Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Litvínov na prodej?

31. ledna 2012
Čtení na 9 minut

Kde hledat největší budoucí romská ghetta v České republice? Přeci tam, kde je největší nezaměstnanost a nejhorší životní úroveň. Není žádným tajemstvím, že se jedná o severní Čechy. Na lokalitu Janov, sídliště v Litvínově, se hrnou nejen uhelné kombajny – hrozba prolomení limitů těžby hnědého uhlí, ale také stovky romských rodin vystěhovaných z jiných měst v České republice. Dnes Romové tvoří šestinu z celkového počtu třiceti tisíc litvínovských občanů.

Trochu nostalgie nikoho nezabije

„Dříve byl Janov samostatnou obcí se sedmi hotýlky,“ vzpomíná Jarmila Staňková, bývalá místostarostka Litvínova, také bývalá učitelka a hlavně patriotka Litvínova. „Litvínovští tam chodili na výlety, procházeli se višňovým sadem, sedali u potůčku.“ Bez romantiky prý nebyl ani malý hřbitůvek. Jenže jednoho dne přijely buldozery a bylo po romantice. Zbyla jen jedna vila Libuše, co odolala lžícím strojů. Následně kolem ní vyrostly paneláky pro vystěhované občany z obcí, které byly zbořeny kvůli rozpínající se těžbě hnědého uhlí. Za všechny jmenovala paní Jarmila Kopisty, Komořany, Dolní Jiřetín… Nové sídliště bylo koncipováno až na deset tisíc obyvatel. Mělo ubytovat třetinu všech občanů rozrůstajícího se města.


Snad v lidech zůstala nostalgie po krásné přírodě, tedy doufali, že něco z toto bude přeneseno i do sídliště. S tou náladou se tam stěhovala i paní Staňková. „My jsme tam začínali ve škole v roce 1982,“ říká bývalá učitelka. „Tehdy tam bylo čtrnáct set žáků, dnes je jich tam tři nanejvýš čtyři sta.“ Jsou to děti převážně romské.


„Vzniká tam naprosto spontánně cigánské ghetto,“ vzdechne bývalá učitelka, která se snažila dát vzdělání mnoha mladým Romům.


Jenže dnes smutně dodává: „Já jsem jedna z mála, ač jsem byla na radnici, neobstarala jsem si byt ve městě, protože mi to bylo trapné.“

Exkurze k nezaplacení

Druhý den mám slíbenou prohlídku Janova. Vystupujeme s paní Staňkovou u školy, kde učila. Jsou jarní prázdniny, takže klika neodpovídá. „Paní ředitelka se hodně snaží udržovat školu, ale jde to těžko. Neromští rodiče se snaží děti dávat do škol mimo Janov, a to jak do Litvínova, tak do Hamru a i do poměrně vzdáleného Lomu. Paní Staňková je ve školní radě, takže má informace z první ruky: „Paní ředitelka nás upozornila na případy, kdy dokonce romští rodiče nechtějí dávat své děti do školy ,s těma cikánama‘.“

Příjemným jarem se suneme o pár metrů níž. Starší Rom tu brousí rez z plotu: „Pojďte sem,“ zve nás provozovatel, když vidí foťák a zájem o dění ve vile. Spolu se ženou nám předvádí malý „sekáč“ s dětským oblečením a milý zárodek mateřského centra. Plány má velké, chce, aby se tu mohly setkávat a hrát si všechny děti z okolí. Hřiště u školy není totiž běžně přístupné.


Jen pár kroků od vily šedne ruina sedmipodlažního paneláku. Když zcela vybydlený dům používaly sídlištní děti jako hřiště a narkomani jako doupě, nechala radnice přízemí a první patro zazdít. Nad budoucností domu dnes všichni krčí rameny. Možná ho stihne osud demolice podobně jako někdejšího podobného paneláku v Chanově, nebo se najde dobrodruh, který se pokusí dům zachránit. Jeden plán na rekonstrukci už prý existuje. Dům by měl sloužit občanským sdružením a kulturním aktivitám. Jak demolice, tak rekonstrukce si však vyžádají astronomické výdaje.


Na místním korsu potkáváme paní Novákovou. Je zřejmě dobrou známou paní Staňkové, ostatně mladice vezoucí kočárky jsou téměř všechny někdejší žákyně paní Staňkové. Nejen o nich se pak dozvídám: „Ve škole to s romskými děvčaty šlo dobře až do puberty, pak se vykašlaly na všechno, hlavně na školu.“ Pomalu se suneme sluncem dál. Kromě hlasité hudby z několika oken – vesměs rozbitých – se pozná, že jde převážně o romské obyvatele jen podle lodžií plných prádla. „To bude zas účet za vodu a elektřinu,“ říkám si v duchu já, možná podle Romů špindíra.

Bez kultury a bez porady

Ve stínu opřeni o zábradlí chátrajícího klasického socialistického „kulturáku“ stojí několik chlápků: „Klidně nás foťte, když to nedáte na úřad práce,“ smějí se. Bloudíme atriem, kde kdysi býval vchod do kina, cukrárny a zřejmě i provozoven služeb. Kromě vietnamské zeleniny a prázdných výloh je tu i stanoviště jediného občanského sdružení. Jmenuje se Společné soužití. Cedule hlásá, že jde o poradnu pro nezaměstnané. Dnes ovšem nezaměstnaní i my máme smůlu. Lísteček oznamuje, že je pro nemoc zavřeno. Rozezlená fronta nezaměstnaných přede dveřmi ale rozhodně nestojí.

Radnice má starosti

Pan místostarosta Martin Klika se vzdává oběda a veze mě na další místní romské lokality, ubytovny města; další ubytovny jsou soukromé. Ze silnice na Most odbočujeme po prašné cestě do houští náletových stromků. Po pár set metrech vjíždíme mezi tři přízemní řadové domky. Vítá nás pracovník městské policie. Zdá se, že dobré vztahy s nájemníky – o umístění v ubytovně rozhoduje litvínovský sociální odbor – má i místostarosta, nedávno to ještě policista. Rodiny obývají byty až o třech pokojích, sociální zařízení je však společné. Dnes se obyvatelé vyhřívají na březnovém sluníčku. Dávám si nabídnuté kafe se skupinou zdejších Romek: „Dcera měla úraz, skoro ji zabili,“ říká krásná snědá dáma, hostitelka. Jak se ukáže, jsme stejný ročník. Několik zdejších mladých žen vyráží do Litvínova. Kodrcají s kočárky přes divočinu zdejší „rekultivace“. Nejbližší domy jsou prý téměř kilometr vzdálené.


Další zastávkou při prohlídce města je opět městská ubytovna. „Tam bychom být nechtěli,“ zmínili se právě o této ubytovně dopoledne obyvatelé vily Libuše v Janově. Do centra Litvínova je to sice coby dup, ale dojem ghetta podtrhuje plot oddělující obyvatele od další zástavby. Ubytovna připomíná „lágr“. Šest přízemních budov je pro neplatiče vystěhované z jiných částí Litvínova. „Já jsem bydlel v ,Efku‘,“ svěřuje se starší muž a já odtuším, že jde právě o vybydlený janovský panelák. K ubytování rodin je využíváno pěti budov, poslední slouží jako sklad nábytku. V jednom bloku, který je určen pro početnější rodiny, jsou byty velikosti 1+1 a 2+1 s vlastním sociálním zařízením. V ostatních blocích jsou byty o jedné místnosti se společným sociálním zařízením a kuchyní na chodbě. Pan místostarosta mě vede do místní „školky“. V jedné místnosti se dopoledne odehrává předškolní výchova, odpoledne místnost slouží pro školáky.

Dnes, za slunného počasí snad všech asi dvě stě obyvatel tráví odpoledne opět na prostranství mezi domy. S mou ani s místostarostovou přítomností nemají problém. Prý mám přijet na nějakou místní oslavu. Slibuji, že přijedu, a myslím to vážně. A ráda.

Všechno špatně

Jestliže se na něčem politici, veřejnost (i romská) shodují, je to konstatování, že početné romské komunity se posléze stávají typickými ghetty, odkud není prakticky úniku. Vyrůstá v nich generace mladých lidí, kteří nepropojují peníze s prací, dny ubíjejí u televize, drogami nebo v hernách… často i krádežemi a prostitucí.

Modelů sestěhovávání Romů je několik a viník se hledá především v „rasistickém“ přístupu obce. V případě Litvínova – a zřejmě i dalších mega-ghett – vstupuje do hry další subjekt: realitní kanceláře.


„Možná, že jsme udělali chybu, že jsme prodali domy na Janově,“ říká místostarosta Klika. Ještě před jeho působením se totiž město zbavilo zdejších domů v ceně padesáti tří milionů. Ačkoli se například jednatelé firmy Tellmer dušovali, že domy nekoupili se spekulativním úmyslem, jisté je, že právě byty s adresou „jejich“ domů jsou v nabídce nejlevnějších bytů v České republice.

Scénář je prostý. Realitní kancelář nabídne zadluženým Romům v Praze či jiných městech zaplacení dluhů a též krásný byt v Litvínově. Romové, které děsivá nezaměstnanost na severu Čech nezajímá („tam či jinde o práci stejně nezavadíme nebo už jsme o ni ztratili zájem“), rádi nabídku přijmou.


„Radnice, i ty pražské, prodávají domy i s nájemníky,“ konstatuje jistý realitní makléř. Že není problém zbavit se zadluženého bytu a získat pěkné bydlení v Litvínově, potvrdila i makléřka realitní kanceláře AAAReality. Přiznávám, že na fingovanou žádost o zprostředkování „výměny“ zadluženého bytu v Praze za litvínovský reagovala následovně:

„V podstatě jsou podmínky následující, pokud si paní vyhlédne nemovitost v Litvínově, musí sepsat rezervační smlouvu a uhradit rezervační poplatek, buď v hotovosti, nebo směnkou. Jde to samozřejmě řešit v kooperaci s naší centrálou v Praze a to tak, že centrála v Praze bude její byt prodávat a z prodeje se pak uhradí cena za byt, který si paní vyhlédla v Litvínově či jinde v Ústeckém kraji. Vše je trošku komplikované, ale to, co není komplikované, to neřeší RK, ale majitelé samostatně, proto jsme samozřejmě od toho, abychom tyto situace uměli řešit.“

Není nutno zdůrazňovat, že po rekonstrukci například pražského bytu získá „realitka“ a vlastník byt závratné ceny.

A ještě něco

V případě prolomení limitů by těžební jáma byla jen několik set metrů od města Litvínova, respektive právě od Janova. I z druhé strany je nyní lokalita obklíčena uhelnou jámou. Mostecká uhelná tlačí na prolomení limitů a argumentuje nabídkou pracovních míst při rozšíření těžby. Při soukromém průzkumu zájmu o práci v uhelném dole jsem nenašla u Romů žádnou odezvu.


S přílivem Romů do Janova klesá víc a víc cena tamních bytů. Neromští občané houfně lokalitu opouštějí. Společné soužití se stává pouhou chimérou. Při neřešení situace problémů systémově klidně může zůstat na dveřích litvínovského Společného soužití cedulka „zavřeno“ navždy. Romové totiž nebudou mít společníka pro společné soužití.

Cesta do pekel

Vystěhovávání Romů se stalo jakýmsi národním sportem. Nelze však jednoznačně obvinit radnice z rasismu, jak bývá zvykem.


V posledních měsících je na přetřesu zejména záležitost vsetínských Romů a jejich přestěhování do montovaných kontejnerových domů a opuštěných domů v Jeseníkách. Čunek však nebyl zdaleka první, a dokonce ani poslední, kdo sáhl k tomuto kroku. Soužití romské minority a majority se stává čím dál obtížnější.

Nevládní organizace, která působí v daných lokalitách, se snaží suplovat absenci funkce státu, připravovat děti na vstup do škol či zajistit například mladistvým rekvalifikační kursy. Podstatnou část energie však plýtvají sepisování projektů. I při úspěšném zabodování a získání alespoň části financí na provoz čekají na slíbené finance řadu měsíců. Důsledkem tohoto procesu je stále větší úpadek romského etnika. Po špatných zkušenostech se získáváním práce většina Romů naprosto rezignovala a spokojila s žitím ze sociálních dávek.


Průvodním jevem je i degenerace romské rodiny. V kojeneckých a dětských ústavech se neocitají zdaleka jen romské děti z tzv. záchytu, tedy děti odebrané na základě rozhodnutí sociálního odboru o špatných hygienických podmínkách, ale i děti odložené. Příkladem může být kojenecký ústav v Mostě, který je krajským zařízením s touto službou. Romské matky, většinou se živící prostitucí, nechávají nechtěné děti již v porodnicích. Takto odložených romských dětí je v mosteckém kojeneckém ústavu většina. Jestliže dříve majoritní společnost něco na Romech obdivovala, byla to právě jejich rodová a rodinná soudržnost.


Případ severu Čech je však naprosto alarmující. Romové se stali zbožím, v lepším případě pak skupinou zneužívanou za účelem zisku. Jestliže bude proces dále pokračovat, stanou se severní Čechy jedním obrovským ghettem.

Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajsví o Romech
Teď populární icon