Není nic snazšího než „odstřelit“ senátorku, která o sobě na veřejnosti
prohlašuje, že je rasistka a že Romy nastěhuje za vysoký plot s elektřinou. A
když k tomu připočteme nemotornost, s jakou se obhajuje, máme v hledáčku opravdu
snadnou kořist. Ale než stiskneme spoušť, ještě se jednou zamysleme.
Co tenhle případ ukazuje? Nic pěkného. Ten hlavní problém je v okolnostech,
za jakých ke zveřejnění dotyčných výroků došlo. Byly nejprve někým tajně
pořízeny, pak uloženy k „pozdějšímu použití“ a nakonec vytaženy v rámci
politické, či dokonce osobní msty.
Bylo by dobré říct: Tohle není normální a takhle by společnost fungovat
neměla. Je to horší v tom, že nejde o ojedinělý případ, ale spíš o jakousi
šablonu běžného chování. Vytváření kompromitujících informací a jejich
vytahování, „když se to hodí“, se stalo součástí politiky, zvlášť té regionální.
Ano, senátorka na záznamu říká politicky explozivní výroky. A zveřejněním na
internetu se tak jako tak dostaly do veřejného prostoru. Pro média je těžké,
ne-li nemožné to ignorovat. Ale měla by přesto projevit zdrženlivost. Právě
kvůli té velké časové prodlevě a zjevné účelovosti zveřejnění. Takto nás jen
média utvrzují, že se fízlování „do foroty“ vyplácí.
A pak je tu ona kardinální otázka: Je senátorka Janáčková opravdu rasistka?
Lépe řečeno: Oč je větší rasistka než většina z nás? Nechť se každý zamyslí a
řekne, kdy naposledy v hovorové řeči použil slova jako „Rom“, „integrace“ nebo
„asimilace“. Ve skutečnosti mluvíme o „Cikánech“, „vybydlených bytech“ a
natropeném „bordelu“.
Naše společnost není rasistická. Netrpí předsudky vůči lidem s odlišnou
barvou kůže.
Můžeme to dobře vidět na svých dětech.
Mnohé dnes chodí do školy s Číňany a Vietnamci, na které dnešní střední
generace ještě před dvaceti lety hleděla skrz prsty (vzpomeňme na potupné scénky
Šimka a Krampola o „cyklistech babetistech“).
Dnešní děti je obdivují za jejich přátelskost, mimořádnou píli a z toho
vyplývající úspěšnost. Chtějí se s nimi kamarádit.
Ale chovají se rezervovaně k Romům.
Ne proto, že jsou odlišní nebo že pocházejí z jiného kulturního prostředí. To
dnešním dětem vadí mnohem míň než nám, kteří jsme žili v oploceném
socialistickém ghettu. Ne, oni jen vyhodnocují zkušenosti, které s těmi či onimi
udělali. Chovají se racionálně. To není rasismus.
Výroky vytržené z kontextu
Stejně racionální jsou obavy lidí, jejichž sousedy se mají stát Romové. A to
je kontext dnes tolik přetřásané nahrávky senátorky Janáčkové. Její výroky byly
nepochybně primitivní a hloupé, což ona sama přiznává. Vytrhnout je z onoho
kontextu je stejné jako přijít do malostranských paláců, kde se celostátní
politika odehrává, mít boty od močůvky a složit tam kolečko smradlavého hnoje.
Nelze se divit, že mnozí politici i komentátoři žádají minimálně odchod
Janáčkové z funkcí, případně úplně z politiky.
Ale pak je tu ten zmíněný kontext, kdy starostka problematického obvodu řeší
stížnost rozčilených občanů, kteří se bojí sousedství s Romy. Starostka volí
nešťastnou taktiku, kdy jako by občanům říkala: Já vám rozumím a ten problém
znám, vždyť se podívejte, jak otevřeně a bez servítku o něm mluvím.
Debata o senátorce Janáčkové selhává v tom, že zaměňujeme formu s obsahem.
Bydlení Romů a jejich vztah ke společnosti představuje objektivní problém, který
lze řešit omezeným množstvím způsobů. Bavme se o tom, jestli je lepší vytvářet
romské lokality, anebo se snažit o jejich asimilaci. Porovnávejme konkrétní
zkušenosti a hodnoťme jejich výsledky. Ale přestaňme se točit kolem několika
hloupých výroků, ať už o „cigánech“ (Janáčková), nebo „opálených spoluobčanech“
(Čunek). Řeči o vznikající „koalici rasistů“ v české politice jsou nesmyslné.
Podobné zcela konkrétní problémy řeší desítky, možná stovky starostů. Nemají
intelektuální nadhled komentátorů ani akademický odstup poslanců a senátorů. Ale
pokřik těchto „rozzlobených humanistů“ na senátorku Janáčkovou jim nepomůže.
Spíš povede k tomu, že si budou úzkostlivě dávat pozor na jazyk, aby nějaký jev
nepojmenovali nevhodně nebo nedejbože rasisticky. Co když by je někdo nahrál?
Amerika udělala zkušenost s tím, že úzkostlivá politická korektnost problémy
neřeší, ale spíše jen křiví jazyk a brání tomu, aby o nich bylo možné normálně
mluvit. V devadesátých letech – v té šťastné době mezi studenou válkou a bojem s
terorismem, kdy jiné vážnější problémy nebyly – se dokonce mluvilo o „tyranii
slušnosti“.
Mimochodem z té doby pochází skvělý román Philipa Rotha nazvaný Lidská
skvrna. Jeho hrdinou je profesor, který o studentkách nechodících na přednášky
řekne, že jsou „spooks“ neboli česky přízraky či bubáci. Chce tím říct, že je
zatím nikdy neviděl, ale bohužel použije slovo, které se v minulosti používalo
také slangově pro černochy. Je proto obviněn z rasismu a nakonec musí ze školy
odejít. Jednou z point příběhu je to, že sám pochází z černošské rodiny a jen
hříčkou přírody na něm jeho rasa není vidět.
Senátorka Janáčková se nechová jako dáma a pro politiku se nejspíš ani moc
nehodí, ale to ještě neznamená, že je rasistka. Hodnoťme, co udělala, a ne, co
je slyšet na nějaké tajně pořízené a účelově zveřejněné nahrávce.
Porovnávejme konkrétní zkušenosti. Ale přestaňme se točit kolem několika
hloupých výroků, ať už o „cigánech“ nebo „opálených spoluobčanech“.
