Kdo plive, je rasista

Když se z dětské šarvátky na hřišti stane agenda náměstka primátora

Nové dětské hřiště v česko-moravské Jihlavě muselo vzbudit vášně. Na jedné
straně silnice sociálně vyloučená lokalita Horní Kosov, na druhé nová moderní
čtvrť zářící barvami pro rodiny s dětmi. Hřiště je však přístupné všem. A jen
pár dnů po jeho otevření se mluví o rasismu – o rasismu ze strany romských dětí.

Cože rasismus

„Špíno! Ne, ne, nebudeme s tebou mluvit. Stejně si napíšeš, co chceš,“ zvyšuje
hlas asi pětatřicetiletý Rom, kterého jsme i s rodinou zastihli na novém dětském
hřišti ve více než padesátitisícovém městě Jihlavě. A po odhlédnutí od osobní
urážky se vlastně není čemu divit. První dubnové dny se nejen v lokálních
denících, ale i v celorepublikových zprávách České tiskové agentury (ČTK)
objevily články o rasismu a násilí ze strany dětí – romských vůči neromským. Ze
slov rozčileného pána je zřejmé, že minulý týden mluvila jeho rodina s „nějakou“
novinářkou, a ta jejich vyjádření překroutila ve smyslu regionální senzace.
Dětské romské gangy, napadení nevinných „bílých“ prvňáčků, agrese a arogance ze
strany romských rodičů – tak zněla nejpoužívanější slova v médiích.

Situace na hřišti rozděleném na tři zájmové části podle věku návštěvníků je
docela jiná. Neromští rodiče se sice nad odchodem romské rodinky mnohoznačně
usmívají, o „romském rasismu“ však podle svých slov neslyšeli. „Konflikty?
Rasismus? Ne, toho jsem si nevšimla,“ zamýšlí se Jana Šťávová sedící na lavičce
společně s dalšími maminkami, které po očku bedlivě sledují své ratolesti. Silné
slovo rasismus by ani jedna z nich nepoužila, i když přiznávají, že s romskými
dětmi je občas „těžší“ se domluvit, protože i ty méně než šestileté si chodí
hrát na hřiště bez dohledu rodičů. V případě dětské hádky o kyblíčky se pak není
na koho obrátit. „Kdyby se cokoli takového stalo, děti se pohádaly, třeba i
pobily. Vyřešila bych si to sama, jsou to děti,“pokračuje sebejistě paní
Šťávová, která ale zatím žádné dětské pošťuchování, stejně jako tři maminky
sedící vedle ní, nezaznamenala. A podobně jsou na tom všichni oslovení rodiče
dohlížející na své potomky, kteří se hbitě proplétají pestrobarevnými
prolézačkami.

Kromě skluzavek, nejrůznějších houpaček a houpadel v prostoru pro nejmenší jsou
zde ještě dvě sportoviště pro mládež a dospělé – fotbalové hřiště s umělým
trávníkem a větší vhodné na basketbal či jiné míčové hry. A s kopačákem to v
odpoledním slunci rozjíždí zrovna hned dva pětičlenné týmy. Nehrají však proti
sobě, ale vedle sebe. Každý na své polovině.

Jeden je tvořen romskými kluky a druhý neromskými. „Jen se neznáme, nic jiného v
tom není,“ říká trochu zadýchaně pan Grundza a utírá si pot z čela. Po chvíli se
přidávají i jeho mladí svěřenci. Žádné konflikty oni sami ani pan Grundza
neměli. „Kdybych něco takového viděl, řešil bych to okamžitě na místě, jsem
přece rodič,“ říká rázně. „Nejsem žádný trenér, jen vždycky seberu syna a pár
kluků a jdeme si začutat. Nechci, aby se jenom poflakovali po sídlišti,“
vysvětluje a dodává, že i přesto k němu mají kluci respekt a poslechnou jej na
slovo.

Přesto, že ani jeden z oslovených rodičů (ať už Romů nebo Neromů) žádné problémy
mezi dětmi neviděl, přáli by si, aby hřiště sledovala kamera. „Stálo to skoro
deset milionů, tak ať se to raději hlídá. Když se něco zničí, posprejuje nebo
ztratí, viník bude jasný,“ uvažuje paní Šťávová. Podobně to vidí i pan Grundza.
„Je to krásné hřiště, byla by ho škoda,“ přizvukuje.

Jednáme o hřišti

Z dvouhodinového výletu na dolinské hřiště se zdá, že mezi rodiči panuje
naprostá shoda nezávislá na národnosti – žádné konflikty s rasistickým podtextem
nezaznamenali a kameru by přivítali. Přesto dnes zasedají nejvyšší představitelé
města společně se zástupci jihlavských škol a neziskových organizací, aby
vyřešili tíživou situaci na hřišti Dolina.

„Jeden šestiletý romský chlapec zbil stejně starého neromského chlapečka, to je
jediný konkrétní případ, o kterém vím,“ říká Patrik Priesol z občanského
sdružení Horizont, který zároveň vede přípravnou třídu pro budoucí prvňáčky na
hornokosovské škole. „Maminka zbitého chlapce si stěžovala u nás ve škole,
potrestali jsme jej,“ pokračuje Priesol a dodává, že romský chlapec nezpůsobil
druhému žádné těžší nebo krvavé zranění.

K šarvátce mezi prvňáčky se ještě přidaly cigaretové špačky a lahve od piva
nalezené ráno u laviček na hřišti, a už byl jen krok k titulkům v novinách o
dětských romských ganzích. Ještě před tím se však rozpoutala divoká internetová
diskuse mezi neromskými, jak situaci rychle a represivně řešit. „Tvrdá represe
nic neřeší. Chtělo být to správce, který by na hřišti pomáhal zklidňovat
situaci. Nejlépe najmout mladého Romáka na zkrácený úvazek,“představuje svůj
hlavní návrh, se kterým jde dnes na radniční schůzku, Priesol.

Jak dopadne, je těžké odhadnout. Náměstek primátora Vovsík (ODS), jenž si vzal
před blížícími se volbami toto téma za vlastní a napomohl k jeho medializaci, má
na věc poněkud jiný názor. Vzděláním speciální pedagog, bývalý ředitel
diagnostického ústavu a učitel na „romské“ střední škole Emila Ščuky se rád
staví do role přítele všech jihlavských Romů, který ale nikdy nikomu nenadržuje
a vždy měří stejným metrem Rom, Nerom. A s blížícími se květnovými volbami už to
dal občanům dvakrát přes média rázně vědět.

Poprvé to bylo hned na začátku ledna – prvním občánkem Jihlavy se stal Rom, a
měl od města dostat pro štěstí pět tisíc korun. Mladá rodička však od svého
dítěte z porodnice na čtyři hodiny odešla zpátky za rodinou. „Porod pro ni byl
silný, ne úplně příjemný zážitek. Chtěla cítit jistotu, zázemí. Šla za matkou,“
vzpomíná Priesol, který tenkrát s osmnáctiletou dívkou mluvil. Náměstek Vovsík
dívku okamžitě nazval nezodpovědnou matkou, která by určitě žádné peníze pro své
dítě dostat neměla. Přitom dívku dobře znal a mohl si s ní nejprve promluvit,
než začal vynášet soudy. Byla totiž jeho studentka na střední škole, kde
vyučuje. Podruhé teď, kdy se koná zasedání na magistrátu kvůli šarvátce mezi
dětmi na hřišti. Jedná se za zavřenými dveřmi, veřejnost ani novináři nesmějí
diskusi přihlížet.

Po devadesátiminutové schůzi náměstek primátora Vovsík společně s mluvčím
zasedají k tiskové konferenci pro tři novináře. S úsměvem na rtech pohodlně
usazen v koženém křesle náměstek Vovsík sděluje, že došlo ke shodě a byly
dohodnuty dva konkrétní kroky. „Za prvé bude na hřiště umístěna monitorovací
kamera. Zavedeme správce hřiště, který bude nejdříve placen z městské kasy, v
příštím roce se na něj pokusíme získat dotaci,“ shrnuje výsledek jednání. Na
otázku, odkud se vzaly historky o romském rasismu a kolik konkrétních případů
napadení neromského dítěte romským radnice od svých občanů zaznamenala, Vovsík
udává desítky. Vyjmenovává ale pouze tři. Výše zmiňované napadení prvňáčka a
další dva marginální konflikty. „Romské děti schválně plivaly na skluzavky a
také se stalo, že když po sobě pro zábavu házely kameny, málem trefily
neromského dospělého,“ vyjmenovává. „Prostě jedna skupina romských dětí svým
chováním vytlačovala druhou skupinu neromských dětí, a to je diskriminace,“
uzavírá rázně. Na základě výkladu pojmu „diskriminace“ pana Vovsíka se dá
vlastně říct: pokud Afghánec oloupí Čecha, jedná se nejen o krádež, ale i
diskriminaci vzhledem k odlišné národnosti zloděje.

Dva světy se potkaly

V Jihlavě, městě na pomezí Čech a Moravy, žije asi tisíc pět set Romů. Ti
nejchudší žijí v sociálně vyloučené lokalitě s ironií nazývané Havaj. Rozpadlé
rodinné domky a chajdy v bezpečné vzdálenosti od „normálních“obydlí. O něco výš
stojí druhá lokalita Horní Kosov. Vysoké panelové domy šedivé barvy s balkony
ověšenými pestrobarevným prádlem, rozbité lavičky a žádné dětské hřiště. Už za
cestou však život vypadá jinak. Nové domky seřazené jako důstojníci zářící
fialovou, žlutou, oranžovou barvou do dáli. Upravené chodníky, zastřihnuté
trávníky a v každém bloku hřišťátko s klouzačkou a pískovištěm nebo kolotoč.

I služby na druhé straně proměnily. Namísto herny a večerky s bídnou nabídkou
internetová kavárna a kanceláře malých firem. Pokud by s novou nablýskanou
čtvrtí nevzniklo i dětské hřiště se sportovištěm, tyto dva světy by se prakticky
nepotkávaly. „Konflikty mezi dětmi z jiného sociálně-ekonomického prostředí jsme
předpokládali. V době výstavby hřiště na ně ale zastupitelé neslyšeli,“ vzpomíná
Priesol. Hřiště Dolina sice nezačalo úplně nejlépe, s dobrým správcem se ale
může stát místem setkávání různých lidí, bořitelem předsudků a částečně tak
zmírnit sociální vyloučení Horního Kosova.