romea - logo
22. září 2021 (středa)
svátek má Darina

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Luník IX, film, který nikdo nechce vidět

Košice, 31.8.2011 16:34, (ROMEA)

Během roku 2009 se na naše zvukové studio Bystrouška obrátila kanadská producentka Dana Wilson s žádostí o podporu při práci na dokumentu s názvem Lunik IX. Vysvětlila, že se jedná o dokument z prostředí košického sídliště se stejnojmenným názvem, které obývá sedm tisíc Romů. A to i přesto, že kapacita jsou pouhé čtyři tisíce.

Zpočátku jsme o projektu moc nevěděli. Brzy však vyšlo najevo, že Dana spolu s režisérkou Michelle Coomber nechtějí točit agitku o neúnosných životních podmínkách v Luniku IX a o romské otázce. Šlo o místní mateřskou školku, která v neutěšené betonové džungli působí jako enkláva bezstarostnosti a dětské nevinnosti. Bystrouška se proto rozhodla projekt podpořit poskytnutím techniky, pomocí při shánění zvukařů a radami, které byly pro kanadskou dvojici filmařek cenné.

Postupně se Daně a Michelle podařilo získat dostatek podpory jak ze strany evropských fondů, tak ze strany vedení školky a místních proromských organizací. Nakonec se projekt rozhodli podpořit i přední slovenský dokumentarista Peter Kerekes, Slovenská televize, a film tak mohl být dokončen.

Ke vzniku tohoto filmu ale vedla dlouhá cesta, a tak jsme se rozhodli zeptat se producentky Dany Wilson na podrobnosti této cesty, jež nakonec vyústila v unikátní pohled na romskou tematiku, kterým Lunik IX bezesporu je.


                                      Režisérka Michelle a její tým

 

Jak Projekt Lunik IX. začal? Jaké podněty ho iniciovaly?
Jela jsem Košic během příprav našeho předchozího projektu „The Trial of the Child denied“. Během této cesty jsem potkala Kristinu Magdolenovou z Romského mediálního centra. Kristina mi navrhla, abych zůstala na několik týdnů a navštívila romské komunity na východním Slovensku. Svěřila se mi, že je už velice unavená z novinářů, kteří jezdí do Košic točit nebo fotit romské komunity a místní problémy, ale zůstanou pouze na jeden či dva dny, v horším případě i jen na několik hodin. Byla velice ochotná pomoci mi lépe poznat lidi, se kterými pracuje už více než deset let.

Během mého pobytu mi ukázala onu mateřskou školku. Bylo to jedno z jejích oblíbených míst a byla na ni velice hrdá. Neměla jsem ani ponětí, kam to jedeme, když jsme do Luniku IX. jeli poprvé. Řekla mi, že je to překvapení. Zaparkovali jsme auto poblíž a prošli skrz hlavní dvůr, kolem nabarvených ocelových tyčí a tlustých železných dveří jsme vešli do školky. Prošla jsem kolem dětských obrázků do třídy. Všechny děti si najednou přestaly hrát a sborově mě pozdravily „dobrý den!“. Pak jsme prošli takovým malým labyrintem pokojů, ze kterého jsme se dostali do chodby, jež spojuje tři bloky školky na hlavním podlaží.

Jak jsem procházela chodbou, slabé světlo prosvítalo mezi ocelovými pláty místo zdí a já byla obklopena dětskými kresbami a výtvory z vlny, zatímco jejich hlásky se rozléhaly po celé chodbě. Rezonovalo to. Něco takového by se rozhodně nedalo zachytit fotografií. V tu chvíli jsem jasně viděla, že je potřeba to natočit.

Pak, když jste se rozhodli natočit o Luniku film, jaké další kroky bylo potřeba dělat, aby vznikl?
Podařilo se mi na projekt sehnat nějaké peníze a přivezla jsem Michelle a štáb do Košic. Přemluvila jsem kamaráda, aby dělal kameramana a většina techniky byla půjčena od našich spřízněných duší. Petr Novák a Bystrouška byli neuvěřitelně ochotní pomoci a sehnali nám i zvukaře, kteří byli do práce zapáleni, jako by právě vyšli ze školy. To už se moc nevidí. Také vedení školky a zaměstnanci nás velmi podporovali a byli nám nápomocni. Bylo to ale opravdu punkové natáčení od začátku do konce.

Kdo ještě projekt podpořil?
Jakmile jsme získali finanční prostředky prostřednictvím grantu EU Media Development and Screen, byli jsme schopni najmout si slovenského kameramana, překladatele a také do našeho týmu přibylo pár lidí, kteří přinesli nový pohled na děti a jejich rodiny.

Postupně se přidávali další lidé – střihač Marek Sunik, který pomohl oslovit producenta Petera Kerekese. Ten však nechtěl ani slyšet o „dalším filmu o Luniku IX“. Vyrůstal totiž v Košicích a věděl, že místní i mezinárodní média se o toto téma zajímají snad odnepaměti. Nakonec se Markovi podařilo přimět ho, aby se podíval na náš materiál, a díky tomu si Peter uvědomil, že my pracujeme na úplně jiném filmu. Rozhodl se tedy stát se naším koproducentem spolu se Slovenskou televizí a zbytek už bude, doufejme, k vidění v kinech! Tento film je opravdu kombinovaná snaha mnoha lidí, kteří nám pomohli, ale díky Peterovi se celý film dokončil a byl vysílán ve Slovenské televizi.

Jak se takový projekt financuje? A jak dlouho trvá sehnat dost peněz na to, aby se mohlo začít točit?
Projekt jako je tento se musí dělat s láskou hned od začátku, což je ale v dokumentaristickém světě dost běžná záležitost. Filmaři většinou začnou točit na vlastní náklady, aby sesbírali dost materiálu, který by zaujal sponzory, grantové organizace a vysílací stanice, kteří jim poté pomohou dokončit film. Natáčeli jsme, dokud jsme necítili, že už máme všechno. Nakonec celá produkce trvala asi tři roky se vším všudy.

Jak přítomnost štábu přijali místní lidé? Byli ochotní s vámi mluvit?
Místní lidé nás přijali dobře, ale bylo to zřejmě velkou měrou díky personálu školky, který se stal naší spojkou. Dvě nebo tři rodiny byly v komunikaci s námi spíše uzavřené, ale to bude zřejmě tím, že portrét Luniku v médiích není příliš příznivý. Ale samozřejmě, někteří byli prostě stydliví a také, po tom, co jsme tam natáčeli tři roky, byli prostě unaveni s námi neustále mluvit. Ale většina lidí byla velice pohostinná, a to i přesto, že pustit si kameru do svých životů na takovou dobu, není vždy úplně jednoduché. Michelle i já jsme se tomu snažily přizpůsobovat, jak jenom to bylo možné.

Z filmu vyplývá, že většina dospělých by Lunik nejradši opustila. Proč tam, podle vás, tedy zůstávají?
Myslím, že většina lidí v Luniku IX zůstává, protože nemají žádné, nebo skoro žádné alternativy. Je to jejich domov už tak dlouho, že by bylo velmi složité se prostě vykořenit, zvednout se a odejít, vezmeme li navíc v potaz, že nezaměstnanost Romů na východním Slovensku je dlouhodobým problémem. Bez práce a bez peněz je zkrátka těžké se stěhovat. Přesto, během doby, co jsme tam strávili, se dvě rodiny opravdu odstěhovaly, jedna do Bruselu a druhá do Anglie. Navíc vzhledem k tomu, že Lunik IX se pomalu rozpadá, tito lidé si dřív nebo později budou muset nějaké řešení najít.

Myslíte si, že je to opravdu „vina jiných“, že situace v Luniku je tak špatná?
Nechci v ohledu k Luniku IX používat slovo „vina“. Trochu historii Luniku vysvětlím. V důsledku komunistické politiky byla romská komunita dost rozptýlená. Většina lidí žila v malých skupinkách rozptýlena po Východním Slovensku. Lunik IX byl postaven v sedmdesátých a osmdesátých letech jako řešení nedostatku bydlení a lidé sem byli sestěhováni ze svých venkovských obydlí, která byla zničena. Nové paneláky s kompletním vybavením, jako je voda, záchody a betonové zdi, byly pro ně ale úplně cizí prostředí. Nikdo je na takovou změnu nepřipravil do té chvíle, než je z venkova v podstatě násilně vystěhovali. Venkov pro ně byl přirozeným a svobodným prostředím, ale byli přesunuti do městského betonového předměstí, kde rodiny, které spolu třeba léta moc nevycházely, byly najednou nuceny žít v těsném sousedství. Už od počátku to byla vlastně zkouška, jak tito lidé budou schopni v takovém prostředí přežít.

Dostali jste příležitost vypěstovat si nějaké bližší vztahy s místními během natáčení?
Já i Michelle jsme si školku doslova zamilovaly, a obzvláště pak ty děti, se kterými jsme pracovaly a sledovaly je za ta léta vyrůstat. Přesto jsme ale s nimi měly trochu jazykovou bariéru. Proto jsme si vypěstovaly nejhlubší vztahy hlavně s vedením a zaměstnanci. Pozorování těchto lidí v nás nechalo velkou úctu a uznání za jejich práci s dětmi.


                                                        Štáb při natáčení dětí

Co je cílem projektu Lunik IX? Doufáte, že tím nějak pomůžete lidem, nebo je to prostě jen reportáž? Nebo už k nějakému zlepšení díky vašemu dokumentu došlo?
Při práci s komunitami na okraji společnosti se snažím být co nejvíc nestranná, jak to jde. Nemyslím si, že bych do tohoto projektu šla s nějakými konkrétními snahami, krom toho, že točím „reportáž“, tedy že dokumentuji děti a jejich školu. Myslím, že to, co mě táhne k romským komunitám, je jejich radost ze života, životní styl, kteří tito lidé mají. Také vím, že je velmi odlišný od životního stylu, který mají Češi a Slováci, ale v tomto jejich životním stylu je něco naprosto působivého. A vzhledem k tomu, že teď žiji v Indii, vidím to čím dál jasněji.

A ano, vidím všeobecné problémy, které v Košicích a na východním Slovenskou jsou a rozhodně doufám, že dojde ke zlepšení situace. V podstatě to, k čemu jsem doufala, že dojde v této školce, je, že bude z dokumentu zřejmé, jak tyto dvě skupiny spolu vycházejí. Jsou tam děti, které jsou milovány a vedeny k tomu, aby se učily svůj jazyk a zároveň se ale integrovaly do slovenské společnosti. Také jsem doufala, že v tomto filmu lidé uvidí jinou stránku romského ghetta, než jsou zvyklí vídat v médiích. Chtěla bych, aby se komunity tolerovaly a jestli tento film pomůže publiku jakkoliv změnit názor, budu velmi šťastná. Ale jestli k tomu už nějakým způsobem došlo, to vážně nevím.

Kde bude možné film vidět?
Film běžel ve Slovenské televizi na Mezinárodní Romský Den osmého dubna tohoto roku a poté otevíral první dokumentární festival v Košicích, také v dubnu. Obeslali jsme s filmem několik festivalů a teď postupně dáváme dohromady, kde všude bude ještě promítán.

V souvislosti se vznikem dokumentu Lunik IX jsem jednou zaslechla větu, která mě velice zaujala: „jak těžké to asi musí být, točit film, který nikdo nechce vidět“. Myslíte si, že tento film nikdo nechce vidět?
Abych byla upřímná, ano, dostali jsme nálepku „dalšího romského filmu“ během práce na tomto projektu. Trochu mě to uráží, vztahuje se to totiž k faktu, že spousta lidí točí dokumenty o romských komunitách. Ale témata přece mohou být tak různorodá, že všeobecné shrnutí pod označení „romský film“ podle mě svědčí o lidské omezenosti.

Jistá část „romských filmů“ vzniká tlakem, který vytváří Evropská Unie a program Dekáda Romské Integrace. Já osobně si myslím, že je skvělé, že existuje takováto snaha o porozumění ze strany filmařů. Když se ale vrátím k tomu označení „další romský film“, myslím, že lidé tíhnou k tomu shlížet sparta na skupiny s odlišným způsobem života. Toto povrchní vnímání je považováno za skutečný vhled do problému komunity.

Obávám se, že současná civilizace je postavena na takovéto povrchnosti, kterou ztělesňují krátké zprávy z médií, facebokové statusy a zjednodušené informace. Dokumentární filmy se snaží přinést trochu hlubší porozumění pro jednotlivé problémy. Příčí se mi to říkat, ale cítím, že lidé vlastně chtějí, aby romský problém prostě zmizel a tím pádem aby nemusel být zobrazován ve filmech. Sarkozyho jednání během tohoto roku tento způsob myšlení akorát zesilují.

Věřím tomu, že čím víc toho vidíme, tím víc se učíme a rozumíme si navzájem. Tím více jsme potom schopni učinit životaschopná rozhodnutí pro budoucnost.

A je to tedy těžké, točit film, který nikdo nechce vidět?
Co do motivace, rozhodně není. Ale co do realizace takového projektu, musí existovat zájem na tom, aby film vznikl, protože projekt musí někdo financovat. Hledání takových lidí je tou největší výzvou. Do této doby se to vždy podařilo. A já věřím, že stejně tak se najdou i diváci pro film Lunik IX.

studio Bystrouška
Přečteno: 4217x
 

Kam dál:

Štítky:  

Zahraniční, Kultura



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo