romea - logo
5. prosince 2021 (neděle)
svátek má Jitka

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Proč zrovna tady. V obci Uhelná se pokoušejí pomáhat lidem v nouzi

Uhelná, 16.9.2010 13:23, (RESPEKT/ROMEA)

Vesnice Uhelná ve slezských Sudetech je už po několik týdnů v centru mediálního dění. Místní občanské sdružení Ester se totiž dostalo do sporu se starostou obce o vznik komunitního centra s dvěma azylovými byty, které by sloužily především chudým Romům. Před pár dny sdružení ustoupilo tlaku obce a projekt prozatím dalo k ledu. Připomeňme si o co v Uhelné šlo v reportáži, která ve zkrácené verzi vyšla před deseti dny v týdeníku Respekt.

„Tady ještě donedávna nebydlel ani jeden Rom,“ opakuje své stížnosti další návštěvě starosta severomoravské vesnice Uhelná Ludvík Juřík. Na podzim se podruhé chystá kandidovat za KDU-ČSL a nechápe, „proč ti lidé musejí být zrovna u nás“. Řeč je o dvaasedmdesáti Romech bydlících ve dvou bytovkách a jednom rodinném dvojdomku v centru obce. Do Uhelné se přistěhovali v posledních sedmi letech díky toleranci bývalé starostky Marie Surovíkové spojené s prací místního občanského sdružení Ester, které se už deset let pokouší v kraji pomáhat lidem na okraji.

Současný starosta si na nové sousedy nikdy nezvykl, ale mlčenlivé soužití léta víceméně fungovalo. Teď se však situace nepříjemně zamotala.

Je to jen byznys

Ludvík Juřík sliboval svým sousedům, že „očistí Uhelnou od cikánů“ už před volbami v roce 2006. Další hlasování je přede dveřmi a starosta se k osvědčenému – byť zcela neoficiálnímu – heslu, které před novináři popírá, opět vrací. Jak by jejich vystěhování chtěl docílit, je ovšem v pětisethlavé obci záhadou. Domy, v nichž místní romská komunita bydlí, patří soukromému vlastníkovi, a ten je rád, že namísto někdejších „bílých“ neplatičů s desetitisícovými dluhy má v bytech platící romské nájemníky. Navíc 45 nových sousedů už má v obci trvalé bydliště. Většina romských rodin přišla do Uhelné z okolních vesnic. Přilákala je sem práce již zmíněného sdružení Ester. Jeho zájem vyvolala už před deseti lety existence dvou bytovek, jejichž majitel z nich během let postupně vystěhovával obyvatele, kteří dlouhodobě neplatili nájem. Tým zaměstnanců Ester přišel s nápadem nastěhovat do uvolněných bytů chudé Romy z blízkého okolí a pokusit se je vytáhnout ze dna. Noví obyvatelé díky sdružení postupně získali práci a vyhrabali se z nejhoršího. Soužití s místními nebylo nikdy úplně ideální (v obci stoupla drobná kriminalita, stížnosti na hluk nebo na příliš rozjívenou romskou mládež), ale vážnější problémy nikdo nezaznamenal.

Situace se začala komplikovat v posledních měsících, a to u dvou rodin. První šestičlenná přišla před několika měsíci z patnáct kilometrů vzdálené Vidnavy pěšky, o hladu a se třemi igelitkami, v nich měla většinu svého majetku. Druhá rodina je v tíživé finanční situaci, kdy pěti dětem a dvěma dospělým zůstává po zaplacení nájmu a energií 17 korun na den. Navíc otec začal nedávno hojně holdovat alkoholu a svou frustraci si vybíjí na své pošesté těhotné manželce. Při posledním excesu, před měsícem, kvůli níž měl ještě před pár dny povoleno ve společném bytě pouze nocovat (samozřejmě střízlivý), musela zasahovat policie.

Skutečný konflikt mezi starostou a lidmi z Ester se naplno rozhořel před několika týdny. Sdružení totiž navrhlo, aby se dva byty v místním „romském dvojdomku“ proměnily pro podobné případy na azylové bydlení a vedle vzniklo ještě komunitní centrum. Starostu to před volbami vyděsilo, pozval do Uhelné regionální novináře a seznámil je se svou teorií, podle níž v jeho obci sdružení Ester vytváří ghetto jen proto, aby mohlo lépe čerpat dotace. „Je to přece jejich byznys,“ dokládá svá slova přesvědčeně Juřík.


Autor: Karel Cudlín / Respekt

Poslal ho Bůh

Třípatrový panelový dům s balkony hraje do ulice Shakirou a do zahrady soc popem Michala Davida. Je krátce po poledni a v parném dni pod švestkou na domácky vyrobeném sezení odpočívá čtyřicátnice Světlana se svým druhem. Do rozhovoru s dalším zástupcem médií se jim vůbec nechce. Ten poslední jim bez optání fotil děti, a když mu řekli, ať s tím okamžitě přestane, měl křičet něco o právu na informace. „Jsme tady šestým rokem, já pracuju na obecním úřadě jako uklízečka,“ odpovídá na první otázky váhavě Světlana. Pak se slova ujímá její druh, dotaz po jménu přejde zabručením. „To, co starosta řekl do novin, že jsme ghetto nepřizpůsobivých, mě uráží,“ říká příkře a dodává, že tentokrát půjde k volbám, tedy pokud někdo proti stávajícímu starostovi sestaví kandidátku.

Přijíždějí příbuzní a paní Světlana s druhem se loučí. Kdyby návštěva náhodou chtěla zůstat přes noc, museli by o tom informovat lidi z Ester (a zůstat by podle pravidel mohla nanejvýš tři dny). Další omezení je zapsáno přímo v nájemních smlouvách: pokud někdo dluží a nezačne třetí měsíc od nezaplacení splácet, majitel má právo jej vystěhovat. Momentálně dluží v řádu stokorun jen dvě rodiny.

„Celé to divadlo je kvůli volbám,“ říká sousedka Zlatica Pokutová houpající nejmladšího syna v kočárku na zahrádce kousek od dvojdomku. Její muž je ještě v práci v žulovém lomu a stejně jako ona doufá, že stávající starosta volby prohraje. V Uhelné žijí od roku 2004, přistěhovali se z šest kilometrů vzdálených Vojtovic, kde bydlela šestičlenná rodina v jednom pokoji. „Cítím se tady doma. Lidé si na nás zvykli, v obchodě vždycky probereme novinky,“ shrnuje. Paní Mária ze sousedního domku přikyvuje.

„Kdyby nebylo Ester, mám děti v děcáku a sama jsem bůhví kde,“ vypráví Mária cestou ke druhé bytovce, která stojí přibližně o 200 metrů dál vedle bývalého JZD. Ještě před osmi lety žila s šesti malými dětmi v kozím chlívě v Bernarticích bez elektřiny a tekoucí vody. Manžel byl tehdy ve vězení, což podle ní nebyla zase taková změna, protože se o rodinu stejně nestaral.

Abraham Staněk, spoluzakladatel sdružení Ester, tehdy vymohl na soudu odklad odebrání dětí. Za několik málo dnů neziskovka sehnala zpustlý statek a v něm opravila byt. „Na zdech ještě zasychala barva, ale razítko mi sociálka dala a děti mi nechali,“ vzpomíná Mária žijící v Uhelné pátým rokem.

Na schodech před oprýskanou bytovkou sedí stařenka v květovaném šátku a zabíjí plácačkou mouchy. „Je to tu docela dobré, až na ty mouchy a smrad,“ poznamenává mezi ranami. Na dvorek s pískovištěm a šňůrami ověšenými prádlem se zvědavě scházejí ženy s dětmi. Slovo si bere šedesátnice, na jejíchž kotnících se skvějí vytetované nápisy – „zrada bolí“ na pravém a „proto trpím“ na levém.

„Ábeho nám seslal Bůh, jinak jsme každému jedno,“ chválí oporu sdružení Ester Josefína Horváthová, která se od 80. let potulovala, porodila čtrnáct dětí a teď má na stará kolena podle svých slov konečně klid. „Chlapi nepotřebuju, tady o něj se jenom starám,“ poznamenává k opodál stojícímu muži v teplákách. Podle Horváthové nechce starosta přijít o své teplé místečko, a tak už podruhé přichází s tématem Romů. „Napoprvé to zabralo, ale teď už mu uvěří jenom hloupý,“ naráží na první zvolení Juříka proti exstarostce Surovíkové, která obec vedla osm let.

Loučíme se a „svěřenec“paní Horváthové nám přeje mnoho zdraví lehce exotickou češtinou. Později se dovídáme, že je původem Rumun, který ve zbědovaném psychickém i fyzickém stavu žil ještě před dvěma lety v kurníku. Se stálým bydlištěm se dostal i do zorného úhlu soudu, a ten brzy rozhodne o jeho svéprávnosti.

Upravené domky přes cestu, jejichž zahrádky jsou osázeny sádrovými trpaslíky, s bytovkou sice kontrastují, ale nijak extrémně. Oprýskaných stavení je v dolní části vesnice, kterou protíná silnice na Javorník a dále do Polska, více. Ta horní směrem do kopce je vznešenější, ale žádný bezbřehý luxus se nekoná. V kraji s úžasně drsnou přírodou ale vysokou nezaměstnaností a absencí investorů se ani nic jiného čekat nedá.

Kdo se přidá

„Obírání ovoce, ztracené slepice, rušení nočního klidu a krádež rozbitého kotle, který si jeden z místních uložil před dům, aby jej odvezl do šrotu,“ vyjmenovává v obci často diskutované prohřešky nových sousedů bývalá starostka Marie Surovíková u kávy na dvorku.

Podle jejich slov tam, kde dnes stojí obyvatelný dvojdomek, v němž by mohlo podle záměru sdružení vzniknout nízkoprahové komunitní centrum a azylové byty, byla donedávna ruina. Nikdo neměl zájem odkoupit objekt od soukromého vlastníka, k realizaci demoličního výměru chyběl kousek. „Předpokládali jsme, že to dřivé či později spadne, a pak by tam mohlo vzniknout parkoviště, a tak jsme jej odhlasovali v územním plánu,“ naráží na často opakovaný argument současného starosty, že soukromý vlastník měl objekt nabídnout nejprve obci, která by tam v souladu s územním plánem postavila parkoviště.

Tato žena se v čele Uhelné osm let pokoušela o pragmatický přístup a vysvětlovala místním, že Ester ani noví sousedé nejsou pro obec žádnou zkázou. Potom jí ale došly síly. „Výhrůžky, nadávky, na jednoho z těch pánů, co mě honil kolem stolu a vyhrožoval mi zabitím, jsem podala i trestní oznámení,“ popisuje krátkovlasá žena s brýlemi, proč se jí v roce 2006, kdy na radnici skončila, vlastně ulevilo.

„Ti lidé někde musejí žít, ale stejně považuji jejich počet v obci vůči majoritě za nešťastný. Na vině ovšem není sdružení Ester, ale stát, který si nad těmito lidmi umyl ruce,“ říká bývalá starostka a připomíná, že sociální nouze na Javornicku se netýká zdaleka jen Romů. „Nezaměstnaných a zadlužených lidí je tady více, když pak vidíte, jak někdo dostává stále nové šance, a vy ne, můžete zahořknout,“ podotýká.

K tomu všemu jsme v bývalých Sudetech a místní tu mají jen mělké či vyvrácené kořeny. „Lidé si moc nedůvěřují, uzavírají se do sebe. Není to žádná tradiční víska na jižní Moravě,“ připomíná Karel Novák, donedávna zaměstnanec společnosti Člověk v tísni, momentálně koordinátor terénních pracovníků Ester. Ale šanci na změnu vidí, jinak by se sem nestěhoval jako rodilý Pražan s celou rodinou. Tou může být změna grantové politiky, díky níž se do projektů kromě Romů mohou zapojovat i zástupci většiny, kteří padli na dno. A také nová pracovní místa a služby vznikající v rámci programu zaměstnávání a získávání kvalifikace.

Sdružení Ester třeba v posledních čtyřech letech spolupracovalo na rekonstrukci tří ruin – koupaliště v Javorníku a vil v Račím údolí a na Travné. Moderní bazén a první čtyři dřevěné domy budoucího kempu vybudovali klienti sdružení pod vedením profesionálů za minimální mzdu. Správcem je dnes mladík s psychickým onemocněním, který zde i bydlí, další klienti s provozem koupaliště pomáhají.

Vila po odsunutých Němcích na okraji Račího údolí dostala nový oranžový kabát a stal se z ní příjemný penzion. „Jsem si jistý, že se to musí stále zkoušet. Je lepší dávat šance než jen pochybovat,“ říká Ábe Staněk.

Poslouchá se to hezky, ale bez dobrých vztahů s obcí se sdružení Ester v Uhelné bude pracovat těžce. Zmíněný rázný nesouhlas zastupitelstva s komunitním centrem snižuje šance získat dotace a nejisté je i prodloužení nájemních smluv na obecní prostory pro volnočasové aktivity. Teď se čeká na to, jak dopadnou volby. A především, zda se k zatím jediné kandidátce starosty Juříka přidá nějaký soupeř. Což lze jen těžko předvídat.

FOTO: Karel Cudlín / Respekt

KAM DÁL?
Centrum pro Romy v Uhelné nebude
Vyjádření Agentury pro sociální začleňování k vývoji situace v obci Uhelná

Přečteno: 2163x
 

Kam dál:

Štítky:  

Domácí



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo