romea - logo
6. prosince 2021 (pondělí)
svátek má Mikuláš

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Ptáčata jsou áčka: Nad docu soap o romské třídě s jeho spolurežisérkou Zlatuškovou

Brno, 16.11.2010 11:13, (Romano voďi)

Spolurežisérka  dokumentárního seriálu Ptáčata Kamila Zlatušková je přesvědčena, že natáčení uměle vytvořené romské třídy její osazenstvo stmeluje a posunuje dál. O kontroverzích docu soap, který děti ze sociálně slabých rodin představuje bez korekcí a příkras, vyprávěla v brněnské kavárně Spolek.

Docu soap je v českém prostředí nový žánr – jednoduše řečeno spojení dokumentu a seriálu. Tak jednoduché to, ale není. Jak byste tento žánr definovala vy?

Začnu trochu odjinud. My jsme začínali stejně jako Nova se svým docu soap Zlatí hoši, který měl podtitul Příběhy bez scénáře, což mě dost rozesmálo. Nemůžete jen tak někam postavit kameru a točit, a ono to pak bude super zajímavé. Naopak musíte téma podchytit, pojmenovat, pracovat s ním.

Takže pro mě je docu soap symbióza časosběrného dokumentu v seriálové podobě, s tím že využíváme některé prvky reality show. Ne ty bulvární, známé z kontejnerových reality show jako Big Brother, ale spíše jistou akčnost, která pomáhá posunovat děj. Ideální by bylo mít kamery všude po co největší část dne, ale na to jsme neměli prostředky. Navíc v našem případě mělo jít o veřejnoprávní docu soap s podstatným tématem, které ve společnosti nějakým způsobem rezonuje. Takže jsme zvolili formu, kdy jsou děti pomocí záběrů z malých digitálních kamer spoluautory, máme dokumentární vyprávění obohacené trochu nezvykle komentářem, který diváka trochu vede. Utváříme tak příběh, který se přelévá z dílu do dílu a popichuje seriálově divákovu zvědavost, aby se díval dál.

VIDEO
Ptáčata - rozhovor s tvůrci, ukázky
Ptáčata - trailer

Co bylo dříve, nápad vyzkoušet nový žánr docu soap, nebo silné téma v podobě nedobrovolné, uměle vytvořené a téměř zcela romské třídy?

Původně měl vzniknout celovečerní dokumentární film, ideálně časosběrný. To, že jsme se ve výsledku rozhodli v týmu pro docu soap, je souhra náhod. Jako externí dramaturgyně České televize jsem byla na panelu o nových žánrech vedeném tehdejší programovou ředitelkou, která zdůrazňovala, že jsou novým formám otevření. Další věc byla, že jsme dokument chtěli točit několik let a že Česká televize vyhlásila rok 2010 Rokem dítěte. Dohromady ideální platforma, abychom mohli s něčím takovým přijít.

A téma?

To se nabízelo samo. O situaci ve třídě, která se kvůli petici rodičů neromských dětí stala až na tři děti čistě romskou, jsem věděla z první ruky – od svojí maminky, která je učí. Navíc jsme společně byli nadšeni z cyklu Proč potřebujeme demokracii, konkrétně z dílu o čínské třídě, která si volí předsedu. Téma děti, které se vlastně takto nedobrovolně ocitly spolu, na startovní čáře je hned někdo označil za lůzry, prostě volalo po zpracování. Šlo jenom o to, jak.

Kamila Zlatušková je dramaturgyně, scenáristka a režisérka, externí pedagožka, doktorská studentka a absolventka scenáristiky a dramaturgie na JAMU. Tématem její disertační práce je současný autorský dokumentární film. Kromě žurnalistiky na Masarykově univerzitě studovala také v rámci stipendia v USA obory Film Studies a Broadcasting.
Taktéž je dcerou nezdolné učitelky Jarmily Zlatuškové a prakticky součástí rodiny jednoho z Ptáčat – Janči. Spolupracovala na dokumentárních snímcích Vikingové jsou z Brna či Ženy SHR, který letos obdržel cenu na mezinárodním festivalu v Jihlavě jako nejlepší český dokument.

Právě prvky reality show, které jste zmínila, jsou jednou z kontroverzí Ptáčat. S dětmi se setkávají známé romské osobnosti jako novinář Richard Samko nebo zpěvák Gipsy. Jste iniciátory soutěží a výletů, tím vlastně vyvoláváte určité situace. Diváka nemůže nenapadnout, co by se dělo bez vašich zásahů.

V týmu máme i zastánce tohoto bezzásadového natáčení, které se v mnoha směrech blíží reality show, ale když odhlédnete od finančních možností, zůstává ještě jeden zásadní fakt… jsou to děti. Takže, když se vám před kamerou strhne jakási šarvátka, hádka, prostě vypjatá situace, nemůžete jako dospělý beze slova přihlížet a točit dál.

Probírali jsme to s dětským psychologem a náš zásah z pozice dospělého je nutný. Druhým momentem je, že seriál má podtitul „Nejsme žádná béčka“, tak to jsme chtěli divákům ukázat. Ptáčata jsou snaživá, milá, divoká, spontánní, učenlivá, prostě jako jiné děti, a tomu jsme jen vytvořili kulisy, ve kterých se to projeví.

Příběh už děti rozvíjejí samy. Třeba když soutěžily několik týdnů o zamčenou krabici se stavebnicemi Lego. Potom, co je společnými silami získaly, jeden chlapeček přišel s tím, že by je měly dát nemocným dětem. To byl jeho nápad, a naprosto nás dostal. Na základě toho vzniknul díl, kdy děti jdou darovat lego svým vrstevníkům do nemocnice.

Setkala jste se s reakcemi, že kdybyste je nemotivovali soutěžemi o lego, do žádných kroužků by nechodily a úkoly by neplnily?

Tuto reakci jsem čekala, ale vůbec jsem se s ní nesetkala. Část dětí měla své volnočasové aktivity i před tím, jejich rodiče se aktivně zajímali o to, co dělaly. Některé děti nikam nechodily, ale zde se opět musí přihlédnout k faktu, že pocházejí ze sociálně slabých rodin a ceny nejrůznějších kurzů jsou pro ně prostě nedostupné. Navíc jejich učitelka už před tím ve spolupráci s místní farou organizovala doučování pro děti, takže spousta věcí se děla a byla rozběhnutá bez nás.

Nikdy jste nenarazili? Děti přestaly chodit do kroužku a rodiče je nechtěli nutit?

Jistě, a netýkalo se to jen kroužků. Jeden chlapeček měl mnoho absencí, a v tu chvíli se projevil přístup některých rodičů - nenutit své potomky, když se jim nechce, nechávat jim absolutní svobodu. To ze svého dětství ani okolí neznám. Přišlo mi to jako neznalost důsledků, žít vlastně tady a teď, žádné přemýšlení v horizontu. Nebo jsme jednu holčičku, která špatně vyslovuje, vzali se svolením rodičů k logopedovi. Ten konstatoval, že vše způsobuje přerostlá mandle, která měla být dávno venku. Ale maminka zákrok neustále odkládala, pro mě to bylo nepochopitelné, ale vlastně to jen potvrzovalo strategie rodičů žijících v sociálním vyloučení. Láska k dítěti je tak velká, že je důležité je chránit před všemi nepříjemnými situacemi, před okolním světem.


Vznikl mezi námi vztah (Zlatušková s rodinou jednoho z Ptáčat - Janči)
FOTO: Lenka Grossmannová

Když se takové situace objeví před kamerou, ne všichni diváci jsou schopni nebo ochotni pochopit situaci v kontextu sociálního vyloučení a naopak se uchylují ke krátkozrakým nenávistným poznámkám v internetových diskusích. Nemáte strach, že děti natáčení negativně ovlivní a naopak ještě více vyčlení ze společnosti?

Původně jsem chtěla, aby se žádná diskuse na stránkách pořadu nekonala, ale i tak bychom asi takovým reakcím nezabránili. Myslím si, že to s dětmi i rodiči probíráme natolik, ze všech možných stran a pořád, že možný negativní vliv omezujeme co nejvíce.
Navíc všichni neustále myslíme na fakt, že natáčíme děti, ne dospělé. Takže domýšlíme důsledky za ně. Ve své důvěře se někdy svěří s něčím nepříjemným v rodině, a to se na obrazovce nikdy neobjeví, což ale neznamená, že to neřešíme, jen bez účasti diváka. To je prostě ta hranice, za kterou vzhledem k jejich věku nemůžeme jít.

Ptáčata = šestnáct dětí až na tři výjimky romské národnosti, které se dostaly do jedné třídy kvůli xenofobní petici rodičů ostatních prvňáků. Brněnská škola nebyla schopna čelit nevoli „bílých“ rodičů, kteří nechtěli, aby jejich děti chodily do třídy s Romy, a tak jim vytvořila samostatnou třídu. Společnost romských dětí nevadila jen rodičům tří dětí (jedno je z Ukrajiny, druhé má dědečka Roma a třetí je ze sociálně slabé rodiny).

O Ptáčata není zájem, prozatím

Rozhovory o Ptáčatech nebo články týkající se tohoto v českém prostředí výjimečného projektu by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Jak si vysvětlujete malý zájem médií?

Je to zvláštní, na tiskovku k Ptáčatům dorazila snad jen čtyři média. Teď jsem si na to postěžovala na konferenci k českému předsednictví Dekády romské inkluze v Praze a chvíli na to se ozvali další asi čtyři novináři. Ale vysvětlení, proč zájem nebyl větší, nemám. Samozřejmě to ovlivňuje i sledovanost, která není závratná, ale dobrou zprávou je, že pořád roste.

Ptáčat připomínají sociální experiment. Jako byste chtěli české většinové společnosti ukázat, že když se dětem se sociálně slabých rodin dají běžné možnosti dítěte ze střední třídy, tak dosáhnou obdobných výsledků jako jejich vrstevníci. Tedy, že nedovzdělanost Romů ze sociálně vyloučených lokalit není otázkou jejich etnicity, ale podmínek, ve kterých vyrůstají. Je cílem Ptáčat vychovávat českou společnost?

Já jsem od začátku odmítala, aby z nás byli bílí kolonizátoři, kteří teď děti zachrání a ukážou jim pravou cestu hodnou následování. Motivací zásahů nebylo děti měnit, ale jednalo se jen o jakýsi urychlovač příběhu, který byl vzhledem k nemožnosti natáčet děti od rána do večera nutný. Myslím si, že i bez nich by se ukázalo, že to jsou naprosto „normální“ děti, a to je cíl Ptáčat, který by měla česká společnost pochopit. My je sice uvádíme do situací, do kterých by se pravděpodobně nedostaly, ale ony reagují bez korekcí a samy za sebe.
Vzali jsme je třeba do Chánova, tématem dílu byl vliv prostředí na mě a můj na prostředí, ve kterém žiju, v třech liniích – Chánov jako symbol ghetta, domovské prostředí dětí, které natáčely samy, a návštěva u úspěšného romského podnikatele v jeho luxusní vile. Takže jsme je experimentálně dosadily do nějaké situace, ony ji ale přetavily svým dětským pohledem ve svůj příběh.

Jak děti reagovaly na situaci, kdy v chánovském ghettu neviděly nikoho jiného než Romy?

Děti vlastně žijí v brněnské Bratislavské ulici, kterou obývají převážně jen Romové, takže toto bipolární vnímání v sobě nemají, takto to nevnímají, prostě to tak pro ně je. Spíš se pozastavíte nad tím, když vám osmiletá holčička s přehledem vysvětlí, že támhle ten kluk s pytlíkem u nosu fetuje toluen. A když se jí zeptáte, jak to ví, řekne, že když si doma sedne na pračku a kouká ven, vidí přesně toto. Děti si bolesti ghetta uvědomují a zároveň svým způsobem i to, že izolace není řešení. V Chánově jedna z místních holčiček začala automaticky mluvit o rozdělení na Čechy a Cikány, a když jí můj kolega oponoval tím, že jsme všichni Češi a Chanov je přece v Česku, tak suverénně řekla, že není. V tu chvíli vám jde mráz po zádech.

Bylo těžké přesvědčit školu a hlavně rodiče Ptáčat, aby si nechali takto výrazně zasáhnout do svého rodinného soukromí?

Postoj paní ředitelky byl velmi vstřícný, sama byla zaskočená situací s peticí. Dokonce přišla na schůzku s rodiči, kdy jsme jim představili svůj záměr, a plně nás podpořila. Rodiče souhlasili velice rychle, postupně jsme si získali jejich důvěru.  Nevzpomínám si na jedinou konfliktní situaci – vše jsme vždycky podrobně probírali, jak s dětmi, tak jejich rodiči nebo dětským psychologem.

Jak reagují na Ptáčata žáci ostatních tříd?

Kupodivu nijak. Žádné názory jsme nezaznamenali ani Ptáčata. Snad jen obvyklé závistivé drby, že platíme rodiče natáčených děti v eurech apod. Sama Ptáčata také ze sebe žádné hvězdy nedělají. Probírali jsme to s nimi, hvězdou může být někdo, kdo něco dokáže pílí, prací, takže ten rozdíl vnímají.

Když už jste to nakousla, dostávají rodiče dětí za účinkování své a svých potomků nějaký honorář?

Ne. Dohoda je vlastně taková, že hradíme aktivity jako školu v přírodě, kterou by si velká část rodin nemohla dovolit. Zároveň jsme dětem zprostředkovali romskou asistentku, na kterou škola neměla prostředky. Všechny aktivity se navíc dějí v regulérním volnu, žádná uvolnění navíc neprobíhají.

Co bude po odvysílání šestnáctičlenné série Ptáčat? Máte nějaký další plán?

Uvidíme, jak to půjde, ale chtěli bychom všechny děti sledovat i nadále. Ideálně až do dospělosti, zase časosběrnou metodou, ale asi už ne seriálově. Chceme s dětmi zůstat v kontaktu. I teď po natáčení jdu za dětmi minimálně jednou týdně. Vzniknul mezi námi vztah, a tak mě rodiny zvou na oběd či nejrůznější oslavy. Teď jsme zrovna slavili narození Patrikova synovce. Myslím, že by to i pro ně mohlo být zajímavé, kdo z nás má takový podrobný deníček dětství?

Šestnáctidílný dokumentární seriál přibližující osudy Ptáčat běží každý pátek na druhém programu České televize od 20:55.

Článek vyšel v Romano voďi 9-10/2010

KAM DÁL?
Seriál ČT Ptáčata je unikátním vhledem do života romských dětí

Přečteno: 4106x
 

Kam dál:

Štítky:  

Rozhovory, RV 9,10/2010



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo