Luník IX pozitivní perspektivou dokumentaristek Michelle Coomber a Dany Wilson

VIDEO
Luník IX - trailer k filmu

Luník IX je váš třetí film týkající se situace Romů ve střední Evropě. Co vás přivedlo k tomuto tématu?

Původní nápad byl zdokumentovat příběh o tom, jakým způsobem a jak velký potenciál má školka na slovenském sídlišti Luník IX změnit životy svých žáků.
Z úžasných děl, která visí všude po stěnách školky, je patrné, že jsou to neuvěřitelně talentované děti, které ale žijí v prostředí deprivace, extrémně vysoké nezaměstnanosti a nedostatku možností – chtěli jsme vědět, jestli jim školka může pomoct naplnit jejich potenciál.
Městská část Luník IX ilustruje segregaci majority a Romů na Slovensku, obzvlášť nás ale zaujala její velmi lokální podoba: je to pouhých 6 km od centra města, ale řada místních o její existenci nic neví. Chtěli jsme natočit film, který by vypovídal o tomto málo známém místě a těžkostech, kterým místní děti čelí, ale tak, aby je diváci mohli vnímat jako něco povědomého a blízkého: ukázat všechny radosti i překážky, na které si každý ze školních let vzpomíná, a připomenout tak, že každé z těchto dětí si zaslouží šanci.

Kdy jste se poprvé dozvěděly o školce na Luníku IX?

Přijela jsem do Košic v roce 2008 v rámci výzkumu pro náš předešlý dokument Trial of a Child Denied (Žaloba odepřeného dítěte – film se věnuje romským ženám, jež podstoupily nucenou sterilizaci, pozn. red.). Během něj jsem se zde seznámila s Kristínou Magdolenovou z Roma Press Agency, která mi navrhla zůstat pár týdnů a navštívit některé z romských komunit na východním Slovensku. Během tohoto pobytu mi školku ukázala. Bylo to jedno z jejích oblíbených míst, na které byla velmi pyšná.

Jak vypadala vaše první návštěva školky na Luníku IX?

Když mě vzala na Luník IX, neměla jsem ponětí, kam jedu. Řekla, že je to překvapení. Zaparkovaly jsme poblíž a prošly přes hlavní dvůr před pomalované mříže a silné kovové dveře do školky. Cestou do učebny jsem procházela dvěma místnostmi kolem řady malovaných portrétů a laviček lemující dětské šatny. Děti sborově pozdravily „Dobry deň!“ a na moment ustaly ve hře, aby nás přivítaly.
Než mě moje průvodkyně přivedla do chodby na hlavním poschodí, spojující tři bloky školky, prošly jsme malým labyrintem místností. Jak jsem procházela chodbou řídce osvětlenou matnými zářivkami a úzkými pruhy světla ze škvír mezi ocelovými zdmi, obklopily mě vystavené práce dětí a jejich mezinárodní ocenění – čtvero ročních období v malbě, vlně a bavlně – a zvenku sem dutě doléhající ozvěny her na dvorku. Celé to rezonovalo. Něco takového rozhodně nejde tlumočit pomocí fotografie. V tom okamžiku jsem si docela jasně představila vznikající film.

Lidé žijící na Luníku IX jsou považováni za velmi uzavřenou komunitu, nedůvěřivou vůči lidem přicházejícím zvenku. Ve vašem filmu se objevuje i několik velmi soukromých scén ze života jeho protagonistů. Jak se vašemu štábu podařilo získat si důvěru?

Natáčeli jsme během dlouhého časového období, a lidé si tak na nás mohli zvyknout. V takto malé, svázané komunitě, kde každý mluví s každým, bylo ale klíčové udržovat otevřenost, důvěru a respekt ke každému, s kým jsme byli v kontaktu. Samozřejmě nám velmi usnadnila přístup k rodinám školka, která za nás dával rodičům jistou „záruku“ – obzvlášť Eva Žigová, místní usedlík pracující ve školce, do které chodila i její vnoučata. Předem chodila za rodinami, které jsme chtěli oslovit, a vysvětlovala, co děláme. Ne každý řekl ano, ale většinou měli z filmování radost. Slyšeli jsme o novinářích, kteří jezdí na Luník IX za senzací a prosí lidi, aby třeba vyhodili z okna televizi a oni mohli ukázat chaotickou a násilnou čtvrť, ale když lidé slyšeli, o čem je náš film, a zjistili, že nás nezajímá tento úhel pohledu, ochotně se nám otevřeli a my mohli vyprávět jejich příběhy.

Přestože je v centru zájmu vašeho filmu školka, daří se mu vystihnout i nejpalčivější problémy, se kterými se Luník IX potýká, aniž umocňuje jejich násilnou stránku, na kterou se média nejčastěji soustřeďují. Nebyly jste jako dokumentaristky v pokušení sledovat do detailů ony konfliktní situace?

Věděly jsme, že chceme poskytnout citlivý a vyvážený portrét čtvrti, který by se neschovával před
jejími potížemi, ale udržet si i odstup od jasně negativního obrazu, jak jsem už zmínila. Přestože bylo potřeba zmínit její problémy, aby byl jasný kontext, ve kterém děti žijí a školka funguje, v jádru jde o film o jedné školce a několika jejích žácích. Soustředěním se na čtvrť samou, a speciálně na její násilnou stránku, by vznikl naprosto odlišný film.

Díky místní školce mají děti větší naději dosáhnout na lepší vzdělání a rozvinout svůj talent. Ale i ve vašem filmu je cítit nejistota ohledně jejich skutečné budoucnosti. Máte v úmyslu sledovat osudy dětí i v budoucnu?

Myslím, že by to byl báječný projekt. V Británii existuje výborný a velmi známý seriál dokumentárních filmů „Up Series“, zaměřený na proměňující se životní osudy skupiny britských dětí rok za rokem, který má mnoho nápodob po celém světě. Momentálně takový projekt ale nemáme v plánu. Obě jsme zapojeny do projektů v jiných částech světa.

Na jaké festivaly se bude film Luník IX hlásit? Kde jej bude možné opět vidět?

Přihlásily jsme se na DOK Leipzig a do Jihlavy a doufáme, že bude k vidění na obou. V příštích měsících se koná několik dalších festivalů, ale tyto jsou nejpravděpodobnější.

VIDEO
Luník IX - trailer k filmu