Ronald Lee: Mizernej cigoš

Nedávno vydaný český překlad románu Ronalda Lee Mizernej Cigoš vybízí mimo jiné k zamyšlení nad posunem, který udělala kanadská společnost od 60. let po současnost.

Ronald Lee se narodil v roce 1934 v Montrealu v Kanadě. Matka pocházela z romaničelské rodiny Lee z Anglie, otec byl kalderašský Rom z muzikantské rodiny, která do Kanady utekla před bolševismem. Rodiče pracovali v zábavních parcích, na jejichž štacích po celé Kanadě a USA Romové provozovali věštění budoucnosti, pouťové atrakce, akrobacii na motocyklech, hazardní hry a další. Když bylo Leemu pět let, odjel na prázdniny k prarodičům do Anglie. Jeho pobyt se kvůli propuknuvší válce nechtěně protáhl na šest let (bylo zavedeno embargo na turistiku). V Anglii navštěvoval základní školu, po návratu do Kanady absolvoval rok střední školy, později večerní střední školu a na univerzitě kurzy žurnalistiky a tvůrčího psaní.

Ve čtrnácti letech se osamostatnil, živil se prací v lunaparcích, spravováním a čištěním restauračního kuchyňského zařízení, účetnictvím, pracoval v montrealském muzeu, připravoval expozici pro kanadský pavilon na světovou výstavu EXPO 67. Na základě svých odborných výzkumů stavěl modely historických námořních lodí. Od 60. let vystupuje jako romský aktivista bojující za práva menšin. Svou novinářskou prací se snaží vyvracet lživé či zkreslené informace o Romech a seznamovat kanadskou společnost s historií, kulturou, zvyklostmi a sociální situací Romů. V letech 1969–1971 žil s rodinou opět v Anglii, podílel se na petici se žádostí o romské členství v OSN. Od 70. let pomáhá romským přistěhovalcům z dnes již bývalých komunistických zemí střední a východní Evropy. V roce 1997, po vlně romské emigrace z České republice, inicioval vznik Romského komunitního centra v Torontu (RCC), které příchozím poskytuje především právní pomoc, a v roce 1998 založil Západní kanadskou romskou alianci se sídlem ve Vancouveru.

V Anglii publikoval učebnici kalderašské romštiny pro samouky Learn Romani – das duma romanes (2005), k vydání je připraven jeho romsko-anglický slovník. Situaci romských emigrantů popisuje v chystané knize Romská invaze: Romští uprchlíci v Kanadě 1997–2006. Od roku 2003 vyučuje na Torontské univerzitě předmět Romská diaspora v Kanadě, přednáší na kanadských a amerických univerzitách i pro veřejnost a školy o romské historii, publikuje v odborných časopisech o romském právu a kultuře. S první ženou Marií, která je indiánského původu, má pět dětí. Se svou druhou manželkou Gianninou a synem Stephenem vystupují v kapele E živindi jag (Živoucí oheň), která hraje směs world music a tradiční romské hudby.

Téměř autobiografi cký román Goddam Gypsy (Mizernej cigoš) vyšel poprvé v nakladatelství Tundra books v roce 1971 a dočkal se několika reedic i vydání v němčině a španělštině, italštině, srbštině, ruštině. Ronald Lee alias Janko se nechce vzdát svého romství, ale zároveň se touží prosadit v zemi ovládané konzervativní anglofonní společností. Proklamovaná multikulturalita teprve šustí papírem, on i lidé jemu podobní, přistěhovalci z různých koutů světa, Indiáni, nonkonformně smýšlející naráží na hradbu předsudků, nezájmu a neochoty bílých Kanaďanů „pustit“ je mezi sebe a skutečně jim umožnit realizovat se. Nevyhnutelně „beatnická“ cesta hlavního hrdiny nás zavádí především mezi Romy, kteří se musí uživit v džungli kanadských velkoměst a přitom se snaží zachovat svůj jazyk, tradice a pravidla. Kniha končí skepticky, Lee na konci 60. let nevěřil, že jeho boj za zachování romské kultury a zlepšení sociální situace bude úspěšný.

Knihu Mizernej Cigoš z angličtiny přeložila a slovníkem romských výrazů opatřila Karolína Ryvolová. Vydalo nakladatelství Signeta v roce 2009.

UKÁZKA

Slečna se otočila k Demitrovi a chtěla slyšet něco o tom, jak Romové žili, když byl mladý.

„Tenkrát bylo všechno jinak,“ začal starý pán. „Moje rodina přišla do Ameriky ze Srbska. V té době jsme cestovali po celé Americe a já jsem se narodil někde na Jihu. Zpočátku jsme žili postaru, jak jsme byli zvyklí z Evropy. Obchodovali jsme s koňma a s mulama, farmářům jsme prodávali drobné zboží a spravovali jim nářadí a kuchařkám jsme plátovali hrnce. Pak jsme se přidali k poutím a cirkusům.“

„Neměl byste pro naše čtenáře nějakou historku z pouti?“ zaprosila slečna Percivalová. „Něco zajímavého, co by jim přiblížilo váš tehdejší život. Měli jste například peníze?

„Jistěže jsme měli peníze, a nejen to, měli jsme zlato!“ odpověděl jí Demitro.

„Vzpomínám si, že jednou jsme jeli vlakem šňůru po celé Kanadě. Většina světských v tom vlaku byli gádžové, ale našlo se i několik romských rodin. U Edmontonu nám došly finance a ředitel lunaparku chtěl celý ansámbl na místě rozpustit. Jenže já jsem mu půjčil tolik peněz, že jsme mohli pokračovat v cestě, a ve Fort Wiliams jsme pak měli takový sukces, že jsme si všichni namastili kapsy. Jenže nesmíte zapomínat, že ve dvacátých letech chtěla americká vláda všechno zlato, které bylo k mání, a platila hotově. Spousta našich lidí svoje zlato prodala a koupila si silné auťáky a karavany. Zbytek utopili ve víně na romských sešlostech a rozházeli za frajerské oblečení, a než ses nadál, zas neměli nic. Když zkrachovaly poutě a lunaparky, museli jsme se nastěhovat do měst, a to byl konec starého způsobu života. Dnešní mladí Romové, kteří přicházejí na svět ve městě, se už nemůžou živit jako kolotočáři, a když chtějí dobrou práci, tak ji nedostanou, protože to nejsou vzdělaní gaže.“

"Já myslím, že trochu přeháníte,“ ohradila se slečna redaktorka. „Kdyby vaše děti chodily řádně do školy a získaly vzdělání, měly by stejné možnosti jako všichni ostatní.“

Změřil jsem si ji pohledem: „Já i moje žena máme dost slušný vzdělání, i Demitro umí číst a psát, a přesto nikdo z nás práci nemá. Moje milá, o vzdělání tady vůbec nejde. Ve hře je drobnost zvaná předsudky a strach z neznámýho. Jednoho dne se i Romové, tak jako každá etnická menšina, přizpůsobí. Cesta k asimilaci povede přes chudinský slumy, provázet ji bude zločin a ztráta tradičních hodnot a sebeúcty a na jejím konci už to nebudou Romové. Rom je totiž samotnou svojí existencí trnem v oku společnosti a jejím pokryteckejm hodnotám. Nemůže zůstat sám sebou. Smí do světa bílejch vstoupit teprve tehdy, až mu jako každýmu barevnýmu vymejou mozek.“

„Jenže svět se mění,“ nedala se slečna Percivalová. „Dnešní mladí lidé už nejsou zatížení předsudky, na rozdíl od generace jejich rodičů si vytvářejí vlastní žebříček hodnot. Celou společností vane čerstvý vítr!“

Ušklíbl jsem se: „To si mysleli i v Babylóně, Římě a dalších civilizacích na pokraji úpadku. Historie se opakuje, věřte mi, k žádný změně nedojde. Víte, že než se rozpadl starověkej Egypt, taky měli ve společnosti něco jako hippíky?“

„Co si o tom myslíte vy?“ zeptala se slečna Demitra.

Mírně se usmál: „Sap bijanel sap – had zplodí zase jen hada.“