Mirek Topolánek se ocitl v pozici frajera, ranaře české politické scény. Je
to dobře. Národ, který má málo hrdinů, navíc si ani toho mála příliš neváží,
konečně uslyšel jasné slovo, jež uhýbá navyklému „ano, ale“. To je osvěžující a
inspirativní.
Topolánek u Mašínů nasadil laťku „ano bez přívlastků“. Získal tak primát mezi
politiky, ale běh proti zdi to nebyl. Tábor těch, kteří Mašíny považují za
vrahy, početně neválcuje tábor oponentů, kteří v nich vidí hrdiny. Ta převaha se
blíží spíše remíze, národ je rozdělen a zkuste hádat: Který z těch dvou táborů
volí Topolánka?
Chceme-li Topolánkovo frajerství otestovat natvrdo, je třeba skutečnější „zeď“.
Právě před deseti lety si česká vláda vzala do péče kauzu vepřína na místě
bývalého romského koncentráku v Letech, leč ten prasečák v areálu zasluhujícím
pietu stále stojí, aniž by to české většině vadilo. Řekne k němu premiér stejně
rozhodné „ne“, jako řekl k Mašínům „ano“? To by byl běh do zdi. Uvidíme, zda tu
bude Topolánkova odvaha přímo úměrná jeho ochotě k návratu Jiřího Čunka do
vlády. Tam náš ranař krotne a z frajerského „ano, ne“ uhýbá do navyklého zápecí:
„Ale pakliže chce koaliční strana ve vládě svého předsedu…“ Když nemáme Rychlé
šípy Topolánkova plaketa Mašínům zdůrazňuje význam symboliky. Česká smůla totiž
spočívá ve dvou věcech. Za prvé je to fakt, že jiné tak výrazné symboly
protikomunistického ozbrojeného odboje jako Mašíny nemáme.
Za druhé je to přesvědčení, že morálně zdůvodněný odboj lze provádět jen
morálními prostředky.
Jak tuhle rovnici vyřešit?
Českým ideálem odboje jsou jakési Rychlé šípy. Parta v čele s Mirkem Dušínem,
která sice zatápí komunistům, napadá jejich ozbrojence, v sebeobraně třeba i
zastřelí policistu (pozor, jen takového, který nemá rodinu), ale přitom nikomu
nezúčastněnému nezkřiví vlas.
Takovému odboji tleskáme.
Ale padesátá léta nebyla dobou pro Rychlé šípy, spravedlivé šerify a čestné
mstitele.
Místo Dušína máme jen Mašíny -buď je vezmeme jako symbol celého
protikomunistického odboje, nebo je svým „ano, ale“ pomineme a s nimi celý tento
odboj.
Právě tu je Topolánkovo plus. Premiér přece neříká, že vše, co Mašínové udělali,
odpovídá ideální mravní normě a zasluhuje potlesk. Všechna ta „ale“ nechť
analyzují historici a politologové, ať se o nich veřejně debatuje, ať se o ně
třeba hádáme. Premiér nás směřuje k jiné věci – máme-li zřetelně vyslovit, že
ozbrojený odpor proti totalitě byl legitimní, bratry Mašíny nemůžeme obejít.
Tečka.
Dobře, Topolánek si získal pověst frajera, a to u nikoliv zanedbatelné minority.
Sleduje-li debatu s týdenním odstupem, sám si musí přiznat, že to ani tak
nebolelo. Že by vyzkoušel své frajerství i jinde? I rovnice zvaná Lety má dvě
těžko slučitelné strany. Za prvé je to fakt, že protektorátní úřady zřídily za
nacistické okupace koncentráky pro Romy coby přestupní stanici do Osvětimi. Za
druhé je to přesvědčení, že veškerou odpovědnost za holokaust nesla třetí říše.
Výsledek? Konkrétní odpovědnost nikdo nepřijímá a na místě lágru v Letech stále
stojí prasečák. Ruku na srdce – co by se dělo, kdyby nějaký velkovepřín
zasahoval do pietního areálu v Lidicích? Chce-li být frajerem roku Nejde snad o
to, že Topolánek by měl vjet do Letů na buldozeru, ale otevírá se mu cesta pro
jeho oblíbené jasné slovo. Když před deseti lety vstupoval do Tošovského
kabinetu Vladimír Mlynář, řekl, že vláda si Lety bere do péče. Jenže místo
konkrétních kroků následovala jen éra argumentů ve stylu „ano, ale“. Ano, byl to
tábor, ale pracovní, nikoliv vyhlazovací. Ano, umírali tam Romové, ale ne v
plynových komorách, nýbrž na nemoci způsobené jejich hygienickými návyky. To
tvrdil sám prezident Klaus.
Samozřejmě, že puntičkáři se tu chytají se svými „ale“. Na své si přijdou i v
Paříži, kde na školách visí tabule s textem: „Na památku žáků deportovaných v
letech 1942 až 1944 za aktivní spolupráce vlády ve Vichy.“ Historik přece ví, že
Paříž podléhala německým úřadům, a ne kolaborantské vládě ve Vichy. Jistě, jenže
tady jde o obecné poselství, a to ty cedule sdělují. A právě takové poselství –
podobné tomu, jaké teď Topolánek vyslovil k protikomunistickému odboji – je
třeba vyslovit i k Letům: Romové byli předmětem vyhlazovací mašinerie, na níž se
podílely i protektorátní úřady.
Premiér s Mašíny dobře našlápl, jenže vzápětí u Čunka couvl. Za jeho slabost
nemusíme považovat samotné složení kabinetu, to se v koalicích stává, ale
chybějící pevný názor. Kde zůstalo jeho „ano, ne bez přívlastků“? Právě jasné
slovo k Romům po Čunkově návratu by Topolánkovi mohlo frajerskou reputaci
napravit. Pak by mohl aspirovat na frajera roku a mnozí by překousli i jeho
frajeřiny typu rychlostních rekordů na dálnici.
