Tímhle sloganem slaví již deset let čeští sportovci se svým národem všechna
slavná vítězství. Jsem známý jako zarytý fanoušek, takže mě v následujících
týdnech a měsících čeká náročný program jako televizního diváka. Sportovní menu
obsahuje mimo jiné hokejové mistrovství světa, fotbalové mistrovství Evropy a
olympiádu v Číně. Samozřejmě, odevšad se sportovci budou vracet s plnými kufry
zlatých medailí.
Jedna věc mi ovšem dělá starost. Jestlipak mám i já právo skákat s ostatními
Čechy na Staroměstském náměstí? Proč o tom pochybuji? V jedné hospodě před dvěma
lety jsem sledoval kvalifikační fotbalový zápas. Po vstřeleném gólu jsem se
radoval jako ostatní. V tu chvíli od dvou starších pánů padl dotaz. „Proč se
raduješ?
Tam přece žádný vaši černý nehrajou.“ To mě zarazilo. Je fakt, že tam žádní
Romové nehráli, ale to nebylo důležité. Odpověděl jsem jim: „Já se cítím jako
Čech.“ To sklidilo obecný posměch a osazenstvo hospody mi vysvětlilo, že Češi
jsou přece Slované a já jsem „přitáhnul“ odněkud z Asie. To, že mí předkové sem
„přitáhli“ už před sedmi staletími, je nezajímalo. Něco podobného jsem zažil i v
romské hospodě. „Co řveš, to hrajou Češi,“ reagovali na moji radost po
vstřeleném gólu. Na moji poznámku, že oni jsou přece taky Češi, jsem sklidil
posměch.
Tak asi budu radostí skákat jen v obýváku.
