romea - logo
5. dubna 2020 (neděle)
svátek má Miroslava
Loading
rozšířené vyhledávaní

Pingpongovým míčkem ve schizofrenii Kosovské Mitrovice

Kosovska Mitrovica, Kosovo, 2.6.2011 16:33, (ROMEA)
Děti v nechvalně proslulém táboře Osterode (foto: Lukáš Houdek)

Hustý déšť bubnuje do už tak promočeného deštníku, zatímco se rozhlížíme kolem planiny s několika troskami dřívějšího romského městečka. Z padající mlhy vystupují neomítnutá patrová cihlová stavení, psi za dřevěnými kůly, které vymezují soukromé pozemky, neustávají ve štěkání. Nikde nikdo. Průtrž mračen obyvatele zahnala do příbytků. Po pár stech metrech se objevují moderní činžáky a několik miniaturních řadových domků. Uprostřed toho všeho je zhruba pětice obchodů a přízemní budova místní ambulance. Zrezivělá cedule s bezpočtem mezinárodních log nás informuje o tom, že se právě nacházíme v mitrovické romské mahale.

VIDEO
Kosovská Mitrovica

Pěšky do Albánie

Na území dnešní nově vybudované mahaly žili mitrovičtí Romové a Aškali odnepaměti. Před kosovským válečným konfliktem byla domovem až osmi tisícovkám osob. V roce 1999 vzrostla vlna násilností ze strany srbských vojenských jednotek vůči albánskému obyvatelstvu, které bylo toho roku vyhnáno ze svých domovů, desítky z nich útoky nepřežili. „Pamatuju si, jak jsem jako malý kluk šel se svým kamarádem na trh do města. Nakonec jsem si to rozmyslel. Když jsem se vracel, začaly najednou z vrtulníků na davy lidí padat granáty. Všude byla spousta krve. Na to nikdy nezapomenu,“ popisuje začátek války v rodném městě třiadvacetiletý mitrovický Albánec Astrit. „Nezapomenu ani na moment, kdy k nám přišli lidé a podpálili náš dům. My jsme potom šli pět dní a pět nocí na hranice s Albánií. Pěšky. Bylo mi jedenáct let,“ vzpomíná.

Po invazi Severoatlantické aliance téhož roku se kosovští Albánci začali vracet do svých domovů. Učiněná příkoří některé z nich vedla ke mstě na civilním obyvatelstvu znepřátelené strany. Tentokrát byli vyháněni ze svých domovů Srbové. Docházelo k jejich masovým vraždám. Útoku nebyla ušetřena ani romská osada na jižním břehu města. Romové byli Albánci považováni za spolupracovníky srbského režimu, protože navštěvovali srbské školy, pracovali v srbských státních podnicích nebo vykonávali službu v srbské armádě. Romská mahala, která byla domovem téměř osmi tisíc lidí, byla vypálena a srovnána se zemí. Do roku 2004 bylo několik stovek Romů a Aškalijů umístěno v trojici táborů v severní Mitrovici. Ostatní uprchli do Srbska, Černé Hory, Bosny nebo západoevropských zemí. V roce 2006 byli Romové z těchto provizorních táborů vystavěných v bezprostřední blízkosti olověných dolů přestěhováni do bývalé základny francouzského kontingentu KFOR. Vznikl tak nechvalně proslulý tábor Osterode.

Hangáry obehnané ostnatým drátem

Nedaleko centra severní Mitrovice se rozkládá malé sídliště panelových domů. Ulice lemují desítky kaváren a obchodů, které místy střídají jednoduché stanice pro mytí aut. Po pravé straně jedné z bočních ulic jsou restaurace a rodinné domky postupně nahrazeny zahnutými betonovými sloupy, které tvoří pilíře pro ostnaté pletivo. Skrz osnovu drátů prosvítají barevné otevřené hangáry, ve kterých visí prádelní šňůry a parkují starší auta, mezi nimiž malí kluci kopají do míče. Všude kolem je ticho a klid. Je slyšet jen smích dětí doprovázený občasným přibouchnutím plastových dveří.

„Kdybys to tu viděl před pěti lety, čuměl bys. To se fakt nedalo. Bylo tu úplně plno. Dneska je to tu docela fajn. Je tu klid, máme tu svůj domek, občas se najde i nějaká práce,“ popisuje dřívější život v přeplněném táboře čtyřiadvacetiletý Bajram, který se svou manželkou žije v jednom z příbytků vytvořený v prostorách, které připomínají velké garáže.

Celý tábor se dnes skládá odhadem z patnácti ubikací v původních dvou hangárech, jednoho patrového cihlového činžáku a několika obyvatelných kontejnerů. Některé rodiny se na prostředí kempu adaptovaly natolik, že před svým domkem vytvořeným ze sádrokartonových přepážek z velké garáže vybudovaly malé dřevěné přístřešky, které slouží jako předsíň. Domy jako takové mají nejčastěji jednu větší místnost, případně dva menší přepažené pokojíky.

Smrtonosné olovo

Přestěhování vnitrostátních romských uprchlíků z olovem vysoce kontaminovaných táborů Žitkovac, Cesmin Lug a Kablar do bývalé vojenské základny Osterode problém nevyřešilo. Ba naopak. Životní (a především zdravotní) situace Romů a Aškaliů, kteří byli do kempu přemístěni, se rapidně zhoršila. Začaly se projevovat fatální následky otravy olovem. Podle vyjádření některých lékařů uvedených ve zprávě Society for Threatened Peoples (Společnost pro ohrožené národy) z října 2006 je pro úspěšnou léčbu olovem kontaminovaných pacientů nutné, aby takovému zamoření nebyli nadále vystaveni. Nově vybudovaný tábor Osterode leží ale jen padesát metrů od bývalých olověných dolů. Zamoření těžkými kovy proto probíhalo dál. UNHCR ve své tiskové zprávě z 1. března 2010 uvádí, že přesunutí Romů a Aškaliů do osterodského tábora bylo jediným možným dočasným řešením, jelikož místní samospráva nebyla pro jeho potřeby ochotna uvolnit jiné území. V té době byly všechny z uvedených táborů pod správou UNMIK (kosovské mise OSN).

Do dnešní doby na následky otravy olovem zemřelo 104 lidí, převážně dětí, u kterých se zamoření a jeho následky projevují znatelně více než u dospělých. Podle výše jmenované zprávy STP byly provedeny testy krve a vlasů, které u některých dětí odhalily až dvanáctisetnásobně vyšší zamoření oproti povolenému limitu.

Příliš divoká řeka

„Tak kámo, skákej!“ pokřikuje osmnáctiletý Sultan na svého blonďatého souseda, se kterým se dnes vydali společně k nedaleké řece Ibaru, která je přírodní hranicí obou polovin města. Blonďák si na to sundá tričko, třikrát poskočí na místě a rozběhne se po malé tmavé pláži, na níž se povaluje několik odpadků spolu s výkaly. Odráží se od placatého kamene, který do řeky vyčnívá a skáče po hlavě do vody jen kousek od skandujícího Sultana. Voda je sice ještě studená, ale to nevadí. Chladné deštivé dny se proměnily na letní, a tak mohou zdejší děti i mládež zase dovádět u vody. Jiné vyžití zde jen těžko najdou. Podle již citované zprávy STP ale právě tato řeka obsahuje vysoké procento zamoření olovem - zejména potom v okolí osterodského tábora. I to je jeden z důvodů vysokého stupně výskytu otravy tímto těžkým kovem právě u dětí.

Roma mahala revival

Před jedním z neomítnutých cihlových domků v nově vybudované romské mahale stojí malá trafika – jakou si ještě pamatuji já jako dítě na konci osmdesátých let. Na oknech drátěná síť, která zabraňuje snadnému rozbití, uprostřed průzor, kterým se dá jen taktak protáhnout dospělá ruka. Přes vyskládané laciné chipsy a třílitrové lahve oranžových energetických nápojů prosvítají smaragdově modré mužské oči. Ty se pomalu zvedají a obracejí směrem k východu. „Was machen Sie hier?“ ptá se mě s naprostou samozřejmostí sedmatřicetiletý zarostlý prodavač s vlasy svázanými do culíku. Po počátečních zdvořilostních frázích pokračujeme v romštině. „Máte tu moc pěkné domky. Vůbec bych nečekal, že vám takové postaví,“ nadhazuji řečnickou otázku a čekám na reakci. „Domy jsou fakt dobré. My tedy máme hodně malý byt, ale nestěžujeme si. A ty řadové vilky, co staví tam za těmi činžáky, jsou opravdu super. Jen kdyby ještě byla práce. Jinak budeme muset stěny těch pěkných domů pomalu ohryzávat,“ říká s ironií v hlase, přesto ale upřímně. V průběhu dne obdobně odpovídají i další Romové a Aškali, se kterými se dáváme na ulici do řeči. „Nedá se to s podmínkami v táboře vůbec srovnat. Tady mám byt už šest let a žije se tu fakt příjemně. Jen práce není. Já mám to štěstí, že dělám v komunálních službách. Tak jsem na tom trochu líp,“ popisuje svou osobní situaci osmadvacetiletý Tomáš, jehož rodina před válkou vlastnila malý domek nedaleko mitrovického stadionu. Ten byl jako domy ostatních Romů vypálen a zbourán.

Celá mahala působí na první pohled jako idyla. Všude je dostatek prostoru zdobeného zelenou trávou, domy jsou moderní a čisté, za činžáky se sociálními byty se staví pěkné, leč malé, řadové domky. Jednotlivé budovy s byty mají ve svém přízemí komerční prostory, ve kterých sídlí několik koloniálů, módní doplňky, biliárový klub a dokonce i kadeřnictví. Z obyvatel revitalizovaného městečka na první pohled nevyzařuje sklíčenost, s jakou jsme se setkávali v obcích jako Plementina nebo Gjilan. Chce se nám téměř tleskat. Ano, práce rozhodně místní obyvatele drží zpátky v realizování jejich životních plánů, přesto může být kvalitní ubytování alespoň dobrým základem pro odraz ode dna.

„Lidé tu žijí tak trochu v bludu,“ začíná rozhovor zástupce zdejších Romů Skender Gushani. „Nedivím se, že vám říkají, že se tady mají dobře. Někteří si nejsou vědomi vážnosti situace. Zároveň se bojí o otravě olovem u svých dětí mluvit. Bojí se, že by je taková informace opět vyhnala z jejich nových domovů. Nechali jsme si od jedné britské společnosti udělat rozbory půdy, které zamoření odhalily i na území zdejší mahaly. Před dvěma měsíci zde na selhání plic následkem otravy olovem zemřela zatím poslední oběť, sedmiletá dívka,“ líčí s rozhořčením. Podle Gushaniho došlo k pochybení při stavbě domů na území osady, když nebyla dodržena doporučení britských expertů, kteří jako prevenci navrhli kontaminovanou část půdy izolovat speciální fólií a na povrch přesypat půdu čistou. Namísto toho podle něj padesát centimetrů zamořené půdy jen přesypaly dospodu, na povrch dali půdu novou a začali stavět nová obydlí. V takových podmínkách ale podle něj není možné pacienty dostatečně léčit (terapie probíhají na zdejší klinice a jsou pro pacienty zcela zdarma). U některých tak zamoření těžkými kovy probíhá nadále. To ale patrně není problém jen romské mahaly. Vyšší stupeň zamoření celé oblasti Kosovské Mitrovice je obecně známý. Běžní obyvatelé města mají ale na rozdíl od Romů a Aškaliů to štěstí, že nebyli v poválečných letech umístěni do bezprostřední blízkosti olověných dolů.

My do mahaly nechceme!

Slunce se opírá do nízkých květovaných koberců vyskládaných před jedním z aškalijských domků, které v bývalých osterodských garážích zbyly. Podlouhlý stolek zdobí čtveřice květináčů s muškáty, z hrnku kávy položeného na komodě stoupá pára. Bílé naškrobené záclonky se náhle rozhrnou a ze dveří vyjde blonďatá Samanta, Bajramova jednadvacetiletá manželka. S úsměvem před nás v této improvizované letní obývací zahrádce položí mrňavé šálky s tureckou kávou a paprikové chipsy. „Slyšel jsem, že se budete brzy stěhovat do mahaly. Staví vám tam pěkné domky,“ povzbuzuji Bajrama v jeho mírně melancholické náladě. „No, my se ale stěhovat nebudeme. Nechce se nám. Tady už jsme si zvykli, je nám tady dobře. A co budeme dělat v mahale? Práci tam nenajdeš. Tady se občas i zadaří,“ překvapuje mě svou odpovědí.

Se stěhováním Romů a Aškaliů začaly mezinárodní organizace již v roce 2007, kdy byly vystavěny první činžovní domy. V dnešní době organizace Mercy Corps finalizuje poslední sérii malých řadových domků, do kterých mají být podle plánu v polovině tohoto roku přestěhováni poslední Romové a Aškali z osterodského tábora. V nově vytvořené romské čtvrti žije podle záznamů zdejšího romského policisty sto dva rodin, v Osterode bydlí podle odhadů samotných Romů rodin dvacet až třicet. Některé z nich se ale do romské mahaly vracet nechtějí. Ti, kteří v minulém režimu sloužili u srbské armády, se obávají útoků ze strany obyvatelstva v albánské části Mitrovice, kam byla nová mahala situována. Ti ostatní se nechtějí vracet do sice hezkého, leč v různých ohledech nepodnětného prostředí, kde se jim nedostane potřebného zaměstnání. Plánují proto setrvat buď i nadále v areálu bývalého tábora, nebo se integrovat mezi srbské obyvatelstvo v severní části města.

Do mahaly se stěhují ale i desítky dalších, kteří o stavbě nových bytů a domů pro romské vnitrostátní uprchlíky zaslechli. Kromě Romů z celého Kosova, kteří se obávají vrátit do svých domovin a hledají tak útočiště v nové mahale, přicházejí i kosovští Romové z Černé Hory, Srbska, Makedonie nebo také deportovaní Romové ze západoevropských zemí. Ti se ale jen tak nových domů nedočkají. Řada z nich proto přebývá v rozvalinách a nedostavených domech za osadou a doufají v pomoc mezinárodních organizací. „Pocházím z Peje, odkud jsem i s dětmi utekla. Lidé mi tu říkají, abych se vrátila, když tam mám vlastní dům. Já tam ale nemůžu! Bojím se. Moc se bojím těch gádžů tam. Prováděli nám hrozné věci,“ líčí své pocity asi čtyřicetiletá žena sedící před jedním z opuštěných domů. V Mitrovici žije s dětmi sama. O své rodině od války neslyšela. „Dostalo se ke mně, že se tu staví mahala, a že tu je docela bezpečno. Tak jsem vzala děti a přišli jsme sem. Našla jsem tu opuštěný dům, tak jsem se do něj nastěhovala. Už jsme tu čtyři roky,“ krčí výmluvně rameny.

U Albánců za 10, u Srbů za 15

Najít zaměstnání v stále takto napjatém prostředí není jednoduché. Jak se shodují snad všichni Romové a Aškali, se kterými jsme měli příležitost hovořit, setkávají se v jižní (albánské) části města s vysokým procentem diskriminace ze strany majoritního obyvatelstva. „Je to přeci logické. Albánec dá práci Albánci. Rom se mu do krámu nehodí. Navíc nás moc nemusí,“ souhlasně přikyvuje skupinka postarších mužů, která se každým dnem schází před jedním z činžovních domů. I když se bezpečnostní situace za poslední léta velmi zlepšila a Romové se po městě mohou pohybovat takřka bez omezení, našla stálé zaměstnání jen hrstka z nich. Ti většinou pracují jako noční směna u místních komunálních služeb. Ostatním nezbývá nic jiného než přilepšit rodině žijící ze směšných sociálních dávek prací načerno v severní (srbské) části města, kde podle slov samotných Romů není s jejich zaměstnáváním takový problém. „Srbové“ dokonce za odvedenou nádenní práci platí vyšší odměny – patnáct euro namísto deseti na albánské straně. Ani takové příležitosti se ale nedostávají každý den. Zdejší muži tak čekají denně na telefonu, případně chodí na smluvené místo, kde si je může někdo z potenciálních zaměstnavatelů na jeden den najmout. A druhý den od začátku. Není proto neobvyklé vídat skupinky mladších mužů a chlapců se zrezivělými vozíky, jak objíždějí město ve snaze ulovit kousek starého železa. To potom prodávají ve sběrně surovin. Jejich průměrný denní výdělek tak vyjde na tři až pět euro.

„Proč se prostě neseberete a nechodíte vždy za prací do severní části? Vždyť to máte jen kousek...“ ptám se udiveně a trošku omezeně skupinky padesátníků, která se před cihlovým domem sešla i dnes a popíjí tu limonádu. „Není to tak jednoduché. Chodit pořád do severní části a zpět není bezpečné,“ dostává se mi jednoznačné odpovědi. Severní část Mitrovice skýtající větší možnosti nádenní práce je sice vzdálena jen několik set metrů od romské mahaly v jižní části, sociální propast mezi nimi je ale hluboká. Každá z částí žije odlišným způsobem života. Albánci do srbské části chodí minimálně a zrovna tak Srbové. Není důvod a není zatím ani vůle se se znepřátelenou stranou více sbližovat - rány se ještě nezacelily. Romové se proto bojí útoků ze strany albánských obyvatel, v jejichž části města byla nová mahala po vzoru té původní vybudována, pro jejich pokračující spolupráci se srbskou stranou – i když jen ve formě zaměstnávání.

Obdobné obavy mají rodiče malých školáků, kteří každý den dojíždí speciálně vypravovaným autobusem od lávky na břehu řeky do srbské školy. Mateřským jazykem většiny dětí v mahale je totiž romština. Druhým potom často srbština. Následkem jejich přesídlení do albánské části Kosovské Mitrovice přišly o možnost jednoduchého přístupu do svých dřívějších škol. Ty ve své současné (albánské) části města navštěvovat nemohou. Z jednoho prostého důvodu - nerozuměly by dostatečně probíranému učivu a byly by tak značně sníženy jejich šance na kvalitní vzdělání. Proto děti absolvují každý den cestu do škol v severní části města za doprovodu dospělých mužů.

Radio Miki-Taxsi

Je půl páté odpoledne, muži se už pomalu vrátili do svých osterodských domovů z cesty za hledáním starého železa v mitrovických ulicích. Z jednoho z dřevěných přístavků v první linii obydlí bývalých uprchlíků vychází v bílém nátělníku a modrých šortkách muž středního věku s ručníkem přehozeným přes rameno. Cestou na nás udělá pár gegů a zve nás k návštěvě svého „kostela“, jak sám říká, po dokončení osobní očisty. Je to Miki – nepřehlédnutelná postavička z Osterode.

Vysoký dřevěný plot ukrývá malý dvorek se skromným venkovním posezením a prádelními šňůrami. V přední místnosti dvoupokojového příbytku stojí za stříbrnými klávesami do obleku oděný Miki, automatická rytmická složka je v plném proudu, on do ní vyťukává teskné melodie ze své vlastní dílny. Po tom, co usedáme na gauč s květovaným motivem, se nám záhadný elegán představí: „Jmenuju se Miki, je mi přes čtyřicet a jsem hudební skladatel. Taky někdy dělám učitele hudby, pracuju jako hlídač ve vězení, jezdím s taxíkem a tak různě,“ vyjmenovává svá četná zaměstnání, zatímco nalévá do broušených sklenek pravý albánský koňak. Rytmická složka se zatím sama stará o zvukovou kulisu. „Mám své vlastní internetové rádio. A mám věrné posluchače. Vždycky se tam připojím, zapnu svůj kanál a hraju písničky, občas si pustím webkameru, mluvím a prostě dělám show!“ pýří se před námi DJ Miki. Aby nám svá slova dokázal, přechází na svém počítači (internet má v táboře hned několik domácností) na streamovou stránku www.flatcast-de.info, kde vstupuje do své vlastní místnosti RADIO-TAXSI. A zábava může začít.

Vedle hudební a rozhlasové produkce se ale Miki věnuje i duchovnu. Je poměrně respektovaným mitrovickým představeným řádu dervišů, za kterým dochází s žádostmi o radu a služby i neromové. Pro tyto účely slouží druhý z jeho pokojů, kterému vévodí rozložený Korán a sada modlitebních předmětů. Nám k vůli si Miki obléká jeden ze svých černých talárů včetně pokrývky hlavy a postupně představuje jednotlivé artefakty rozložené na konferenčním stolku. Rytmická složka kláves stále zaplňuje celý prostor. „Tak, už to vypneme. Kdybysme tu teď ještě hráli o něco dýl, tak budu mít na drátě spoustu fanoušků. Z celého světa. Lidi mě prostě milují! Víš jak, prostě dělám pořádnou show.“

Mitrovická schizofrenie

Naše dny v Kosovské Mitrovici jsou pomalu u konce. Před odjezdem si ještě plánujeme prohlédnout pravoslavný kostel v srbské části města. Náš přítel, kosovský Albánec Astrit, se k nám rozhodl přidat. Poprvé po válečném konfliktu navštíví centrum severní Mitrovice. Rodiče se to nesmí dozvědět, báli by se. „Nemůže se přeci nic stát. Budeme mezi sebou mluvit anglicky,“ dodávám mu kuráže v jeho rozhodnutí. Několik minut před domluvenou schůzkou ale na mém mobilu zabzučí SMS: DOUFAM, ZE TO POCHOPIS, ALE ROZHODL JSEM SE DO SEVERNI CASTI NEPRIJIT. PROMIN. NEVIM, JESTLI BYCH MEL TAKHLE RISKOVAT. UVIDIME SE POZDEJI. Astrit v domluvenou dobu na místo nepřišel. A tak si sedám na betonovou zídku a pozoruji romské děti vystupující jako obvykle ze školního autobusu na severním břehu, jak pomalu scházejí k řece Ibaru a pouštějí se směrem k neomítnutým cihlovým domkům na břehu jižním. Přemýšlím nad pozadím Astritova vzkazu a nad schizofrenií situace zdejších Romů pendlujících několikrát denně mezi Albánci a Srby ve snaze najít své vlastní místo. Potom se ale pousměji při myšlence na osterodského DJ Mikiho, který už vlastní místo svým způsobem našel.

VIDEO
Kosovská Mitrovica

KAM DÁL?
Sami Mustafa: Romský režisér nemusí nutně točit jen filmy o Romech
Kosovo: Jak se nestaví domov aneb konec jedné vize
„Tohle není život!“ Romové v kosovském Gjilanu sní o novém začátku
Sbal si věci a vypadni aneb dobrovolné návraty Romů do Kosova
Vždyť je přece Hederlezi!
Romské štěstí na předměstí Tirany
Romea.cz přinese sérii reportáží z poválečného Kosova

Přečteno: 1781x
 

Kam dál:

Štítky:  

Zahraniční, Kosovo, Romové v Kosovu, 12 let po válce



HLAVNÍ ZPRÁVY

Nikola Taragoš, programový ředitel Romodrom, o.p.s. v rozhovoru pro ROMEA TV.

videoNikola Taragoš: Snažíme se zabránit zhoršení situace našich klientů, dodáváme jim ochranné pomůcky i základní potraviny

1.4.2020 12:00
Dalším hostem v sérii rozhovorů s osobnostmi, kteří aktivně pomáhají v době nouzového stavu je programový ředitel organizace Romodrom.
 celý článek

Tisková konference k zvládnutí onemocnění COVID-19 v romských lokalitách na Slovensku

videoSlovensko bude testovat Romy v osadách. Nakažení Romové by pak mohli být izolováni ve státních zařízeních

1.4.2020 15:50
Od pátku se na Slovensku spustí testování na onemocnění COVID-19 ve 33 romských osadách. Matovič na tiskové konferenci společně s Peterem Pollákem a novou zmocněnkyní pro romské komunity Andreou Bučkovou představil plán boje s konoravirem v romských lokalitách. Odběry, na které dohlédnou vojáci, budou probíhat od 3. do 9. dubna. O den později, 10. dubna, by už měly být známy výsledky. "To, že jde armáda do osad není demonstrace síly," tvrdí premiér Igor Matovič. Vojenští lékaři podle něj budou s testy pomáhat proto, aby testování nezatížilo civilní zdravotníky. Premiér Igor Matovič chce nakažené Romy z osad umístit do státních zařízení.
 celý článek

V pátek 17. 2. 2017 jednala Rada vlády pro záležitosti romské menšiny poprvé pod vedením ministra pro lidská práva Jana Chvojky (FOTO: Úřad vlády ČR)

Úřad vlády vyzývá k nominaci nových členů do Rady vlády pro záležitosti romské komunity

1.4.2020 11:05
Úřad vlády vyzývá na stránkách kabinetu k nominaci nových členek a členů do Rady vlády pro záležitosti romské menšiny. Rada má v současné době 29 členek a členů, z toho 16 zástupkyň a zástupců státní správy a 13 občanských členek a členů zejména z řad Romů - tři tedy chybí.
 celý článek

www.iROZHLAS.cz

Další články z rubriky







..
romea - logo