romea - logo
18. listopadu 2018 (neděle)
svátek má Romana
Loading
rozšířené vyhledávaní

Jak se žije českým a romským prostitutům

Praha, 28.4.2012 14:00, (Romano voďi)
FOTO: Tomáš Bystrý

Někteří jsou studenti vysokých škol, jiní drogově závislí, další pak kluci bezprizorní, bez rodičů, z dětských domovů a „diagnosťáků“. Existují ale i tací, kteří od života jen vyžadují luxus. A jsou schopni pro něj udělat cokoliv, třeba zajít i do krajností. Co vlastně spojuje prostituty v Česku – ať už ty české, nebo romské? Měli vždycky v životě na vybranou?

Chci s tím přestat. I s fetem, i se šlapáním

„Byly doby, kdy jsem si za noc vydělal i pět šest tisíc. Dneska? Kdepak!“ popisuje jednadvacetiletý prostitut Honza. Chodník „šlape“ od šestnácti. Seznamuji se s ním na pražském Hlavním nádraží, často označovaném za největší křižovatku mužské prostituce u nás. O tom, že tento přívlastek už dávno není aktuální, ví sám špinavý blonďák, rodák z Rakovníka, nejlépe. Ty časy, kdy v okolí „hlaváku“ postávali mladí prostituti, kteří za sexuální služby solventním pánům inkasovali nemalé částky, jsou už prý dávno pryč.

„Tady jsou totiž kluci, kteří to nenáročným zákazníkům udělají pusou za dvě stovky. V křoví. Proto často jezdím do Hamburku, tam se ceny pohybují úplně v jiných sférách. Něco kolem dvou set euro za den,“ objasňuje současný stav. Kluci z okolí pražského Wilsonova nádraží se pohybují v komunitách drogově závislých lidí a společně s místními bezdomovci, prostitutkami a jejich pasáky se dobře znají. Ve valné většině sami drogy berou, nebo je prodávají. Stejně jako náš první respondent.

Honza natahuje kouř z nabídnuté „marlborky“. Začíná nám vyprávět svůj životní příběh. Za tři stovky.

„Hrál jsem závodně fotbal a do svých zhruba patnácti let jsem si žil celkem pohodový život. Až na to, že jsem vyrůstal bez mámy. Když mi bylo pět, umřela. Zůstal jsem jenom s tátou. Ten už ale taky není naživu. Zabil se v autě, když mi táhlo na šestnáct,“ začíná s vyprávěním. A pokračuje vzpomínkami na spouštěč toho všeho - ústavní výchovu, kam ho umístili po smrti jeho otce.

Z dětského domova v Táboře Honza často utíkal. A jeho první kroky směřovaly právě na „hlavák“. Žil na ulici, myl se ve sprchách na nádraží, nebo u svých prvních klientů. „V šestnácti si jako šlapka žiješ na hodně dobrý úrovni. Jakmile je ti ale víc jak dvacet a ještě k tomu fetuješ, nemáš absolutně šanci. To pak chodíš za směšný částky. Aspoň tady na nádraží určitě.“ Opravdové peníze podle jeho slov chodí vydělávat do luxusních i méně luxusních gay klubů, jimiž je Praha poměrně proslulá.

Nechvalně známá je i „hodinovými pokoji“ pro pány, kteří si chtějí užít s mladými kluky. Ostatně provozovatelé těchto gay podniků na to sázejí, proto pokojíky fungují v bezprostřední blízkosti klubů. „Nejznámější je v Praze Pinocchhio, teď ho přejmenovali na Tempel. Najdete ho kousek odsud,“ ukazuje nám Honza a vydechuje kouř z cigarety. Zhruba asi šesté. „Věř mi, chtěl bych s tím prásknout, nefetovat, nespát se starejma chlapama a žít normální život. Nejdřív si na to ale musím vydělat."

NEPŘEHLÉDNĚTE
David Tišer: Kauza homosexuální prostituce

Lászlo Sümegh: Homosexuální prostituce neexistuje

Honzův osud je až příliš podobný těm, které se objevují i v příbězích československých prostitutů, které převážně v devadesátých letech oslovoval publicista Cyril Valšík.

„Do roku 1982 jsem nevěděl, že prostituce nezletilých kluků vůbec existuje. Ale potom jsem si o tomto problému přečetl článek v novinách, a když jsem točil televizní dokumenty z dětských domovů a diagnostických ústavů, objevilo se toto téma znovu. O mnoho konkrétněji,“ píše ve své knize nazvané Váš kluk prostitut?, jež vedle filmu Mandragora, natočeného polským režisérem Wictorem Grodeckiem v devadesátém sedmém, představuje jedno z mála tuzemských děl, které se problematice mužské, častokrát označované jako homosexuální, prostituce věnuje.

„Homosexuální prostituce neexistuje, protože valná většina hochů, kteří se živí svým tělem na ulici nebo kdekoliv jinde, nekoresponduje s homosexuální orientací,“ vysvětluje Lászlo Sümegh, který už v pětadevadesátém roce v centru české metropole rozdával mladým klukům bez domova čisté injekční stříkačky a prezervativy. Teď šéfuje organizaci, která sídlí v pražských Vysočanech. „Dejte jim šanci…“ stojí na obrovském plakátu umístěném na domě v ulici K Moravině 7. Na oknech visí také nápis „Dům Šance“. Ještě do července 2008 jej klienti navštěvovali v Nepomuckého ulici na Praze 5. Za podivných okolností však vedení Městské části Prahy 5 vypověděla občanskému sdružení Projekt Šance nájemní lhůtu.

Domluvit si rozhovor s Lázslem, který zmíněnému sdružení šéfuje a jenž loni v březnu za svoje dlouholeté aktivity s mládeží získal cenu Křesadlo 2010, není nejjednodušší. A navíc - musíte být dostatečně připraveni. Tenhle zhruba dvoumetrový chlapík se zženštělými gesty si před nikým nebere servítky. Je zvyklý, že mu lidé házejí klacky pod nohy. I sami klienti jej několikrát okradli a vyhrožovali mu. Původní profesí textilní výtvarník, přesto už mnoho let streetworker a sociální pracovník pro všechny děti a mladé lidi, kteří se ocitli bez pomoci na ulici. Prostituti představují značnou část jeho klientely. Rozhovor jsme měli domluvený na sedmnáctou hodinu.

To už tu nebude tolik lidí. Budu mít na vás více času,“ upřesňuje. Krátce po sedmnácté přichází z vedlejší místnosti, v níž se pravidelně setkává se svými klienty, většina z nich jsou bývalí prostituti a prostitutky, kteří z valné většiny brali drogy. Jsou mezi nimi i „Romáci“. Tady si klienti vaří, tráví volný čas, povídají si o problémech a pracují v dílnách. Sprosté slovo tu neuslyšíte, za každé se prý platí dvacetikorunou.

„Drtivá většina dětí, které žijí na ulici, pocházejí z dětských domovů. Když je domovy v osmnácti letech vyhodí s tím, aby šly do velkého světa, opouštějí svou rodinu. A když je někdo pětkrát šestkrát denně zvyklý jíst a vyrůstá v instituci, tak se také pochopitelně institucionalizuje. Jakmile toho mladého člověka vyhodíte na ulici, co se stane? Začne hledat institut. Pak nastává to zlo, když najde organizace, které mu zadarmo dají najíst, zadarmo se zde může vysprchovat a nevedou ho tak k ničemu samostatnému,“ začíná László Sümegh. Říká, že společnost nemá zájem na tom, aby dětí v dětských domovech vyrůstalo málo. „Stavějí se totiž další. V tom je ten základní problém,“ dodává s patřičnou rázností.

Vtom se ve dveřích objeví jeden z jeho klientů, respektive klientek. Nechává si říkat Milly. Mladý transsexuál, rodák z Olomouce, který utekl z diagnostického ústavu. V Praze je už šestým rokem. Taky „šlapal“. Zpočátku na Hlavním nádraží, pak v pražských gay klubech. „Kdysi bývalo, že jsem si za noc vydělal i deset tisíc. Dneska nemáte šanci. Ještě pořád si někteří lidé myslí, že platíme zlatými bankovními kartami, že si žijeme na vysoké úrovni,“ popisuje mi muž s jemně vytrhaným obočím a lehkou vrstvou make-upu na tváři. „To víte, pro ty mladé lidi je to hrozná euforie. Myslí si, že přísun horentních částek bude trvat věčně,“ přerušuje Milly Lázsló. S prostitucí Milly skončil v době, když si uvědomil, že si klienti zvykli uspokojit se za maximálně dvě stovky. Někteří dokonce jen za teplou polévku – to ale stále byli ti slušnější zákazníci. „Někteří se s vámi nebavili. Odvedli jste svou práci a oni vás zmlátili do krve, nedali vám ani korunu. Hrozný ponížení. To nepřeju nikomu…“

Nevím, co bude dál…

Říkejme mu například Roman, z pochopitelných důvodů chce být v anonymitě. Dnes mu je dvaadvacet. Rom. Vyrůstal na pražském Smíchově v bytě se svou matkou, která pracovala jako uklízečka, s mladší sestrou a babičkou.

„Žili jsme v dost velký chudobě. Máma chodila uklízet na několik míst, takže často odpoledne nebývala doma. Se ségrou jsme trávili hodně času venku na ulici s kamarády. Když mi bylo jedenáct, občas jsem kouřil cigarety, ale máma ani babička to nevěděly. Někdo tenkrát přinesl odpoledne do parku trávu, prý že to vyzkoušíme. Tak jsem to zkusil a dodnes si pamatuju, jak jsem se strašně tenkrát smál. Pak zas nějakou dobu nic, ale potom se tráva začala objevovat častěji,“ vzpomíná na jednu z prvních drogových zkušeností v dětství Roman.

A pokračuje ve vyprávění, z něhož se dozvídáme, že poměrně krátce nato začal experimentovat s daleko tvrdšími drogami. „Když mi bylo dvanáct, nastěhovala se na Plzeňskou jedna rodina, která heroin prodávala. Bylo strašně jednoduchý si to koupit.“ Peníze sháněl, kde se jen dalo. Občas vzal z domu nějakou cennost, například babiččiny zlaté prstýnky a zastavil je v zastavárně. To ale nešlo donekonečna a občasných menších loupežných přepadení, kdy někomu na zastávce vzal mobil a pak se už za ním jen prášilo, se už také bál.

„Pořád jsem slyšel, že kluci chodí do Podolí na byznys. Nejdřív jsem nevěděl, co to je, ale pak jsem pochopil, že tam jsou starší chlapi a platí za to, že jim vyhoníš péro. Nejdřív mi jenom ta představa přišla hnusná, ale ti kluci, co to dělali, měli spoustu peněz. Nikdy nemuseli krást. Nemuseli se bát, že nebudou mít peníze. A jeden kluk mi vyprávěl, že když při tom nemyslíš na to, ale na něco jinýho, tak že to tak strašný není,“ říká dnes už dvacetiletý Roman, který je heterosexuál – ostatně jako valná většina prostitutů.

„Mladí kluci jsou poměrně dost vzrušiví. Mnozí z nich jsou schopni dosáhnout erekce pomocí fantazie, té heterosexuální, anebo pomocí mechanického dráždění. Na druhou stranu – většina zákazníků od těchto chlapců nevyžaduje erekci, to je jim jedno. Jsou používáni jako objekty sexuálního uspokojování právě těch zákazníků,“ vysvětluje sexuolog Petr Weiss.

Roman nakonec coby dvanáctiletý kluk se rozhodl přivydělávat si stejně jako jeho kamarádi v podolském koupališti. „Byl jsem hezkej kluk, všichni to říkali a opravdu jsem neměl vůbec problém si tam vydělat. Brzy se to o mně začalo říkat i na Smíchově, že chodím na byznys, mohl jsem si koupit pěkný boty a kalhoty a taky jsem něco občas dal mámě. Ona to, myslím, věděla, ale nemluvili jsme spolu o tom,“ popisuje.

Podle Davida Tišera, jednoho z prvních a ne-li vůbec jediných romských LGBT aktivistů v Česku a na Slovensku jsou mladí Romové v prostituci skutečně žádaní. „Představují v podstatě jednu z mála exotik, se kterou se čeští zákazníci mohou setkat,“ míní Tišer, na kterého se alespoň podle jeho slov obrací čím dál více mladých Romů, kteří propadli prostituci a hledají pomocnou ruku.

Roman se později dostával ještě do větší propasti drog. Tělo vyžadovalo větší dávky a to pochopitelně znamenalo větší přínos „lováků“. „Začal jsem se potulovat po Praze, na hlaváku, a tam jsem si to poprvý nechal udělat análně. Bylo to hnusný, ale dostal jsem za to víc peněz, to už mi bylo čtrnáct a nebylo tak strašně jednoduchý sehnat klienty, protože tam chodili i mladší kluci. Někdy jsem taky prodával psaníčka (pozn.red.: malá obálka s drogou připomínající velmi miniaturní dopis). Někdo mě pak ale asi nabonzoval, protože mi záviděl víc peněz, a tak mě chytili policajti. Zavřeli mě, a když jsem se vrátil, byl jsem starej.“ Tehdy Romanovi bylo téměř sedmnáct. „Ještě jsem se potloukal po hlaváku, ale ta konkurence byla velká. Tak jsem začal zase prodávat a zase jsem se dostal do basy. Teď jsem už úplně out. Je mi dvacet dva, neberu furt, ale nic mě nebaví a nevím, co bude dál.“

David Tišer: Romové jsou žádaní

I v rámci komunity prostitutů existuje jakási hierarchie. Za nejnižší vrstvu jsou považováni například kluci, kteří vydělávají v gay klubech nebo v horším případě na nádraží – jako například Honza, Milly i Roman. Výše jsou už ti, již své služby nabízejí na internetu. Třeba na běžném diskusním fóru, chatu, erotické seznamce, gay seznamce – k nejznámějším patří asi iBoys.cz, nebo přímo na specializované webové stránce, která nabízí gay escort služby. Kupříkladu zpoplatněná stránka www.escortboys.cz údajně nabízí kolem 3000 aktivních uživatelů. Stačí poslat přes účet registrační poplatek a už jen založit profil s mírami, fotografiemi a popřípadě cenami za jednotlivé služby. A zákazníci objednávají.

Nejvyšší „kastu“ ale podle romského LGBT aktivity Davida Tišera představují prostituti, kteří vydělávají za hranicemi ČR v luxusních gay klubech, především v Rakousku a Švýcarsku. „Znám případy, kdy mladí Romové odjeli do Švýcarska. Začali zpočátku vydělávat v klubu a později si tam našli nějakého staršího Švýcara, u kterého kupříkladu týden bydleli, další tři dny trávili doma v Česku a pak se zase zpátky na týden vrátili do Švýcarska. Z peněz, které tam vydělali, pak tady živili celou rodinu,“ popisuje David Tišer.

Za dva týdny ve Švýcarsku si „luxusní prostituti“ mohou vydělat až kolem sto tisíc korun. Jsou to především kluci, kteří si chtějí žít na vysoké úrovni, velmi se starají o svůj zevnějšek, nepohrdají luxusními značkami oblečení, ba právě naopak. A na heroinu neujíždějí, občas si dají koks – ten jim na kráse neubere.

„Za prvních čtrnáct dní jsem si domů odvezl 90 tisíc, a to jsem tam fakt hodně utrácel,“ popisuje mi dvacetiletý Rom, který chce být oslovován jako Tommy. Až do patnácti bydlel v jižních Čechách, konkrétní město kvůli anonymitě zveřejňovat nechce. Měl před sebou slibnou kariéru tanečníka baletu, po základní škole byl přijat na baletní konzervatoř. Finančně ho po celou dobu zajišťovali rodiče. Fungoval v úplně běžné rodině. „Měli jsme se dobře. Já měl vždycky, co jsem chtěl. Dodneška jsem strašně rozmazlenej“ přiznává Tommy, který měl údajně vždycky blízko k luxusním věcem. V podstatě to byl ten hlavní důvod, proč se místo baletu rozhodl dát přednost eskortním službám. Nikdo z rodiny o tom neví. „Máma by mě zabila,“ říká tak trochu s úsměvem.

To, že se obléká v těch nejdražších značkách, vozí v novém autě a že občas nějaký ten peníz dá svým rodičům, doma vysvětluje po svém: „Říkám jim, že mám bohatého přítele, který si mě vydržuje.“ Přítele – Neroma - skutečně má, ale na rozdávání, jak to Tommy tvrdí, opravdu nemá. Práci svému příteli moc neschvaluje, ale údajně si také zvykl na luxus.

Tommy začal s prostitucí ve Švýcarsku v osmnácti. Nejdříve to bylo prostřednictvím agentury, která zajistila letenky i luxusní apartmán. Z každého klienta agentuře odevzdával 40 % výdělku. „Není to moc, protože tam je všechno strašně drahý. Vyplatí se to ale pořád víc, než když objednáš sám na vlastní náklady nějakej pokoj,“ objasňuje Tommy, který má už v zemi přesných hodinek, dobré čokolády a množství bank svou vlastní klientelu. „Jezdím už hlavně za nimi domů, ne do apartmánu od agentury,“ říká dvacetiletý Tommy a dodává, že klienti, zpravidla staří pánové, mu neplatí jen za sex. „Někdy si chtějí jen povídat, jindy si přejí masáž. Ale samozřejmě požadují také sex včetně líbání. Mně to nedělá problém. Když si pak představím ty peníze, je mi líp.“

Podle uznávaného sexuologa Petra Weisse většina prostitutů a prostitutek říká, že se dokáže od práce odosobnit a skutečný sex pak prožívá v osobním vztahu. „Nicméně já se nedomnívám, že lze takhle lehce vybudovat nějakou bariéru v tom sexu. To nejsou vždycky moc hezké věci, co člověk v té práci zažije. Když chce člověk vydělat, tak se musí účastnit mnoha takových aktivit, kterému jemu nejsou příjemné. A myslím si, že to zanechává jeho stopu na sexuálním životě, jeho vztahu k lidem,“ míní Weiss.

Na otázku, jestli Tommy cítí, že jeho práce je v rozporu s jakýmsi romipen, tedy romstvím, tradičními romskými hodnotami, odpovídá, že nikoliv. „Co to má s tím dělat? Já jsem Romák, vím to, ale neznamená to, že kvůli tomu nemůžu dělat práci, která mi vynáší tolik peněz, o kterých se mnohým může jen zdát.“

KAM DÁL?
David Tišer: Kauza homosexuální prostituce

Text a foto Tomáš Bystrý
Přečteno: 18693x

Kam dál:

Štítky:  

Domácí, RV, RV 3/2012



HLAVNÍ ZPRÁVY

V sobotu 17. listopadu 2018 se od 13 hodin na Hradčanském náměstí před Pražským hradem u sochy T.G. Masaryka uskutečnilo protestní setkání s názvem Jdeme do toho! Me Džav a So Tumen Avena? (FOTO: ROMEA TV)

videoZÁZNAM: Demonstrace Jdeme do toho! Me Džav a So Tumen Avena? přilákala jen pár Romů

17.11.2018 0:40, (AKTUALIZOVÁNO 14:00)
V sobotu 17. listopadu 2018 se od 13 hodin na Hradčanském náměstí před Pražským hradem u sochy T.G. Masaryka uskutečnilo protestní setkání s názvem Jdeme do toho! Me Džav a So Tumen Avena? Účastníci na něm vyjádřili nesouhlas s vystupováním prezidenta Miloše Zemana a jeho manipulativními výroky na adresu Romů. Akci inicioval Miroslav Rusenko z Romské demokratické strany (RDS). Průběh demonstrace vysílala živě první romská internetová televize ROMEA TV.
 celý článek

Petr Torák

videoPetr Torák: Informace o nepokojích v Anglii jsou lživé. Co bude pro Romy znamenat Brexit?

15.11.2018 18:39
Server Novinky.cz na začátku listopadu zveřejnil zprávu o narůstajících konfliktech mezi pákistánskou a romskou menšinou v Anglii. Petr Torák, který v Anglii působil mnoho let jako policista a věnuje se práci s menšinami, takové informace odmítá jako nepravdivé a zavádějící. Pro ROMEA TV uvedl, že reportérku z The Guardian, která článek napsala, pozval do Peterborough. Chce jí požádat, aby napsala nový článek, který bude obsahovat pravdivé informace o životě Romů v Anglii.
 celý článek

Sídliště Janov v Litvínově (Ilustrační FOTO: Archiv Romea.cz)

Extremisté z DSSS se chystají do Litvínova, chtějí si připomenout jejich pokus o pogrom na janovské Romy

15.11.2018 13:28
Jako vzpomínku na Den národní jednoty chystá v Janově Dělnická strana sociální spravedlnosti na sobotu 17. listopadu manifestaci. Chce si tak připomenout nepokoje, které zde proběhly před deseti lety. Akce je podle mosteckého deníku.cz již nahlášena.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo