romea - logo
6. dubna 2020 (pondělí)
svátek má Vendula
Loading
rozšířené vyhledávaní

Kujtim Pačaku: Romské děti musí z matčina prsu kromě mléka sát i romský jazyk

Prizren, Kosovo, 9.6.2011 19:46, (ROMEA)
ilustrační foto

Je horký květnový večer a my vcházíme prosklenými dveřmi do prizrenského romského sdružení Rromani baxt (Romské štěstí). Až ven se nesou melodie několik set let starých romských písní tohoto regionu. Osmičlennému sboru mladých romských zpěváků svou hubenou ručkou určuje rytmus malý střízlík. I přesto, že je už deset hodin večer, a dirigent prvního romského ochtetu má za sebou perný den, přetéká z něj pozitivní energie a z očí mu vyzařuje nadšení. V pravidelných intervalech vybuchuje v záchvaty smíchu, přesto však je jako vedoucí sboru nekompromisní. Kujtim Pačaku je mužem, kterého zná snad každý kosovský Rom. Je vůdčí osobností romského etnoemancipačního hnutí, je organizátorem až neuvěřitelného množství kulturních i sociálních aktivit a je mužem neskutečně pozitivním. Na stránkách Romea.cz vám s ním přinášíme rozhovor o situaci romštiny a romské kultury v Kosovu, sociálních problémech tamních Romů a životě jednoho z prvních romských novinářů v Evropě.

Zeptám se na úvod trošku neohrabaně. Přesto mě to po měsíci stráveném v Kosovu hodně zajímá. Jaké je tady být romským intelektuálem?

Je zajímavé, že tady u nás v Prizrenu skoro všichni Romové chodí do školy. V rodině je nás pět dětí, dva bratři a tři sestry, kteří jsme vystudovali univerzitu. Jedna má sestra absolvovala technickou fakultu, druhá sestra angličtinu, třetí ekonomii, můj bratr má vystudovanou chemii a fyziku a já sám teď dodělávám doktorát, abych se stal učitelem zpěvu. Dříve to nebylo tolik těžké. Jen před válkou bylo v kosovském Prizrenu třicet Romů, kteří dokončili univerzitu. A pak je ještě spousta lidí, kteří mají vyšší odbornou školu, případně z nějakého důvodu své univerzitní vzdělání nedokončili.

Jak je možné, že byly v Prizrenu pro rozvoj vzdělanosti Romů takové dobré podmínky?

Tady u nás vždycky bylo hodně romských intelektuálů. K velké expanzi Romů na intelektuální pozice došlo kolem roku 1969, kdy vzniklo zdejší romské kulturní sdružení, aby mohli Romové psát poezii, děti se mohly učit tancovat a zpívat. Sdružení dělalo řadu aktivit pro mládež. Udělalo se tehdy hodně práce. A od té doby se rozvíjí také pozice romštiny, romské kultury a tradic. Aby se Romové nestyděli, případně nebáli, vstát a říct, že jsou Romové.

Teď hovoříte spíše o minulosti. Je běžné stát se romským vzdělancem i v dnešní době?

Dnes je to těžké, velmi těžké. Máme tu opravdu velkou chudobu. Abyste mohl být romských intelektuálem, musíte mít nejdříve dostatek peněz. Potřebujete finance na oblečení, potřebujete peníze na zaplacení univerzity, na literaturu. Dnes jeden semestr na vysoké škole stojí čtyři sta euro. Když k tomu ale připočtete pět zkoušek po deseti eurech, dělá to už pět stovek. K tomu si ale přidej život v Prištině – není přeci možné, abys každý den do školy dojížděl. A Romové moc peněz nevydělají. Potýkáme se tu se třemi největšími problémy – chudoba, nezaměstnanost a nevzdělanost. Všechny spolu úzce souvisí. A jsou to přesně ty tři hlavní faktory, které Romům v cestě ke vzdělanosti brání.

Za svůj život jste vydal už celou řadu knih. Proč píšete svá díla v romštině?

Proč romsky? No protože mi to romsky myslí! Přemýšlím v romštině. Nemyslím přeci v češtině nebo v albánštině, srbštině nebo ve francouzštině. Myšlenky se mi honí hlavou v romštině, a proto i romsky píšu.

Snažíte se tím něčeho dosáhnout?

Určitě. Dnes jsou tady hlavním způsobem obživy Romů sociální dávky. Umělci, kteří tvoří poezii, jsou takovými velvyslanci národa. Kultura a umění jsou zbraněmi. Já ale své knihy nepíši jen romsky. Nechci dělat jen poezii pro Romy. Já o Romech píšu. A to i v jiných jazycích. A víš proč? Aby i gádže věděli, co si myslím. O čem mluvím. Kdybych psal jen romsky, nerozuměli by, co jim chtěl Kujtim říci. Proto své básně publikuji vedle romštiny taky v albánštině, angličtině, francouzštině, němčině, italštině nebo čínštině. Nechávám je překládat.

Co chcete svou poezií říct?

Mezi má ústřední témata patří sociální problémy, láska, problematika romské identity, s tím souvisí i pozice romštiny a tak dále. Nejvíc ze všeho se ale zaměřuji právě na identitu Romů. A proč o tomhle všem píšu? Aby si Romové uvědomili některé souvislosti, které vedly k situaci, ve které se dnes nacházejí. Současně ale chci, aby se i gádže dozvěděli o životě a problémech nás Romů. Proto považuji za velkou škodu, když se v televizi objevují programy jen v romštině. To je opravdu velká škoda. K tomu, aby člověk pochopil tvé problémy, mu musíš dát možnost, aby jim nejprve porozuměl. V jeho jazyce. Současně nemůžeš dělat romské pořady tím, že tam šoupneš jen muziku. Jéžišmarjá! Je hrozné, když v televizi pouze hrají romskou hudbu. Je to zbytečné. Hudba je fajn, ale zároveň je potřeba vysílat informace – například pro studenty o tom, kde mohou získat stipendia a tak dál, nebo lekce romského jazyka.

Snažil jste se taková témata začleňovat do romského vysílání i vy sám?

Za třicet let, co jsem pracoval jako novinář, jsem odvysílal stovky živých vstupů. Vždy jsem se snažil naučit posluchače něco z našeho jazyka, proto jsem mluvil jak romsky, tak srbsky. Romové, kteří majoritní jazyk neovládali, si ho mohli postupně osvojit, a gádže se naopak mohli trošku učit romštině. Samozřejmě neočekávám, že si obě dvě strany jazyky té druhé osvojily. Věřím ale v to, že takové vzájemné jazykové exkurze mohly pomalu nahlodávat předsudky, které o sobě navzájem tyto skupiny mají. Protože nejen gádže mají předsudky o Romech. Platí to samozřejmě i obráceně. A je stejně důležité takové předsudky bořit i u Romů.

V jaké situaci je romština tady v Kosovu dnes?

Prizren je kus země, kde Romové žili už před osmi sty lety. Po celou tu dobu tu mluví romsky. Je to jedno z našich velkých bohatství. V Kosovu máme tři hlavní dialekty, nebo spíše řekněme nářečí. První je arli, druhý je gurbetský, třetí je bugurdži.

Je romština podporována jako menšinový jazyk kosovskou vládou?

Romština tu oficiálně přijatá není. V zákoně ale najdeme formulku, která říká, že jazyk může být uznaný v případě, je-li tradiční. Jak jsem řekl před chvílí, žijeme v Prizrenu už osm set let. Není to už dost velká tradice na to, aby romština mohla být úředně přijatá? Stále se o to snažíme. S mými spolupracovníky jsme nyní vypracovali školní osnovy pro výuku romštiny, které jsme předali ministerstvu školství. Snažíme se zavádět nulté ročníky, kde by si děti zaprvé osvojily majoritní jazyk a také by se adaptovaly na školní prostředí, na které nejsou zvyklé. Je pro ně cizí. Přípravné ročníky jsou proto zapotřebí. Do první třídy by plynule pokračovaly po jejich absolvování. Naším hlavním cílem ale je vytvořit pro děti atraktivní výuku, ne vyučování různými donucovacími metodami, jaké vídáme v albánských školách. Hlavními body by potom byl romský jazyk, kultura, historie a hudba. Chceme, aby to pro ně byla také zábava. Nechceme je přeci ve škole umučit. Chceme, aby si něco odnesly.

V Česku už řada Romů romsky nemluví. Co je podle vás zapotřebí udělat pro to, aby se romština předávala i nadále?

Když se romské dítě narodí, nesmí být egoista (smích). Nesmí pít z mámina prsa jen mléko. Musí spolu s mlékem pít také romský jazyk. Naše ženy nesmí přestat učit naše děti romštinu. Ať dětem zpívají romské písně. Jasně, že se musí učit také majoritní jazyk, ale musí se v první řadě učit jazyk své matky - romštinu. Aby se potom nestalo, že vyroste a bude říkat: „Promiňte, ale já vám vůbec nerozumím. Já nemluvím romsky. Já přeci nejsem Rom.“ Takhle by náš jazyk zemřel. Kde ale jazyk nikdy nezemře, je poezie. Ta je takovou infuzí jazyka.

V čem myslíte, že je síla romštiny?

Když mojí mluvu uslyší Romové ve Francii, ve Španělsku nebo Romové v Olomouci, případně Liberci, Jablonci nebo v Praze, porozumíme si! Panebože, to je přeci skvělé! Když jsem jezdil na různá setkání, třeba i do Čech, všichni jsme si rozuměli - i s Ivanem Veselým i Jarmilou Balážovou tam u vás v Praze. Naše řeč je v tomhle fakt zajímavá. Chce se mi říct, že snad až nesmrtelná. Občas se sám sebe ptám, jak po těch všech peripetiích mohla romština přežít? Spousta jazyků už zanikla. Romština ne. Na druhou stranu ale ve Španělsku v minulosti spoustu Romů vyvraždili, vypíchali jim oči. A proč? Protože mluvili romsky. Kněží si mysleli, že mluví ďábelskou řečí. Zabili jich na dvanáct set. A kolik Romů zavraždili v koncentrácích! A přesto je romština stále živá. A proč? Protože se pořád mluví, pořád se zpívá!

Proč je důležité podporovat kulturu a tradice Romů v Kosovu?

Kultura je pro každý národ velmi důležitá. Je zbraní. Je opravdovým bohatstvím. Když nemáš žádnou kulturu, jsi strašně chudý. Naše kultura je prastará. Přinesli jsme si ji z Indie. Svědčí o tom i naše řeč, ve které najdeme celou řadu slov z jazyků indických. Je to až neuvěřitelné.

Zajímají se Kosované o kulturu a tradice zdejších Romů?

Ach ano. Snad každý ví o naší kultuře a tradicích. Každý ji respektuje. Je strašně důležité, aby gádže naši kulturu znali. A starší lidé tady v Kosovu ji znají. Mladí možná ne, ale ti starší určitě ano. Romové tady v Kosovu totiž hrají v domech Albánců, Turků a dalších národů, které tu žijí. Jsme takovým multikulturním mostem. Právě hudba, nebo jiná kulturní produkce, může být efektivním mostem mezi rozličnými komunitami. Je v tom její síla. Romové vedle toho, že reprodukují hudební skladby, se dále podílejí na jejich rozvoji. Hrají písně různých etnik, včetně vlastních, a vždy si do nich něco přidají. Tak vnikají různé varianty. Romové jsou proto pro místní hudbu velmi přínosní.

Léta jste pracoval na romských pořadech v rádiu. Jak to probíhalo?

Ano, to je pravda. Začal jsem v roce 1968 a byl jsem možná takovým romských moderátorským pionýrem. Bylo to tady v u nás v Rádiu Prizren. Odvysílal jsem tam víc než tisíc pořadů. Začínal jsem pětiminutovými vstupy, ze kterých se postupem času stávaly patnáctiminutové, až z toho byly dvě hodiny. Nakonec jsme vysílali každý den. Posledních pět let před válkou jsme také měli možnost dělat noční vysílání – od půlnoci do rána.

Vysílali jste v romštině?

Od půlnoci jsme vysílali romsky, po třetí hodině ranní potom v několika jazycích, jelikož naše rádio mělo posluchače různých národností.

Z čeho se vaše vysílání skládalo?

Bylo to vždycky naživo. Vysílali jsme různé věci. Mluvili jsme o kultuře, vyprávěli jsme vtipy, přednášel jsem poezii. V noci také hodně posluchačů volalo k nám do studia, bylo to takové interaktivní vysílání. Za jednu noc jsem měl až dvě stě telefonátů. Byla to opravdu oblíbená relace. Jednou k nám do rádia dokonce přišel ředitel kosovské OBSE, který se na mě ptal. Chtěl se mnou okamžitě mluvit. Kolegové zjišťovali se zděšením, co jsem provedl. A on na to řekl: „Chci vidět člověka, kvůli kterému jsem celou noc nespal! Poslouchal jsem noční vysílání a najednou bylo šest ráno!“

Vy jste ale rádiovou kariéru opustil. Proč?

Ano. Teď už v rádiu nedělám. Po válce jsem pracoval pro Balkan TV. Pak jsem také působil v jednom tureckém soukromém rádiu, kde jsem měl ale problém s jeho ředitelem. Možná to byl jen mezigenerační konflikt. Nevím. Chtěl, abychom vysílali jen romskou hudbu. Tak jsem mu pěkně poděkoval a oznámil mu, že beze mě. Když se mě ptal překvapeně proč, snažil jsem se mu vysvětlit, jak je důležité vysílat informace, ne jen hudbu. Je strašně důležité mluvit veřejně o politice ve vztahu k Romům, je důležité mluvit o romské kultuře. Tak jsme se rozloučili. Proč bych měl v rádiu pouštět jen romskou muziku? Každá romská rodina má doma miliony kazet! Co ale nemáme, jsou informace. Informace o tom, co se Romům v Kosovu děje.

Co děláte dnes, když už se nevěnujete novinařině?

Sedím doma a mám svou neziskovou organizaci Rromani baxt (Romské štěstí). Jak jste mohli dneska vidět, máme například první romský ochtet, který prezentuje starodávné romské písně. Ty zpívali Romové v Kosovu před třemi až čtyřmi sty lety. Dále se naše organizace zabývá také sociálními problémy zdejších Romů, vzděláváním dětí nebo další kulturní činností. Máme celkem deset oddělení, které se věnují různým odvětvím.

Zmínil jste, že pracujete jako poradce kosovské prezidentky. Je otevřena řešení problémů Romů? Má vůli Romům v jejich tíživé situaci nějak pomoci?

Samozřejmě. Problém ale je, že nemáme v Radě komunit výkonnou moc. Nemáme právo o věcech rozhodovat. Naší úlohou je v podstatě lobbing. Vznášíme požadavky na ministry a vedoucí funkce naší vlády, nemáme ale potřebné páky k tomu, abychom je k jednání na základě našich rad mohli donutit. Reprezentujeme tam vlastně romská občanská sdružení. A musím přiznat, že nemáme peníze ani na základní výdaje. Pokud potřebuji jet na jednání do jiného města, platím tyto výdaje často z vlastní kapsy.

Jste v jednání s vedením státu úspěšní?

Ani ne. Abych byl upřímný, tak z toho moc nadšený nejsem. Chceme pořád víc. Ono by bylo vlastně velmi nebezpečné přiznat, že jsem s řešeními šťastný. Jakmile bych to řekl, zavřeli by nám dveře. Řekli by nám: „Vy jste šťastní. Tak fajn. Děkujeme vám velmi pěkně a na shledanou.“ Máme tu opravdu hodně problémů. Nemůže být řeč o tom, že to jsou problémy včerejška. Jsou to problémy už na několik let dopředu.

Co vnímáte jako největší potíže, kterým musí kosovští Romové čelit?

U nás mají Romové velké sociální problémy. Je ale nutné poznamenat, že nejen Romové. Celé Kosovo je velmi chudé. Asi šedesát procent lidí je nezaměstnaných. Pro Romy byla ještě situace jakž takž únosná, když měli své příbuzné v zemích západní Evropy. Ti jim posílali peníze. Teď ale nastávají velké problémy při jejich návratech. Tento rok by jich mělo být repatriováno do Kosova přibližně 34 000. A co teď? Je to průšvih. Já souhlasím s tím, že když Romové v Německu dvacet let nepracují a pobírají jen sociální dávky, aby je vrátili do Kosova. Chápu, že Německo parazity nepotřebuje. Proč se ale musejí vracet ti, kteří pracují? Proč se mají vracet ti, kteří se v Německu narodili a Kosovo vůbec nepoznali? Lidé si myslí, že pokud bude Kosovo dělat evropským zemím takové ústupky a vše jim odkývá, vezmou ho časem do Evropy. Otevřou mu hranice. Proto vláda říká, že s návraty problém není. Co ale budou dělat, až jim přijede čtyřiatřicet tisíc lidí? Kosovo rozhodně na přijetí těchto lidí není připraveno. Ani v nejmenším! Vždyť ti mladí ani nebudou umět albánsky! Tito Romové jsou v pozici pingpongového míčku. Ping sem, ping tam.

Kujtim Pačaku se narodil v kosovském Prizrenu. Vystudoval Akademii umění v Prištině, katedru hudební pedagogiky. Současně absolvoval divadelní režii pod vedením profesora Faruka Begolliho. Podílel se na vzniku slovníku romštiny s dalšími pěti jazyky. Pačaku je světově známým básníkem. Publikoval například sbírky Zlatý most, Zimní píseň, Nebeský ptáček nebo Naši mrtví neumírají. Se svou třicetiletou praxí rádiového moderátora patří mezi jedny z prvních romských novinářů v Evropě. Kujtim Pačaku patří mezi nejvýznamnější osoby romského etnoemancipačního hnutí na Balkáně. Do dnešní doby se aktivně podílí na celé řadě kulturních i lidskoprávních projektů.

KAM DÁL?
Pingpongovým míčkem ve schizofrenii Kosovské Mitrovice
Sami Mustafa: Romský režisér nemusí nutně točit jen filmy o Romech
Kosovo: Jak se nestaví domov aneb konec jedné vize
„Tohle není život!“ Romové v kosovském Gjilanu sní o novém začátku
Sbal si věci a vypadni aneb dobrovolné návraty Romů do Kosova
Vždyť je přece Hederlezi!
Romské štěstí na předměstí Tirany
Romea.cz přinese sérii reportáží z poválečného Kosova

Lukáš Houdek, a Zdenka Kainarová
Přečteno: 2355x
 

Kam dál:

Štítky:  

Zahraniční, Rozhovory, Romové v Kosovu, 12 let po válce



HLAVNÍ ZPRÁVY

Nikola Taragoš, programový ředitel Romodrom, o.p.s. v rozhovoru pro ROMEA TV.

videoNikola Taragoš: Snažíme se zabránit zhoršení situace našich klientů, dodáváme jim ochranné pomůcky i základní potraviny

1.4.2020 12:00
Dalším hostem v sérii rozhovorů s osobnostmi, kteří aktivně pomáhají v době nouzového stavu je programový ředitel organizace Romodrom.
 celý článek

Tisková konference k zvládnutí onemocnění COVID-19 v romských lokalitách na Slovensku

videoSlovensko bude testovat Romy v osadách. Nakažení Romové by pak mohli být izolováni ve státních zařízeních

1.4.2020 15:50
Od pátku se na Slovensku spustí testování na onemocnění COVID-19 ve 33 romských osadách. Matovič na tiskové konferenci společně s Peterem Pollákem a novou zmocněnkyní pro romské komunity Andreou Bučkovou představil plán boje s konoravirem v romských lokalitách. Odběry, na které dohlédnou vojáci, budou probíhat od 3. do 9. dubna. O den později, 10. dubna, by už měly být známy výsledky. "To, že jde armáda do osad není demonstrace síly," tvrdí premiér Igor Matovič. Vojenští lékaři podle něj budou s testy pomáhat proto, aby testování nezatížilo civilní zdravotníky. Premiér Igor Matovič chce nakažené Romy z osad umístit do státních zařízení.
 celý článek

V pátek 17. 2. 2017 jednala Rada vlády pro záležitosti romské menšiny poprvé pod vedením ministra pro lidská práva Jana Chvojky (FOTO: Úřad vlády ČR)

Úřad vlády vyzývá k nominaci nových členů do Rady vlády pro záležitosti romské komunity

1.4.2020 11:05
Úřad vlády vyzývá na stránkách kabinetu k nominaci nových členek a členů do Rady vlády pro záležitosti romské menšiny. Rada má v současné době 29 členek a členů, z toho 16 zástupkyň a zástupců státní správy a 13 občanských členek a členů zejména z řad Romů - tři tedy chybí.
 celý článek

www.iROZHLAS.cz

Další články z rubriky







..
romea - logo