Obchodnice z ghetta: Lidé tak trochu závidí

„Moje hlavní heslo je náš zákazník, náš pán,“ usmívá se majitelka stojící před regálem. „Ze začátku se nás snažili samozřejmě doběhnout, občas i naši, Romáci,“ zaráží se v půlce věty. Nakonec pokračuje a s trpkým úsměvem mluví o závisti, kterou mezi místními lidmi vzbuzuje její skromný obchůdek. „Když zjistili, že se nějak držíme, přestali k nám chodit nakupovat, pomlouvají nás a dokonce nám i propíchali kola,“ povzdychne si Horváthová. Hořkost však necítí. Svoje povolání bere jako službu lidem. Když ráno nejde prodávat, sedí v kuchyni a nervózně se dívá na hodiny. Málokdy vydrží a jde do obchodu pomoct dcerám ještě dříve, než jsou domluvené. S manželem Janem se vzali přesně před třiceti lety. Zatímco Ludmila žije od narození v Brně, Janovi rodiče se přestěhovali ze Slovenska do moravské metropole, když mu bylo devět. Seznámili se na muzice a od té doby spolu obráželi všechny zábavy v okolí. Ke svatbě museli dostat požehnání od rodičů, ti však spojení dvou mladých životů nebránili. Jan Horváth navazuje na svého otce a pracuje na stavbě. „Romové postavili velký kus republiky, ale to dnes už nikoho nezajímá,“ vzpomíná Jan Horváth. Jeho manželka Ludmila pracovala celý život jako pekařka. Teď v obchodě prodává už hotové chleby a rohlíky a dokáže si jich náležitě vážit. Ví totiž moc dobře, kolik úsilí je potřeba k výrobě pečiva. „Chleba nestačí jen vyrábět, musíte k tomu mít cit a lásku, na pečivu je to poznat. Dnešní masová výroba bere chlebu jeho kouzlo, ale je ho zase dost pro všechny,“ říká bývalá pekařka.

Když se před šestou ráno rozsvítí uvnitř obchodu, dveře ještě zůstávají zavřené. Nedočkaví zákazníci už klepají na výlohu a prosí o protekční snídani, kterou dostanou mimo prodejní dobu.

Obchodnice Horváthová rozdává úsměvy a snaží se lidi povzbudit do nového dne. Prodejna funguje jako rodinný podnik. Zásobovače dělá manžel Jan a za pokladnou se střídají dcery Irena a Kristýna. Prostřední dcera Andrea jde přímo ve stopách své matky a před půl rokem si otevřela trafi ku ve vedlejším domě.

Ludmila Horváthová je na všechny dcery pyšná. „Andrejce jsme jen řekli, že je vedle nás volné místo a poradili jí s úřady, zbytek byl na ní a jejím manželovi.

O tom, že provozovat obchod uprostřed ghetta není jednoduché, se přesvědčila rodina bývalého boxera Ľudovíta Plachetky. Obchod pojmenovaný po Plachetkovi se udržel jen pár měsíců. Na příjemném místě vedle Muzea romské kultury, kde se denně setkávají stovky lidí, však zapůsobila opět lidská závist a zákazníci do obchodu nechodili. V tabáku ve vedlejším domě stojí za kasou zeť Ludmily Horváthové, Jan. Čtyřiatřicetiletý podsaditý Rom s klidnýma očima optimismem nehýří. „Nejsme v mínusu, ale přežíváme,“ povzdychne si. S pohledem upřeným na dveře vypráví o lidech, kteří si schválně nejdou koupit noviny k němu do trafi ky, protože je Rom. „Oni si myslí, že když mi dají padesátku za cigarety, že mi celá zůstane a mají mě za milionáře, ale zkuste jim něco vysvětlovat...“ říká Jan Holub zamyšleně. Jan v trafi ce zaskakuje za manželku, ale jeho práce je obchodní zástupce. Svých zkušeností využívá při jednání s dodavateli i s úřady. Živnostníci to zde skutečně nemají jednoduché. Zákazníci se dívají na každou korunu, adresa vzbuzuje pozornost finančního úřadu a různých inspekcí a pojistit si takový obchod je téměř nemožné. Největší konkurencí je pak supermarket v ulici Cejl, kterému nemohou malí obchodníci konkurovat ani cenami, ani růzností zboží. Nabízejí však něco jiného. Malé obchůdky v Bronxu se staly místem setkávání lidí. V místě chybí parky i hřiště, takže nakupující stejně nemají kam jít, tak zůstávají v okolí obchodů. Postávající a debatující hloučky dávají znát, že člověk je tvor společenský a obchod pro něj neznamená jen místo k nákupu, ale místo pro setkávání.