romea - logo
26. června 2022 (neděle)
svátek má Adriana

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Respekt: Nejde jen o halušky

Krnov, 29.10.2007 7:05, (Převzato: Respekt)

Usměvavý hostinský vítá hosty, jeho žena v kuchyni připravuje voňavé speciality a dcerka se svižně točí za barem. Jsme v Krnově, trochu dál od centra, pod kopcem Cvilínem, kde se mezi stromy derou k nebi věže barokního zámečku. Je doba obědů a v hospodě, kde je u obyčejných dřevěných stolů místo pro několik desítek hostů, je téměř nabito. Tak nějak vypadá každodenní idylka v krnovské hospodě U Holubů.

Utěšený obrázek míst, kam chvátají milovníci dobré kuchyně, dává v Čechách víc pohostinských zařízení. Bývá to tam, kde dokážou hostům nabídnout něco zvláštního. Přesně jako krnovský restauratér Marian Holub. Mimo obvyklé minutky, pizzy a saláty nabízí romská jídla. Šéfkuchařkou je Marianova žena Zdena, která se tyhle speciality učila od své matky a ta zase od té své. Nabídce U Holubů kraluje geržňa (polévka z krup a zelí), pirohy plněné bramborami a samozřejmě halušky. „Mně ale nejde jen o jídlo,“ říká hned na úvod docela bojovně hostinský. „Pro spoustu gádžů jsou Cikáni špinaví a ubozí. Chci ukázat, že umíme víc než občas zahrát na housle. Třeba dobře vařit, pohostit a bavit se. To je totiž taky kultura.“

Chytrý obchodník, který chce, aby se k romskému národnímu obrození přidali i labužníci, ví, že romskou krmi nestačí jen vychválit: minutky jsou U Holubů po stovce, romská jídla rafinovaně o pár desetikorun levnější a na talíři toho bývá i dvakrát tolik. Hospoda má otevřeno teprve dva měsíce, ale na malém městě se o ní už ví. Servírka Jana Holubová (20) se konkurence nijak neobává. „Podniků je v Krnově asi sedmdesát,“ říká sebevědomá Jana se zlatými kruhy v uších. „Od nóbl podniků až po nalejvárny. K nám ale začali lidi chodit hned. A museli jsme přijmout další kuchařku, s mámou jsme na to tempo už nestačily.“

Pavouky nevedeme

„Chleba je základ,“ říká přísně Marian Holub a přisouvá k hltajícímu reportérovi ošatku s pečivem. Hospoda je zařízená účelně, naschvál docela prostě. Žádné kýčovité romské vozy se tu po stěnách neprohánějí. Folklor se tu provozovat nebude. „S cimbálem opravdu nepočítám,“ říká Marian Holub. „Nejsme romské centrum, jsme hospoda pro všechny.“
U spousty místních vládla ovšem zprvu lehká nedůvěra a také zvědavost. „Cikánský jídla? Bál jsem se nějaký divný bašty, třeba pavoučích nožek nebo kočičích ocásků - ale chutná mi tu,“ vtipkuje mladík, který si po goje, čili opečených bramborových klobáskách, objednává druhé pivo. Na výzvědech tu byl před týdnem a pak přivedl přátele. Jeho společnice má zřetelně indiánské rysy a představuje se jako ředitelka firmy z Brazílie. „Mexické, italské, řecké hospody a hamburgry jsou všude, ale ,gypsy dishes‘ to snad nemáme ani u nás,“ říká. Sama přivedla kolegy z práce.

„Jo, takhle se to dělá,“ říká Marian Holub. „Lidi táhnou lidi. Můžete si dávat inzeráty, roznášet letáky, ale lidi začnou chodit, jen když si o vás řeknou. Chodí mi sem Romové, Češi i ostatní - turisti, a taky Řekové, kterých tu pořád spousta bydlí.“ S největší řeckou komunitou v Čechách, brazilskými obchodníky, slavnou maurskou synagogou vyhledávanou návštěvníky z Izraele a USA a také vzpomínkou na předválečné kompletně německé osídlení může Krnov zřejmě aspirovat na české multi-kulti městečko číslo 1. Idylka? Tak jednoduché to nebylo.

Za oceán a zpátky

Před deseti lety seděl dnešní usměvavý hostinský ve sklepním bytě u postýlek svých dcer a v ruce svíral baseballovou pálku. Do oken mu létaly kameny, zápalné láhve, skinheadi bušili a kopali do dveří. „Prvnímu, co by vyrazil dveře, bych rozbil lebku,“ říká Marian i po letech zarputile.

Holubovým se tehdy naštěstí nic nestalo, jiní napadení dopadli hůře. Poté co skinheadské nájezdy proměnily některé romské ulice v Krnově i v blízkém Jeseníku v ohnivé peklo, popadli Marian Holub a jeho bratr rodiny a vyrazili do Kanady. „Začátek byl samozřejmě těžký. Neuměli jsme jazyk, nikoho jsme neznali,“ vzpomíná na první úzkostnou dobu emigrace.

Brzy se ale chytli u stavební firmy. Dělali i deset hodin denně. A časem si založili vlastní podnik, bourali i stavěli domy po celém Ontariu. Vzmohli se na rodinný dům. A začali jezdit na návštěvy do Čech. Ale taky zjistili něco o sobě. „Říká se, že my, Romové, jsme děti větru a že můžeme žít všude. My jsme ale přišli na to, že jsme Češi a že chceme domů. Za rodiči. Za příbuznými a přáteli.“ A dost možná, že v tom byla i touha ukázat těm zabedněným gádžům doma, co Holubové za oceánem dokázali, ne? „Jo,“ říká pyšně Marian, který před emigrací prodával v Krnově zeleninu, a přiznává, že s bratrem občas snili o tom, že Moravákům jednou ukážou, jak se podniká po kanadsku. A rasisti? Teď se útoků neobává. Podle Mariana se společenská atmosféra v zemi o dost zlepšila. „Jako v Kanadě tu to pořád ještě není, ale za těch deset let se bílí Češi už přece jen trošičku zcivilizovali,“ říká.

Peníze z prodané kanadské firmy by rodinu držely nad vodou, i kdyby se restaurace s romskými specialitami nechytla. Jenže tomu Marian nevěří. „Brzo hospodu předám ženě a dcerám a budu sem chodit jen pro radost. Chci totiž zas rozjet stavařskou firmu. Budeme stavět po celé Moravě i v Čechách a to bude teprve úspěch.“

Jáchym Topol
Přečteno: 1828x
 

Kam dál:

Štítky:  

Domácí, Rozhovory



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo