V českých věznicích si dnes odpykává trest více než 22 000 vězňů a vězenkyň.
Každý z nich stojí denně státní pokladnu 885 korun, ročně pak minimálně 323 033
Kč. Odnětí svobody je tedy extrémně drahou formou trestu, bohužel v Česku
zároveň extrémně využívanou (naplněnost českých věznic se pohybuje kolem 115 až
120 procent). Ne vždy by tomu ale tak muselo být.
Novela trestního zákoníku umožňuje ve více případech udělovat tzv.
alternativní tresty. Zatímco o průběhu domácího vězení se zatím spíše diskutuje,
trest formou veřejných prací se u nás užívá už řadu let. Ke stoprocentní
úspěšnosti má však ještě daleko. A právě my Romové v této problematice hrajeme
klíčovou roli, a to nejen v přeplněnosti věznic, ale i opětovném začlenění se do
společnosti. Jak už to tak bývá, lidé na tento typ trestu (jako na vše) reagují
odlišně. Velká část z nich z různých důvodů veřejně prospěšné práce nenastoupí
nebo neodpracuje v plné výši, a pak se stejně ocitne ve vězení. Přesto si
myslím, že neexistují pouze dvě možnosti, tedy nastoupit či nenastoupit, ale
tři. V pomyslné druhé skupině trestaných, tedy těch, kteří se rozhodnou veřejné
práce nenastoupit, je vklíněna ještě třetí.
Tito lidé by trest pravděpodobně nenastoupili, ale pokud jim budou individuálně
vysvětleny výhody, dopady a klady, mohou svůj názor změnit.
A to nebude přínosem jen pro společnost, která díky tomu ušetří, ale i pro ně
samotné. Zůstane s rodinou, zachová si zaměstnání, nebude sociálně stigmatizován
pobytem ve vězení. Ze státní kasy (tedy z vybraných daní) nepůjdou každý den
peníze na jeho pobyt ve vězení, naopak do ní může ještě daněmi a odvody na
sociální a zdravotní pojištění přispět.
Jen ještě musí být po ruce někdo, kdo jej na tu cestu trochu navede, poradí nebo
si s ním jen obyčejně promluví. Tedy romský mentor. Původně jsem proti projektu
romských mentorů zastával kritický postoj. Dnes si myslím, že pokud se stane
výstupem pro širší a komplexnější řešení problému konkrétních lidí, tak má
smysl. Nemělo by jít jen o přesvědčení k nastoupení veřejně prospěšných prací,
jednorázovou akci, ale o dlouhodobější spolupráci. Pokud už se podaří klienta
motivovat k prvnímu kroku, není nic lepšího než jej motivovat i v dalších. Od
výkonu veřejně prospěšných prací se tak můžeme dostat k jeho dětem majícím
například problémy v matematice a angličtině ve škole, a tedy zprostředkování
doučování přes neziskovou organizaci.
Zároveň se zmínit o nabídce rekvalifikačních kurzů na místním úřadu práce a v
případě zájmu rovnou s klientem vyplnit přihlášku. Nebo pokud je zaměstnán,
nabídnout mu školení na pracovníka neziskové organizace, aby pak sám mohl pomoci
své komunitě k pokroku. Prostě s klientem ve všech směrech nadále pracovat,
jinak to bude lidově řečeno jen takové plácnutí do vody. A protože nechci jen
sepisovat své představy do komentářů, tak jsem přijal nabídku naší samosprávy a
ředitele městské policie, abych funkci mentora u nás v Děčíně na vedlejší
pracovní poměr vedle svého zaměstnání vykonával. Projekt zastřešuje samozřejmě
ještě Mediační a probační agentura ČR, jež má právě na starost dohled nad
vykonáváním veřejně prospěšných prací. Projektu se podaří podle mě v praxi
uspět, jen pokud budou spolupracovat všichni zainteresovaní. Asistenti prevence
kriminality s romskými mentory, romskými občanskými sdruženími, sociálními
terénními pracovníky a dalšími dohromady, až pak se dostaví kýžený efekt.
Tedy v první řadě nejen větší počet nastoupení veřejně prospěšných prací,
prázdnější věznice a plnější státní kasa, ale i v druhé více sebevědomých lidí,
jež budou plnohodnotnou součástí společnosti.
Řešit věci aktivně a domluvou je mi mnohem bližší než vyzývání k hromadnému
exodu nebo svolávání domobran v reakci na rasově motivované zločiny. A právě u
nás v Děčíně mám čím dál tím silnější pocit, že komunikace mezi samosprávou a
místní romskou komunitou funguje. Nerozhoduje se jen na úřadě, ale spousta věcí
se plánuje a vykonává společně. Stejně tak to bude i s tímto projektem.
