Irena Eliášová: I stalo se...
Toho rána jsem se probudila celá zpocená. Hrozný sen! Umřela jsem a rodina mě oproti všem romským zvyklostem dala spálit! Jestliže se odebereme na onen svět, tak se dáme pochovat zpátky do země, odkud jsme vzešli, no ne? A už jsem byla přesvědčená, že celý den bude nanic.
NEPŘEHLÉDNĚTE
Medailon: Irena Eliášová
Irena Eliášová: Zánět
(A)literárnost romské slovesnosti
Dopoledne se u nás stavila švagrová a hned spustila: „Představ si, ten děda, jak jsme se o něho starali, nám řekl: ‚Vezměte si tu v bytě, co se vám hodí, nebo to všechno můj syn vyhodí!‘“
„A co ty na to?“ zeptala jsem se.
„Člověče, já nevím co dělat!“
„Hele, určitě je to samé staré haraburdí. No na co vám bude, řekni!“
„To by ses divila! Náhodou, má tam krásný věci!“
„No jo, ale abyste se kvůli nim nedostali do problémů.“
„My přece nekrademe, on nám je sám dává!“ ohradila se hned švagrová a vyvalila na mě oči.
„Vždyť jo, ale znáš to, řeknou: ,Hele, byli tady Cikáni a všechno ukradli,‘ a hned je problém!“
„To máš pravdu, tak co máme dělat?“
„Jednoduše sepište mezi sebou smlouvu, že vám ty věci dobrovolně daruje. Hlavně tam napiš datum a jména i rodná čísla můžeš napsat,“ poučila jsem ji.
„Tak říkáš, že si můžeme vzít všechno?“
„Milá zlatá švagrová, já nic neříkám, já ti jen radím, a ne že tam budete rabovat. Ono to smrdí kriminálem! Na takové věci pozor!“
„Už jsi mě nastrašila, že tam snad ani nechci jít!“ znejistěla švagrová.
„Jak myslíš, dělej, co uznáš za vhodné. Jestli si ale něco vezmete, tak to hoď všechno na papír, abys byla krytá!“
„Jojo, udělám, jak říkáš! Máš recht!“ ubezpečila mě a odešla.
Byla jsem ráda, že se tentokrát dlouho nezdržela, a já se mohla pustit do práce. Dočista jsem ji pustila z hlavy.
Týden na to mě po telefonu švagrová plačtivým hlasem žádala: „Prosím tě, přijďte k nám, máme hrozný problém, musíš mi pomoct!“
A už je to tady! Vzpomněla jsem si, jak potřebovala poradit. Tušila jsem, odkud vítr fouká – u starého pána pomáhali uklízet a starali se o něho… určitě si nedali pozor a nesepsali si to! Nechápu, k čemu jim jsou staré šunty, když mají byt zařízený novým nábytkem… zlobila jsem se v duchu.
„Jdeme k Evě, Zdenku!“ vyrušila jsem manžela z odpoledního spánku.
„Co zase vyvedli ti blázni?“ zeptal se manžel rozmrzele.
„Mají problém, půjdeme se k nim podívat, však nemusíš tu ranní směnu věčně dospávat, pak nespíš v noci.“
***
Jak nám otevřela dveře, jediný pohled na ni – a věděla jsem, co se stalo!
„Tak co se děje? Povídej Evo! Týká se to těch věcí? Od toho starého pána?“
„Jo. Představ si, on umřel hned druhý den na to, jak jsme si je vzali,“ uváděla nás rychle do situace, zatímco jsme se přezouvali.
„A co jste si vzali? Sepsali jste mezi sebou smlouvu?“
„Ne, já na to zapomněla! Vzali jsme si obrazy a krásnou vázu! To musíš vidět! Ta má velkou hodnotu! Nesmírnou! Když ji prodáme, budeme mít hodně peněz!“ Pojďte do obýváku, takovou vázu jste snad nikdy neviděli! To je panečku věc!“
Jak jsme vstoupili do pokoje, okamžitě mi pohled padl na stůl potažený krásným krajkovým ubrusem, uprostřed něhož se vyjímala — nádherná urna. Až mě zamrazilo! Bože, ti blázni ve své neznalosti vzali urnu – prach pozůstalého, nebo pozůstalé! S manželem jsme se na sebe jen podívali – a to už se můj muž nezadržitelně rozesmál. Dostal záchvat smíchu a nemohl se zastavit. Švagrová nechápala.
„Co se tak směješ, brácho?“ divil se švagr.
„Tobě se nelíbí ta váza?“ zeptala se Eva, „je nádherná, ale nedá se ani bohovi otevřít, to je ten problém, nemůžu ji pořádně vymýt!“
„Bodejť bys ji otevřela! To není váza, ale urna! Vy jste vzali asi popel jeho zemřelé manželky!“
Oba najednou změnili výraz tváře. Švagrová, která se bojí mrtvých, se začala třást a já měla dojem, že sebou každou chvíli praští na zem.
„Já ti to říkal, Evo, neber tu vázu, jak ji otevřeš?! Ale ty ne, nikdy mě neposlechneš. My měli mrtvolu celou noc a den v bytě!“ hrozil se švagr.
„Ale jak ji mohli do té vázy natlačit, to nechápu!“ Nešlo Evě na rozum, jak se může nebožka vměstnat do tak malé nádoby.
„Tak ne,“ řekl manžel, „to je prach pozůstalé, oni ji nechali spálit a část popela potom dali do urny, jako věčnou památku. Nemůžeš ji otevřít, protože je zaplombovaná. Mohlo tě napadnout, že to není váza!“
„Potřebuji se napít, je mi zle,“ vypravila ze sebe překvapená švagrová, „tak proto jeho syn říkal, že jsme odcizili věc, která má pro ně velkou hodnotu. A já myslela, že se to týká peněz!“
„No nic, běžte k tomu synovi, vraťte urnu a bude všechno v pořádku. Vlastně vraťte všechno, co jste vzali!“ Uklidňovala jsem vyděšenou švagrovou (doufám, že se poučila a tentokrát mě poslechne).
Eva nám udělala kávu a přitom plakala a plakala. Jen nevím, zdali proto, že se rozloučí s pěknou „vázou“, nebo ze zklamání, že nevydělá žádnou korunku!
Sedíme kolem stolu a manžel se stále pochechtává. Tu jsem si vzpomněla na sen, který se mi zdál před týdnem – o tom, jak mě dala rodina spálit. Můj pohled spočinul na urně. Představila jsem si pěknou paní s modrýma očima, jak se usmívá…
KAM DÁL?
Medailon: Irena Eliášová
Irena Eliášová: Zánět
(A)literárnost romské slovesnosti
