Lidská ochota věřit vyprávěním s mytologickou strukturou je nezměrná a
soudím, že nějak souvisí s naší evoluční minulostí. Pakliže se jedná o
vyprávění, která mají na lidské konání pozitivní nebo alespoň neutrální dopad,
nemám proti takovým mýtům námitek. Lze je chápat jako užitečný nástroj osobního
rozvoje a individuace, jako způsob, skrze nějž se můžeme přiblížit k posvátnému.
Existují však i mýty, jež jakoby pocházely od ďábla, míněno v křesťanském smyslu
– tedy coby „Otce lží“. K těm patří i mýty rasistické.
V 19. století existoval mýtus o tom, že Židé přidávají krev zavražděných
křesťanských panen do macesů. Přičemž “praktickou aplikací“ tohoto mýtu byla hilsneriáda. Dalším typickým mýtem tohoto druhu je mýtus o židovském spiknutí
vtělený do nechvalně proslulých Protokolů sionských mudrců. Tento mýtus byl v
nejhrůznější podobě „aplikován“ v podobě holocaustu, přetrvává však dodnes a to
nejen v islámském světě, ale i u konspiračních teoretiků euroamerické
provenience. U nás však běžný není a Židé jsou vesměs Čechy vnímáni spíše v
pozitivním světle. Na rozdíl od Romů. Hovoří-li se o „anticikanismu“, hovoří se
o něm zcela právem. Nelze popřít, že česká averze k romskému etniku je zčásti
založena na reálných negativních zkušenostech, i když je třeba vzít v potaz, že
negativní je více „na očích“ než neutrální či pozitivní, takže celková představa
o romském etniku je bezpochyby zkreslená. Je také důležité připomenout, že
uhlazení mafiáni „v bílých límečcích“ okrádají skrze korupci daňové poplatníky
řádově více, než všichni příjemci sociálních dávek dohromady. Nicméně
stereotypní podoba cikánského „nefachčenka“ a zloděje nekoření jen v těch či
oněch reálných zkušenostech, ale také, a řekl bych, že především, v mytickém
myšlení, konkrétně v mytickém archetypu obětního beránka, tedy někoho, kdo je
dostatečně jiný, aby se na něj mohlo ukázat prstem a vložit na něj hříchy
společnosti. Dříve to byl Žid, dnes je to Rom. A k tomu připojme představu o
novém „zlatém věku“, který by nastal, kdyby byl svět „očištěn“ od původců zla, v
tomto konkrétním případě: „Kdyby poctiví pracující lidé nemuseli ze svých
krvavých daní živit příživníky.“ To, že těmito příživníky jsou ve skutečnosti
lidé, kteří vydělávají na předražených státních zakázkách, kupodivu u „anticikanistů“
povětšinou nevyvolává ani zdaleka tak silné emoce, jako stereotypní představa
„líného Cikána“…
Jedním z projevů tohoto mýtu o líném Cikánovi jsou například populární a
nespočetněkrát, leč marně, vyvrácené hoaxy o tom, že Cikáni budou brát vysoké
důchody. Další pověst tohoto typu, která mě doslova zvedla ze židle a přiměla
napsat tento článek, si dovolím ocitovat v úplnosti:
„V sobotu jsem mluvil s paní, která pracuje na zákaznickém centru.
Dozvěděl jsem se od ní o dalším způsobu, jak tento stát dává peníze cikánům.
Tentokrát pomocí ČEZ. Cikán ví, že spotřebuje elektřiny za 2000 Kč měsíčně.
Zajde na zákaznické centrum ČEZ a dá si žádost o zvýšení záloh na 4000 korun. S
potvrzením o výši záloh jde na sociálku a požádá o podporu, protože na placení
tak vysoké zálohy nemá. Sociálka mu klidně vyplácí měsíčně podporu 4000 Kč.
Nikdo nic nekontroluje, neprověřuje. Cikán každý měsíc „zaplatí zálohu“. Na
konci roku udělá ČEZ vyúčtování a zjistí, že cikán má 48 000 korun přeplatek.
Tak vyplní složenku a pošle jí cikánovi, ten si pěkný balíček vyzvedne na
poště!“
Objevil se na Facebooku a, jak jinak, vyvolal lavinu rozhořčených komentářů.
Přitom stačí jen trocha kritického myšlení, abychom odhalili, že je to jen další
z „urban legends“. Všimněme si například onoho konspiračního prvku: Jak v
případě údajných vysokých důchodů, tak i zde je naznačeno jakési podivné
spiknutí státu a Cikánů, i když ne tak explicitně. Důležitější je, že každý, kdo
měl co do činění s ČSSZ a ČEZ, ví, že by něco takového prostě nemohlo projít.
Zálohy jsou určovány podle spotřeby energie v předchozím roce a sociálka každý
rok vyžaduje vyúčtování o přeplatku či nedoplatku elektřiny a plynu.
Zamýšlím se nad tím, jak tyto mýty vlastně vznikají. Jestli je to tak, že se
někdo prostě probudí, dostane nápad napsat nějakou pomluvu a Cikánech, zveřejní
ji a nechá ji žít vlastním životem. Možná ano, možná, že vliv hluboce zakořeněné
nenávisti ve spojení s mýtickým myšlením skutečně vytváří takovéto příběhy.
Faktem je, že badatelé zkoumající novodobé pověsti typu „kamarádovi mého
kamaráda se stalo…“ už dávno zjistili, že pátrání po původcích těchto historek
je naprosto beznadějné. Jejich počátek je tedy, zdá se, vpravdě mýtický. V tomto
konkrétním případě bych si ale přeci jen dovolil rekonstruovat, jak pověst
vznikla:
Někoho napadlo, že by bylo možné tímto způsobem vytáhnout od státu peníze.
Nejspíš někoho, kdo nemá reálné zkušenosti s tím, jak ČSSZ pracuje. A řekl
kamarádovi něco ve smyslu: „Kdybych byl socka, udělal bych to takto.“ A kamarád
na to řekl: „Cikáni to určitě tak dělají, vždyť víš, jací jsou!“ A řekl to
někomu dalšímu. V průběhu předávání se do pověsti vloudila „paní na zákaznickém
centru“ (coby prvek zvěrohodnění celého vyprávění). No, a nakonec to nějaký
dobrák sepsal a zveřejnil na internetu. Fáma je na světě a není síly, jež by ji
zastavila, neboť, jak napsal již v prvním století před Kristem Vergilius:
„Pověst, jíž žádná z příšer se rychlostí nemůže rovnat, / poněvadž rychlostí
roste a chůzí nabývá síly, / nesmělá zprvu a malá, však záhy se do výše zvedne,
/ nohama po zemi kráčí a v mracích ukrývá hlavu.“ (Aeneis, Kniha IV, překlad
Otmar Vaňorný)
Ač mám pocit, že bojuji s větrnými mlýny, přesto snažně prosím čtenáře, aby,
setká-li se s nějakou historkou tohoto druhu, tedy s něčím, co má potenciál
podněcovat nenávist mezi lidmi, nejprve zapojil rozum a ověřil fakta, a pak
teprve klikl na svůdné tlačítko „Sdílet“ či to rozeslal přátelům mailem. Protože
ono bezmyšlenkovité sdílení, k němuž současné informační technologie tolik
svádějí, je v tomto případě participací na zlu, na zlu, jež nakonec nevyhnutelně
vyústí v hození zápalné lahve…
