romea - logo
26. října 2021 (úterý)
svátek má Erik

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Pátrání po kořenech Romů v Indii

Indie, 25.3.2008 12:10, (RV/ROMEA)

V roce 2006, v březnovém čísle, psala o svém setkání s Indií tehdejší redaktorka Romano voďi Jana Šedivcová. Letos v lednu se do Indie vydala skupina tří studentů romistiky a zároveň redaktorů časopisu Romano voďi s cílem přivézt do Čech zprávu o životě indických kast Bhopů, Kalbeliyů a Loharů, o jejichž příbuzenství s Romy z celého světa se už dnes téměř nepochybuje.

Bhopa – vysychající pramen pouštní hudby

Nedaleko několikamilionového města Jaipur v indickém Rádžastánu se nachází malá vesnička Niwaru. Na jejím okraji se ve víru pouštního písku ukrývá přibližně osm jednopokojových zděných domů, které obývají hráči na rávanthu z kastovní skupiny Bhopa. Bhopa v dobách indických muslimských králů byli považováni za kněžské hudebníky, kteří v případě problémů nebo zdravotních potížích hudební produkcí vyprávěli příběh svého lidového boha Pabuji. Ten měl dodat nemocnému sílu pro jeho uzdravení. Celý hudební obřad trval až 12 hodin a vyžadoval od hráčů dobrou paměť a soustředění. Pabuji byl jeden z princů, jehož osobu obestírá řada legend, které jsou právě tématem četných bhopovských písní.

Obydlí jsou zařízená podle indického způsobu - skříně a jiné úložné prostory zcela chybí. Oblečení se ukládá do zděných regálů, případě do dřevěných truhel nebo krabic. Každé obydlí se pyšní malým oltáříkem, kde mohou jeho obyvatelé pokládat vonné tyčinky a jiné obětiny pro některého ze svých bohů. Postele v maličkých obydlích Bhopů někde ani nenajdete, spí se na silné dece přímo na zemi, a to ve dvou řadách, s hlavami u zdí, nohy směřují do prostoru, k nohám ostatních. Příprava jídel probíhá na kamenné pícce přímo před domem, kde se odehrává i velká část každodenního rodinného života. Hlavní složkou indického jídelníčku jsou nejrůznější tepelně upravené pokrmy ze zeleniny, ke kterým se přikusuje jednoduchá placka z pšeničné mouky a vody – chapati(čti čapátí). Ta se peče nasucho přímo na kovovém plátu. Velice oblíbené jsou nerezové nádoby, ve kterých se přenáší jak pitná voda, tak se používají přímo na servírování potravin.

Vášní každého Inda, bez ohledu na příslušnost k subetnické kastě, je čaj. Pije se především ve variantě s kravím nebo kozím mlékem, cukrem a masala kořením. Jelikož se pije denně ve velkém množství, na rozdíl například od kávy, jejíž pití nemá v Indii takovou oblibu, připravují si Indové čaj z úsporných důvodů sami doma. Kvůli nám coby návštěvě z ciziny však většinou Bhopa i příslušníci dalších kast sáhli do svých kapes a kupovali v nedaleké čajovně již hotový nápoj spolu s plastovými kelímky.

Muži ze skupiny Bhopa již několik staletí vydělávají na živobytí hrou na strunný nástroj rávantha. Jedná se o nástroj, jež má rezonátor, malý bubínek z kokosového ořechu a kozí kůže. Ten je nasazen na bambusové trubce, do které jsou zasazeny ladicí hliníkové nebo dřevěné kolíky. Tón se na rávanthě udává hmaty na koňské žíně, které lemují celý nástroj podélně. Po těchto žíních se přejíždí klasickým smyčcem, na kterém je přivázáno několik rolniček, jež udávají rytmus. Zatímco muž hraje legendy a jiné příběhy na tento unikátní pouštní nástroj, jeho manželka zpívá text. Muž se vždy v takové písni jedním veršem „ptá“ a manželka mu dvěma verši „odpovídá“. Vzniká tak zajímavý hudební dialog. Podstatný je fakt, že skupina Bhopa zásadně netančí. Jejich tance probíhají na úrovni domácích oslav, ale co se venkovní produkce týče, jsou na tanec najímány skupiny jiné, a to především tanečnice ze skupiny Kalbeliya (viz níže).

Ačkoliv Bhopa v dobách minulých hráli převážně bohatým a mocným rodinám rádžputů (muslimských panovníků), kteří si je mnohdy vydržovali v dobách nouze jako své dvorní hudebníky, dnes je situace naprosto odlišná. Se ztrátou moci těchto rodin a rozvojem reprodukované hudby, zájem o tuto tradiční produkci upadá. Tím pádem si tito tradiční hudebníci museli najít nové publikum a využít tak rostoucí přílivové vlny turismu. V současnosti tedy Bhopa obklopují řadu turisticky atraktivních památek po celé Indii, kde se pro cizince exotickými zvuky a melodiemi snaží z těchto návštěvníků vyloudit pár drobných. Sami ale úpadek zájmu o svou produkci berou velmi těžce a svému tradičnímu řemeslu nedávají příliš nadějí na přežití. Jelikož často výdělek z hudební produkce niwarským Bhopům před turisticky navštěvovaným jaipurským Palácem větrů (Hawa Mahal) nestačí, prodávají ženy zahraničním turistům postříbřené náramky.

Někteří muži z niwarské komunity Bhopa hrají na nástroj zvaný púngí, který se vyrábí nejčastěji z tykve. Jedná se o šalmajovitý nástroj, který vydává podobný zvuk jako chodské dudy. Tito hráči na púngí doma skladují několik proutěných košíků, ve kterých čekají na svou příležitost indické kobry. Ty v inkriminovanou chvíli na hudbu této šalmaje exhibují. Výběrem životního partnera pro své potomky se zabývají výhradně rodiče. Děvče tak svého manžela ve většině případů uvidí až v průběhu svatebního obřadu, kdy jí ženich rituálně odkryje závoj z obličeje. Tehdy si poprvé pohlédnou do očí. Už čtyřleté dívky jsou intervencí rodičů zasnoubeny svému nastávajícímu manželi, se kterým proběhne regulérní svatba, až když dívky dosáhnout přibližně patnáctého roku. Z tohoto vyplývá, že manžel je ve většině případech o mnoho starší než nevěsta, ale nebývá tomu tak výhradně.

Pokud se sňatek z nějakého závažného důvodu nevydaří, může žena od manžela odejít. V tomto případě jí její otec, případně nejstarší bratr, vybere manžela ještě jednou. Sňatková politika je v Indii striktně definovaný systém. Členové jedné indické kasty (profesní skupiny) si mohou vzít opět jen člena své vlastní džatí (indický výraz pro kastu). Konkrétně dívka ze skupiny Bhopa se může vdát opět jen za muže ze stejné skupiny. Pokud by se vdala do skupiny jiné, rodina s takovou dcerou okamžitě přeruší veškeré styky a dcera pro takovou rodinu „zemře“.

Každá dospělá žena ze skupiny Bhopa nosí na hlavě průsvitný šál, který se jí obtáčí po oděvu až k zemi. Tento závoj má v rámci každodenního života skupiny Bhopa důležitou symboliku. Podle slov těchto hudebníků je šál pozůstatkem ochrany jejich žen při vpádu Arabů do Indie, kdy si ženy halily obličej, aby je Arabové nerozeznali od žen vlastních. V dnešní době má šál roli jinou. Pokud je žena ve společnosti osoby starší než její manžel, musí si před takovým člověkem neustále tímto průhledným závojem zakrývat obličej. Tento všudypřítomný zvyk je chápán jako znamení úcty a dobrého vychování a je v indické společnosti silně zakořeněn. Indičtí muži ve většině případů přejali evropský způsob oblékání. Velice oblíbené jsou tesilové, v lepším případě vlněné, kalhoty, nebo džíny podivného střihu. Narozdíl od mužů se ženy odívají stále svým specifickým a tradičním způsobem. Jejich oděv se skládá ze čtyř částí – krátkého bolerka, které překrývá jednoduchý top, dlouhá sukně a několikametrový průsvitný šál. Efekt celému modelu dodává množství blyštivých šperků s množstvím vykládaných barevných kamínků. Šperkům se však nebrání ani muži, minimálně nosí naušnice ve tvaru kytiček a jednoduché náramky z kovu.

Velkým problémem, se kterým se nejen členové skupiny Bhopa potýkají, je vysoká úmrtnost jejich potomků. Na lékařskou péči rodiče nemají peníze. Léky a masti jsou tu vzácným zbožím. Z důvodu špatné výživy a zdravotních problémů místních žen mnoho lidských životů zaniká již v prenatálním období. Většina dětí nenavštěvuje žádnou ze škol, i když je výuka do šesté třídy bezplatná. Školní potřeby a uniformy jsou velice nákladné, a proto si chudší obyvatelé Indie tyto vymoženosti nemohou dovolit. Pro tyto rodiny je tedy často vzdělání jejich dětí pouhým snem do budoucnosti.

Smutný život pouštních krásek

Madam, dejte mi ručku, udělám vám hennu. Tuto větu jste jako turista v poutním městě Pushkaru slýchal denně. Na indické poměry vyzývavé, výrazně nalíčené dívky a ženy procházejí hlavní třídou a nabízejí cizinkám své umění henny. Která z nich by v Indii nechtěla zkusit tradiční techniku zdobení kůže, zvlášť když ji nabízí legendární Gypsies. Na „trendy“ exonymu se nevydělává pouze na ulicích, nýbrž i v nedaleké kolonii, kam si za poplatek vodí turisty jako do skanzenu. Na nemalou částku za zvědavost přijde bílou ženu také hennou pomalovaná dlaň květinovými ornamenty. Ačkoliv Indky platí 10 rupií, cizinky musí upustit i několik set. Kalbeliya, jak zní indické jméno této kasty, tak za sebou nechávají nejen krásně ozdobené ruce, ale také chudší peněženky a otázku, co jsou tito lidé vlastně zač. Než se před dvaceti lety usadili u Pushkaru, kočovali na oslech Rádžastánem a vykonávali svou tradiční profesi - hudbu a tanec. Velmi efektní je např. tančení s kovovými nádobami na hlavě, ve kterých bývá voda či hoří oheň. Muži pak umění žen doprovázejí hrou na rytmické či dechové nástroje. Uhrančivé ženy v černém oděvu střídmě vyšívaném, za to však bohatě zdobeném desítkami drobných zrcátek jsou společně s hudební mužskou složkou zváni jako zábava na svatby, narození dětí, nově i na festivaly.

Umělecká profese, zvláště pak veřejná produkce tance, je v Indii kvůli své tělesnosti hodnocena jako hříšná. I to je jeden z důvodů velmi nízkého postavení Kalbeliyů v rámci kastovního systému. Tento statut navíc v posvátném a tudíž výhradně vegetariánském městě podporují zakázanou konzumací masa a poslední dobou i provozováním prostituce, která se u této skupiny stává (alespoň v Pushkaru) neblahou součástí zdejšího turismu. Jistá záruka „snadného“ výdělku je o to lákavější v době, kdy dnes zájem o tradiční hudební a taneční produkci v Indii klesá. Některé skupiny jsou nuceny hledat alternativní způsoby obživy. Prostituce sice lidem přináší pár jistých rupií na nejnutnější život, ale také opovržlivé a degradující pohledy okolí. Nejednou lidé upozorňují na to, že není vhodné se s těmito „neslušnými“ ženami dávat do řeči. Společenská izolace je patrná nejen při pozorování chování Indů k této skupině. Pushkarské Kalbeliya vyhnal jejich nízký status kilometr za město, do pouště, která činí jejich život ještě těžším. Do dun písku vklíněnou osadu ohraničuje plot spletený z trnitých větví. Ve zděných domcích, častěji však jen pod plachtou vztyčenou na několika kůlech žije zpravidla jedna rodina. Uvnitř stojí pouze postel, mnohdy však chybí i ta a jako náhrada slouží silná prošívaná deka. V zimě zahřeje, v létě se využije na sezení jako ochrana před rozpáleným pískem.

Tak jako v celé Indii, i zde se všední život odehrává na veřejnosti, před zraky ostatních. Na vybetonovaném prostranství před každým obydlím je uvázaná kráva, koza či slepice, zde se vaří, jí, češou se vlasy či se odehrávají společenská setkání. Jediné, co místní kolonii v poušti chybí, je zásobárna vody. Pro tu se denně chodí k půl hodiny vzdálené studni. Cestou od ní pak potkáváte mezi dunami písku muže, ženy i menší děti, jimž se na hlavách už zdálky blýští nerezové nádoby na vodu. Kdo se však za hranicemi osady dostatečně často nedívá pod nohy, dříve nebo později stoupne do hnědé hromádky, kterých je tu nevídaně. Rozlehlá poušť slouží totiž také jako WC. Zvláštností pushkarských Kalbeliya je nezvyklá dělba rolí mezi mužem a ženou. Zatímco v Indii je to zpravidla muž, kdo vydělává peníze, zde tuto úlohu zastávají téměř výhradně ženy. Ony jsou ty, kdo umí malovat hennu, vyrábět šperky, které pak hbitě prodávají cizincům a také jsou to ony, kdo propůjčují svá těla za peníze. Pokles zájmu o tanec tak přirozeně ubírá na možnostech i mužům, kteří tradičně ženy hudebně doprovázeli. A zatímco si kalbelyijské ženy promptně poradily, muži bezradně posedávají doma a věnují se doplňkově ženským pracem jako je např. vaření.

Kalbeliya jsou bezesporu pozoruhodnou složkou indické společnosti. Při pohledu na ohromující umělecké kreace sebevědomých tanečnic se skoro nechce věřit, že mimo svých pár chvil slávy žijí ty pushkarské svůj odstrčený a nuzný život uprostřed písečných dun.

Kováři mají kliku

U příjezdové cesty do Puskharu, mezi stánky s cukrovinkami a zeleninou, mezi opravci bot a prodejci oříšků, mají svá stanoviště místní kováři z kasty Loharů. Bydlí na okraji města, hned vedle výběhu pro velbloudy, který ožívá hlavně v říjnu, či listopadu, v době konání největšího velbloudího trhu v Indii a festivalu na počest boha Brahmy, jemuž je Puskhar zasvěcen. Uprostřed 15tisícového poutního městečka v horách totiž leží malé jezero, jež Indové považují za Brahmovo dílo. Loharové obývají krásné, barevné dvoupatrové domy, ale přes den je v nich nenajdete – jejich život se odehrává hlavně u zmíněné silnice, kde obvykle pracuje celá rodina. Mladší, nebo naopak starší, člen rodiny, například neprovdaná sestra či babička, točí pomocí kliky obyčejným ráfkem od kola. Otáčivý pohyb rozhání mechanizmus ukrytý pod zemí, který slouží k rozpohybování měchu, jenž dodává vzduch do výhně, v níž se na dřevěném uhlí žhaví opracovávané železo. Otec rodiny upravuje beztvaré kusy železa do nejrůznějších podob nářadí a kuchyňských potřeb. S neuvěřitelnou lehkostí a neomylnou muškou, dokonce s úsměvem na tváři, mu sekunduje jeho manželka, která ve stoje, do pauz mezi jeho údery, tvaruje zpracovávané železo svými ranami kladivem. Spolu s rodiči zde tráví svůj čas i jejich děti, ty nejmenší ještě v kolíbce, ti starší pomáhají alespoň hlídat kozu, jejímž mlékem si dochucují čaj. Děti školního věku však mají jiné starosti. Kováři se snaží, aby jejich děti měly vzdělání, nepřejí si, aby se celý život dřely jako oni. Aby se uživili, vytváří a prodávají své výrobky ze surového i již použitého železa a plechu od ranního světla do večerní tmy, občas musí jet prodávat na trh do většího města v okolí. Nemyslete si, že je to nějak obzvlášť výnosná profese. Sekyrku, kterou dělali půl dne, prodají za 40 Rs, tedy asi 20 Kč. Celý den se ohání kladivem a buší do rozžhaveného kusu železa (někteří si však již vypomáhají moderními přístroji, třeba elektrickou bruskou), neustále v podřepu v prachu cesty, za vysokých teplot žhnoucího léta, ostrého pouštního slunce i chladných zimních podvečerů v horách…

Kováři si musí vybrat silnou, zdravou ženu a nesmí, na rozdíl od většiny indického obyvatelstva, kouřit, aby se udrželi fyzicky zdatní, ale můžou (alespoň tajně), na rozdíl od vegetariánských Indů, sníst na posilněnou nějaké to kuře. Aspoň tyto zásady splňoval kovář Kišan, se kterým jsme se při našem putování po Rádžastánu za příslušníky kast, přes celé věky příbuznými s Romy z celého světa, seznámili. Právě díky profesnímu sepětí s místním zemědělským obyvatelstvem, které Loharové zásobují lopatami, zámky, řetězy, rádly, motyčkami, vidlemi, i vařiči, noži, naběračkami, oběračkami, mísami, dokonce hlavolamy a hračkami pro děti, stojí v kastovní hiearchii lépe než zmíňovaní Bhopa a Kalbeliya, což také dokládá umístění jejich obydlí v rámci města. V Puskharu žije asi 10 kovářských rodin, snaží se nekonkurovat si i tím, že se jednotliví kováři specializují na určitý okruh výrobků. Někdo je přeborník na sekyrky a mísy, jiný dělá postele, další síta a vařiče z použitých hliníkových krabic od oleje. Přejme jim, ať jim obchod vzkvétá, a jejich děti díky tomu dostanou šanci prožít lepší život, než jejich rodiče.

Několik autentických kovářských výrobků, hudebních nástrojů a oblečení Bhopů a šperků Kalbeiyů si budete moci brzy prohlédnout v připravované expozici věnované Indii v Muzeu romské kultury v Brně.

Lukáš Houdek, Radka Steklá, , , Lenka Nádvorníková
Přečteno: 3689x
 

Kam dál:

Štítky:  

RV 03/2008, Zahraniční, Pod povrchem



HLAVNÍ ZPRÁVY

Organizace Romodrom oslavila 20. let svého působení ve Žlutých lázních, foto: romeatv

videoVIDEO: Romodrom oslavil 20 let!

20.10.2021 15:00

 

Další články z rubriky







..
romea - logo