Zažil jsem už mnoho bojů. V dětství boj proti civilnímu německému obyvatelstvu, proti náboženství a proti kapitalistům. V KSČ zuřil boj proti trockistům a revizionistům. Prostě třídní boj. Některé boje vyvolávají dnes úsměv na tváři. Kdo ještě ví, jak se bojovalo za zrno, proti keťasům či mandelince bramborové?
V době mé dospělosti, od začátku 60. let, tu vlastně zbyl už „jen“ boj za mír a socialismus, jak se říkalo vynucované podpoře tehdejší diktatuře. V posledních 23 letech se tu ale bojuje razantněji než v 60. letech. Máme přece boj proti totalitě, konkrétně proti totalitářům, agentům StB a komunistům, ba i jejich „zastáncům“.
Vstávají však i noví bojovníci, rozdělující společnost na dva tábory – slušných občanů a „nepřizpůsobivých“. I boj proti kouření se někdy chápe jako boj proti kuřákům a potlačování narkomanie jako boj proti feťákům. Snižování kriminality se omezuje na represi vůči zločincům, skutečným i domnělým, ba sklouzává k populistickým heslům typu „třikrát a dost“. Gaunery prostě zavřít, až zčernaj.
Jak to vše odráží 220 stran zprávy o extremismu, vydané nyní ministerstvem vnitra? V jejím názvu je dvakrát slovo „boj“. Přesto ji rád pochválím. Podle vnitra je definicí extremismu víc a z univerzit i z nestátních neziskovek nyní zní, že pojem extremismus je neudržitelný. Není ani v zákoně, dodávám.
Na spadnutí je tak, píše vnitro, změna terminologie. Útoky na jednotlivce a skupiny osob se dějí nejen z „extremistických“, ale i jiných nenávistných pohnutek, píše vnitro ve zprávě.
Útočí se nejen kvůli etnickému zařazení či rase, třeba domnělým, ale i na „staré lidi z důvodu věku, osoby s odlišnou sexuální orientací, bezdomovce, osoby zdravotně handicapované či sociálně slabé apod.“, uvádí zpráva. Konečně! Vždyť přece spousta násilí a výzev k němu a také šíření nenávisti nelze přičíst ani pravicovému, ani levicovému extremismu. Vnitro uvádí, že změnu terminologie – a doufejme i změnu přístupu ke zločinům z nenávisti a z „nepolitické“ agresivity – letos neuplatnilo, ale naznačuje, že se tak stane za rok.
Třeba přehodnotí dvacetileté dělení hrozeb, přestupků, přečinů a zločinů, na extremismus pravicový a levicový, jen občas doplněný škodlivostí náboženských sekt, výtržnostmi při sportovních zápasech a protesty proti úložištím jaderného odpadu, o nichž se zpráva rovněž zmiňuje. Ale občanské protesty nepatří k extremismu vůbec, ani reakce na výstavbu dálnic, spaloven a skládek.
Snad se vnitro vzdá představy, že pes je zakopaný ve dvou „extremismech“ a stále omílaném tvrzení, že oba jsou stejně nebezpečné. Vzdá se pak i úporného hledání toho levicového. To neznamená přehlížet násilí a šíření nenávisti, spojené s ideologií krajní levice, pokud se ovšem vyskytnou. V praxi přece vnitro, policie a soudy už léta zasahují převážně proti krajně pravicovým jevům. Uvádí to i tato zpráva vnitra, jen její struktura je zastaralá, stále se tam hledá i ta krajní levice.
Toto pravo-levé vidění je už dvacet let nástrojem boje proti „komunismu“, dobře sloužilo před všemi volbami k posílení pravicových stran a kandidátů. Slouží tomu i tato zpráva vnitra. To jen reakce na šílené asociální škrty vedou k tomu, že couvá.
Letos poprvé je ve zprávě přehled „extremistické“ situace dalších dvanácti evropských zemí, což je dobře. Až komicky ale působí vyhledávání levicového extremismu i tam, kde není – na Slovensku, v Polsku, v Maďarsku či Chorvatsku.
Zatím tedy posílila zpráva vnitra jen tradiční, omílané představy, podle nichž třeba řecká SYRIZA, tedy tamní radikální levice, a francouzská Levicová (komunisticko-trockistická) fronta Jeana-Luca Mélanchona jsou jen zrcadlové levicové a extremistické protipóly pravicových extremistických stran, Zlatého úsvitu v Řecku a Národní fronty Mariny Le Penové ve Francii.
Text vyšel v deníku Právo.
