Jan Horváth Döme: Světlo

Andro baro veš, dur romane gavestar adaj,
adaj soven.
O čhavore romane, peskere dajenca, sar o cikne čiriklore.
Baro šilalo beng len chaľa dživipnastar.
Sikhľonas te hurňisaľol, kamenas peskere dromeha te džal.
Čit, kerestos, bari čar the luluďa pre lende barol, e phari kaľi phuv
lengeri daj the dad.
O apsa mange čuľan andale mire kale jakha, bari choľi andro miro kalo
jilo:
So kerde kala cikne čhavore? Murdarde len, čhide andre bari chev u adaj
soven.
Soven, soven u te chal imar na mangen.
Ko došalo? Kaj o čačipen the paťiv?
Sakoneske peskero! The o Roma manuša, sar aver, thovas lenge ajso baro
bar, so caľi luma dikhela the o manuša adaj phirna.
Te šunel, sar oda kalo čirikloro giľavel žalostno giľi romaňi.
Vazde opre tiro kalo šero, ó Roma, Romale!
Tiri lavuta mi bašavel, mi vičinel adaj savoren nipen.
Tiri giľi romaňi te šunďol pro agor lumake.
Sako manuš mi dikhel, hoj the o Rom hin manuš,
u manuš hin the o Rom! 

Zde v lese tmavém, studeném
jen vysoká tráva roste.
Slavík – čirikloro mirikloro –
svou žalostnou píseň cvrliká.
Tak tady spí malé děti, holátka nevinná,
ďáblové v lidské kůži
je o život připravili.

Hnůj, smrad a prasata
jak hlady kňučí,
naše žaludky sytí. Přece žijeme, abychom jedli…
Jsem-li člověkem, prokaž mi úctu,
jsem-li psem, zavaž mě k boudě, jedno moudro praví.
Manušale, lidé, kam se poděla naše úcta, láska k bližnímu svému?
Vždyť i ten Del to vše vidí,
Stvořitel černého, bílého, žlutého…
Čhajori romaňi, rozdělej ohníček,
ne malý, ne velký, líbám tvou dušičku.
Při svitu luny housličky, hraj Gejzo,
tu naši cigánskou, pro všechny lidičky,
bandurskou.
Pojď, bratře Čechu, zanotujem si trochu.
Společně – jekhetane , všichni si ruce podejme.
S láskou a respektem se k sobě chovejme.
Cestu k sobě hledejme.

Ve velkém lese, daleko od romských
vesniček, tady spí, tady spí.
Romské děti se svými matkami, jak malá holátka.
Strašlivý ledový ďábel je pozřel, ze života vytrhl.
Učily se létat, toužily svou vlastní cestou jít.
Ticho, kříž, vysoká tráva na nich roste a těžká zem je jim matkou i
otcem.
Slzy mi stékají z mých černých očí,
velký hněv je v mém černém srdci:
Čím provinily se tyto malé děti? Zabili je a hodili do velké jámy, tam
teď odpočívají.
Spí, ach, spí, o jídlo už neprosí.
Kdo je tím vinen? Kde je pravda, kde úcta?
Každému jeho patří! I Romové jsou lidé, jako druzí, nu, postavme jim
pomník, takový, jenž uzná celý svět, a lidé k němu budou chodit.
Přijdou si poslechnout, jak ten černý ptáček zpívá tesknou píseň
romskou.
Napřim svou černou hlavu, Rome, Romové!
Tvé housle ať znějí, ať sem všechny lidi svolají.
Tvá romská píseň ať zazní i na druhé straně světa.
Každý člověk ať uzná, že i Rom je člověk
a mezi lidi patří i Rom!

Černá růže vyrostla, nechtěná,
nesázená, komu je třeba?
Černé oči, černé oči, proč pláčou?
Kale jakha, kale jakha, soske jon roven?
Nane ňiko, ko la paňi te del, sako la marel, na kamel, mek adaj
dživel.
Není, kdo by černou růži zalil, dobré slovo dal, přec roste dál.
Černé oči, černé oči, proč stále pláčou?
Matky, otcové a jejich dědové hladem trpěli, záští, nenávistí, hledáním
slunce…
Kdo se slitoval?
Lengere daja, dada, bokhate merenas, sako len
murdarenas, ko rovelas?

Černé oči, černé oči již
přestávají plakat, umí se již radovat,
učit se mohou od bílé sestry – krásné jak nebesa sama.
Hle jaká krása, rostou vedle sebe, společnou cestou jdou životem.
Kale jakha imar na roven, asan, khelen.
Asje šukar paš aver, sar o čercheňa paš o kham.

Společně rostou, chodí do škol,
pracují a žijí jako dvě sestry, jedna rodina.
Jekhetane baron, phiren andre škola, buťi keren, sar jekh fameľia.
Jiné cesty není než společně jít životem.
Aver drom nane, dromeha jekh avreha.

Kaľi ruža bariľa,
ňiko la na sadzinďa,
ňiko la na vičinďa,
kaske kampiľa?
Kale jakha, kale jakha,
soske jon roven?
Ňiko pre kaľi ruža
paňi na čhivel,
lačho lav na phenel,
dikhen ake – mek dživel!
Kale jakha, kale jakha,
soske jon roven?
O šil, e bokh, o meriben,
andro jilo o phariben –
savoro chaľas e kaľi ruža –
mek adaj barol.
Kale jakha, kale jakha,
soske jon asan?
Koja kaľi ruža
imar nane korkori,
hin la parňi pheňori,
save šukar hine jekh paš aver!
Savoreha pen ulaven,
jekh paš aver chudela,
te merel na dela.

Černá růže vyrostla
nezvaná, nechtěná,
nezasazená.
Komu je třeba?
Černé oči, černé oči,
proč pláčou?
Není kdo by černou růži
zalil, kdo by jí
dobré slovo dal –
a přece tu roste dál.
Černé oči, černé oči,
proč pláčou?
Zakoušela hlad a bídu,
mráz, vyprahlost, žal,
kdo se slitoval?
A přece tu roste dál.
Černé oči, černé oči,
proč se usmívají?
Že ta černá růže
sama už není,
bílá sestra roste vedle ní,
jak jsou krásné vedle sebe!
O všechno se podělí,
spolu porostou
a jedna druhé nedá zahynout.

Khamoro taťarel amare droma.
Vudud del amare jakhenge, kaj te dikhas.
Te džas dromeha, giľaha, rovibnaha.
Pal amaro feder dživipen.

Sar manuš te dživel,
sar manuš buťi te kerel.
Love zarodel, le čhavenge maro te cinel.
Vudud amare dživipnaha džal,
o čercheňa labon, la balvajaha čardašis khelen.

Paš cikňi jagori čhaj romaňi khelel.
Vudud amenge sikhavel o drom,
le Romenge – kaj te dživen.
Šukares, paťivales, sar manuš manušeha pre adi luma.

Bijo vudud našti dživas, našťi khelas,
vudud – oda amari zor the bacht.
Džas.

Sluníčko svítí, hřeje naše cesty.
Světlo do našich očí.
Jdeme cestou, s písničkou, s pláčem.
S naším životem.

Jako člověk žít,
jako člověk pracovat.
Za peníze chleba kupovat.
Světlo naší cestou svítí
s hvězdami a vichrem čardáš tancují.

U ohníčku malého děvče tancuje.
Světlo ukazuje cestu,
nám, Romům – jak žít.
Poctivě, čestně, jako člověk na tomto světě.

Bez světla nelze žít, existovat,
tancovat.
Světlo – to je štěstí, ba i síla.
Jdeme.