřizpůsobivé. Naopak zastávám názor, že
pokud někdo opravdu nechce pracovat, posílat děti do školy a něco společnosti i
dát, nemá cenu, aby společnost dlouhodobě dávala něco jemu. Musí být ale
současně opravdu vyrovnány šance a existovat možnosti práce atd. Vysvětlovat to
jsem v té době vnímala jako svoji povinnost.

Teď si myslím, že jsem se tím nechala až příliš vtáhnout a včas se
neodstřihla. I když se paralelně s romským tématem věnuji spoustě dalších,“
připomíná. „Dramaturgovala jsem v České televizi sedm let diskusní pořad pro
děti Tykadlo, moderovala vlastní pořad na téma národní a osobní identity,
působila v moderátorském týmu Áčka televize Nova, spolumoderovala kulturní
týdeník Pěna dní. I tak mě ale lidé i kolegové nejvíce vnímají přes romská
témata, ačkoliv se tomu snažím několik let vyhýbat. Jenže mě to nakonec vždycky
dohoní, není mi to zkrátka lhostejné,“ říká Jarmila Balážová.

Kromě novinářské práce působila bezplatně v různých poradních orgánech,
jejichž cílem byla integrace Romů do společnosti nebo monitorování rasismu. V
souvšeho časnosti pracuje pro Český rozhlas 6. Témata pořadů, které zde
připravuje, se různí – od šikany, domácího násilí přes volbu prezidenta až po
porušování lidských práv v Číně nebo na Kubě.

Kromě práce v rozhlase vede romský měsíčník Romano vodi (Romská duše).
„Vychází pět let, snažíme se, aby nebyl zaměřený jen do romské komunity, ale
našel si naopak cestu také k majoritnímu čtenáři a aby přinášel nové pohledy na
Romy. Snažíme se nabourávat některá klišé, stereotypy, včetně toho pozitivního,
že všichni Romové umějí krásně tančit a zpívat, což nemusí být pravda – jsem
toho příkladem. Málokdo ví, že mezi Romy jsou i dobří sportovci, reprezentanti.
Přinášíme i portréty obyčejných lidí, nejen intelektuálů,“ představuje svůj
časopis.

Na svou první zkušenost s rasismem nechce vzpomínat: „Přijde mi to dnes už
zbytečné a uplakané. Důležitější než vzpomínat na nějaké osobní křivdy je lepší
připomínat, jak je důležitá citlivost zejména v přístupu pedagogů a spolužáků k
žákům na základních a středních školách, kteří se nějak liší. Později se už
nějak srovnáte s tím, že vás vystrkují z kolektivu, ve dvanácti špatně a je
jedno, zda tak činí, protože máte pihy a rezavé vlasy nebo jste Rom.“

Jarmila pochází z větve moravských a českých Romů, která byla za druhé
světové války téměř vyhlazena. „Z maminčiny i tátovy strany zahynula značná část
příbuzenstva v koncentračních táborech. Po válce se projevilo u českých a
moravských Romů něco podobného jako u mnohých židovských rodin: ti, kteří
přežili, nechtěli o holocaustu mluvit, někteří nechtěli se svými dětmi mluvit
romsky.

Moje maminka romsky vůbec neuměla, naučila se, až když se provdala za
tatínka. Takže rodiče s námi romsky nemluvili, jen si něco řekli mezi sebou,
když jsme to neměli slyšet, mateřským jazykem u nás byla čeština.

Navíc neměl kdo ten jazyk předávat, z původně žijících Romů v Čechách a na
Moravě se jich po válce vrátilo jen něco přes šest set. Netiskla se romská
literatura, s tím se začalo až po pádu komunismu díky úsilí Mileny Hübschmannové.
To ona začala motivovat romské autory ke psaní,“ vysvětluje Balážová. „Romsky
teď mluvím, ale psát bych si netroufla. Romštinu používám jen jako pomocný jazyk
třeba při komunikaci s kolegy novináři ze zahraničí.“

Oba rodiče Jarmily Balážové pocházeli z početných rodin, neměli možnost
studovat, ale vždycky dbali, aby se jejich čtyři děti dobře učily a studovaly.
„Mí rodiče nám nikdy nezatajovali náš původ, vychovávali nás tak, abychom se k
romství vždy hlásili a neměli s tím problém. Na druhé straně by u našich
neprošla výmluva, že jsme přinesli špatnou známku proto, že si na nás ve škole
někdo zasedl, že jsme Romové.“ Rodné Brno pamatuje jako mnohem poklidnější
město. „Vždycky tam žilo dost Romů, starší generace byla ale mnohem
integrovanější, zdá se mi, že i snaživější. I ulice, kterým se dnes říká Bronx,
nevypadaly tak hrůzně jako dnes. Dřív sociální vyloučenost nebyla tak znát.
Obávám se, že pokud se s tím něco nezačne dít, situace se ještě zhorší.“

Romskou elitu považuje Jarmila Balážová za dobrý signál pro většinovou
společnost i pro samotné Romy, ale zdůrazňuje, že i tady panuje mnoho
stereotypů: „Často slýchám, že elita už má k obyčejným Romům příliš daleko.
Nevím, co je to za argument. Každá elita má dál k obyčejným lidem, to je
normální a nechápu, proč by někdo měl očekávat, že v případě Romů tomu má být
jinak.“

Myslím ale, že ještě mnohem důležitější než elita je posílení střední vrstvy.
Úplně běžných lidí, kteří pracují třeba jako kominíci, uklízečky, popeláři,
prodavačky, řidiči tramvají či kosmetičky. V těchto lidech, kteří pracují a nic
od státu nechtějí, je základ všeho. Nemusí být každý vysokoškolák, důležité je,
aby Romy okolí bralo jako ty, kdo něco dělají, posílají děti do školy a chtějí,
aby z nich něco bylo.“

Výtvarník s velkým srdcem

Objevila ho etnoložka Milena Hübschmannová, která sbírala romské pohádky,
sepsala slovník a na výstavu nazvanou Naši spoluobčané cikáni si od něj vzala
pískovcovou hlavu. Hlavně ho ale seznámila se spřízněnými lidmi. Jeho výstavy
uváděli Dana Medřická nebo Josef Somr. Ze všech obrazů má nejradši ten z roku
1973 – Chlapec jde za sluncem.

„Za slavného umělce se nepovažuju, nemám nos nahoru a zůstal jsem skromný,“
mávne rukou šestašedesátiletý Rudolf Dzurko a zapálí si další dutinku.
Na dvorku smíchovského činžáku v Praze má rozdělané dvě plastiky. Vyrábí také
šperky a chystá se na nový obraz. Udělal jich dva a půl tisíce. Má za sebou
sedmdesát výstav, jeho obrazy visí v galeriích i v soukromých sbírkách doma i v
zahraničí. U nás je najdeme například v Litoměřicích, Bratislavě, Brně, v Českém
Krumlově, v pražské Národní galerii.

„Náměty nevymýšlím, já to všechno prožil a jen to dávám na obrazy. Každý mě
stojí dva měsíce života!“ tvrdí Rudolf Dzurko. Lepí totiž sklo na sklo a používá
zvlášť silné lepidlo. Velké kusy skla, které si vozí ze skláren, drtí, mele je v
mlýnku. Pak je připevňuje. Vždycky uměl vydělat peníze ať už jako dělník,
strojník ve sklárnách, restaurátor památek, jednu dobu vyráběl košťata nebo
prodával na pražském Karlově mostě originální dřevěné věcičky. Rád vaří,
nakupuje, uklízí. Žil na mnoha adresách, často provizorních. Na Smíchově se však
drží už šestnáct let.

Jeho rodina pochází z Pavlovců nedaleko Prešova. „Rodiče se hned po válce
rozvedli. Táta nás nejprve nechal u sestry v Košicích a pak nás odvezl do
Kamenického Šenova, kde byly volné domy. Byly mi tehdy čtyři, Dežovi pět,
Alexanderovi osm a Marii devět.“

Oženil se třikrát. Je rodinný typ, ale jeho manželství byla krátká, spíš si
potrpí na dlouhá přátelství. S poslední přítelkyní Mirkou žije už 21 let. Jeho
první manželka ve spaní zalehla jejich syna. Stalo se to ve společné posteli v
místnosti osm metrů čtverečních, kde tehdy žili dva dospělí a dvě děti. Druhá
žena nemohla otěhotnět. Tu třetí si vzal i se čtyřmi dětmi. Porodila mu dvojčata
Rudu a Vítka. Dnes je jim sedmadvacet let.

Výtvarník nejdřív kreslil válku, jak Rusové bojují proti Němcům, pak sekal do
kamene, a když jeho otec koupil zemědělskou usedlost ve Skalici u České Lípy,
pustil se do plastik ze dřeva a hlíny a také vyráběl loutky.

Co způsobilo, že se dokázal prosadit? Že ho uznávají ve světě dokonce víc než
doma? Podle jeho partnerky má kromě talentu mimořádnou intuici, dělá věci, které
cítí. Je spontánní, poctivý, umí tiše a soustředěně pracovat, na rozdíl od
ostatních má v sobě řád. A proto je tak trochu vyčleněný.
„Lidé se dívají na moje obrazy a myslí si, že je to pohádka. Není, dřív pohádky
byly hádanky a ty kreslím,“ dodává. Hádankou zůstává i Rudolf Dzurko. Pro
veřejnost i vlastní rodinu.

Televizní hlasatelka a zpěvačka

Nejenže je známá jako televizní moderátorka a pracuje v časopise ČT plus jako
redaktorka, ale založila také skupinu Triny a vydává desky. Má čtrnáctiletého
syna Abrama s redaktorem ČT Otakarem Svobodou.

„Je to šťastnou povahou, že mám sílu dotáhnout věci do konce, ale nepřipadám
si nějak zvlášť úspěšná. Pořád se učím a mám obrovské problémy se sebevědomím.
Vždycky chci od sebe a od lidí kolem sebe víc a asi jsem tím protivná,“ odpovídá
na otázku, jak se stalo, že to dotáhla tak daleko, čtyřiačtyřicetiletá Iveta
Kováčová. Pochází ze Žatce a je z osmi dětí. „Táta byl ten člověk, který nás
pořád hnal dopředu, když jsem přinesla jedničku, tak to měla být jednička s
hvězdičkou nebo ještě lépe se dvěma. Dnes to dělám i já synovi, ale táta byl
tvrdší. Pracoval jako dělník a byl to chytrý člověk. Na ty méně úspěšné,
problémové byl ale strašně drsný a tím se některé rodinné vztahy bohužel
rozbily.

Mě prý tatínek miloval. Spíš jsem to ale jen slýchala od maminky, než že by
mi to nějak dával najevo. Určitě ho těšilo, že se mnou nebyly problémy.
Chytřejší jsem nebyla, jen mi některé věci šly snáz než ostatním mým
sourozencům. Našla jsem si cestu do knihovny a tam v úžasu bloumala po regálech
a náhodně četla, co mě napadlo. Doma jsme totiž knihy neměli.

Tatínek zemřel před dvanácti lety a maminka žije v Žatci. Neumí číst ani
psát, ale vždycky se o nás svědomitě starala. Dodnes u ní ze sourozenců žijí
Luboš a Jirka. Lenka a Josef bydlí na ubytovně a my ostatní máme byty nebo u
někoho bydlíme.“

Iveta začala zpívat na soutěžích, když studovala Střední pedagogickou školu v
Litoměřicích. V Žatci po večerech vystupovala s kapelou Akvárium. Ve třiadvaceti
se přihlásila se Jihlavskou píseň. Nejenže soutěž vyhrála, získala také diváckou
cenu.

Po Jihlavě přišla nabídka od skupiny Bacily, zpívala s Pavlem Vítkem v GBS. V
šestadvaceti se přestěhovala do Prahy a začala studovat konzervatoř. Hrála v
muzikálu Hair a v Krysařovi a nakonec založila dívčí trio Triny.

„Chystáme teď třetí desku. Trochu ze zoufalství dělám přechodně manažerskou
práci, ale nebaví mě to. Raději bych se věnovala jenom hudbě. To, že zpívám, v
rodině dlouho nikoho nezajímalo. Téměř všichni mí sourozenci jsou hudebně nadaní
minimálně stejně jako já, spíše jsou na tom lépe. Sestra Lenka má krásný hlas a
kluci hrají na kytary a skvěle zpívají, ale na založení rodinné kapely to přece
jen není. Musela bych to celé vzít na sebe a své sourozence organizačně a
umělecky zvládnout. A to je nemožné.“

Na obrazovce České televize se Iveta Kováčová začala objevovat od roku 1998,
nejprve jako programová hlasatelka, teď vede rozhovory Před půlnocí o zajímavých
událostech i lidech, především ze světa umění a hudby.

V budoucnosti by se Iveta chtěla víc věnovat své skupině Triny a ráda by
napsala knihu. „Láká mě životní příběh mojí maminky,“ dodává.