Nádherné klišé: Dvanáctý ročník Khamora je za námi

Největší festival romské kultury Khamoro není „jen“ velkým uměleckým
zážitkem, ale i společenskou událostí. Při poslechu muzikantů světové úrovně se
potkávají staří známí, vzdálenější příbuzní, přátele. Takže občas pro samou
radost nelze slyšet vlastního slova, promiňte, hudebníkova tónu.

„Renatko, ty máš ale krásnej svetřík! Tos koupila na Vysočanskej?“ ozývá se z
rychle se kmitajících úst slečny stojící nalevo. „Ne, ne, ten jsem sehnala na
Václaváku,“ odpovídá potěšená Renata. Zprava přichází další: „No Helenko, tebe
už jsem tak dlouho neviděla. Ještě pořád jsi s tím Milanem?“ Zdá se vám, že jste
v jedné z pražských večerek, kde jedna sousedka potkává tu druhou a vzájemně si
sdělují, co si nestihly dopovědět u odpolední kávy na dvorku před domem? Omyl.
Do Prahy se vrátil již tradiční festival romské hudby Khamoro. Jako každý rok
byl i letos nejen přehlídkou kvalitní romské hudby, ale i významnou společenskou
událostí, kde se pravidelně kromě nových tváří setkávají přátelé, dobří známí
nebo ti, kteří se jimi teprve stanou.

I v tom letošním dvanáctém ročníku se festivaloví organizátoři snažili vybrat
pro pražské publikum atraktivní romské kapely. A za svůj výběr se rozhodně
nemuseli stydět. Vedle nedělní premiéry romské opery Invisible Gipsy nezklamala
ani sázka na jistotu v podobě rapera Radka Bangy a jeho kapely Gipsy.cz, která
uspokojila návštěvníky pondělního koncertu pod značkou současné romské hudby.
Následující dva dny byly jako obvykle věnovány koncertům Gipsy jazzu, v jejichž
rámci vystoupila i největší hvězda letošního ročníku – nizozemsko-francouzský
kytarista Tchavolo Schmitt.

Tchavolo, svetříky a smích

Středa. Osmá hodina večer. Lucerna se postupně plní. Stolečky v okolí pódia
jsou už delší dobu kompletně obsazené. Teď už holt jen na stojáka nebo sezení v
nevábných potemnělých prostorech barových balkonků a výklenků. Atmosféra je čím
dál hustější očekáváním a návštěvníci začínají jeden po druhém nervózně
podupávat, poklepávat prsty do desek stolků, případně se pohupovat na židlích
dopředu a dozadu. Čeká se na první z vrcholů letošního Khamora – kytarového
virtuosa Tchavola Schmitta.

Tchavolo se svým tříčlenným ensemblem Gipsy swing trio vchází do poblikávajících
modro-fialových světel. Po chvilce nutného zvučení začínají nejdříve pozvolna,
potom se do toho trojice kytaristů opírá naplno a absolutně strhává publikum.
Zatímco některé koncerty jsou pastvou spíše pro oči, u Tchavola je to naopak.
Stačí zavřít oči a otevřít pomyslné příklopky na uších.

Jak moderátor večera Robert Ferko ve své úvodní řeči tak trochu s patosem
poznamenal, nenašel se zatím žádný zvukový systém, který by Tchavolovu hru na
kytaru dokázal zaznamenat dostatečně kvalitně ve všech jejich rovinách.

Lidé jásají, po každé povedené pasáži se ozývá italské Bravo!

Zážitek by to i pro mě byl vskutku geniální, kdyby se ze stran potemnělých
balkonků neozývaly hurónským smíchem prokládané věčné zkazky o fialových
svetřících, vyměněných partnerech nebo diskotékových zážitcích. Ti, kteří se od
toho dokážou odpoutat, jistě neprohloupí. Já bohužel prohrávám a odcházím těsně
před koncem. Těch svetříků je přece jen trochu moc.

Cikáni tančí Prahou

Čtvrteční poledne je tradičně zasvěcené i širokou veřejností očekávanému defi
lé festivalových hostů. Stejně tradičně je vedeno koňským spřežením s otevřeným
kočárem, ve kterém s úsměvem vystřiženým jako ze žurnálu a mávacím grifem králů
jede každoročně některá z hvězd Khamora. Letos byla onou vyvolenou současná
romská miss Pavlína Lendelová a ve zlatem vyšívané vestě oblečený pražský
primátor Pavel Bém, jenž nad festivalem převzal záštitu.

Už kolem jedenácté se na pražském Můstku před šedým obchoďákem postupně houfují
malé, pro oko neznalého kolemjdoucího podivně se tetelící skupinky lidí. Tu
vlajka, tu rudý romský kroj. Shluky se postupně promíchávají, srší vtipem a
burácejí smíchem. Stále přibývají oranžovou akreditací označkovaní hudebníci.
Navzájem po sobě chvilku pokukují, padne pár šibalských úsměvů a znenadání ruce
hudebníků vyrazí v jednom pohybu, aby vyprodukovaly zvuk s kmitočtem podobným
poblázněnému vodoměru.

Postupně se hudba ozývá zleva i zprava. Je vidět, že i zbylí muzikanti už
dorazili.

A dav se dává do pohybu veden skupinou světlých „romských“ tanečnic z
rusko-francouzské skupiny Romano Atmo pod vedením proslulého tanečníka
ukrajinského původu Pétii Iourtchenka, který mezi křepčícími ženami za značně
teatrálního projevu divoce poskakuje. Celá scénka připomíná kultovní ruský film
Emila Loteanua Cikáni jdou do nebe v nových kulisách pražského Václaváku.
Zatímco Pétia Iourtchenko doslova létá vzduchem, dobrovolní vlajkonoši vytvářejí
těsně za umělými květy vykládaným kočárem vezoucím primátora Béma čelo průvodu.
Organizátory najatí průvodci kapel se za hlasitého překřikování a
nepřehlédnutelné mimiky snaží rozjeté kapely usměrnit a nastrkat je do
vytvořeného zástupu dle určeného pořadí.

Průvod se úderem poledne začíná ubírat vpřed ověnčen řadou profesionálních
fotografů i těch náhodných z řad turistů. I oni se snaží získat jedinečný snímek
z akce, jejíž smysl jim patrně zatím uniká. Hlavně, že je veselo. Mladé dívky a
chlapci v různobarevných krojích tančí do rytmu udávaného jednotlivými
skupinami. Pohled na jejich ladné pohyby ruší jen zuřiví fotografové, kteří v
touze po dokonalém snímku oblézají pouliční lampy, šplhají na vše s alespoň o
něco lepším výhledem, a lehají si do čerstvě napršených kaluží. Atmosféra
pulzuje. Strhává i kolemjdoucí v civilu, kteří se pozvolna přidávají. Přes
Ovocný trh a Celetnou ulici procesí přichází na Staroměstské náměstí,aby zde
umělci zhruba půlhodinku na pozadí pražských top památek prezentovali svou
produkci. Některé kapely, jejichž muziku přehlušila hudba skupin se silnějšími
nástroji, případně krása a přitažlivost francouzských tanečnic v květovaných
šatech, jen tak postávají kolem a smutně se rozhlíží… Jedna hodina odbila.
Padla!

Roxy! Roxy!

Mým osobním favoritem každoročních událostí kolem festivalu Khamoro jsou tzv.
koncerty tradiční romské hudby v tradičně špatně ozvučeném klubu Roxy. Ty
obvykle připadají na čtvrtek a pátek. Čtvrteční koncert překvapivě zahájil v
podobě malého kouzelného skřítka Radek Gipsy Banga ve společnosti houslisty
Vojty Lavičky, aby nabídl tři kapely, které se pokusí přítomné stovky diváků
dostat do varu. Začíná se slovenskou skupinou Romano Stilo, jejíž vynikající
hudebníky tak trochu zastínil zvučný a plný hlas jejího zpěváka Oskara Raciče.
Pokračovali srbští Black Panthers – a nikdo nezůstal v klidu. Večer potom
zakončila taneční skupina Pétii Iourtchenka Romano Atmo tvořená interpretkami z
řad jeho neromských studentek na pařížské Académie des Arts Choréographiques.
Uskupení stavělo na ruských hudebních základech a stylu typicky ruského romského
pódiového tanečního projevu.

Pátek potom nabídl sadu dalších čtyř skupin, z nichž nejvýraznější a bezesporu
divácky nejúspěšnější byla rumunská Mahala Rai Banda, jejíž excentričtí
performeři za zvuku žesťových nástrojů a svých skoků do výšky (a potom i vpravo
a vlevo) dovedli páteční atmosféru v Roxy téměř k výbuchu. Když už měl divák
pocit, že se snad kotel nemůže víc vařit, vyvedli ho vzápětí rumunští interpreti
z omylu. Po skončení koncertu se sálem směrem k východu ploužila téměř
bezvládná, tancem vyčerpaná a upocená těla původně do večerních společenských
šatů navlečených dam a pánů. Přes jejich hurónský křik, kterým se po skončení
rumunské produkce domáhali přídavku, nebylo slyšet ani slovo z Bangova a
Lavičkova společného zakončení akce a pozvánky na sobotní galakoncert do
Kongresového centra.

Smíchovská garderoba

V sobotu po sedmé hodině večer vyrážím ze svého bytu na Smíchově směrem do
Kongresového centra. Konečně je zase přes roztrhané mraky vidět trocha slunce.
Pofukuje lehký jarní větřík. Na tramvajové zastávce se pomalu, během čekání na
stále nejedoucí tramvaj, vynořují malé romské skupinky oblečené do pečlivě
vybraných večerních rób. Jarní vánek si pohrává s anticky střiženými černými
šaty jedné z Romek, držící s přehledem balanc na vysokých jehlách střevíčků. Na
druhé straně ostrůvku trojice mladých dívek halasně hodnotí svůj večerní outfi
t.“Máš úžasný náušnice! Byly drahý,“ zaslechnu od jedné z nich. Kam tak asi
jedou? Tramvaj se plní podobně vesele naladěnými lidmi. Je slyšet smích, útržky
rozhovorů v romštině. Všichni se těší. Je přece sobota a závěrečný večer
letošního Khamora.

Večerní galakoncert není jen přehlídkou všech čtvrtečních a pátečních romských
kapel, který se navštěvuje s cílem vyslechnout různorodou romskou muziku. Je
především společenskou událostí, na níž se potkávají Romové i Neromové z celé
republiky a společně oslavují svůj velký svátek. Slavnostní večer působí jako
romská varianta předávání Oscarů. Všude jsou cítit těžké parfémy, v předsálí se
pomalu scházejí muži ve společnosti svých manželek, které pro tuto příležitost
patrně několik dní za asistence kamarádek pečlivě vybíraly, co si vezmou na
sebe. Mezi rodiči kličkují i malé děti navlečené v bílých princeznovských šatech
a miniaturních verzích pánských obleků. Všechno působí slavnostně.

Vlastně ani nevadí, že se hudba některých kapel vinou špatné práce zvukařů slévá
spíše v rámus než ve zvukový požitek. Proč by to vlastně mělo vadit? Na Khamoro
každoročně přijíždějí vedle VIP hostů festivalu i obyčejní Romové z celého
Česka. Všichni se dobře baví. A to je hlavní.

A co jako?

Pestrá paleta barev, uměle roubované tradice, netradiční-tradiční kroje
romskýchneromských tanečnic, které by „tradiční“ Romka oblékla opravdu asi jen
stěží. Ano, Khamoro je klišé. Přesto si ale každý rok říkám: No a co? Khamoro má
pro mnoho lidí patrně i jiný význam než jen vystavování folklorizované romské
kultury. Pro některé může být exotickým zážitkem, pro další společenskou
událostí, na níž potkají své staré dobré známé. Pro jiné je Khamoro chvílí, při
které mohou být na umění vycházející ze svého vlastního národa navzdory
každodennímu přívalu negativních mediálních zpráv hrdí.

Okouzlení romantizujícím pohledem na Romy v období Khamora bohužel rychle opadá.
S dalším týdnem přijdou další zprávy o tzv. nepřizpůsobivých, které lesk a třpyt
světového festivalu zastíní hodně rychle. Bára Hrzánová v rozhovoru pro minulé
číslo RV říkala, že když Romové spustí na hudební nástroje, ostatní jim všechno
v tu ránu odpustí. S tím docela souhlasím.

Otázkou ale je, na jak dlouho a v jaké šíři. V jeden den budou lidé burácet při
virtuózním přednesu houslisty kapely Romano Stilo, hned ten druhý si budou při
jeho nástupu do tramvaje pro jeho fyziologické rysy přidržovat tašky a
kontrolovat obsahy kapes. Myslím, že před sebou máme dlouhou cestu.

Khamoro ale může být jedním z polínek, které na té cestě přiloží k lepšímu.

Článek vyšel v Romano voďi č. 6/2010 –
http://www.romanovodi.cz