romea - logo
15. listopadu 2019 (pátek)
svátek má Leopold
Loading
rozšířené vyhledávaní

František Kostlán: Koncentrák v Letech a romský holokaust

Lety u Písku/Praha, 14.9.2010 12:47, (ROMEA)

Letos se představila nově rekonstruovaná Kulturní památka Lety. Ta leží nedaleko území bývalého Cikánského tábora, kam byli Romové v roce 1942 nahnáni na základě směrnice protektorátního ministerstva vnitra o „Potírání cikánského zlořádu“.

Při slavnostním otevření po nově upravené cestě přišlo přes 350 vesměs romských žáků a studentů. Před začátkem pietního aktu, který od roku 1998 každoročně vzdává úctu vězňům tábora v Letech u Písku a dalším romským obětem nacistické genocidy, usedli mladí lidé do nově postaveného přírodního amfiteátru a rozhlíželi se zvědavě kolem. Po dlouhá léta byl přitom terčem kritiky právě fakt, že se pietního aktu v Letech u Písku zúčastňuje málo Romů. Tentokrát se Úřadu vlády povedlo ve spolupráci se školami oslovit nastupující romskou generaci, která toho o romském holokaustu mnoho neví, protože ve školách se o něm téměř nevyučuje. Pro příklad jsme nemuseli chodit daleko. Na dotaz, proč do Let u Písku na pietní akt přijel, jeden z žáků odpovídá: „Jde o asi o vraždění Židů“.

Oběti uctilo nebývalé množství lidí

Během pietního aktu se u mikrofonu vystřídaly známé osobnosti. Kázání a modlitbu tentokrát pronesl páter František Lízna, známý svou statečností v době totality i velmi vstřícným vztahem k Romům. Vedle Čeňka Růžičky, předsedy Výboru pro odškodnění romského holocaustu, zde hovořili i přítomní politici, hlavní projev měl místopředseda Senátu Jiří Liška.

„Mám radost, že se změnil vzhled tohoto pietního místa,“ řekl zmocněnec pro lidská práva Michael Kocáb. Při oficiálním otevření Kulturní památky Lety k tomu Kocáb mimo jiné dodal: „4. května 2009 vláda odsouhlasila návrh na řešení úpravy pietních míst v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu, který jsem předkládal společně s tehdejším ministrem školství Ondřejem Liškou. Rozhodnutí vlády České republiky uctít důstojně památku obětí romského holocaustu patří mezi nejvýznamnější gesta solidarity s Romy, jichž se nám podařilo dosáhnout. Vedle snahy připomenout si opomíjené z naší historie nás k rozhodnutí napravit tento dluh také zvyšující se atmosféra etnického napětí, která vloni na jaře viditelně vyvrcholila žhářským útokem ve Vítkově.“

Čeněk Růžička, potomek vězňů z tábora Lety, který tuto pietu již dvanáct let pořádá, připomněl romské oběti rasistické nenávisti a zároveň i oběti židovského národa. „My, Romové a Sintové, stejně tak jako Židé, jsme měli být vyvražděni a to se nacistům a jejich snaživým lokajům nepovedlo. To, že existujeme symbolizuje naši nezdolnost a vítězství dobra nad zlem.“ Růžička dále zdůraznil, že podle něj stát nereflektuje postavení Romů v době druhé světové války dostatečně: „Důkazem jsou současná odškodňování Romů, kteří za války trpěli z rasových důvodů. Ta nejsou ani po desíti letech z neuvěřitelných důvodů ještě ukončena. O majetkových újmách Romů a Sintů se ještě ani nezačalo hovořit a to i přes to, že oprávněné kompenzace majetkových újem Židů již několik let probíhají.“

Na místě někdejšího koncentračního tábora se letos podle odhadů sešlo přes pět set účastníků pietního aktu, což je oproti minulým ročníkům nebývale velký počet. Zazněla zde romská píseň Čajori Romaňi s volným přechodem k romské hymně Dželem, dželem, kterou skvostně zazpívala Pavlína Matiová z Mezinárodní konzervatoře Praha za doprovodu akordeonu a kontrabasu. Vzápětí pak i česká hymna Kde domov můj v podání dětského sboru Sluníčko z Kladna, vedeného Evou Moučkovou.


Amfiteátr postavený v rámci renovace Kulturní památky Lety.
Foto: František Kostlán

Renovace pietního místa

V 90. letech byl na pietním místě postaven pomník a poté i pravoslavný kříž. Autorem je Zdenek Hůla. Skulptura má naznačovat rozpadající se celek, moment, kdy vadí, že část celku chybí. Vedle toho jsou tam kameny, na kterých je coby tradiční symbol vyrytý kříž. Rozhodlo se o tom, že památník vznikne právě na tomto místě, protože tam jsou pohřbeny některé oběti z tábora v Letech. Jde o hromadný hrob 120 vězňů. Ti byli nejdříve pohřbíváni na vesnickém hřbitově v nedalekých Mirovicích, ale protože měl nízkou kapacitu a jelikož v táboře řádil tyfus, začali vězně pohřbívat poblíž tábora.

To podle historičky Památníku Lidice Petry Sedláčkové představuje trochu problém: „V památnících je to většinou tak, že se po hromadných hrobech nechodí. A v Letech je to uděláno tím způsobem, že se tam po kamenech jde až k tomu pomníku, takže člověk jde přes hrob. Možná, že s tím bude třeba do budoucna něco udělat, pokud s tím budou souhlasit Romové.“

Památník Lidice chce ještě do areálu v Letech vedle pravoslavného kříže umístit i kříž katolický. „To je náš nápad i přání. Velký kříž už tam byl a rádi bychom jej tam měli znovu,“ dodal k tomu Čeněk Růžička. Od vepřína oddělují pietní místo stromy vysázené v 90. letech.

Péče o pietní místo, nazývané Kulturní památka Lety, přešla do působnosti Památníku Lidice. Vzápětí poté byla zahájena rekonstrukce, během níž bylo postaveno parkoviště, již zmíněný amfiteátr, byly odvodněny přilehlé plochy, zavedeny elektrické a vodovodní přípojky s kanalizací, instalováno zabezpečovací zařízení a instalovány dvě repliky původních ubikací, upravena naučná stezka, zeleň, rekonstruovány přístupové cesty k pietnímu území a zřízeno Infocentrum v Letech.

„Repliky ubikací byly udělány podle fotografií, protože dokumentace k tomu chybí. V jednom z nich je expozice s osmi panely a informacemi o táboře v Letech. Když už se začal budovat památník, měli jsme docela výrazné ohlasy, spíše ze zahraničí. Ozývali se například profesoři a studenti z amerických univerzit, že by k nám chtěli přijet, i proto jsmeještě přidali německé a anglické shrnutí těch textů,“ dodává Petra Sedláčková.

Podle ředitele Památníku Lidice Milouše Červencla by Kulturní památka v Letech příslušela obsahově spíše Památníku Terezín. „Jako státnímu úředníkovi mi ovšem nepřísluší o tom diskutovat,“ dodává. Stejný názor má i Výbor pro odškodnění obětí romského holokastu.

Pro potřeby rekonstrukce, na výkup pozemků a projekty bylo celkem schváleno skoro 21,5 milionů korun. „Z toho jsme vyčerpali zhruba 15 milionů. Hlad po práci byl mezi stavebními firmami hodně velký, což vedlo k tomu, že ze šestnácti přihlášených do soutěže se tři z nich dostaly v nabídkách hodně nízko. Konkurence zkrátka srazila cenu dolů. Když jsme se jich ptali, jak je možné, že jsou pod katalogovými cenami, tak řekli, že pracují absolutně bez zisku a momentálně jim jde hlavně o to zaměstnat lidi,“ pochvaluje si Milouš Červencl.

Vepřín pryč!

Za zřízení památníku a úpravu v Letech je vděčný i Čeněk Růžička, uvědomuje si však, že to sebou nese jeden letitý tíživý problém: „Zřízení památníku oddaluje zrušení prasečáku, který považujeme za hanobící stavbu.“ Otázka velkovýkrmny vepřů, která stojí na území někdejšího koncentráku, je stále bolestná. Před několika lety dokonce doporučil Evropský parlament České republice, aby vepřín odstranila, problémem však je, kde na to vzít peníze. Michael Kocáb nastoupil na místo ministra pro lidská práva s úmyslem vepřín vykoupit, brzy z toho ale vycouval. Napřed uvedl, že se již rozhodlo o postupných krocích ohledně přesunu vepřína, ale po nějaké době oznámil, že vzhledem k ekonomické krizi se nepodařilo zajistit peníze na jeho výkup, proto se odkládá na pozdější dobu.

Údaje o tom, kolik by vykoupení vepřína stálo, se rozcházejí, některé hovoří až o sedmi stech milionech korun. Růžička proto navrhuje zřízení sbírky, do níž by podstatnou částkou přispěl stát. Sbírka by mohla probíhat několik let a mohli by do ní přispívat i zahraniční zájemci.

Historicky první vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl, který otázku odstranění vepřína nastolil na vládní úrovni již na sklonku devadesátých let, měl stejnou myšlenku. „Tenkrát se proti tomu zvedl odpor v tom smyslu, že je to odpovědnost státu, takže ten by měl vepřín nechat přemístit sám. Jenomže vtip je v tom, že ty peníze stát nemá a mít nebude. Nápad Čeňka Růžičky na sbírku tedy samozřejmě podporuji. Myslím si, že to je cesta k řešení.“

Většina lidí si podle něj myslí, že je to dávná historie a že na tom tolik nezáleží, a že to chtějí jenom Romové: „To není pravda. Ale i kdyby tomu tak bylo, měla by tu přeci fungovat solidarita k Romům i v tomto smyslu.“

Poté vyjmenoval tři body, kde je ve vztahu k romskému holocaustu zřejmá odpovědnost státu:

  • První odpovědnost státu je z roku 1927, kdy byl vydán zákon o potírání cikánského zlořádu.
  • Druhá spočívá v tom, že nebyli potrestáni zločinci, kteří se dopustili závažných trestných činů. Byli to především ti dozorci a jejich nadřízení na protektorátním ministerstvu vnitra, možná včetně ministra samého. To, že na každé úrovni státní správy seděl říšský Němec, který celé dění hlídal či nějakým způsobem kočíroval, je jenom omluva nebo vysvětlení. Po válce se ani nezjistilo, jak ohromné bylo rozkrádání potravin, které se nakonec k lidem nedostali a ti tam proto umírali hlady nebo v hrozných hygienických podmínkách.
  • Třetí souvisí s tím, že někoho napadlo postavit vepřín vedle areálu bývalého koncentračního tábora a v sedmdesátých letech ho pak rozšířil, takže od té doby stojí přímo na území bývalého koncentráku.

„V souvislosti s Lety samozřejmě používám výraz koncentrační tábor - nikdo mě nebude učit, že nacisti nechtěli, aby se tomu říkalo koncentrační tábory, takže to mám dodržovat,“ dodal Petr Uhl. Podle jeho mínění není možní není možné vykoupit vepřín za výkupní ceny, protože by se to obrátilo proti Romům. „Hned by se začalo říkat: vidíte, kvůli nim tady lidi ztratili práci. Přímo ve vepříně nepracuje zas tak moc lidí, ale další jsou na něj částečně vázáni, například řezníci, jatka atd. K určitým hospodářským škodám by tedy mohlo dojít. Můj postoj, který se nezměnil, byl ten, že by šlo o několik kilometrů dál (a takové místo tam bylo) postavit nový velkovepřín a majiteli předat klíče. Chtěl jsem, aby to pro majitele nebylo nevýhodné.“

Boj Romů o zbourání vepřína trvá dál. „Byl bych moc rád, kdyby se to povedlo ještě za mého života,“ přeje si Čeněk Růžička.


Kresba vězně z Let s nápisem:
Tento trest stihl každého, kdo nepozdravil českého ředitele tábora Čecha - Janovského, a to vztyčenou pravicí naebo z jiných důvodů ženy i muže. To dělali, ač nemuseli, čeští četníci.
Obrázek je součástí putovní výstavy Zaniklý svět, kterou pořádá Výbor pro odškodnění romského holokaustu.

Co bylo příčinou úmrtí

Dne 23.7. 1942 vydává ministerstvo vnitra Zvláštní přílohu k Policejnímu věstníku pro Protektorát Čechy a Morava, nazvanou „Potírání cikánského zlořádu. Pokyn.“ Šlo vlastně o prováděcí vyhlášku ke stejnojmennému zákonu, která nařizuje provést soupis Romů a jejich následnou internaci, a popisuje způsob, jakým se má vše provést.

Píše se zde mimo jiné: „Akce bude provedena ve dnech 1. – 3. srpna 1942. Je proto nevhodné již nyní upozorňovati na akci osoby soupisu podléhající… Doprava cikánů, cikánských míšenců a jejich rodinných příslušníků do tábora bude provedena pěším pochodem nebo podle okolností veřejným dopravním prostředkem (železnicí). Přepravované osoby musí býti během dopravy do cikánského tábora neustále střeženy… Osobám dopravovaným do táborů jest ponechat jenom nejnutnější věci, jako šatstvo, prádlo ložní prádlo, přikrývky, peřiny, čistící potřeby a nezbytné nádobí v nejvyšší váze 50 kg na osobu… Potraviny… potřebné k výživě až do přijetí do tábora, jest cikánům a cikánským míšencům ponechati. Jde-li však o větší množství potravin, buď jim odebráno a odevzdáno na potvrzení veřejnému zásobování… Do cikánských táborů nesmí býti dodány osoby stižené nakažlivými chorobami…“

Vyhláška Okresního úřadu v Písku, jejíž kopii poskytl naší redakci Památník Lidice, již rovnou „cikánům a cikánským míšencům“ zakazuje v době od 1. do 3. srpna 1942 opustit místo pobytu. A nařizuje jim též, aby se do 2. srpna „dostavili za účelem soupisu se všemi členy rodiny (tlupy) na četnickou stanici Mirovice“. Vzápětí byli Romové dopraveni do tábora v Letech, nedaleko Mirovic.

Historik Michal Schuster, kurátor archivu Muzea romské kultury, říká, že v případě onemocnění, epidemie a následující úmrtnosti v táboře Lety šlo jednoznačně o následky špatných životních podmínek.Vězni byli podvyživení, neměli dobré hygienické a ubytovací podmínky, bylo pro ně málo léků a ještě museli velice tvrdě pracovat: „Byla vysoce překročena ubytovací kapacita a velké množství lidí se proto tísnilo na velice malém prostoru, byla tam jenom jedna studna, takže hygienické podmínky byly velmi špatné. Navíc si musíme uvědomit, že ty baráky byly dřevěné a sloužily původně k ubytování dělníků pouze v sezoně, tedy v létě. Vůbec se nepočítalo s tím, že tam bude někdo žít v zimě. Tomu odpovídalo, že ti lidé měli silné zápaly plic, tuberkulózu a další nemoci. A že tam děti umíraly na podchlazení, přitom úmrtnost dětí tam byla obrovská. A umíraly samozřejmě i na podvýživu. To je vidět i na fotografiích, které se z dětské části tábora v Letech dochovaly - tam je jasně vidět, že děti jsou podvyživené.“


Skupina dětských vězňů koncentračního tábora Lety.
Děti tu umíraly především hlady a zimou.
Foto: Archiv Památníku Lidice

Svědčí o tom i jedno z hlášení o zdravotním stavu personálu a vězňů z roku 1942, které redakci poskytlo Muzeum romské kultury zároveň s dalšími dokumenty. Zde se mimo jiné píše: „Zdravotní stav cikánů v táboře jest katastrofální. Celý tábor až na nepatrné výjimky jest zachvácen různými nemocemi, mimo jiné břišním tyfem – v menším měřítku horečnatým stavem, a dokonce jest v jednom případě podezření na skvrnitý tyf. Následkem toho jest velká úmrtnost, hlavně u dětí… podle vyjádření ústavního lékaře Dr. Neuwirtha úmrtnost u dětí byla i následkem podvýživy.“

Prokázalo se, že zaměstnanci tábora ubírali vězňům z jejich už tak malých přídělů potravin a posílali to svým rodinám. Svědčí o tom mimo jiné případ zadrženého balíku na poště v Milovicích, který byl plný potravin. Velice důležité bylo i to, že vězni tam přicházeli v srpnu a tomu také odpovídalo vybavení a oblečení, které sebou měli. Ve zprávách z té doby stojí, že oblečení vězňů je nevyhovující, že nemají v zimě boty, takže často pracovali bosí či v roztrhané obuvi v lomech, stavěli silnice a dělali podobné práce.

Potvrzuje to Čeněk Růžička, jehož maminka (a její rodina) byla v Letech internována. „Jedna z polopravd, jež se ke koncentračnímu táboru v Letech vážou, je, že Romové zde umírali na tyfus. Přitom nejméně polovina z celkového počtu obětí umřela ještě před tím, než tyfus v táboře nastal, a to hlady, zimou a na následky týrání.“

Josef Janovský, který byl velitelem tábora v Letech od roku 1940, rád používal heslo „Pro Cikány existujou jen dvě místa, tady a v pekle!“. V zimě 1943 byl protektorátními úřady odvolán kvůli tomu, že zavinil tyfovou epidemii a další nemoci, jež vedle vězňů postihly i některé české četníky, kteří zde působili jako dozorci. Hlášení lékařů a kontrol v táboře před tím poměrně dlouho před možnou epidemií varovaly, že podmínky jsou zde špatné, chybí vápno, dezinfekční prostředky a dostatečné lékařské zajištění. Janovský to nebral v potaz, naopak to celé zlehčoval. V táboře posléze začal řádit břišní i skvrnitý tyfus.

„Sami pamětníci vzpomínají, že Janovský žádné potřebné úlevy nerespektoval. Proslul velice krutým trestáním vězňů.“ Říká historik Michal Schuster. Čeněk Růžička k tomu dodává: „Maminka mi vyprávěla, že lidé byli v Letech uvazováni u kůlu. Asi nejkrutější bylo, když jim vzadu svázali ruce, za ně uvázali lano a zvedli je tak, že se země dotýkali jenom špičkami prstů nohou. Když omdleli, polili je vodou. Nebo vězňům na nohy uvázali řetězy s těžkými železnými koulemi, s nimiž museli celý den chodit a pracovat. Muži přitom lámali kámen v lomu a ženy pak větší kusy toho kamene musely na silnicích rozbíjet na drť těžkými palicemi. A to často i déle než deset hodin denně.“

Z rozkazu protektorátních úřadů ze 17. května 1943 Janovského nahradil dosavadní velitel koncentračního tábora v Hodoníně u Kunštátu Štefan Blahynka, který přišel s úkolem připravit vězně na jejich deportaci do Osvětimi.


Policejní foto Eduarda Seryneka, vězně letského tábora.
Foto: Archiv Památníku Lidice

Selekce v táboře Lety

„Máma i táta byli každý v několika koncentračních táborech a téměř všichni členové jejich rodů - asi pětadvacet lidí - tam zahynuli. Byl mezi nimi i její první syn. Máma zůstala úplně sama, zachránila se jako jediná, což pro ní bylo velké trauma, které nesla až do své smrti jako velký kříž. Naříkala, že nikoho nemá, že nemá žádné zastání, což se mě jako nejstaršího syna dotýkalo. Vždy jsem k ní šel, hladil jsem jí a chlácholil a říkal: máš mě, mami. Byly to někdy až neuvěřitelné scény,“ vzpomíná Čeněk Růžička. Jeho maminka se vrátila z koncentráku s tuberou. Dědeček z matčiny strany umřel v Letech, právě tak maminčino prvorozené dítě - syn. Jejího tehdejšího manžela (otce zahynuvšího nevlastního Růžičkova bratra) zatkli asi čtyři měsíce před soupisem „cikánů a cikánských míšenců“ a jejich internací v Letech, protože spolupracoval s jednou z odbojových skupin. „Nacisti ho zatkli, odvezli a jako by se zem po něm slehla. Až po válce se zjistilo, protože máma ho chtěla nechat prohlásit za mrtvého, že ho odvezli do koncentračního tábora Osvětim, pak do Buchenwaldu a potom do dalšího lágru, kde zahynul.“ Z otcovy strany byl v nacistických koncentrácích také celý velký rod, z něhož se zachránili čtyři muži, mezi nimi Růžičkův táta a jeho bratr Karel. „Oba pak zdůrazňovali, že je zachránilo to, že byli vždycky spolu, že měli to štěstí, že je z tábora do tábora přemísťovali společně. A že jeden druhého tak mohli chránit. Tomu přikládali největší váhu.“ Čím více se Růžička o nacistických zvěrstvech dozvídal, tím více měl potřebu ptát se rodičů na podrobnosti. Jednou se mámy zeptal, kde se jí to zdálo horší, jestli v Letech nebo v Osvětimi. „Odpověděla, že v Letech. Napřed jsem se na ní nevěřícně podíval a pak jsem se jí zeptal proč. Odpověděla: ,Protože jsem tam přežívala na malým prostoru, bylo na mě víc vidět, a týrali mě lidi ze země, v níž jsem se narodila, spoluobčané´.“


Vyhláška okresního úřadu v Písku o soupisu „cikánů a cikánských míšenců“.
Foto: Archiv Památníku Lidice

Alžběta Růžičková, Čeňkova maminka, byla do Let odvezena o něco později, protože se ji jeden známý lékař pokusil schovat v nemocnici na infekčním oddělení. Udal ji však jeden z jejích sousedů. Přijeli četníci, ale ty lékař vykázal. Na druhý den však dorazili nacisti a odvezli ji rovnou do Let. „Tam se potkala se všemi příbuznými a známými. První, co udělali, byla ta selekce. Nejdřív jí ostříhali vlasy a vzali jí děťátko, že musí jít na vyšetření. Máma neprotestovala, protože samozřejmě nevěděla, že tam nějaká selekce existuje, že jí syna berou napořád. Odvedli jí do jednoho baráčku, kde už byli další Romky. Tam žili ženský, chlapi a děti odděleně, každý ve své části tábora. A jedna z těch Romek jí řekla, co znamená, že jí vzali dítě. Máma šla za českým policajtem, který stál na nádvoří tábora, a vehementně se domáhala vrácení dítěte. A teprve pak jí ten četník řekl, že její dítě bude žít jinde. Ona se do něj znovu pustila a on jí ztloukl. Nešlo o pár ran, zbil ji do němoty. Máma tam zůstala ležet. Odešel od ní, přišly Romky, vzali jí, odtáhli na barák a ošetřili jí. A to byl její začátek v Letech.“

Setkání s Mengelem

Vyhlazovací tábor v Osvětimi se stal místem, kde byla vyvražděna většina původní romské populace českých zemí. Na podzim 1942 byla na jednání šéfa SS Heinricha Himmlera a říšského ministra spravedlnosti Otto Thieracka konstatována „nutnost předání asociálních elementů z výkonu trestu říšskému vůdci SS ke zničení prací.“ Závěrečnou fází pak byl pro Romy Himmlerův výnos z 16. prosince 1942 o deportaci Romů do koncentračního tábora v Osvětimi II -Birkenau. Výnos nařizoval pro všechny „Cikány, cikánské míšence a neněmecké příslušníky romských skupin internaci v Birkenau. Nařízení o deportacích se vztahovalo na území Velkoněmecké říše, na protektorát, Belgii, Holandsko a Lucembursko. Od března 1943 začaly odjíždět transporty Romů z protektorátu. Poslední transporty se uskutečnily na počátku roku 1944.

V osvětimské evidenci bylo zapsáno 20 923 Romů, kteří byli označeni černými trojúhelníky jako tzv. asociálové. V osvětimském Cikánském táboře umírali vlivem nelidských životních podmínek, hladu, nemocí a týrání. Někteří, zvláště těhotné ženy a dvojčata, byli vystaveni zrůdným pokusům dr. Mengeleho. Muzeum romské kultury v rámci mapování svědectví Romů, kteří přežili Osvětim, hovořilo i s Janem Růžičkou z Krasonic v jihlavském okrese, který popisuje své setkání s Mengelem takto:

„… kdo si nemohl pomoct, padal. Byly průjmy, durchfall furt neřádil. Měl jsem tyfus a vážil jsem po něm 38 kilo. Mně se v nemocnici podařilo vyléčit flegmona. Maso z nich padalo, hrtan jim bylo vidět, všude měli hnis. Omýval jsem je pěnivou vodou, vytáh sem jim to ven.

Mengele tam přišel a blokař podal hlášení: Uspokojivě vyléčení.
Mengele: Kdo je léčil?
Blokař: Tendle pacient.
Mengele: Čím ste v civilu?
Já: Dělník.
Mengele: Vy ste inteligence, doktor, profesor.
Já: sem vobyčejnej člověk.
Mengele: Život, nebo smrt?
Já: Stejně se dom nevrátím.
Mengele: Idiot. Podepište se, nebo vás odprásknu, prozraďte tajemství.
Já: Nemůžu, neznám.
Mengele: Budeš dělat lékaře, tůdlecto.
Polskej blokař Štefan: Honzo, dělej.

Žádnej nepoznal, že jsem obyčejnej blbec.

Úmrtnost byla jak kdy, hlavně při práci. Z našeho komanda (100 lidí) umíralo 4 až 5 lidí (denně). Někdy víc, někdy nikdo. Nejkrutější chvíle jsem zažil z počátku Osvětimi, pak v Ehrlichu to bylo nejhorší, zavšivený šaty…Byli jsme beznadějní… ani v návrat se nevěřilo.“

Jan Růžička dál popisuje, co nacisti dělali s lidmi, kteří se pokusili uprchnout:

Utekli z Osvětimi, 8 - 10 chlapců, 6 dovedli zpět živých. Museli sme na apel, trýznili je, psi. Když kápové dávali malý rány, museli si lehnout, esesman jim dal tři čtyři rány bejčákem, pobíjeným hřebíkama. Sám sem jednou dostal 80 ran. Tři neděle sem ležel na břichu, dodnes tam mám šmouhy.“

Další svědectví zmapované Muzeem romské kultury, vydal F. Proester z Brna, tentokrát z koncentračního tábora v Buchenwaldu:

„… byl zde celý jeden blok cikánských dětí hlavně ve stáří 8 - 12 let. Jen část těchto dětí bylo starších. Sám jsem byl v té době v tzv. Stráfkompanii a blok cikánských dětí stál nedaleko nás. Měli jsme přísně zakázáno s nimi mluvit… Přesto jsme se o cikánské děti zajímali, jednak proto, že to byly první děti v lágru a dále hlavně proto, že jsme brzy zjistili, že se jedná o české cikány, dokonce z velké části z Brna a z jeho předměstí Líšně… Dětí bylo asi 200 - 250. Jednoho dne v lednu nebo v únoru 1940 byly všechny děti po apelu odvedeny k bráně a odtud pak dále mimo okruh koncentračního tábora. Po několika dnech došla zásilka šatů všech těchto dětí. Od esesáků jsme dozvěděli, že na těchto cikánských dětech byl vyzkoušen plyn Cyklon, kterými později v Osvětimi zahynuly miliony. Snad poprvé bylo tohoto plynu použito k masové vraždě, a to k vraždě nevinných cikánských dětí.“

I přesto, že v jiných koncentračních táborech to vypadalo obdobně jako v Buchenwaldu, někteří Romové přežili díky tomu, že je z Osvětimi deportovali jinam. K transportům docházelo v roce 1944 v souvislosti s blížící se frontou, kdy byli práceschopní Romové deportováni do koncentračních táborů hlouběji v německém vnitrozemí. Jak udává server Historický kaleidoskop, staří lidé a matky s dětmi byli jako práce neschopní ponecháni v Osvětimi a v noci z 2. na 3. srpna 1944 byli v počtu 2 897 osob, včetně mnoha set vězňů z českých zemí, nahnáni do plynových komor a zavražděni. Jejich těla byla spálena v jamách nedaleko krematoria, které v těch dnech nebylo v provozu.

Většina Romů, deportovaných do Osvětimi a jiných táborů z protektorátu, své věznění nepřežila. Počet obětí se dá těžko určit: do českých zemí se po válce vrátilo 583 romských vězňů. Tak byla jako celek zlikvidována skupina českých Romů. Věznění v tzv. cikánském táboře v Osvětimi-Březince nepřežilo téměř 20 000 Romů a Sintů z různých zemí. Celkový počet romských obětí 2. světové války se pohybuje v rozmezí 250 000 - 500 000 osob.

Z historie koncentračního tábora v Letech u Písku

Původní prostor v Letech u Písku sloužil v roce 1940 jako ubytovací zázemí pro stavební dělníky. Poté zde vnikl pracovní a kárný tábor, a to na rozkaz ministra vnitra protektorátní vlády Josefa Ježka ze dne 15. července 1940, který byl vydán na základě vládního nařízení č. 72 o kárných pracovních táborech ze dne 2. března 1939. Toto nařízení tedy bylo vydáno ještě před obsazením země nacisty. V kárném a pracovním táboře byli podle vyhlášky koncentrováni „práce schopní potulní cikáni a jiní tuláci stejným způsobem žijící, řemeslní žebráci a osoby žijící ze žebroty jiných (dětí a pod. ), řemeslní hazardní hráči, notoričtí zahaleči, povaleči a osoby, žijící z nečestných výdělků (prostituce a pod.) vlastních nebo jiných osob“. Prvních dvanáct vězňů sem dorazilo dorazilo již 17. července 1940.

Dne 1. srpna 1942 byl tábor přeměněn na Cikánský tábor a vzápětí sem byly transportovány celé romské rodiny. Koncentrák zahájil činnost 1. 8. 1942 a byl zrušen 4.5.1943. Jeho kapacita byla sice zvětšena tak, že tábor byl schopen pojmout až 600 vězňů, ale i tento počet byl brzy překročen, neboť v průběhu srpna 1942 bylo v táboře internováno přes 1100 mužů, žen a dětí. Tábor nebyl vybaven potřebným hygienickým a dalším zařízením pro tak velký počet osob. Vězni se museli často mýt v nedalekém rybníku. Navíc tu byli až do srpna 1942 vězněni pouze muži. Od srpna 1942 zde ve zcela neuspokojujících podmínkách živořily i ženy a děti. Po velkém náporu v srpnu 1942 přicházeli do tábora většinou pouze jednotlivci nebo rodiny.

Přímo v táboře Lety zahynulo 326 osob, z toho 241 dětí. 120 obětí bylo pohřbeno na provizorním pohřebišti u tábora. Dalších 540 zdejších vězňů zahynulo po transportu do Osvětimi. Hromadné transporty se uskutečnily celkem dva. Jako první byl vypraven 3. prosince 1942 transport tzv. asociálů v počtu 16 mužů a 78 žen do koncentračního tábora Osvětim I. Druhý z transportů znamenal prakticky likvidaci tábora v Letech, protože v něm bylo odvezeno 417 vězňů do koncentračního tábora Osvětim II- Birkenau. Zatímco první transport se uskutečnil na základě výnosu o preventivním potírání zločinnosti, druhý již byl realizován na základě Himmlerova výnosu z 16.12. 1942, který nařizoval transport všech Romů do koncentračního tábora v Osvětimi. Zbývajících 198 vězňů bylo přemístěno do cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu (tzv. Žalov) nebo do sběrných táborů v Praze a v Pardubicích.

13. května 1995 byl v místech masového hrobu vedle tábora odhalen pomník s nápisem „Obětem cikánského tábora v Letech 1942-1943. Nezapomeňte. Ma bisteren.“ 13. května 2010 bylo oficiálně oznámeno otevření Kulturní památky Lety v těchto místech, která z rozhodnutí vlády spadá pod Památník Lidice.

 

 

Přečteno: 4490x
 

Kam dál:

Štítky:  

Domácí, Lety u Písku



HLAVNÍ ZPRÁVY

--ilustrační foto--

videoGipsy.cz vydali nový klip. Nekoukejte jen do mobilů a běžte ven, vyzývají dospělé a děti

13.11.2019 10:03
Hudební skupina Gipsy.cz přichází po delší době s novým singlem, který je zároveň ochutnávkou z připravovaného alba, jenž vyjde v příštím roce. K písni „Život jde dál“ natočili rovněž videoklip.
 celý článek

Napravo původní památník, nalevo zničený památník (FOTO: Facebook)

Vandalové zničili památník romského holocaustu ve Skotsku

11.11.2019 14:27
Minulé pondělí se pracovníci organizace Romano Lav dozvěděli od místních obyvatel, že ve čtvrti Govanhill, ve městě Glasgow došlo k zavrženíhodnému činu. Neznámí vandalové totiž v tamním parku zničili památník, který byl věnován obětem romského holokaustu.
 celý článek

Vítězka Miss České republiky 2019, foto: archiv Nikola Kokyová

videoMiss ČR Nikola Kokyová: Rodiče mě naučili zůstávat nohama na zemi. Doufám, že pomůžu změnit názor na Romy

8.11.2019 15:54
V úterý 29. října převzala korunku a titul Miss České republiky 2019 dvacetiletá Nikola Kokyová z Kolína.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo