Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Romská žena zemřela po deportaci do Kosova

31. ledna 2012
Čtení na 7 minut

Obec Mayen, ležící poblíž města Koblenze v německé spolkové zemi Porýní-Falc, spravuje Sociálnědemokratická strana Německa (SPD). Romská rodina původem z Kosova žila v Mayenu od roku 1999. Bez ohledu na vážné onemocnění členky této rodiny, paní Borky T., byla celá tato rodina za nehumánních podmínek deportována na začátku prosince 2010 zpět na Kosovo. Jen o měsíc později, paní T. zemřela na krvácení do mozku.

7. prosince v časných ranních hodinách policie vyzvedla paní Borku T., jejího manžela a jejich 14letého syna Avdila z jejich domova v Mayenu. Dostali jen 30 minut na to, aby si sbalili pár osobních věcí. Policie je odvezla na düsseldorfské letiště a spolu s dalšími uprchlíky pak byli deportováni do Prištiny, hlavního města Kosova.

Paní Borka T. byla na düsseldorfském letišti sice prohlédnuta lékařem, ale jeho úkolem bylo pouze stanovit, zda je schopna cesty. Její vlastní specializovaní lékaři jí diagnostikovali, že trpí posttraumatickou stresovou poruchou, depresí a neuralgií. Kvůli těmto symptomům jí byly pravidelně podávány léky a s podporou organizace Caritas jí byla poskytována terapie. Tyto skutečnosti byly známy, ale úředníci na letišti je ignorovali.

Místní správa v Mayenu-Koblenzi na zdravotní stav této nemocné ženy nebrala zřetel a nařídila deportaci rodiny. Správní soud v Trieru tuto deportaci potvrdil, ačkoli si byl velmi dobře vědom toho, že v Kosovu nejsou podmínky pro její léčbu.

Poté, co byla na začátku tohoto roku oznámena smrt paní Borky T., místní úřad Mayenu-Koblenze popřel, že by byl ze své strany za její smrt jakkoli odpovědný. Jeho mluvčí pouze prohlásil, že úřad se spoléhal na rozsudek Správního soudu v Trieru, který konstatoval, že možnosti pro její léčbu v Kosovu existují. Mluvčí vyvrátil jakoukoliv souvztažnost mezi nedostatkem léků a úmrtím této ženy jako absurdní a cynicky prohlásil: „K intrakraniálnímu krvácení může dojít vždycky.“

Právní zástupce této rodiny Jens Dieckmann vydal 7. ledna prohlášení pro tisk, ve kterém byla popsána traumatická zkušenost rodiny v Kosovu a její následná brutální deportace:

„V říjnu 1999 paní T. se svojí rodinou přišla do Německa. Dříve žili v Mitrovici. Toto kosovské město se nacházelo uprostřed bojů (v rámci jugoslávské války) a bylo rozděleno (a zůstává i nadále rozděleno) mezi Srby a kosovské Albánce. Paní T. byla svědkem zničení svého domu během války a smrti mnoha jejích sousedů, přátel a příbuzných. Paní T. a její rodina jsou příslušníky romské etnické skupiny. Během války se dostali do křížové palby soupeřících Srbů a Albánců. Albánci rodinu paní T. a další Romy z Mitrovice vyhnali, protože je obvinili ze spolupráce se Srby. Rodina následně z trosek Mitrovice uprchla.“

„Od svého útěku z Mitrovice, kde paní T. viděla hořící domy a nespočet mrtvých a raněných, trpěla posttraumatickou stresovou poruchou. Z tohoto důvodu byla v Německu ve stálé odborné péči a za podpory Caritas podstoupila specializovanou terapii.“

Advokát potom pokračoval v popisu, jak soud v Trieru potvrdil její vyhoštění, i když si byl plně vědom jejího zdravotního stavu. Soud ignoroval humanitární důvody pro zamítnutí její deportace a místo toho se spolehl na zcela chybné informace z německého ministerstva zahraničí v tom smyslu, že v Kosovu se dotyčná žena obrátí na specialisty a že jí bude poskytnuta okamžitá léčba.

Ve skutečnosti byly podmínky v Prištině dosti odlišné. Jakákoli tvrzení německých úřadů, že nemohly předvídat, že v Kosovu bude takový nedostatek zdravotnických zařízení, jsou zcela neudržitelná.

V mnoha zprávách a studiích organizací na pomoc uprchlíkům, jako jsou ProAsyl nebo Dětský fond Organizace spojených národů, je zdokumentováno, jak zoufalá panuje v Kosovu sociální a politická situace.

Pro 1,8 miliónu obyvatel v Kosovu existuje asi jen 300 000 pracovních míst. Oficiální míra nezaměstnanosti je 45 procent. V případě komunit Romů a Aškaliů dosahuje 95 až 100 procent. Podpora v nezaměstnanosti tam prakticky neexistuje a zdravotní péče je dostupná jenom těm, kteří si ji mohou zaplatit. Vzdělání je také spojeno s placením poplatků. Zemědělský systém provincie není konkurenceschopný, a není tam žádný významný výrobní sektor. Hlavním vývozním artiklem Kosova je železný šrot.

Ve zprávě Rady Evropy je dnešní Kosovo popisováno jako země, kterou ovládá „mafie a organizovaný zločin“. Velitel UÇK a současný premiér Hašim Thaçi je obviněn z toho, že stojí v čele zločinného spolčení podílejícího se na vraždách, kuplířství a obchodu s drogami. (Viz Washington’s “humanitarian” war and the KLA’s crimes).

Když rodina dorazila do Prištiny, nebyli tam žádní lékaři, německy mluvící zaměstnanci velvyslanectví SRN nebo humanitární pracovníci, se kterými by se setkali. Poté, co byly vyřízeny imigrační formality, zůstala rodina úplně opuštěná. „Můžete jít, kam chcete,“ řekli jim. Jediné peníze, které měli, činily všeho všudy 220 eur.

Po příjezdu, dostala paní T. panický záchvat a prohlásila, že se do Mitrovice nevrátí. Rodina poté jela asi dvě hodiny taxíkem za bratrem paní T. do jižního Srbska. V několika špatně vybavených kasárnách tam žije asi 40 členů rodiny. Každá chata má kuchyňský kout a obývací pokoj, kde všichni společně jí a v noci spí na podlaze. K dispozici tam nebyly vany ani sprchy.

14letý syn Avdil, který v Německu žil od svých tří let a chodil tam do školy, byl naprosto šokován chudobou kolem sebe. Kvůli nedostatku jazykových znalostí neměl šanci navštěvovat tamní školu.

Paní Borka T., které se již dále nemohla podrobit žádnému dalšímu a pro ni životně důležitému lékařskému léčení a také nedostávala už žádné léky, se – jak zjistil její advokát – zhroutila krátce po přelomu roku. Byla přijata na kliniku v srbském městě Kragujevac, kde upadla do kómatu a následně zemřela na krvácení do mozku.

Tragická smrt paní Borky T. je dalším usvědčujícím obviněním německého systému poskytování azylu a deportací. Každý rok jsou tisíce lidí, kteří trpí vážnými onemocněními, deportováni do zemí svého původu. V mnoha případech žili v Německu roky či dokonce desítky let. Bylo jim tam odpíráno právo na trvalý pobyt a žili v neustálé nejistotě.
Mnoho z nich jsou děti, které se narodily a vyrostly v Německu. Tyto děti jsou brutálně vytrženy ze svých škol, známého prostředí, od svých přátel a zbaveny jakýchkoliv vyhlídek do budoucna.
I vzhledem k těmto okolnostem bylo zcela v kompetenci správy v Mayenu-Koblenzi udělit rodině T. povolení k pobytu z humanitárních důvodů. Pouhé dva týdny před deportací rodiny vydala Konference ministrů vnitra [spolkových zemí] dekret, že takové rozhodnutí je možné. Spolková země Porýní-Falc se však rozhodla, že toto nařízení zavede až od 23. prosince, více než měsíc poté, co byl dotyčný dekret vydán.

Právník rodiny položil ve svém prohlášení pro tisk ze 7. ledna množství zásadních otázek:

1. Proč nebyla paní Borka T. lékařsky vyšetřena bezprostředně před jejím vyhoštěním?

2. Proč nebyli na prištinském letišti přítomni žádní specialisté a humanitární organizace, když německé orgány věděly, že toho dne bude deportována duševně nemocná žena?

3. Proč se spolková země Porýní-Falc nepřipojí k zákazu deportace Romů z Kosova, který byl schválen spolkovou zemí Severní Porýní-Vestfálsko? Zemská vláda Severního Porýní-Vestfálska v Düsseldorfu učinila své rozhodnutí především na základě doporučení ministerstva zahraničí a informace popisující katastrofální situaci, kterým čelí Romové v Kosovu.

4. A proč neexistovalo žádné moratorium na odsun po přijetí posledního
rozhodnutí Konference ministrů vnitra ze dne 19. listopadu 2010? Na této konferenci
se ministři usnesli, že nabídnou povolení k pobytu dobře integrovaným, avšak
doposud pouze trpěným nezletilým uprchlíkům a že – v případě vyhovění žádosti o povolení pobytu – poskytnou povolení k pobytu i jejich rodičům, a to až do okamžiku dosažení plnoletosti dítěte.

Podle jeho třídního učitele, Avdil byl dobrý, tvrdě pracující a zvídavý student, který byl oblíbený u svých spolužáků. Přesto byl i se svojí rodinou brutálně deportován.

Tato byrokratická krutost je nicméně záměrná. Deportace do Kosova jsou zjevným záměrem dohody podepsané 14. dubna 2010 německým ministrem vnitra Thomasem de Maizierem (CDU) a jeho kosovským protějškem Bajramem Rexhepim. Tato dohoda zavazuje Kosovo přijmout 14 000 uprchlíků z Německa. Kromě více než 10 000 Romů, toto číslo zahrnuje i Aškali, kosovské Egypťany a příslušníky kosovsko-srbské menšiny.

Většina Romů uprchla z Kosova v roce 1999 během války NATO proti Jugoslávii. Zatímco oficiální doktrínou NATO byla ochrana kosovských Albánců před srbskými útoky a „etnickým čištěním“, válka, kterou NATO a EU vedly, přiživila etnický nacionalismus a pomohla v kampani za vyhnání příslušníků srbské, romské a aškalské menšiny z Kosova. Někteří utekli do Srbska, Makedonie a Černé Hory, ale většina z nich usilovala o azyl v západní Evropě nebo doufala, že jim bude přiznán status válečných uprchlíků. Většina z těch, kteří požádali o azyl v Německu, byli odmítnuti.

Nyní, mnoho z těch, kteří se dostali do země, jsou deportováni bez ohledu na mrazivou zimu ve válkou rozvráceném a zničeném Kosovu. Po svém návratu se setkají s chudobou, sociálním vyloučením a nedostatkem bytů. Mnozí, kterým se nedostane řádné lékařské péče, budou trpět nemocemi a pro mnohé, jako pro paní Borku T., budou deportace znamenat smrt.

Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajsví o Romech
Teď populární icon