Lída Rakušanová: Už zase ti Romové, opravdu?

O čem to svědčí, když se nočním městem potuluje početný gang, ozbrojený teleskopickými obušky, a vyhlíží si oběti, aby je zmlátil do bezvědomí? Nebo když do hospody vtrhne parta gangsterů, ozbrojených mačetami, a seká do přítomných hostů hlava nehlava?

Jistě to svědčí přinejmenším o tom, že tam, kde se tohle děje, není bezpečno. Že tam nevládne zákon a pořádek, ale právo silnějšího. Že tam nastavená pravidla civilizovaného soužití nikdo není schopen ohlídat a prosadit. Především ale, že situace může kdykoli eskalovat. Tak, jako jsme to viděli v uplynulých dnech například při kolektivním rabování v londýnských čtvrtích, nebo na ulicích Berlína, kde noc co noc hoří auta.

Může se něco takového stát i u nás? Ptala se při několikadenním výbuchu vandalismu v Londýně ČT24 zdejších diváků. Ta otázka nebyla na místě, protože u nás to evidentně už začíná. Ovšem nikoli v Praze, ale ve městech na severu Čech. V Rumburku konkrétně, nebo v Novém Boru, ale potenciálně i ve Varnsdorfu nebo ve Šluknově. Tam všude roste kriminalita závratným tempem: ve Šluknově se za první čtyři měsíce letošního roku zvýšil například počet krádeží o 250 procent, ve Varnsdorfu o 125 procent.

Příčina je známá: na severu Čech vznikají nová ghetta, a to závratným tempem. Jestliže se loni do jedenáctitisícového Rumburka nastěhovalo 1200 nových obyvatel, a jen za letošek už dalších 1160, přičemž drtivá většina nově příchozích postrádá evidentně základní sociální návyky, nelze se divit, že ze střech mizí okapy a plechy, z kanálů poklopy, z rozvaděčů kabely, že o kapesné přicházejí i děti na cestě do školy a že úřednice na sociálním odboru potřebují napojení na pult centrální ochrany, aby si mohly zavolat na pomoc proti agresivním žadatelům o dávky strážníky. Místní starostové mluví o organizovaném sestěhovávání Romů z celého Ústeckého a Libereckého kraje do Šluknovského výběžku, aby tam majitelům nemovitostí „zajišťovali jisté příjmy ze státních příspěvků na bydlení“. Majitelé příslušných nemovitostí to popírají, ale horentní počty nově příchozích svědčí o opaku: těch už skoro dva a půl tisíce přistěhovalců nepřišlo do původně jedenácti tisícového městečka za pouhý rok a půl jenom proto, že by jim zrovna Rumburk tak učaroval.

Jsou tam, protože se jich kdosi potřeboval zbavit. Struktura obyvatel běžných panelákových sídlišť, kde vždycky žilo i pár romských rodin, se tak ve Šluknovském výběžku dramaticky mění a místní mají právem pocit, že je přistěhovalci vytlačují. S nově příchozími se totiž mění i pravidla. A majoritní společnost není evidentně schopna si ta svoje uhájit.

Terénní sociální pracovníci vědí, že tohle se ze dne na den změnit nedá. Že je nutné si nejdřív získat důvěru. Nejlépe přes práci s dětmi. Teprve potom lidé odkryjí karty svého života. Trvá to roky. Ale jakmile už se v některé komunitě ustálí způsob soužití, je skoro nemožné to změnit. Pak nezbývá, než zvolit opačný způsob: nejdřív vytvořit strukturu s pevně nastavenými pravidly, a pak teprve postupně integrovat nově příchozí. Současně jim ale dát jasně najevo, že z oněch pravidel neexistují výjimky, a to pro nikoho: za kriminální činy – a těmi je i zneužívání sociálního systému – musí okamžitě následovat trest. Jaké je kdo národnosti, nesmí hrát roli.