Rozhovor: Komu jsem se narodil?

S psycholožkou Jarmilou Valouškovou o potřebě dětí znát své biologické rodiče.

Jak jste se dostala k tomu, že pracujete s pěstounskými rodinami?
Do roku 2003 jsem pracovala na krajském úřadě. V tom roce se pořádal ples pod záštitou Terezy Maxové a krajského úřadu, který byl věnován na podporu dětských domovů. Nejen mně, ale i celé řadě pěstounů se to příliš nelíbilo, takže jsme šli, možná tak trochu z recese před ten ples demonstrovat, že děti patří do rodiny, a nikoliv do ústavu. Jedna pěstounka tehdy přijela v takových lehkých šatech, protože očekávala s jistotou, že nás tam pan Hejtman pozve, že se s námi budou bavit, k čemuž vůbec nedošlo. Naopak došlo k tomu, že jsem poměrně v brzké době dostala výpověď. Pochopitelně z reorganizačních důvodů, ale fakticky to byla pomsta za tu demonstraci. Nicméně prakticky ještě tentýž den mi Marie Vodičková nabídla místo v ostravské pobočce Fondu ohrožených dětí. To pracoviště má název Centrum náhradní rodinné péče. Naší snahou je, aby dětem v náhradní rodinné péči bylo co nejlépe. Je to v prvé řadě nabídka práce na postojích, emocích, dovednostech, aby se pěstouni uměli a byli schopni identifikovat s rolí pěstounů a uměli poskytnou dětem to nejlepší naplnění jejich potřeb.

Jsme nezisková organizace a nemáme vůči těm pěstounům žádné pravomoce. Máme sice pověření k výkonu sociálně právní ochrany dětí, nicméně nabízíme své služby pouze a jedině těm, kteří o to mají zájem. Těší mě, že zájem ze strany pěstounů, tedy celé řady pěstounů, je. A nejvíce z celé práce mě v současné době těší projekt, který realizujeme pod názvem Romské dítě v neromské rodině.

V čem ten projekt spočívá? Kolik rodin v něm figuruje?
Projekt Romské dítě v neromské rodině realizuje v prvé řadě FOD a je podporován MPSV a nadací Táta a máma. Je to více méně uzavřená skupina. Dnes, kdy probíhá druhý kurs, se projektu zúčastnilo sedmnáct rodin, kolem šedesáti dětí. Uzavřenost skupiny spočívá v tom, že se scházíme na různých seminářích, workshopech, na víkendových pobytech, na které si zveme lektory, kteří, a to bych právě chtěla zdůraznit, se zaměřují – a já nakonec taky – na práci s těmi pěstouny, nikoli primárně na ty děti. Protože vycházím z předpokladu, že právě ti dospělí, kteří přijali romské děti do pěstounské péče, by měli podporovat a předávat identitu romských dětí, že oni mají k těm dětem nejblíž, zatímco my profesionálové bychom se do toho vztahu neměli moc montovat.

Jak jste dospěla k tomu, že je třeba takovým způsobem s rodinami pracovat?
Jsem přesvědčená, že romské dítě v neromské rodině je extrakt problematiky náhradní rodinné péče. Náhradní rodiče přijímají dítě, které nejenže se jim nenarodilo a narodilo se jiným lidem jiného etnika, jiného společenství. Tam je hodně těžké předstírat, že to dítě je naše vlastní, a to jak vůči těm dětem, tak vůči okolí, sousedům a tak podobně.

Zajímavé je, že úředníci mají větší tendenci chápat, že romské dítě v neromské rodině potřebuje speciální přístup. Kdežto, když rodiče přijmou dítě stejného etnika, tak mají tendenci říkat: „Vždyť to je dítě jako dítě“, a tam není zapotřebí se tím nějak zabývat.

Tím tématem jsem se zabývala už v době, kdy jsem pracovala na krajském úřadě. To pak po mém odchodu trochu upadlo, ale když jsme dostali příspěvek na tento projekt, oslovili jsme pěstounské rodiny z Ostravy a okolí a nabídli jim tady tuto myšlenku.
Rodiče, kteří to přijali, vstoupili do toho projektu, si nějakým způsobem uvědomují, že je zapotřebí přistupovat k těm dětem nějak sofistikovaněji. Prostě nějak si zvědomit tu výchovnou práci s romským dítětem, u kterého, ale nejen romského, je zapotřebí nějak budovat a podporovat tu jeho identitu. U romských dětí je problém s identitou, který mají všechny děti v náhradní rodinné péči, znásoben. Potřebují se nějak vyrovnat s vlastními rodiči, ale potřebují se ztotožnit, identifikovat i s tím romstvím.

Když to pochopí pěstouni, náhradní rodiče, když to přijmou a když tomu rozumí, když oni sami přijmou identitu pěstounů, tak pak to daleko lépe než kdokoli jiný dokáží předat těm dětem a my se jim k tomu snažíme pomoct.

Zmínila jste, že je to těžké, když se jedná o romské dítě, ale vplynulo z toho, že to není jednoduché, ani když se jedná o dítě stejného etnika, že sebou náhradní rodinná péče nese obtíže v obecné rovině, můžete to nějak specifikovat?
Když dítě vyrůstá v jiné rodině, než ve své vlastní, tak bychom měli vycházet i z toho termínu. Je to prostě náhradní rodinná péče, čili ty rodiče nahrazují dítěti rodiče a nikoli že dítě nahrazuje rodičům to jejich dítě. Rodina může být vlastní, nevlastní, náhradní, ale dítě nikdy náhradní nemůže být. Je to prostě svébytný jedinec, kterého je zapotřebí podpořit při jeho vývoji a lidé, kteří jsou empatičtí, kteří mají dost empatie na to, aby si uvědomili, co prožívá dítě, které nežije s vlastními rodiči, tak všichni dospějí k tomu, že základní otázku, které si každé dítě klade je, proč nejsem se svými rodiči. Proč nemůžu vyrůstat s těmi, kterým jsem se narodil? A to je hlavním úkolem těch pěstounů tuto otázku dětem vysvětlovat. .. zdůvodňovat a zdůrazňovat a zároveň je přijímat takové jací jsou a přijímat i sami sebe. Nejhorší je, což se bohužel i dnes někdy děje, když adoptivní rodiče předstírají, že se jim to dítě narodilo, nesdělí ten fakt a pak dochází k celé řadě tragédií.

To, že vychováváme dítě, které není biologicky vlastní, tak i když jsou tam problémy s nějakou dědičností nebo s nějakými dispozicemi těch dětí, tak to není prvořadé.

Prvořadé je skutečně vědomí, že to dítě se narodilo někomu jinému a že bude chtít vědět a vyrovnat se s těmi rodiči, kterým se narodilo a to je ten hlavní úkol pěstounů. A nejen pěstounů, ale i adoptivních rodičů, protože to je naprosto stejná situace psychologicky pro dítě, jen legislativně se to liší. Adopce je větší legislativní závislost u té pěstounské péče je to volnější po té legislativní stránce, ale psychologicky je to pro to dítě úplně jedno. Těm dětem je dlouhá léta úplně jedno, zda jsou v adopci nebo v pěstounské péči, ale není jim jedno, zda žijí s vlastními rodiči nebo s náhradními.

V kolika letech si děti začínají otázky ohledně své identity pokládat?
Správní rodiče ani nedovolí, aby si děti ty otázky začaly pokládat. Oni by je správně měli předjímat, předcházet a těm dětem to vysvětlovat prakticky od samého počátku, od prvního dne, kdy si to dítě přivezou. Ať už jsou to adoptivní rodiče, kteří si přivezou malé dítě anebo i ti pěstouni. Je to téma, o kterém by se v té rodině mělo hovořit dítěti a jeho věku přiměřeným způsobem. Tak aby to dítě, když se zajímá o sebe, zajímá se o to, komu se narodilo a proč bylo v tom domečku. To jsou všechno témata, která ty děti provázejí od prvopočátku. A ti rodiče by jim to měli vysvětlovat, měli by s nimi o tom mluvit. Měli by předjímat, protože i když to dítě na to myslí, tak jsou takové děti, které nevysloví tu otázku. Ale určitě na ni myslí. A je dobře, když na ni myslí, že ten rodič s tím dítětem potom začne mluvit

Co byste řekla tomu, když dospělí lidé, kteří neznají jednoho nebo oba své biologické rodiče, tvrdí, že je nezajímá, kdo to je?
Jsem přesvědčená, že to není úplně autentické, že to není úplně pravdivé, že ti lidé si to mohou myslet, ale kdyby si přiznali, že je to zajímá, tak se jim uleví. Zatímco, když něco odmítají, nechtějí znát, to je prostě negace, není to přirozené. Třeba i pořad Pošta pro Tebe svědčí o tom, jak se lidé i po mnoha letech chtějí alespoň dozvědět, komu se narodili. Z tohoto důvodu děti těžce prožívají, když mají v rodném listě „otec neuveden“. Neví se, kdo je ten táta. Je to situace, která by se měla řešit lepší prací s těhotnými, třeba s rizikovými ženami. Aby se vyskytovalo co nejméně neuvedených otců. To je ale asi hudba budoucnosti. Kdyby se o tom více mluvilo, tak by si více tatínků a maminek připustilo, že člověk má vědět, komu se narodil.

A je touha poznat své biologické rodiče kulturní, nebo je to lidem nějak vrozené?
Je to archetyp, který je typický pro naše kulturní křesťanské prostředí. Je to tak zabudované, že to tak v našem prostředí prostě je. Jsou kultury, kde se neví, kdo je otcem dítěte, ale neví to tam nikdo.

Sociální vazby jsou tam ale postavené na jiných principech. U nás je však hodně těžké, když nevím, komu jsem se narodil. Ti lidé pak během terapie hodně často uvádějí černé díry, kdy nevědí, mají v paměti temno.

Jak to tedy může na jedince působit v dospělosti, když nezná své biologické rodiče?
To záleží na typu osobnosti a jejích obranných mechanismech. Někteří lidé to dokáží potlačit a jakoby se tím nezabývat, ale i s postupujícím věkem to tam pořád zůstává a někde se to objevuje. Nebo dokonce nutili. Přišli sami, protože pochopili, že ty děti ten kontakt a to vědomí, komu se narodili, prostě potřebují. Oni přijdou za námi, abychom jim pomohli biologické rodiče těch dětí najít. Někteří si je našli i sami. Pokud se na to cítí a zvládnou to, tak i to je možné, ale pokud je tam nějaký moderátor, pak je to bezpečnější. Je to vlastně takový mimochodný výsledek toho projektu. Nakonec jsem i teď tady v Praze hledala...

Jak probíhá hledání a setkání s biologickou rodinou?
Je možné obrátit se na ministerstvo vnitra, které toho hledaného rodiče vyhledá a zkontaktuje jej a on se buď ozve nebo neozve. Tento způsob ale pro tento účel není vhodný. Tam to riziko, že ti lidé se neozvou, že utečou, že se nebudou chtít kontaktovat se svými dětmi, vůči kterým mají výčitky, mají pocity viny, tak to tam je hodně veliké. Ono to chce ty lidi najít a využít té možnosti promluvit s nimi. A vysvětlit jim to. Tak, aby pochopili, že ty děti to potřebují a že obvykle, ba dokonce řekla bych vždycky, jim nic nevyčítají. Chápou je. Velmi často i pěstouni přispívají k tomu, aby ty děti dokázaly své rodiče pochopit, odpustit jim, ale je to i takový běžný psychický mechanismus. Je tedy nutné promluvit s nimi osobně, není možné to řešit jen písemně: ozvěte se té a té rodině.

Lidé, kteří jsou opravdovými pěstouny, k tomu dospívají sami, že jejich děti kontakt s biologickými rodiči potřebují. Je to i prevence toho, aby od nich ty děti neutíkaly, neodcházely. Protože pokud spolu ty dvě rodiny vycházejí, tak jsou schopny akceptovat dvě rodiny. Mají dvě maminky, mají dvě rodiny. Neutíkají od jednoho k druhému, ale jsou bohatší. A to platí nakonec i pro tu etnicitu. Říká se, že ty děti nejsou ani Romové ani etničtí Češi, ale je možné, že se ty děti obohatí o obě kultury a jsou obojí.

Česká legislativa preferuje zájem dítěte, kdybychom skutečně my všichni profesionálové stáli na straně dětí, měli bychom pevný bod, který by nám dovolil hledat, co je v tom daném případě pro to dítě nejlepším zájmem. Ono to někdy může být, že to dítě nemůže být v té své biologické, původní rodině, ale nemělo by to být tak, že se uspokojují „potřeby žadatelů“, a nikoli potřeby těch dětí.

To znamená, že se v České republice odebírají děti zbytečně?
Určitě. A to by mohli potvrdit i naši pěstouni, kteří po kontaktu s rodiči, zjistili, že informace, které o těch biologických rodičích dostali, byly nepravdivé, falešné a dneska se s tím už nedá nic dělat. Dějí se neuvěřitelné podrazy na biologické rodiče. Třeba příklad dívky, o které řekli biologickým rodičům, že bude ochrnutá, a že oni to nezvládnou. Ale té dívce nic nebylo. Já bych to nerada rozváděla, protože kdybych tady rozebírala jeden případ vedle druhého, tak se naše republika nedoplatí u štrasburského soudu.ěkteří to nezvládnou a jdou ty lidi hledat. Jsem opravdu ráda, že existuje ten pořad Pošta pro Tebe. Jednak ta Ester Janečková to dělá naprosto báječně a celé řadě těch lidí se evidentně ulevilo. Když někdo říká, že to nechce vědět, tak musí vydat víc energie k životu, aby to zvládl. Je to samozřejmě zvládnutelné, ale byl by šťastnější, kdyby to věděl.

Když se vrátím k náhradním rodinám, které mají romské děti, tak v čem vlastně spočívá ta práce, kterou s nimi děláte? Jak to probíhá konkrétně?
Konkrétně to probíhá tak, že s těmi lidmi mluvíme. Nejčastější technikou je moderovaný skupinový rozhovor. Někdy si pozveme nějakého protagonistu. Teď třeba jsme tam měli pozvaného Milana Maška, který sám vyrůstal jako Rom v pěstounské péči, což je jedna věc a druhá věc je, že o tom umí báječně mluvit. Uchoval si řadu vzpomínek a je schopen zajímavých reflexí. Dokázal to dobře zpracovat a nesmírně mě potěšilo, že se strefil do některých mých tezí, jako třeba že vzpomínal na to, jaké to pro něj bylo, když ta pěstounka pro něj přišla a pak zase odešla a zase přišla a že se jakoby poznávali, což se děje docela běžně a málokdo si uvědomuje, že ty děti žijí v nejistotě. Půjdu tam? Nepůjdu tam? Prohlíží si mě, jestli jsem dost dobrý, aby si mě vzali. Pokud má fungovat ta rodičovská autorita, tak jsem i docela pro, aby se ti lidé dobře rozhodli a když už se rozhodnou, tak by tomu dítěti měli sdělit: My budeme teď tvoje nová máma a nový táta, ty teď půjdeš k nám. Kdežto tohle to zkoušení, to je pořád legislativa, která u nás chrání ty dospělé.

Milan Mašek si to dobře pamatoval, bylo mu asi osm let, když si ho ta pěstounka vzala. Na druhou stranu byl nebývale schopen ocenit práci té pěstounky, kterou do dneška ctí a je rád, že mu poskytla domov. Nicméně v určitém věku také hledal své rodiče.

Vyměňujeme si tedy takto zkušenosti. Moderátor, což jsem obvykle já, se snaží tu diskuzi posouvat směrem k tématům, která považuje za důležitá. Naposledy jsme skončili u toho, zda můžeme nebo nemůžeme říkat o těchto dětech, že jsou jiné. I celá řada odborníků a profesionálů řekne: Ty děti jsou jiné. Ty děti z toho domova jiné. Ale jak jiné? V čem jiné? Je to nějaký jiný živočišný druh, nebo jsou to lidi jako my?

Vycházím z matějičkovské koncepce základních životních potřeb. Ta je geniální v tom, že skutečně je natolik univerzální, že dokáže formulovat, že všichni máme v základě stejné psychické potřeby. S různými kvantitativními odlišnostmi, ale máme všichni stejné psychické potřeby, ať jsme handicapovaný mentálně, nebo jsem vědec, nebo jsem Rom. To by nás mělo spojovat. A jestliže já řeknu o nějakém dítěti, že je jiné no tak, když je někdo jiný, tak ono to už sebou nese, jakože je horší, trošičku. A já si kladu za úkol dostat skupinu rodičů k tomu, aby toto přijali a pochopili a netvrdili, že jejich děti jsou jiné. Najít to, co nás spojuje, a ne to, co nás rozděluje.

O potřebě dětí poznat své biologické rodiče hovoříte během setkání? A někdy dokonce kontakt dětí s biologickými rodiči zprostředkováváte?
Ten projekt směřuje k hledání kořenů a hledání identity, tak to pochopitelně není jen hledání identit romské, toho romství, ale také hledání těch rodičů, kteří mi dali život. Když to ti pěstouni přijmou a pochopí, tak dochází k tomu, že většinou přijdou sami, ne že my bychom je k tomu nějak nabádali, nebo dokonce nutili. Přišli sami, protože pochopili, že ty děti ten kontakt a to vědomí, komu se narodili, prostě potřebují. Oni přijdou za námi, abychom jim pomohli biologické rodiče těch dětí najít. Někteří si je našli i sami. Pokud se na to cítí a zvládnou to, tak i to je možné, ale pokud je tam nějaký moderátor, pak je to bezpečnější. Je to vlastně takový mimochodný výsledek toho projektu. Nakonec jsem i teď tady v Praze hledala...

Jak probíhá hledání a setkání s biologickou rodinou?
Je možné obrátit se na ministerstvo vnitra, které toho hledaného rodiče vyhledá a zkontaktuje jej a on se buď ozve nebo neozve. Tento způsob ale pro tento účel není vhodný. Tam to riziko, že ti lidé se neozvou, že utečou, že se nebudou chtít kontaktovat se svými dětmi, vůči kterým mají výčitky, mají pocity viny, tak to tam je hodně veliké. Ono to chce ty lidi najít a využít té možnosti promluvit s nimi. A vysvětlit jim to. Tak, aby pochopili, že ty děti to potřebují a že obvykle, ba dokonce řekla bych vždycky, jim nic nevyčítají. Chápou je. Velmi často i pěstouni přispívají k tomu, aby ty děti dokázaly své rodiče pochopit, odpustit jim, ale je to i takový běžný psychický mechanismus. Je tedy nutné promluvit s nimi osobně, není možné to řešit jen písemně: ozvěte se té a té rodině.

Lidé, kteří jsou opravdovými pěstouny, k tomu dospívají sami, že jejich děti kontakt s biologickými rodiči potřebují. Je to i prevence toho, aby od nich ty děti neutíkaly, neodcházely. Protože pokud spolu ty dvě rodiny vycházejí, tak jsou schopny akceptovat dvě rodiny. Mají dvě maminky, mají dvě rodiny. Neutíkají od jednoho k druhému, ale jsou bohatší. A to platí nakonec i pro tu etnicitu. Říká se, že ty děti nejsou ani Romové ani etničtí Češi, ale je možné, že se ty děti obohatí o obě kultury a jsou obojí.

Česká legislativa preferuje zájem dítěte, kdybychom skutečně my všichni profesionálové stáli na straně dětí, měli bychom pevný bod, který by nám dovolil hledat, co je v tom daném případě pro to dítě nejlepším zájmem. Ono to někdy může být, že to dítě nemůže být v té své biologické, původní rodině, ale nemělo by to být tak, že se uspokojují „potřeby žadatelů“, a nikoli potřeby těch dětí.

To znamená, že se v České republice odebírají děti zbytečně?
Určitě. A to by mohli potvrdit i naši pěstouni, kteří po kontaktu s rodiči, zjistili, že informace, které o těch biologických rodičích dostali, byly nepravdivé, falešné a dneska se s tím už nedá nic dělat. Dějí se neuvěřitelné podrazy na biologické rodiče. Třeba příklad dívky, o které řekli biologickým rodičům, že bude ochrnutá, a že oni to nezvládnou. Ale té dívce nic nebylo. Já bych to nerada rozváděla, protože kdybych tady rozebírala jeden případ vedle druhého, tak se naše republika nedoplatí u štrasburského soudu..