romea - logo
6. prosince 2021 (pondělí)
svátek má Mikuláš

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Mladí lidé na Javornicku se probouzejí díky sociálnímu podnikání

Javornicko, 28.8.2010 0:27, (Romano voďi)

Těžké živobytí na pozadí nádherné přírody - to je mikroregion Javornicko na úpatí Rychlebských hor. Obrovská nezaměstnanost a z ní plynoucí život na sociálních dávkách i nedostupnost kvalitního vzdělání zapříčiňují nárůst sociopatologických jevů v místní společnosti. Dospět k tzv. obyčejnému životu po linii škola, práce, rodina je zde bez pomocné ruky takřka nemožné. Tu nabízí občanské sdružení Ester, většinou zatím hlavně Romům.

Učiliště je úspěch

„Žiju s mámou, otce moc neznám, byl často ve vězení. Dnes žije s jinou ženou,“ leze z šestnáctileté Mariky jako z chlupaté deky. Ze sedmi sourozenců je druhou nejstarší, a i když si dobře pamatuje dobu před sedmi lety, kdy hrozilo, že spolu s ostatními bratry a sestrami skončí v dětském domově, nezmíní se o tom jediným slůvkem. Podle vyprávění své matky žili tenkrát ve vesnice Bernartice vzdálené od Javorníku asi sedm kilometrů v malém hospodářském stavení bez elektřiny a tekoucí vody. „Prostě kozí chlívek. Nechala nás tam bydlet jedna Romka, samozřejmě za peníze,“ říká lakonicky její čtyřicetiletá matka, Mária. O šílených podmínkách, ve kterých žena s šesti malými dětmi žila, se ve vesnici čítající něco přes devět set obyvatel obecně vědělo. Jediná reakce ale přišla ze sociálního úřadu, a to v podobě represivní – návrh na odebrání dětí, jenž v krátké době potvrdil i soud. „Byla jsem naprosto zoufalá, chtěl jsem s dětmi utéct na Slovensko,“ popisuje svou tehdejší situaci Mária, které nakonec pomohlo javornické občanské sdružení Ester. Její spoluzakladatel Abraham Staněk vymohl na soudkyni několikadenní odklad, aby se pokusili sehnat pro rodinu vhodné bydlení.

A povedlo se. V den, kdy přišla kontrola ze sociálního úřadu, na stěnách bytu, rychle vytvořeném ve zpustlém statku, ještě zasychala barva. Potřebné razítko ale dostali.

Dnes už Marika bydlí společně se sourozenci a matkou v pětipokojovém bytě v obci Uhelná, kam se před třemi lety přestěhovali, a chystá se na učiliště obor pekařka. „Jako malá jsem chtěla být nejdříve pilotka, pak letuška a nakonec právnička. Líbila se mi představa, že budu sedět v kanclu,“ říká ostýchavě a dodává, že na pekařku vlastně šla proto, že tam jde hodně kamarádek ze třídy.

Rozhodovat se s větší perspektivou, Marika nebyla schopna. Jednoduše to vzalo tak, že je dobré „mít po základce ještě něco“. Přesto i tento pokrok, z pohledu většiny malý, je pro ni velkým úspěchem. Právě udržet děti ze sociálně slabých rodin dále ve vzdělávacím systému je jeden z úkolů, jež si klade projekt Nová naděje občanského sdružení Ester běžící druhým rokem.

Naděje umírá poslední

První část projektu Nová naděje se soustředí na Maričinu věkovou skupinu, tedy na teenagery ve věku 15 až 18 let, kterým během volnočasových a doučovacích aktivit pomáhá otvírat otázky týkající se jejich budoucnosti a řešit případné problémy ve škole a rodině. Desítka teenagerů se tak na začátku srpna vydala s koordinátorem sociální terénních pracovníků Karlem Novákem čundrovat na východní Slovensko, kde si vydělala i trochu peněz na jednodenní brigádě, následující týden prožila v zázemí občanského sdružení filmovou noc a v dohledné době se nejen pro klienty Ester otevře kavárna s internetovým připojením, knihovnou a pravidelným kulturním programem.

„Projekt Nová naděje počítá se sestavováním individuálních akčních plánů a zapojením psychologa, který by měl na základě jednotlivých případů definovat pojem úspěšné kariéry pro děti pocházející ze znevýhodněného prostředí,“ popisuje záměry Novák. Práce s novým klientem tak probíhá ve dvou fazích - první kratší diagnostické a druhé aktivizační. Cílem je pomoci mladým lidem ze znevýhodněného prostředí nastartovat úspěšný, samostatný život. „V ideálním případě kvalifikovaná profese, nejen základní vzdělání, zaměstnání, ne život na sociálních dávkách a dluhy, a plánované rodičovství, ne první dítě v šestnácti - ,“ vysvětluje Novák. Časový horizont projektu tedy pokračuje ještě dál za osmnácté narozeniny klientů, v případě potřeby až k jejich šestadvacetinám, což je jeho druhá část. Věkové ohraničení není striktní, má spíše upozornit na nejvíce ohroženou skupinu. „Samozřejmě podmínkou pro práci s klienty není, aby byli do projektu zapojeni už v patnácti letech. Zapojujeme i ty, jež se k nám dostanou v pozdějším věku. “Práce s už dospělými klienty přináší ale mnohá úskalí, kterým se první část projektu vlastně snaží vyhnout. Obvyklé je pouze ukončené základní vzdělání nebo neukončené střední, první dítě ještě před nabytím plnoletosti či krátce po ní a pracovní zkušenosti jen z brigád potažmo žádné. Navíc nedostatek financí často řešili půjčkami u nebankovních společností nebo nezaplacením některé ze základních položek, jako je nájemné či energie, takže se přidávají ještě dluhy. „Často je nutné pracovat s celou mladou rodinou – sestavit seznam dluhů, rodinný rozpočet, pomoci s bydlením a nezaměstnané zapojit do pracovních kurzů a rekvalifikací, případně později zaměstnat na dočasné pracovní pozice,“ vysvětluje Novák. Kromě pracovních kurzů na zacházení s motorovou pilou nebo křovinořezem či rekvalifikace na kuchaře, automechanika, administrativního pracovníka, pekaře a další je možno naučit se i základy zednického řemesla.

S Antonínem zedníkem

Na bývalém kravíně v obci Bílý Potok, zdevastovaném kolektivním hospodářstvím minulého režimu, se intenzivně pracuje. Přední část objektu už je proměněna v zázemí pro automechaniky, v prostřední jsou ustájení čtyři koně pasoucí se momentálně na nedalekých lukách a v poslední se nachází tesařská a truhlářská dílna. Trojice mužů stojících v parném dni na lešení jen v kraťasech nahazuje novou bílou fasádu pod dohledem zednického mistra Antonína.

Jeho zednická parta je však poněkud zvláštní – skládá se z mužů bez věkového omezení, již ještě do nedávna neměli se zedničinou žádné zkušenosti a byli zapsáni na javornickém úřadu jako nezaměstnaní. Dnes mají po dobu jednoho roku jistou pracovní pozici s platem 8000 korun hrubého. Tedy pokud budou splňovat docházku a své pracovní povinnosti. „Dáváme tři varování a dost,“ říká padesátník s mohutným knírem - Antonín, jenž už v pondělí bude potřetí varovat trojici mladíků z projektu Nová naděje, kteří dnes do práce bez omluvy nedorazili.


Trpělivost přináší růže nebo nové fasády. (Zednický mistr Antonín)

„S mladýma je to těžší než se staršíma chlapama. Ti se stydí, když nemají práci, takže pokud jsou zaměstnaní, váží si toho,“ říká přísně a pohled na lešení mu dává alespoň pro dnešek za pravdu – trojici mužů ohánějících se zednickou lžící je přes čtyřicet let.

Více než o vážení si práce, ale půjde o rodinnou zkušenost. Vzhledem k jejich věku viděli jako děti - a později dospívající - své rodiče pravidelně pracovat. Sametová revoluce totiž s sebou přinesla nejen svobodu, ale i mnohem větší zodpovědnost jedince za svůj život, s čímž se právě ti nejchudší a nejméně vzdělaní nejhůře srovnali.

Tři dnes bez omluvy absentující mladíci tak nemuseli své rodiče nikdy vidět pracovat, naopak si je mohou pamatovat spíše, jak pravidelně dochází na úřad práce a občas seženou nějaký ten melouch načerno.

„Dostanou možnost si to nahradit. Pokud se to bude opakovat ještě jednou, poletí. Nezaměstnaných lidí, co chcou pracovat, je tady víc než dost,“ říká trochu naštvaně Antonín.

A má zjevně pravdu. Jeho zednická stále se obměňující parta zvládla v posledních čtyřech letech rekonstrukci dvou už zatracovaných ruin – javornického koupaliště a penzionu v Račím údolí. Čtyři roky se mohou zdát příliš, ale vzhledem ke skutečnosti, že obě stavby byly financovány z dotací Evropské unie, je vlastně velice krátká. „Koupaliště už bylo jenom místem na odhazování hnoje a harampádí, zarostlé trávou a plevelem,“ vzpomíná, což by dnes nikdo do luxusního koupání na kraji Javorníka s moderními sprchami, pergolou krytým ležením a bufetem nikdo ani náhodou neřekl. Podobně probuzena k životu byla i vilka po odsunutých Němcích v klidném Račím údolí - oranžový kabát, dřevěná krytá veranda a ubytovací kapacita pro dvacet lidí.

„Teď, když to vidím hotové, mám opravdu radost,“ tetelí se Antonín a rázně ukončuje svým svěřencům občerstvovací pauzu. Chlapi ještě stihnou poznamenat, že šéf je tvrdý, ale dobrý a má s nimi trpělivost. Ta asi vychází z vlastní zkušenosti. Ještě před pár lety byl Antonín dobře vydělávajícím živnostníkem, který však uvěřil „špatnému kamarádovi“ a rychle se množící dluhy zapíjel alkoholem. Postupně přišel o vše včetně rodiny. Nabídka od Ester vést zednický kurz se tak objevila v pravou chvíli.

Parné dny

V parném odpoledni praská koupaliště na kraji Javorníku ve švech. Fronta na hranolky a zmrzlinu před bufetem je nekonečná, výskot cachtajících se dětí ustavičný a zaslechnout němčinu a polštinu není nic výjimečného. Javornické koupaliště je v provozu první sezonu na nedostatek zákazníků si však v parných dnech určitě nemůže stěžovat.

„Když je opravdu horko, přijde i dvě stě lidí,“ chlubí se společně Renata s Květou, jež dohlížejí na pořádek na koupališti. Obě dvě byly klientkami občanského sdružení Ester, dnes pro něj střídavě pracují a dobrovolničí. Podobně jsou na tom i správce koupaliště a obsluha bufetu, ale s malým rozdílem. Klienty Ester stále jsou, žijí v chráněném bydlení, které jim pomáhá vést samostatný život i přes jejich psychické onemocnění, což je další z jeho poskytovaných služeb.


Budoucnost je nejistá, snad to zvládneme
(Renata, Květa a Marika na javornickém koupališti)

Renata (36) prakticky celou svou pubertu vyhrožovala rodičům útěkem z domova, slibu dostála ve svých patnácti letech. „Měla jsem milující rodiče, kteří mě drželi hodně zkrátka, hlavně u domácích prací kolem mladších sourozenců. Nenáviděla jsem to,“ vzpomíná. Situaci vyřešila brzkým skokem do dospělého života. „Vykašlala jsem se na střední v prváku a zdrhla s mužem o šest let starším. Pak se nám narodila holčička,“ popisuje pro ni už dávnou minulost, na kterou podle svých slov nerada vzpomíná. „Byla jsem hloupá, kdybych mohla, vrátím to,“ pokračuje.

Její dcera navíc v osmi letech zemřela na mozkovou epilepsii. „Už ve dvou a půl letech bylo jasné, že s ní není něco v pořádku a stále se to zhoršovalo. Nakonec řekli, že už se nic dělat nedá,“ dodává. Po smrti dcery se rozhodla odejít i od manžela a začal kolotoč brigád, sezonních prací a měsíců na podpoře.

O nekvalifikovanou ženu bez pracovních zkušeností, navíc v regionu, kde se nezaměstnanost pohybuje okolo dvaceti a více procent, nebyl zrovna zájem. Navíc jí před třemi lety kvůli dluhu na nájemném hrozilo společně se spolubydlící Květou vystěhování z bytu. „Málem jsme skončily na ulici. Právě v tu chvíli jsme se dostali k Ester,“ vypráví.

Z původně klientky se v krátké době stala sociální pracovnice, jež společně se svou kamarádkou Květou v horizontu několika měsíců začne pomáhat mladým lidem ze znevýhodněného prostředí v nastartování samostatného života. Generálku si dvojice žen prožije už za pár dnů, kdy na výměnný pobyt dorazí teenageři ze slovenské osady Milpoš.

Zle, dobře

Věkové ohraničení projektu Nová naděje není striktní, takže do něj dál částečně může patřit osmadvacetiletý Roman Horváth, který se právě vrátil z vězení. „Od tří let jsem byl v dětském domově, od patnácti v diagnostickém ústavu,“ vypočítává Horváth, jenž má ještě čtrnáct sourozenců. V ústavní péči se vyučil natěračem a malířem pokojů, za pár týdnů už zase nastoupí do Antonínovy zednické party.

Nedostává druhou šanci, jak by z úvodních vět mohlo vyplývat, ta první byla nepříjemným omylem přerušena. „Zavřeli mě neoprávněně, spletli si mě s bratrem. I tak jsem tam byl skoro dva měsíce,“ říká ještě stále trochu zaskočeně. Nakonec soud záměnu osobních údajů, kterou jeho dvojče šikovně provedlo, prohlédl a z vězení jej propustil.


Dvě děti jsou až dost, teď už jenom najit práci. (Manželé Horváthovi)

„Brzy mě čeká soud o odškodnění, mělo by to být podle zákona skoro šedesát tisíc,“ přemítá Horváth. Peníze však na účtu dlouho nevydrží, prakticky okamžitě poputují na pokrytí dluhů rodiny. Se svou dvaadvacetiletou ženou Adrianou čeká třetí dítě, první chlapeček bohužel zemřel na nákazu meningokokem. „Dvě děti jsou tak akorát, více bychom neuživili,“ říká Horváth a jeho dlouhovlasá žena souhlasně přikyvuje, co však bude dělat po mateřské, neví. „Hned po základce jsem otěhotněla, od té doby jsem doma a starám se o děti,“ říká prostě Adriana a upravuje šestileté dcerce copy. „Jako děcko jsem chtěla být číšnicí, vlastně pořád bych chtěla,“ odpovídá na otázku po svém dětském snu.

Podobně jako Adriana je na tom spousta mladých žen pocházejících ze znevýhodněného prostředí. Dětské sny často nepodporované rodiči se rozplynuly v raném těhotenství a nakonec se ztratily v mnohaleté mateřské.

U romských žen nic neobvyklého. Na rozdíl od mužů se od nich podle stereotypně přidělených rolí – muž pracuje, žena pečuje - finanční zajištění rodiny nečeká. Projekt Nové naděje se snaží posouvat limity i tímto směrem. S rekonstrukcí koupaliště pomáhalo osm žen. Natírání trámů budoucích umýváren kempu, který roste hned za bazénem, bylo svěřeno zase trojici žen z Javorníka. A na čundru po Slovensku byli samozřejmě jak kluci, tak děvčata.

Přesto jednu překážku projekt Nová naděje překonává jen částečně – zaměření etnické. Javornicko je jednou z nejchudších oblasti Česka, a nouze o práci už je takřka součástí místního koloritu. A právě proto občanské sdružení Ester občas naráží u místních, kteří s nelibosti nesou zaměření některých projektů, včetně Nové naděje, především na Romy. „S tím jsme nic dělat nemohli, výzvy z ministerstev byly už tak stavěné. Ale dochází k postupným změnám,“ uzavírá Novák.

Článek vyšel v Romano voďi 7-8/2010

Přečteno: 4572x
 

Kam dál:

Štítky:  

Domácí, RV 7,8/2010



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo