romea - logo
22. listopadu 2019 (pátek)
svátek má Cecílie
Loading
rozšířené vyhledávaní

Michal Kročil: Časem se z neziskovky stane vražedné prostředí

Brno, 2.11.2009 15:15, (RH)

Složil doktorát na Filozofické fakultě v Olomouci, pracoval ve Valašském muzeu v přírodě, učil na Základní umělecké škole, šéfoval kulturnímu domu v Rožnově pod Radhoštěm. Pak už se Michal Kročil věnoval neziskovému sektoru – byl terénním sociálním pracovníkem Člověka v tísni, Společenstvím Romů na Moravě (SRNM) prošel odzdola nahoru. Letos v létě ze SRNM (po 9 letech v neziskové oblasti) odešel učit na základní školu. To je přece jen důvod k rozsáhlejší rekapitulaci.

Jak se dostane ředitel kulturního domu mezi Romy?

Koncem 90. let jsem se v Rožnově pod Radhoštěm začal více setkávat s Romy. Ze začátku to byla romantika, fascinovala mě jejich pospolitost, srdečnost, s jakou mě přijali, tanec, muzika… I ten rožnovský „dům hrůzy“, což bylo něco, co se dalo vidět jen v reportážích z afrických a jihoamerických slumů, měl cosi do sebe. V té době jsem se seznámil s Vojtou Lavičkou, zaměstnancem Člověka v tísni a kapelníkem skupiny Álom. V roce 2000 jsem ztratil zaměstnání a s Vojtou se dohodl, že nastoupím jako terénní sociální pracovník právě do rožnovského „domu hrůzy“. Shodou okolností asi 150 metrů od kulturáku, kterému jsem sedm let šéfoval. Časem jsem přešel do SRNM, kde jsem dělal koordinátora poboček na Moravě, nakonec programového ředitele.

Zajímalo by mě srovnání SRNM s paletou ostatních pro-romských nevládek.

SRNM to mělo komplikovanější. Prosazovalo integraci Romů se vším všudy, tedy i v organizaci samotné. V roce 2006 jsme měli nejvíc, téměř 100 zaměstnanců, z toho dvě třetiny Romů. Ti vždy figurovali i ve vedení organizace. Jenže zatímco Neromové měli běžně vzdělání a praxi, mnozí romští zaměstnanci museli překonávat řadu hendikepů, protože předtím neměli přístup ke vzdělání. Konkrétně aplikace zákona 108 o sociálních službách zpřísnila nároky a kvalifikační požadavky, nařídila vypracovat standardy sociální práce a podobně. Nevládky musely za pochodu restrukturalizovat a zkvalitnit činnost, ale některé začaly klesat pod tíhou byrokratické, papírové práce. Žádané zlepšení kvality se často nedostavilo. V naší organizaci na tyto změny doplatili především romští zaměstnanci.

V SRNM se já starám o noviny, ty ses staral mj. o projekty. Kde to nejvíc drhlo?

Nevládky mají nerovnoprávné postavení vůči donátorům. Napíšeme 10, 20, 30 projektů za rok, vyjde třetina nebo míň, což nikdo dopředu neví. Donátoři od nás chtějí přesný plán financování, abychom dopředu na milimetr přesně věděli, jak to bude. Jenže my pracujeme s tolika proměnnými, že to žádný mág nemůže vykouzlit. Stane se, že 1 – 2 klíčové projekty nevyjdou a všechno se bortí. K donátorovi musíme být přesní a dochvilní, ale z druhé strany to nefunguje, nemáme nástroj, jak po donátorovi něco vymáhat. Ministerstvo práce nám třeba pošle o 2,5 měsíce později čtvrtmilionovou splátku, takže 30 – 40 lidí v předvánočním čase nedostane mzdy, pak mzdu nedostanou ještě v lednu a únoru, a to nikoho nezajímá. My můžeme jen čekat až ty peníze přijdou. Kdežto u nás stačí, když se opozdíme o den nebo nedodržíme nějakou banalitu, aby byl projekt vyřazen z hodnocení nebo v případě, že už běží, uplatněna nějaká citelná sankce. Časem se z toho stane vražedné prostředí.

Dá se zmínit největší průšvih, který díky tomu organizaci postihl?

V situaci, kdy jsme neměli peníze pro zaměstnance, jsme si mohli jen půjčit peníze z jiného projektu, který běžel souběžně. To se stalo, a samozřejmě ihned, co jsme opožděnou splátku obdrželi, byly peníze vráceny. Nedošlo ke zpronevěře, prostředky nebyly použity na jiné účely. Jenže tohle donátor kvalifikoval jako postup odporující podmínkám, a dopadly na nás tvrdé sankce. Jenže já vím, že řada neziskovek byla nucena dělat tohle nebo něco podobného, aby vůbec přežila. Šlo jen o to, kdo byl jak šikovný. Úředník, který dostává pravidelně jednou za měsíc plat a pracuje v klidu své kanceláře, těžko pochopí, jak tvrdý chleba v neziskovkách je.

Myslíš, šlo by to trochu konkrétněji?

Základem našich problémů se stal katastrofální průběh projektu Mikrobus, který jsme realizovali v partnerství s organizací DROM. Administrátorem projektu byla společnost Price Waterhouse Coopers a z jejich strany šlo o nejhorší přístup s jakým jsem se kdy setkal. Jde o obrovskou nadnárodní organizaci, která dělá audity velkým firmám a náš projekt pro ně asi nebyl dostatečně zajímavý, aby mu věnovali víc času. Mně to občas přišlo jak z Kafkova románu, jakoby to byla organizace, v níž pracují jen automaty, kde se nedá nikomu dovolat. Trvalo jim půl roku, než odsouhlasili žádost o změnu partnerství, než napsali: „ano, můžete změnit partnera“. Přitom my jsme na tuto změnu byli ihned personálně i prostorově připraveni. To byl ovšem jen začátek. Firma PWC byla stejně „rychlá“ i při posílání jednotlivých splátek na realizaci projektu a tento hrozivý skluz nám začal nabourávat projekty další. Do toho přišlo zmíněné zpoždění z Ministerstva práce a sociálních věcí a pak už to padalo jako domino. Jeden velký donátor klasifikoval naše počínání jako porušení podmínek, a peníze v řádech milionů chtěl nazpátek. A ty nevládka našeho typu není schopna vrátit, peníze byly použity na realizaci projektu, na mzdy zaměstnanců a provozní náklady. A jinde peníze neseženeme, protože nemáme vlastní příjmy, nemáme podnikatelské aktivity a žijeme jenom z projektů.

Kolik odboček organizace to nepřežilo?

V konečném důsledku to pro nás znamenalo velkou destabilizaci organizace a zrušení několika poboček, v nichž si teď klienti dlouhodobě zvyklí na naši pomoc musí poradit sami. V jakémsi zlatém období SRNM před 3 lety, kdy vše ještě dobře fungovalo, jsme měli pobočky: Brno, Znojmo, Hodonín, Olomouc, Šternberk, Rýmařov, Bruntál, Jeseník, Frýdek-Místek, Nový Jičín, Ostrava, Rožnov pod Radhoštěm. Z nich teď existuje necelá polovina.

Nahlodalo tě to nějak osobně? Co častý problém lidí v neziskovkách – syndrom vyhoření?

Do nevládního sektoru jsem šel jako velký idealista, i když mě od toho nejbližší lidi z rodiny i přátelé odrazovali. Ani po 9 letech v téhle sféře nepochybuju, že má smysl angažovat se pro ty, co přežívají na okraji společnosti. Malé krůčky, postupné změny k lepšímu jsou vidět. Každopádně jsem prošel celou tu cestu až do stavu určitého vystřízlivění a rozčarování, kdy po všech těch byrokratických překážkách cítím, že už to takhle nejde dál, protože by to znamenalo vlastní likvidaci, a je nutno zamířit jinam. Cítím trochu smutek, ale zároveň si v novém zaměstnání užívám ten luxus, že pravidelně jednou za měsíc dostanu výplatu. Můj velký obdiv patří všem bývalým kolegům a kolegyním, kteří zůstali a bojují dál.

Co řevnivost nevládek, konkurenční boj o granty? Můžeš popsat tuhle praxi?

Já jsem si původně myslel, že lidi v nevládním sektoru vědí, jaké jsou podmínky a že praktikují solidaritu. Osobně jsem to zažil například u organizací Kumara Vishwanathana či Heleny Balabánové. Přitom ale některé nevládky, a osud jim asi potvrzuje, že dělají dobře, se chovají jako firmy v byznysu. Jsou nekompromisní, tvrdé, bez sentimentu, dokážou druhou nevládku lehce hodit přes palubu.

Tím narážíš na koho?

Mám zkušenost z brněnského prostředí, kdy nás organizace IQ Roma servis a Drom ocejchovaly jako nekvalitní, a svými kroky při implementaci komunitního plánu sociálních služeb z tohoto procesu vyšachovaly. Řekly, že jsme prostě slabí a tudíž si to zasloužíme. Bohužel jejich přístup okopíroval i pracovník vládní Agentury, který by se dle mého měl snažit o opak – o spolupráci všech subjektů, které v oblasti romské integrace působí. Já jsem pořád idealista a myslím, že když lidi dělají v neziskové sféře něco podobného, tak by měli držet u sebe. Rozpačitý dojem mám bohužel i z pražské organizace Romodrom. Ta nám v určitém období velmi pomohla, když nám nabídla, že zaměstná naše pracovníky, pro které jsme právě neměli prostředky na mzdy. Jejich organizace tak skrze nás vstoupila do některých regionů, v nichž jsme my dlouhodobě působili. Pak ale ve spolupráci s Romodromem na řadě míst nastaly problémy a stalo se, že my jsme tam skončili a oni pokračují dál.

Byl jsi přímo v terénu víc než já, spolupracovals s vícero lidmi na praktických věcech. Jak vidíš možnost mladších generací Romů získat větší vzdělání, pak zaměstnání, ale taky překonat nejen to nekonečné kastovní dělení a spory, ale i řadu asociálních jevů?

Vždycky jsem obhajoval Romy před jinými lidmi, a to kvůli jejich těžkému údělu v minulosti a diskriminaci, které musí čelit v současnosti. Teď, když jsem se trochu od romského světa vzdálil, si víc uvědomuju i co je třeba kritizovat. Jsou mi blízké názory Gipsy.cz i Vojty Lavičky, kteří neváhají přijít s kritikou do vlast řad. Například naše brněnská kancelář byla dvakrát vykradená, jednou komunitní centrum v Rýmařově, pachatelem byl vždy Rom. Nelze nad tím nepřemýšlet, tím víc, že jsme organizace, která prioritně pomáhá Romům a zaměstnává je. Slyšel jsem taky některé Romy ošklivě proklínat Karla Holomka, přitom to je člověk, který řadu Romů vysekal z kriminálu, pomohl jim sehnat byt, půjčil peníze. Ptám se samozřejmě – proč to tak je? Proč Romové sami sobě škodí?

Cesta vede skrze romskou střední třídu a inteligenci, co umí nahlížet svět nejen pořád dokola skrze brejle své rodiny. Která zná nebo bude znát romský jazyk a historii a nebude souhlasit s tím, aby romské děti chodily do speciálních škol a dospělí se váleli doma „na podpoře“. Musí přibývat Romů s nekompromisním krédem, že krádež je krádež, podvod je podvod, a ne že to je naše staré řemeslo, kterým si na gádžech vyděláme. U Romů funguje dostředivost, kdo byl kdysi vyobcovaný z komunity, byl tím skoro odsouzen k smrti. Kdo měl víc, musel se s ostatními rozdělit. Dostředivost by měla fungovat i naopak - čím víc rodin bude vzdělaných, tím dřív tady vyroste romská střední třída a ne jen pár stovek stále se opakujících lidí.

Vychází v Romano hangos 19-2009 na http://www.srnm.cz

FOTO: PePr

Přečteno: 1503x
 

Kam dál:

Štítky:  

Rozhovory



HLAVNÍ ZPRÁVY

Listopad 1989

Monika Duždová: Neuměla bych už žít v nesvobodě a na vše jen kývat hlavou

15.11.2019 20:52
Měla jsem jednadvacet let, tři malé děti a byla jsem už vdaná, když se v listopadu osmdesátém devátém začaly dít věci, kterým jsem v prvních chvílích nerozuměla. Ale podporovala jsem studenty v tom, že chtějí školy pro všechny a domáhají se svých práv a snad jsem v těch chvílích chtěla být s nimi na náměstích. Zvlášť, když televize odvysílala první sestřih událostí ze 16. listopadu, kdy studenti bratislavských vysokých škol k výročí studentstva pochodovali ulicemi Bratislavy až po tehdejší ministerstvo školství, kde před televizními kamerami přednesli své oprávněné požadavky a volali po dialogu, po svobodě, po školství pro všechny a prohlašovali, že nechtějí „reaktory“. O pár dní později už jsme mohli vidět v televizi i živé vstupy a mimořádná vysílání z demonstrací v Praze i ve velkých městech.
 celý článek

Plakát Kotlebových fašistů. Zdroj: Facebook

Dva Kotlebovci vyvěsili plakát s nápisem: „Zatočíme s asociály a politickými zloději: Pošleme je do pracovních táborů!“

14.11.2019 15:02
Slovenskou Lidovou stranu Naše Slovensko (ĽSNS) fašisty Mariana Kotleby opět prošetřuje policie. Dva extremisté z této strany zveřejnili na sociální síti plakát připomínající koncentrační tábor, podpořený nenávistným heslem.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo