O líném manželovi

Nevelká víska Tolčemeš leží pod jižním svahem Čergovské vrchoviny na
východním Slovensku asi 20 kilometrů od Prešova. Tady na horním konci vesnice
žijí Romové a gádžové pospolu. Hned vedle zahrady statkáře Motýla stojí kovárna
starého Andriše, mého tatínka. Táta byl kovář, ale taky věhlasný primáš a navíc
předák místních Romů. Vedle kovárny měla dům jeho dcera a moje sestra Margita.
Za ní stály domy starého Joščara a jeho dětí Kalmana, Ilony, Jury, Buchlara a
Bély; pak byl náš dům a na kraji pak stavení starého Jaňuse, kterému ale nikdo
neřekl jinak než Staroch.

Před domky se otevírá široká náves a teče tudy voda. Dokud je sucho, je to
jen tenký pramínek, ale když přijde slejvák, stane se z něj mohutný potok, který
sebere všechno, co mu přijde do cesty. Na druhé straně stojí mlýn a pila
statkáře Motýla, bratra toho Motýla, co vedle jeho zahrady žijí Romové.
Je podzim roku 1943, sobota časně zrána. Z Ilonina domku se ozývá sténání.
Čtyřiatřicetiletá Ilona rodí. Je to hezká ženská, bílá jako holubička. Kdo ji
nezná, neřekl by, že je to Romka.

Její muž Štefko nervózně přechází po seknici. Dcerušky – mají čtyři – jen
vyjeveně koukají, co se to děje. „Běž probudit mámu, ať si vezme děti k sobě!“
pobídla ho Ilona. „Nevidíš, jak jsou vyděšený?“

Štefko za ní hned vyrazil a povyprávěl jí, jak na tom Ilona je. Ta na sebe
rychle něco hodila a běžela za Ilonou. Poptala se jí, jak často má bolesti. Pak
poslala Štefka za mojí mámou. Společně se usnesly, že ještě tak brzy rodit
nebude, ale řekly Štefkovi, aby tak po osmé hodině skočil pro porodní bábu, aby
se na ni přišla podívat.
Andrišaňa, jak se říkalo mojí mámě, poručila Štefkovi, ať připraví teplou vodu a
čisté vyžehlené bílé hadry. „Kdyby něco nebylo v pořádku, musíš jít pro porodní
bábu hned!“

Ilonině mámě se tu mezi Romy říkalo Stařena. Odvedla děti k sobě a hned se
vrátila ke své dceři. Přesně jak řekly ženské, velké bolesti na ni přišly až
kolem poledne. To už u ní byla i porodní bába. I když Ilona rodila už popáté,
šlo to hodně ztěžka. Ženské už chtěly jít pro doktora, jenže Pámbíček Ilonu
neopustil a nakonec šťastně porodila. Narodil se jí krásný chlapeček. Všichni
Romové měli velkou radost a každý jí přál, ať se co nejdříve uzdraví a nabere
sil.

Druhý den za ní přišla porodní bába a prohlédla ji. Viděla na ní, že už se
vzpamatovala a že je jí mnohem lépe. „Poslouchej, Ilono,“ povídá bába Iloně.
„Máš pátý děcko. Už bys měla vědět, co dělat, jak se v šestinedělí šetřit. Ne
abys prochladla nebo zvedala něco těžkýho. Opovaž se chodit do lesa sekat dříví,
tahat vědra s vodou nebo máchat prádlo v potoce. A chraň tě ruka páně, aby tě
ofouklo. Nemusím ti vykládat, že bys mohla celá otéct. Poslouchejte, Stařeno,
dohlídněte na ni, ať nevyvede nějakou hloupost. A snad ti nemusím připomínat,“
obrátila se zase na Ilonu, „že šest neděl nesmíš nic mít s manželem. Zítra se na
tebe přijdu podívat. A jak říkám, šetři se, máš tu pět děcek. Co s nima bude,
když se s tebou něco stane?“

Ilona a její matka ani nedutaly. „Slyšíš, co říká selka?“ povídá Stařena. „A
tvýmu muži, tomu velkýmu pracantovi, něco povím, jestli bude věčně tak ospalej a
línej!“
Na druhý den přišla porodní bába. Viděla, že Iloně je dobře, znovu jí
připomněla, jak se má šetřit a zase šla. „Přijdu až za tři dny,“ oznámila
Stařeně. Uběhly tři dny a Ilona už chodila a pomalu začínala dělat některé
domácí práce. Za dva týdny už dělala všechno. Dokonce i dříví sekala, vařila a
prala. Stařena Štefkovi vynadala, že ji nechá štípat dříví. Jenže on se jenom
oklepal a z ničeho si nic nedělal. Jak říkávala moje nebožka maminka: Ze samé
těžké práce ho až rukávy bolely!

Jednou takhle prala. Venku už byl mráz a ona celá rozpálená a zpocená šla
máchat prádlo do potoka. Ale nejen to, ještě se do té ledové vody postavila!
Naneštěstí si jí nikdo nevšiml, dokud nebyla v potoce. Uviděla ji moje máma.
Rychle ji chtěla vyhnat z vody ven, ale Iloně jako by přeskočilo. Rozeběhla se
po proudu potoka, jakoby běžela do lesa. To už byli u potoka všichni Romové a
moje máma se Stařenou se pustili za ní a odvedli ji domů. Nešťastnice do večera
celá otekla a dostala velkou horečku, až blouznila. Stařena se pustila do
Štefka: „Co jsi to za manžela, že na nic nedohlídneš? Tys neviděl, že jde máchat
prádlo do potoka? Ale tobě je všechno jedno, ty sebou nehneš, ani kdyby ti
tenhle dům spadnul na hlavu! Jak ses mohl naučit na cimbál, když se přitom musí
mlátit paličkama? Nemlátil s nima za tebe někdo jinej?“
Hned poslali pro porodní bábu. Ta všeho nechala a rychle běžela za Ilonou.
„Stalo se to, před čím jsem vás varovala. Ofouklo ji. Běžte za starostou, ať pro
ni pošle povoz, a co nejrychleji ji dovezte k doktorovi.“

„No na co čekáš!“ vyjela Stařena na Štefka. „Utíkej, každá minuta, kterou
stráví tady, je pro ni drahá!“

Do půl hodiny starosta splašil povoz a Ilonu odvezli k doktorovi do Sabinova.
Tam ji přeložili do sanitky a převezli do Prešova do nemocnice. Jenže Iloně
pořád nebylo lépe; spíš stále hůř. Horečku jí srazili, ale chudák ženská se
zbláznila. Po čtrnácti dnech ji převezli do blázince v Košicích.

Do Prešova se za ní rodina přeci jen ještě dostala, ale do Košic už to nešlo.
Stařena se ale nevzdala a až do Košic došla pěšky. To bylo víc než šedesát
kilometrů! Štefkovi se nechtělo, ale Stařena mu nedala pokoj a musel jít s ní.

Došli tam, ale Ilona je ani trochu nepoznávala. Úplně ztratila rozum;
zbláznila se. O Stařenu se pokoušely mrákoty. Ještě že jí doktoři dali nějaké
prášky, aby přišla k sobě. Štefkovi stoupnuly slzy do očí. Že se něco takového
přihodí, nenapadlo nikoho ani ve snu.

Za půl roku přišla starostovi z košického blázince zpráva, že Ilona zemřela.
Jenže nevydržel ani její malý chlapeček. Když mu byly tři měsíce, vzal si ho Bůh
k sobě. Štefko zůstal sám se čtyřmi dcerami, ale těžkou hlavu si z toho nedělal.
Nechal je na krku Stařeně a sám odešel do Pečovské Nové Vsi.

Stařena byla sama. Muž jí zemřel dva roky před tím. Takhle nevychovávala
jenom svoje dcery Margitu, Veronu a Maňu, ale ještě se k nim přidaly Štefkovy
holky. Každý Stařenu litoval a synové Kalman, Béla a Jura pomáhali, jak jen
mohli, ale byla to jen malá výpomoc. Nejednou se stalo, že neměly co dát do
huby. Všechna dřina zůstala na ní.

A Štefko? Ani se v Tolčemeši neukázal, neřkuli aby něco poslal. Jako by holky
nebyly jeho. Netrvalo dlouho a znovu se oženil. Róza to s ním uměla. Jak jí něco
nebylo po chuti, hned ho vypráskala. A když byla hodně rozčílená, stáhnula z něj
kalhoty i trenýrky. Pak se servali a všichni Romové v osadě se smáli a jenom
čekali, kdy zas bude další „divadlo“.

Nikdo si nedokáže představit, jaký trest Štefko Stařeně přichystal. Tenkrát
to nebylo jako dneska, kdy mají staří lidé důchod, dostávají se přídavky na
děti, sirotčí důchod, sociální dávky a kdo ví co ještě. Tehdy člověk nedostával
nic, od nikoho ani zlámanou grešli. Žij, jak umíš. Když přežiješ, přežiješ, když
zemřeš, zemřeš; ani pes po tobě neštěkne.

A Stařena vychovala sedm děvčat. Neumístila je do žádného dětského domova.
Dvě z nich pořád ještě žijí. Kolik ta ženská měla síly, kolik práce musela
zastat, aby uživila tolik krků! Za to si zaslouží nejhlubší úctu. A Štefko,
jejich otec, zemřel dva roky po válce. Říká se, že mu Róza šlápla na krk. Ale to
jsou jen řeči. Kdo ví, jak to všechno bylo.