Patrik Banga: Sociální vyloučení Romů? Za velkou část problémů si může český stát

Dalo by se říci něco jako „co vlády zasely, to nyní sklízí“. Kolegyně

Ivana Karásková píše o chlapci, který nikdy neviděl svoje rodiče pracovat.
Chodí na železo a žije z toho, co utrží prodejem. Strašné že? Ale předvídatelné…
mnozí sociální katastrofu předvídali, ale mnozí také dělali, že se jich to
netýká. Současná napjatá situace nejen na severu Čech je výsledkem.

Před revolucí v roce 1989 měl práci každý. Musel mít, jinak by šel do vězení.
S nadsázkou říkám, že to byl jediný komunistický zákon, který fungoval. Práci
ale také člověk musel dostat. Bez rozdílu. Romové, obecně s nižším vzděláním než
majorita, vykonávali pomocné a těžké práce. Zkrátka dělali přidavače na
stavbách, kopali, Romky zase uklízely. Můj táta jezdil celý život na ještěrce a
máma celý život uklízela. Každý měl svoje místo podle toho, co zvládal.

Po revoluci už práce nebyla, bylo jí málo pro Čechy a daleko méně pro Romy.
Nastoupila éra sociálních dávek. Už tehdy Emil Ščuka upozorňoval na to, že na
práce, které dříve vykonávali Romové, se najímali o něco levnější Ukrajinci a do
té doby pracující Romové neměli uplatnění. Na trhu práce jich zkrátka velká část
propadla. Marně se volalo po pobídkách pro vznikající romské firmy.

Při prvních vlnách privatizací začali spekulanti využívat finanční neznalosti
Romů a za pakatel od nich odkupovali městské byty, na které měli předkupní
práva. Za vidinou snadného zisku měnili Romové žijící v Praze své obrovské byty
za byty na severu Čech, se směšným doplatkem. Začaly vznikat dnes pojmenované
sociálně vyloučené lokality. Vydělalo na tom spousty realitních kanceláří.

Díru na trhu práce se snažily vlády ucpat dávkami. Sociální systém byl jednu
dobu tak štědrý, že se lidem nevyplatilo chodit do práce, stejné nebo podobné
peníze dostali i za to, když byli doma. Ti snaživější, kteří si práci skutečně
hledali, byli zase knokautováni přístupem českých firem. Sehnat si práci jako
Rom byl takřka nadlidský úkon. A nastal kámen úrazu.

Rom (a nejen Rom!) práci hledal, nenašel, dostal dávky. Když práci nehledal a
válel se doma, dostal taky dávky. Téměř žádné podmínky, žádné požadavky na
rekvalifikace. Ale ani žádný postih pro firmu, která diskriminovala uchazeče o
zaměstnání pro jeho romský (a jiný) původ. Začarovaný kruh. Stát si vychoval
svého „nepřizpůsobivého“, který se ale podle mne naopak skvěle přizpůsobil tomu,
co mu stát nabídl.

Rostla generace těch, kteří v dospělosti už práci nenašli a stali se
závislými na dávkách. Někteří si snadno zvykli, jiní rezignovali. Výsledkem je
dnešní generace náctiletých, kteří v některých lokalitách často skutečně netuší,
co to vlastně normální práce je. S tím jde ruku v ruce kriminalita a napětí.

Integrační projekty často selhávaly a často selhávaly proto, že si mnoho lidí
udělalo z řešení „romského problému“ svůj byznys. Hodně se tedy mlelo v
televizních debatách, ale nedělalo se nic proto, aby se situace měnila. Zvláštní
na tom je, že ti samí lidé, co „romský problém“ řešili, nyní kritizují ty, kteří
se snaží začít uvnitř romské komunity.

Současný romským pubescentům často chybí obyčejné vzory. Nemám tím na mysli
Gipsyho a Rytmuse, jezdící v rychlých autech s pěknými ženami okolo sebe.
Dokonce tím nemám na mysli ani moderátory v televizi, rádiu nebo třeba sličnou
zpěvačku ze Superstar. Myslím tím pracanty. Obyčejné táty, kteří mají práci ve
fabrice a každý den chodí do práce. To je mezičlánek v tom, co jsem prožíval v
jejich věku já a moje generace obecně a co prožívají nyní oni. Vzor, návyk. To,
že je táta v práci, mi připadalo jako normální součást žití. Stejně tak mi
připadalo nenormální, když po mnoha letech o práci přišel a byl doma.

Podle expertů navíc dorůstá generace, kterou zastihla stagnace školství, jež
neumí učit děti ze sociálně slabých rodin. Ještě aby uměla. Donedávna a někde
ještě nyní je zcela obvyklou praxí, že se romské děti automaticky strkají do
speciálních, dříve zvláštních škol, kde nemají co dělat. Díky romskému původu je
jim často odepřeno i kvalitní základní vzdělání, což zase dává kvalitní základ
tomu, aby dorostla další generace těch, kteří nebudou schopni se uplatnit.

Na Slovensku to pochopili o něco dřív. Začali situaci, která se jim vymkla z
rukou, řešit. Příjem sociálních dávek natolik omezili, že donutili zneužívače
dávek pracovat. U nás podobný model zavedli teď. Zcela správně není směřován jen
na Romy a nutí lidi k tomu, aby se o sebe začali starat sami. Systém ale
nedokáže rozdělovat ty, kteří dávky skutečně potřebují a snaží se něco dělat a
ty, kteří na všechno kašlou. Je to však jedna z cest, jak vyřešit problém, na
který si stát sám velkou měrou zadělal.

Sociální vyloučení Romů a s tím úzce spojená kriminalita totiž začíná
přerůstat v otevřenou nevraživost. Extrémisté získávají více sympatizantů z řad
lidí, kteří mají za to, že fungují jednoduchá řešení. Média servírují příklady
romské kriminality a předhání se v tom, kdo ukáže kriminality nejvíce. Došli
jsme dokonce tak daleko, že za pachatele trestné činnosti jsou označeni často
Romové dříve, než jsou pachatelé zadrženi. Stačí k tomu výpověď poškozeného.
Například před několika dny v Liberci. Údajně napadené dívce stačilo říci, že jí
napadli Romové, média to automaticky vzala jako fakt. Už málokdo si ale přečetl
informaci o tom, že dívka si napadení vymyslela. Chystaly se ale domobrany. Jen
v libereckém kraji se stalo osm podobných vymyšlených případů.

Jistě, Romové si za svou současnou situaci můžou z velké části sami. Ostatně
já sám říkám, že s kritikou musíme začít u sebe a stal jsem se proto podle
některých novinářů „náckem“. Nepřítelem jsem se stal i pro část romských
aktivistů. Mince má ale dvě strany. Chce se mi napsat, co si stát vychoval, to
má.

Tento text vyšel v dnešním vydání MF DNES. Publikováno se souhlasem
autora.