Podpora investic do řešení problému sociálního vyloučení je ze strany české
veřejnosti dlouhodobě velmi nízká. I jejich nejhlasitější odpůrci však zpravidla
připouštějí, že klíčem ke změně celkových životních strategií lidí žijících v
chudobě je získání kvalitního vzdělání.
Je tomu již sedm let, co mezinárodní šetření PISA poukázalo na skutečnost, že
Česká republika patří k zemím se silnou závislostí výsledků žáků na
socioekonomickém a kulturním postavení rodin. Český vzdělávací systém v důsledku
velmi omezené schopnosti efektivně kompenzovat handicapy vzniklé v sociálně
vyloučeném prostředí, produkuje každoročně přibližně 4-5 tisíc mladých lidí,
kteří v 15 letech ukončují vzdělávání bez získání jakékoliv kvalifikace,
vytvoření pracovních návyků, bez využitelné praxe. Stávají se zákonitě
nezaměstnanými a prakticky nezaměstnatelnými. Průvodním jevem takové situace je
závislost na systému státní sociální podpory, prohlubování aspektů sociálního
vyloučení a jejich replikování v další generaci.
Významnou část této skupiny tvoří romské děti vycházející ze základních škol
praktických. Šance, že toto dítě dokončí střední vzdělávání a získá
uplatnitelnou kvalifikaci, je za současného nastavení vzdělávacího systému rovna
výhře v loterii. I zde je třeba hledat jednu z podstatných příčin
mezigeneračního přenosu chudoby. S ohledem na zvyšující se konkurenci na trhu
práce stále silněji platí – kdo nemá vzdělání, nemá budoucnost. Současná
politická reprezentace a bohužel i ona prosegregačně orientovaná část učitelské
veřejnosti jako by si stále neuvědomovaly, jak nesmírně nákladné a především
společensky nebezpečné je vychovávat si tisíce mladých lidí bez budoucnosti.
