romea - logo
6. dubna 2020 (pondělí)
svátek má Vendula
Loading
rozšířené vyhledávaní

Kosovo: Jak se nestaví domov aneb konec jedné vize

Plemetina, Kosovo, 24.5.2011 12:19, (ROMEA)
Dům se sociálními byty pro bývalé romské uprchlíky v Plementině (FOTO: Lukáš Houdek)

Posaďte se do svého pohodlného křesla, ruce položte na semišové opěrky, zavřete oči a zkuste se zasnít. Představte si, že jste následkem války, která nebyla tou vaší, přišli o svůj domov. Přidejte ztrátu blízkých lidí, život na malém nevyhovujícím prostoru, který jen velmi vzdáleně připomíná standardy vašeho dřívějšího žití. Někteří z vás mohou připočítat deportaci ze západoevropských zemí jako odpověď na vaši snahu o nový začátek. Představte si šest vysokých komínů, které bez ustání chrlí hustý tmavohnědý dým plný jedovatých látek, které většině z vás dopomohou k smrti brzy po padesátce. Vítejte v Plementině, bývalém táboře pro vnitrostátní romské běžence.

VIDEO
Plementina - Kosovo

Plementinský uprchlický tábor byl jedním z vybudovaných dočasných řešení následků kosovského konfliktu, který skončil v červnu 1999. Tisíce Romů, Egypťanů a Aškaliů napříč Kosovem byly nuceny opustit své domovy. Stovky z nich našly dočasné útočiště právě v kempu na okraji obce Plementina v okresu Obilič. Tábor byl tvořen několika jednoduchými ubikacemi, nechyběla ani školka pro zdejší děti a komunitní centrum. Ani to ale dostatečně nezlepšilo situaci, ve které se obyvatelé tábora ze dne na den bez vlastního přičinění ocitli. I přes snahu mezinárodních organizací byl život v Plementině nevyhovující. V roce 2005 začala obiličská samospráva za výrazné pomoci mezinárodních organizací a donátorů pro uprchlíky budovat sociální byty. Vznikly tak dvě od obce prostorově odloučené vícepatrové budovy, které měly pojmout všechny Romy, Aškali a Egypťany, kteří provizorní plementinský tábor obývali. Existenční problémy plementinských Romů tak byly vyřešeny. I když jen na pár dnů.

Draze vykoupená elektřina

Přes umaštěné okýnko příměstského autobusu z Prištiny do Obiliče je poměrně zřetelně vidět tmavý stín jedné ze dvou hlavních kosovských elektráren, které energií zásobují celou zemi. Vystupujeme na konečné zastávce v tomto okresním městě a po radách místních taxikářů zamíříme k jejich podivu pěšky do Plementiny. Taxík by stál dvě eura, autobus do této lokality nejezdí. Po chvilce svižné chůze se objevuje druhá ze zdejších nechvalně proslulých elektráren, která obdobně jako její starší sestra chrlí oblaka kouře. Fascinující panorama naruší jen dvojice malých romských chlapců. Jeden sedí na štangli svého oprýskaného červeného kola a šlape, druhému se právě podařilo převrátit kárku plnou starého železa, kterou vezl do obiličské sběrné stanice. „Kluci, kde tady bydlí Romové?“ křikneme na ně a podáváme jim iniciativně ruku na pozdrav. „Tamhle, vidíte ty dva velké domy?“ Činžáky vypadají dobře. Mají barevnou omítku a zdálky působí zánovně.

Cestou k patrovým budovám míjíme trojici podélných přízemních domků. Kolem jsou rozvěšené prádelní šňůry zdobené peřinami, vypraným oblečeným a mokrými koberci, které se i zde myjí za každého počasí. Dáváme se do řeči s malými dětmi, které postupně začnou jejich rodiče z oken odvolávat. Není divu. Běženci mají s cizinci, a zejména s novináři, až příliš zkušeností. Z jednoho z domků vychází asi pětadvacetiletá blondýna v červené teplákovce a vylévá vodu z lavoru. Zdravíme ji romsky a ptáme se, co je to tu za osadu. „Vy mluvíte romsky? “ zjišťuje nevěřícně. Z domků postupně vycházejí i další Romové.

Nemám se kam vrátit

„Ne, tohle není život. Povím ti, že bych to tu hned zabalila,“ pokračuje v rozhovoru blondýnka. „Před válkou jsme bydleli kousek od Obiliče. Měli jsme pěkný domeček, zahrádku. Pak jsme ale museli utéct a nakonec jsme skočili tady v táboře. Většina lidí se před pěti lety přestěhovala do támhle těch budov, ale my jsme zůstali tady. No podívej se sám. Dá se takhle žít?“ otáčí se s napřaženou rukou a ukazuje na turecké záchody a umývárny, které pět rodin žijících společně v jedné ubikaci sdílí. „A co se stalo s vaším domkem? Nebyli jste se tam někdy podívat?“ Dívka se na mě zadívá a po chvíli odpoví: „Nezbylo po něm nic. Nemáme se kam vrátit. Já bych se tam podívala někdy ráda, ale nemám za prvé jak a za druhé bych se i bála tam jet.“ Podobné příběhy svěřují i ostatní obyvatelé posledních tří baráků bývalého tábora, které byly prozatím bez řešení situace jejich obyvatel zachovány. Podle zprávy OSCE z loňského roku měla obiličská municipalita na žádost Ministerstva zdravotnictví najít vhodné bydlení pro lidi žijící v takto závadných podmínkách. Radnice do dnešní doby žádné efektivní kroky nevyvinula.

Voda a zase jen voda

Pěti i šestipatrové budovy jsou viditelné od ubikací bývalého tábora. Už zdálky je možné rozeznat jednotlivé siluety lidí. Někteří před domy jen tak postávají, jiní myjí koberce nebo hrají karty. Zdánlivá novota domů se po příchodu blíže pomalu rozplývá, stejně jako se rozplynulo počáteční nadšení jejich obyvatel krátce po nastěhování. „Život tady je fakt příšerný. Dali nám sice byty, které byly opravdu hezké. Teď už to ale tak není. Chcete se podívat dovnitř?“ ptá se čtyřiadvacetiletý Orhan v béžovém nátělníku. Postupně procházíme společnými prostory. V přízemí vyššího ze dvou činžáků leží centimetr vysoká kaluž vody vytékající z jednoho z bytů, který je značně zdevastovaný. Obdobně na tom jsou i byty v protějším rohu. Orhan nás zavádí do sklepa druhého obydlí. Ten je plný vody až ke stropu. „Co se tu stalo? Jak se sem mohlo tolik vody dostat?“ ptám se značně překvapeně. „No, byla tady nějaká porucha. A už to nikdo nepřišel opravit, takže voda zaplnila celé podzemí,“ vysvětluje Orhan.

Krátce po dostavení obou činžáků byly podle slov zdejších lidí obě budovy předány do správy novým vlastníkům bytů bez dostatečné asistence, která by je připravila na přechod z podprůměrných životních podmínek v táboře do nadstandardních bytů. Šlo spíše o jednorázové rychlé řešení, které mělo umlčet hlasité volání po efektivních krocích, než o promyšlený dlouhodobý plán zapojení zdejších frustrovaných obyvatel do širší společnosti.

Obě přibližně pět let staré budovy společně obývají lidé ze tří subetnických skupin – Romové, Aškali a Egypťané. I přesto, že se podle samotných majitelů bytů mezi jednotlivými komunitami problémy nevyskytují, jedná se o skupiny s částečně rozdílnými kulturními rysy a způsobem života, které by si v případě svobodné volby patrně obývání společného prostoru nevybraly. Nevybraly by si zřejmě ani některé z jejich pohledu problémové sousedy, kteří jim byli vyššími orgány přiděleni. Když k tomu připočteme sociální i prostorové vyloučení celé lokality, značné technické závady, které se v budovách objevily (např. požár několik měsíců po otevření domů následkem poruchy elektrického vedení nebo výše zmíněné problémy s únikem vody) a které nebyly dořešeny, není s podivem, že většina nájemníků plementinských sociálních bytů nemá ke svému novému domovu hlubší osobní vztah. Na opravy vzniklých poruch navíc nemají žádné peníze. Téměř sto procent z nich je bez zaměstnání.

Bez práce není život

„Nejhorší na tom všem je, že nemáme práci, abychom se mohli postavit na vlastní nohy a začít znovu. Máme sice domy, ale co s nimi, když nemáš elektřinu a nemáš co jíst? Máme začíst kousat do zdí?“ shoduje se skupinka mužů postávající před místní trafikou, kde si mohou obyvatelé nově vzniklého ghetta koupit pár základních, ovšem předražených, surovin. Největším problémem, se kterým se zdejší Romové, Egypťané i Aškaliové potýkají, je téměř stoprocentní nezaměstnanost. Z celkového počtu přibližně čtyř set lidí žijících v sociálních bytech a přilehlých ubikacích má trvalé zaměstnání jen pět osob. Ostatní pobírají nízké sociální dávky, které ale k životu nestačí. Ty navíc dostávají jen rodiny s dětmi do 5 let. Pětičlenná rodina tak obdrží příspěvek v rozmezí 50 – 70 euro měsíčně. Jsou proto nuceny dorovnávat chybějící peníze do rodinného rozpočtu drobnými pracemi, jako je například sběr starého železa nebo nádenní práce na černo. Za dvanáct hodin dřiny na stavbě je možné rodině přilepšit deseti eury. Přesto ale většina zdejších lidí žije v závažné existenční krizi. „Nemáme tu elektřinu. Neplatili jsme účty, tak nám jí odstřihli. Jak má člověk platit proud, když ani nemá co jíst?“ rozhazuje rukama Orhan. Naděje na zlepšení situace je ale velmi malá. Bývalý viceprezident obiličského okresu v dokumentárním filmu Never Back Home (režie Sami Mustafa) uvedl, že radnice není schopna najít práci většímu množství lidí. Celková nezaměstnanost všech bez rozdílu etnické příslušnosti v okrese dosahuje sedmdesáti procent.

Fuck you, Kosovo!

„Sprechen Sie deutsch?“ zaznívá od malé trafiky na rohu jednoho z činžáků. Na malé dřevěné židličce tam sedí mladík v červené baseballové mikině. „Ein bischen,“ odpovídáme diplomaticky s vypětím všech sil, které byly zapotřebí k přepnutí z romštiny do dosud nepoužité němčiny. „Já jsem Tomáš a tohle je můj brácha Burim,“ podává nám oběma ruku na přivítanou. „Hajde, jde se k nám na kafe!“

Přicházíme do jednopokojového bytu. Pod oknem se rozkládá gauč s křeslem, naproti němu stojí osamocená kamna. Uprostřed pokoje je plynový vařič, na kterém mezitím Burim staví na kafe do květované konvičky s dlouhým madlem. Podlaha je zabahněná, chlapci se snaží na poslední chvíli trochu zamést. „Koukni, jak vypadám! Jako prase. Nedá se tu ani pořádně vyprat oblečení. A vždyť je to už stejně jedno,“ ukazuje zatrpkle na svou zašpiněnou černou teplákovku Burim. „Fuck you, Kosovo!“ Vykřikuje znenadání. „Tohle není život. To je hovno. Jestli se něco nezmění, tak se zabiju. Přísahám, že zabiju!“ doplňuje svá předešlá slova.

Rodina se s dvouletým Tomášem odstěhovala z okolí Obiliče do Německa. 20 let rodina žila integrovaně v německém Freiburgu, kde oba chlapci vychodili základní školu. Potom pracovali. Následkem ekonomické krize ale o zaměstnání přišli. Tomáš byl deportován do Kosova před dvěma lety, jeho bratr Burim byl poslán za bratrem po dosažení plnoletosti, zhruba před rokem. Jejich rodičům spolu s dvěma sourozenci bylo dovoleno v Německu zůstat. Matka je vážně nemocná a bratr se sestrou úřady za dostatečně integrované považují. Ani jeden z mladíků před svou repatriací neuměl ani srbsky, ani albánsky. Doma se mluvilo německy a romsky. „Nevím, co dělat. Strašně nám všichni chybí. Do Německa se nesmíme podívat pět let,“ popisuje Tomáš a dívá se při tom na Burima, který jen klopí oči na svou ruku, na které má vytetované jméno své nejmilejší neteře. „Brácha má z toho tady úplně nervy. Je to strašně dlouhé. Práce není, není co jíst. Občas sice vypomáhám v trafice, ale to mi na živobytí nestačí,“ líčí svou situaci Tomáš. A není sám. Nedobrovolně navrácených osob nebo celých rodin najdeme i v Plementině hned několik.

Slunečnicové pole

I když je už 12 let po válce, vztahy mezi jednotlivými etniky mohou být v některých lokalitách stále napjaté. Pokud přímo nehrozí nebezpečí fyzického napadení, může to být skrytá nenávist – v případě Romů jak ze strany kosovských Albánců, tak Srbů. Ta se může projevovat například neposkytováním pracovních příležitostí Romům, kteří potom žijí na sociálním dně a vztahy se mohou časem ještě více vyostřit.

Přestože Romové v plementiských romských mahalách, které na rozdíl od domů pro vnitrostátní uprchlíky postavené na okraji vesnice existují při této obci již od nepaměti, udržují se Srby většinou přátelské vztahy a při poválečných násilnostech obě etnika společně bránila svou vesnici, převládá v myslích některých srbských rodičů odstup a nelibost při pomyšlení na spolupráci jejich dětí s těmi romskými. I proto zdejší pobočka kosovské organizace Balkan Sunflowers pracuje s dětmi obou skupin, kdy se snaží svým malým klientům zprostředkovávat společné zážitky, při kterých by se obě etnika sblížila. Vedle běžné pomoci s domácími úkoly mají možnost využít surfování na internetu nebo jedné z několika uměleckých dílen. „Z počátku se srbským rodičům do spolupráce s námi moc nechtělo. Považovali nás za romskou organizaci a drželi si odstup. Když ale vidí, že i oni mohou od nás pro své potomky čerpat benefity, přichází stále více srbských dětí. A děti nevidí v národnosti rozdíly. Jsou to jen děti. Naší nadějí do budoucna je vybudování dobré spolupráce a přátelských vztahů mezi různými skupinami lidí. To může některé problémy v dlouhodobém horizontu vyřešit,“ popisuje poslání volnočasového centra jeho romský koordinátor Driton Berisa, který obdobně jako některé děti z Balkánských slunečnic vyrostl v jedné ze zdejších romských mahal.

Příznivé počasí, nepříznivá situace

Je neděle, 15. května. Sluneční paprsky zalívají tři zbývající ubikace bývalého uprchlického tábora, konečně je pěkný letní den. Děti se houpají na stožáru elektrického vedení, na kterém si ze starých kalhot a mikin vytvořily houpačku. Panuje dobrá nálada. U sociálních budov je vidět shluk lidí. I z dálky je rozeznatelná výrazná gestikulace. „Co se to děje?“ ptám se Asmana, šestadvacetiletého otce dvou dětí. „Domlouvají se na stavbě stanů tady na louce,“ ukazuje prstem na asi padesát metrů dlouhou zeď, při které se místní Romové a Aškaliové rozhodli postavit provizorní letní příbytky.

„Čau! Dlouho jsem vás neviděl,“ vítá nás podáním ruky usmívající se Tomáš. „Už jsme si říkali, jestli se vám něco nestalo,“ doplňuje a poplácává mě po rameni. „Tomáši, proč se stěhují ven?“ ptám se užasle. „Tak se na ten barák podívej. Koukej!“ Tomáš dá jednu ruku výš, než tu druhou. „Je celý nakřivo. Voda ho už úplně podmočila. Lidi se bojí, že za chvíli spadne,“ objasňuje. Ano, budova je trochu nakřivo. Přízemní byty, do kterých nepřetržitě zatéká voda a vytváří tak na podlaze všudypřítomný centimetrový vodní plak, zřejmě narušily statiku celého domu a lidé se bojí v něm nadále zůstat. Příznivé počasí jim jen umožnilo svůj plán uskutečnit. Současně chtějí svým gestem protestovat proti neřešení havarijní situace těchto pět let starých domů. Naděje na úspěch je jen velmi malá.

Káva na rozloučenou

„Pojďte, dáme si kafe, chcete?“ odvádí nás po chvíli Tomáš jako obvykle do svého modře vymalovaného bytu. Bratr Burim v koupelně pere oblečení. Tomáš mu tentokrát pomoct nemůže. Má zlomenou ruku. Spolu s bratrem se poprali s několika obiličskými Albánci, kteří na ně předešlý večer pokřikovali proticikánská hesla o zakázaném vstupu do města. „Kašlem na to, kámo. Zítra nám máma pošle sto euro a balíme to. Tady nezůstaneme. Do Obiliče už nemůžeme, není to pro nás bezpečné. Zmlátili by nás jako včera. Zkusíme se dostat přes hranice a uvidíme, kam nás to dovede,“ líčí své záměry Tomáš, který nastavuje na světlo svou napuchlou ruku. „To už je fakt moc,“ vychází Burim s nateklou tváří z koupelny. „Třeba se zítra potkáme v Mitrovici. Kdy jedete?“ ptají se nás při našem odchodu.

Se západem slunce prostranství kolem sociálních bytů opouštíme. Tomáše s Burimem nemůžeme nikde najít, abychom se rozloučili a popřáli jim hodně štěstí. Odcházíme v tichosti a napadá nás, jak celá demonstrace nespokojenosti se současným stavem věcí na louce před budovami dopadne. Jak dopadne stěhování obyvatel z posledních tří ubikací bývalého tábora a jak dopadne manželka jednoho z našich přátel žijící v přízemním podmáčeném bytě, která si díky katastrofálním podmínkám vysloužila silné astma. Na kvalitní léčbu nemá rodina peníze. „Ačhen devleha!“ říkáme na závěr větší skupince Romů a procházíme dírou v pletivu kolem dětského hřiště. Ano, buďte s Bohem.

Jména v textu uvedených osob byla změněna, aby byla zachována jejich anonymita.

KAM DÁL?
„Tohle není život!“ Romové v kosovském Gjilanu sní o novém začátku
Sbal si věci a vypadni aneb dobrovolné návraty Romů do Kosova
Vždyť je přece Hederlezi!
Romské štěstí na předměstí Tirany
Romea.cz přinese sérii reportáží z poválečného Kosova

Přečteno: 1577x
 

Kam dál:

Štítky:  

Zahraniční, Kosovo, Romové v Kosovu, 12 let po válce



HLAVNÍ ZPRÁVY

Nikola Taragoš, programový ředitel Romodrom, o.p.s. v rozhovoru pro ROMEA TV.

videoNikola Taragoš: Snažíme se zabránit zhoršení situace našich klientů, dodáváme jim ochranné pomůcky i základní potraviny

1.4.2020 12:00
Dalším hostem v sérii rozhovorů s osobnostmi, kteří aktivně pomáhají v době nouzového stavu je programový ředitel organizace Romodrom.
 celý článek

Tisková konference k zvládnutí onemocnění COVID-19 v romských lokalitách na Slovensku

videoSlovensko bude testovat Romy v osadách. Nakažení Romové by pak mohli být izolováni ve státních zařízeních

1.4.2020 15:50
Od pátku se na Slovensku spustí testování na onemocnění COVID-19 ve 33 romských osadách. Matovič na tiskové konferenci společně s Peterem Pollákem a novou zmocněnkyní pro romské komunity Andreou Bučkovou představil plán boje s konoravirem v romských lokalitách. Odběry, na které dohlédnou vojáci, budou probíhat od 3. do 9. dubna. O den později, 10. dubna, by už měly být známy výsledky. "To, že jde armáda do osad není demonstrace síly," tvrdí premiér Igor Matovič. Vojenští lékaři podle něj budou s testy pomáhat proto, aby testování nezatížilo civilní zdravotníky. Premiér Igor Matovič chce nakažené Romy z osad umístit do státních zařízení.
 celý článek

V pátek 17. 2. 2017 jednala Rada vlády pro záležitosti romské menšiny poprvé pod vedením ministra pro lidská práva Jana Chvojky (FOTO: Úřad vlády ČR)

Úřad vlády vyzývá k nominaci nových členů do Rady vlády pro záležitosti romské komunity

1.4.2020 11:05
Úřad vlády vyzývá na stránkách kabinetu k nominaci nových členek a členů do Rady vlády pro záležitosti romské menšiny. Rada má v současné době 29 členek a členů, z toho 16 zástupkyň a zástupců státní správy a 13 občanských členek a členů zejména z řad Romů - tři tedy chybí.
 celý článek

www.iROZHLAS.cz

Další články z rubriky







..
romea - logo