Rozhovor: Komu jsem se narodil?

31. ledna 2012

Čtení na 15 minut

S psycholožkou Jarmilou Valouškovou o potřebě dětí znát své biologické
rodiče.

Jak jste se dostala k tomu, že pracujete s pěstounskými rodinami?
Do roku 2003 jsem pracovala na krajském úřadě. V tom roce se pořádal ples pod
záštitou Terezy Maxové a krajského úřadu, který byl věnován na podporu dětských
domovů. Nejen mně, ale i celé řadě pěstounů se to příliš nelíbilo, takže jsme
šli, možná tak trochu z recese před ten ples demonstrovat, že děti patří do
rodiny, a nikoliv do ústavu. Jedna pěstounka tehdy přijela v takových lehkých
šatech, protože očekávala s jistotou, že nás tam pan Hejtman pozve, že se s námi
budou bavit, k čemuž vůbec nedošlo. Naopak došlo k tomu, že jsem poměrně v brzké
době dostala výpověď. Pochopitelně z reorganizačních důvodů, ale fakticky to
byla pomsta za tu demonstraci. Nicméně prakticky ještě tentýž den mi Marie
Vodičková nabídla místo v ostravské pobočce Fondu ohrožených dětí. To pracoviště
má název Centrum náhradní rodinné péče. Naší snahou je, aby dětem v náhradní
rodinné péči bylo co nejlépe. Je to v prvé řadě nabídka práce na postojích,
emocích, dovednostech, aby se pěstouni uměli a byli schopni identifikovat s rolí
pěstounů a uměli poskytnou dětem to nejlepší naplnění jejich potřeb.

Jsme nezisková organizace a nemáme vůči těm pěstounům žádné pravomoce. Máme
sice pověření k výkonu sociálně právní ochrany dětí, nicméně nabízíme své služby
pouze a jedině těm, kteří o to mají zájem. Těší mě, že zájem ze strany pěstounů,
tedy celé řady pěstounů, je. A nejvíce z celé práce mě v současné době těší
projekt, který realizujeme pod názvem Romské dítě v neromské rodině.

V čem ten projekt spočívá? Kolik rodin v něm figuruje?
Projekt Romské dítě v neromské rodině realizuje v prvé řadě FOD a je podporován
MPSV a nadací Táta a máma. Je to více méně uzavřená skupina. Dnes, kdy probíhá
druhý kurs, se projektu zúčastnilo sedmnáct rodin, kolem šedesáti dětí.
Uzavřenost skupiny spočívá v tom, že se scházíme na různých seminářích,
workshopech, na víkendových pobytech, na které si zveme lektory, kteří, a to
bych právě chtěla zdůraznit, se zaměřují – a já nakonec taky – na práci s těmi
pěstouny, nikoli primárně na ty děti. Protože vycházím z předpokladu, že právě
ti dospělí, kteří přijali romské děti do pěstounské péče, by měli podporovat a
předávat identitu romských dětí, že oni mají k těm dětem nejblíž, zatímco my
profesionálové bychom se do toho vztahu neměli moc montovat.

Jak jste dospěla k tomu, že je třeba takovým způsobem s rodinami pracovat?
Jsem přesvědčená, že romské dítě v neromské rodině je extrakt problematiky
náhradní rodinné péče. Náhradní rodiče přijímají dítě, které nejenže se jim
nenarodilo a narodilo se jiným lidem jiného etnika, jiného společenství. Tam je
hodně těžké předstírat, že to dítě je naše vlastní, a to jak vůči těm dětem, tak
vůči okolí, sousedům a tak podobně.

Zajímavé je, že úředníci mají větší tendenci chápat, že romské dítě v
neromské rodině potřebuje speciální přístup. Kdežto, když rodiče přijmou dítě
stejného etnika, tak mají tendenci říkat: „Vždyť to je dítě jako dítě“, a tam
není zapotřebí se tím nějak zabývat.

Tím tématem jsem se zabývala už v době, kdy jsem pracovala na krajském úřadě.
To pak po mém odchodu trochu upadlo, ale když jsme dostali příspěvek na tento
projekt, oslovili jsme pěstounské rodiny z Ostravy a okolí a nabídli jim tady
tuto myšlenku.
Rodiče, kteří to přijali, vstoupili do toho projektu, si nějakým způsobem
uvědomují, že je zapotřebí přistupovat k těm dětem nějak sofistikovaněji. Prostě
nějak si zvědomit tu výchovnou práci s romským dítětem, u kterého, ale nejen
romského, je zapotřebí nějak budovat a podporovat tu jeho identitu. U romských
dětí je problém s identitou, který mají všechny děti v náhradní rodinné péči,
znásoben. Potřebují se nějak vyrovnat s vlastními rodiči, ale potřebují se
ztotožnit, identifikovat i s tím romstvím.

Když to pochopí pěstouni, náhradní rodiče, když to přijmou a když tomu
rozumí, když oni sami přijmou identitu pěstounů, tak pak to daleko lépe než
kdokoli jiný dokáží předat těm dětem a my se jim k tomu snažíme pomoct.

Zmínila jste, že je to těžké, když se jedná o romské dítě, ale vplynulo z
toho, že to není jednoduché, ani když se jedná o dítě stejného etnika, že sebou
náhradní rodinná péče nese obtíže v obecné rovině, můžete to nějak specifikovat?
Když dítě vyrůstá v jiné rodině, než ve své vlastní, tak bychom měli vycházet i
z toho termínu. Je to prostě náhradní rodinná péče, čili ty rodiče nahrazují
dítěti rodiče a nikoli že dítě nahrazuje rodičům to jejich dítě. Rodina může být
vlastní, nevlastní, náhradní, ale dítě nikdy náhradní nemůže být. Je to prostě
svébytný jedinec, kterého je zapotřebí podpořit při jeho vývoji a lidé, kteří
jsou empatičtí, kteří mají dost empatie na to, aby si uvědomili, co prožívá
dítě, které nežije s vlastními rodiči, tak všichni dospějí k tomu, že základní
otázku, které si každé dítě klade je, proč nejsem se svými rodiči. Proč nemůžu
vyrůstat s těmi, kterým jsem se narodil? A to je hlavním úkolem těch pěstounů
tuto otázku dětem vysvětlovat. .. zdůvodňovat a zdůrazňovat a zároveň je
přijímat takové jací jsou a přijímat i sami sebe. Nejhorší je, což se bohužel i
dnes někdy děje, když adoptivní rodiče předstírají, že se jim to dítě narodilo,
nesdělí ten fakt a pak dochází k celé řadě tragédií.

To, že vychováváme dítě, které není biologicky vlastní, tak i když jsou tam
problémy s nějakou dědičností nebo s nějakými dispozicemi těch dětí, tak to není
prvořadé.

Prvořadé je skutečně vědomí, že to dítě se narodilo někomu jinému a že bude
chtít vědět a vyrovnat se s těmi rodiči, kterým se narodilo a to je ten hlavní
úkol pěstounů. A nejen pěstounů, ale i adoptivních rodičů, protože to je
naprosto stejná situace psychologicky pro dítě, jen legislativně se to liší.
Adopce je větší legislativní závislost u té pěstounské péče je to volnější po té
legislativní stránce, ale psychologicky je to pro to dítě úplně jedno. Těm dětem
je dlouhá léta úplně jedno, zda jsou v adopci nebo v pěstounské péči, ale není
jim jedno, zda žijí s vlastními rodiči nebo s náhradními.

V kolika letech si děti začínají otázky ohledně své identity pokládat?
Správní rodiče ani nedovolí, aby si děti ty otázky začaly pokládat. Oni by je
správně měli předjímat, předcházet a těm dětem to vysvětlovat prakticky od
samého počátku, od prvního dne, kdy si to dítě přivezou. Ať už jsou to adoptivní
rodiče, kteří si přivezou malé dítě anebo i ti pěstouni. Je to téma, o kterém by
se v té rodině mělo hovořit dítěti a jeho věku přiměřeným způsobem. Tak aby to
dítě, když se zajímá o sebe, zajímá se o to, komu se narodilo a proč bylo v tom
domečku. To jsou všechno témata, která ty děti provázejí od prvopočátku. A ti
rodiče by jim to měli vysvětlovat, měli by s nimi o tom mluvit. Měli by
předjímat, protože i když to dítě na to myslí, tak jsou takové děti, které
nevysloví tu otázku. Ale určitě na ni myslí. A je dobře, když na ni myslí, že
ten rodič s tím dítětem potom začne mluvit

Co byste řekla tomu, když dospělí lidé, kteří neznají jednoho nebo oba své
biologické rodiče, tvrdí, že je nezajímá, kdo to je?
Jsem přesvědčená, že to není úplně autentické, že to není úplně pravdivé, že
ti lidé si to mohou myslet, ale kdyby si přiznali, že je to zajímá, tak se jim
uleví. Zatímco, když něco odmítají, nechtějí znát, to je prostě negace, není to
přirozené. Třeba i pořad Pošta pro Tebe svědčí o tom, jak se lidé i po mnoha
letech chtějí alespoň dozvědět, komu se narodili. Z tohoto důvodu děti těžce
prožívají, když mají v rodném listě „otec neuveden“. Neví se, kdo je ten táta.
Je to situace, která by se měla řešit lepší prací s těhotnými, třeba s
rizikovými ženami. Aby se vyskytovalo co nejméně neuvedených otců. To je ale asi
hudba budoucnosti. Kdyby se o tom více mluvilo, tak by si více tatínků a maminek
připustilo, že člověk má vědět, komu se narodil.

A je touha poznat své biologické rodiče kulturní, nebo je to lidem nějak
vrozené?
Je to archetyp, který je typický pro naše kulturní křesťanské prostředí. Je to
tak zabudované, že to tak v našem prostředí prostě je. Jsou kultury, kde se
neví, kdo je otcem dítěte, ale neví to tam nikdo.

Sociální vazby jsou tam ale postavené na jiných principech. U nás je však
hodně těžké, když nevím, komu jsem se narodil. Ti lidé pak během terapie hodně
často uvádějí černé díry, kdy nevědí, mají v paměti temno.

Jak to tedy může na jedince působit v dospělosti, když nezná své
biologické rodiče?
To záleží na typu osobnosti a jejích obranných mechanismech. Někteří lidé to
dokáží potlačit a jakoby se tím nezabývat, ale i s postupujícím věkem to tam
pořád zůstává a někde se to objevuje. Nebo dokonce nutili. Přišli sami, protože
pochopili, že ty děti ten kontakt a to vědomí, komu se narodili, prostě
potřebují. Oni přijdou za námi, abychom jim pomohli biologické rodiče těch dětí
najít. Někteří si je našli i sami. Pokud se na to cítí a zvládnou to, tak i to
je možné, ale pokud je tam nějaký moderátor, pak je to bezpečnější. Je to
vlastně takový mimochodný výsledek toho projektu. Nakonec jsem i teď tady v
Praze hledala…

Jak probíhá hledání a setkání s biologickou rodinou?
Je možné obrátit se na ministerstvo vnitra, které toho hledaného rodiče vyhledá
a zkontaktuje jej a on se buď ozve nebo neozve. Tento způsob ale pro tento účel
není vhodný. Tam to riziko, že ti lidé se neozvou, že utečou, že se nebudou
chtít kontaktovat se svými dětmi, vůči kterým mají výčitky, mají pocity viny,
tak to tam je hodně veliké. Ono to chce ty lidi najít a využít té možnosti
promluvit s nimi. A vysvětlit jim to. Tak, aby pochopili, že ty děti to
potřebují a že obvykle, ba dokonce řekla bych vždycky, jim nic nevyčítají.
Chápou je. Velmi často i pěstouni přispívají k tomu, aby ty děti dokázaly své
rodiče pochopit, odpustit jim, ale je to i takový běžný psychický mechanismus.
Je tedy nutné promluvit s nimi osobně, není možné to řešit jen písemně: ozvěte
se té a té rodině.

Lidé, kteří jsou opravdovými pěstouny, k tomu dospívají sami, že jejich děti
kontakt s biologickými rodiči potřebují. Je to i prevence toho, aby od nich ty
děti neutíkaly, neodcházely. Protože pokud spolu ty dvě rodiny vycházejí, tak
jsou schopny akceptovat dvě rodiny. Mají dvě maminky, mají dvě rodiny. Neutíkají
od jednoho k druhému, ale jsou bohatší. A to platí nakonec i pro tu etnicitu.
Říká se, že ty děti nejsou ani Romové ani etničtí Češi, ale je možné, že se ty
děti obohatí o obě kultury a jsou obojí.

Česká legislativa preferuje zájem dítěte, kdybychom skutečně my všichni
profesionálové stáli na straně dětí, měli bychom pevný bod, který by nám dovolil
hledat, co je v tom daném případě pro to dítě nejlepším zájmem. Ono to někdy
může být, že to dítě nemůže být v té své biologické, původní rodině, ale nemělo
by to být tak, že se uspokojují „potřeby žadatelů“, a nikoli potřeby těch dětí.

To znamená, že se v České republice odebírají děti zbytečně?
Určitě. A to by mohli potvrdit i naši pěstouni, kteří po kontaktu s rodiči,
zjistili, že informace, které o těch biologických rodičích dostali, byly
nepravdivé, falešné a dneska se s tím už nedá nic dělat. Dějí se neuvěřitelné
podrazy na biologické rodiče. Třeba příklad dívky, o které řekli biologickým
rodičům, že bude ochrnutá, a že oni to nezvládnou. Ale té dívce nic nebylo. Já
bych to nerada rozváděla, protože kdybych tady rozebírala jeden případ vedle
druhého, tak se naše republika nedoplatí u štrasburského soudu.ěkteří to
nezvládnou a jdou ty lidi hledat. Jsem opravdu ráda, že existuje ten pořad Pošta
pro Tebe. Jednak ta Ester Janečková to dělá naprosto báječně a celé řadě těch
lidí se evidentně ulevilo. Když někdo říká, že to nechce vědět, tak musí vydat
víc energie k životu, aby to zvládl. Je to samozřejmě zvládnutelné, ale byl by
šťastnější, kdyby to věděl.

Když se vrátím k náhradním rodinám, které mají romské děti, tak v čem
vlastně spočívá ta práce, kterou s nimi děláte? Jak to probíhá konkrétně?
Konkrétně to probíhá tak, že s těmi lidmi mluvíme. Nejčastější technikou je
moderovaný skupinový rozhovor. Někdy si pozveme nějakého protagonistu. Teď třeba
jsme tam měli pozvaného Milana Maška, který sám vyrůstal jako Rom v pěstounské
péči, což je jedna věc a druhá věc je, že o tom umí báječně mluvit. Uchoval si
řadu vzpomínek a je schopen zajímavých reflexí. Dokázal to dobře zpracovat a
nesmírně mě potěšilo, že se strefil do některých mých tezí, jako třeba že
vzpomínal na to, jaké to pro něj bylo, když ta pěstounka pro něj přišla a pak
zase odešla a zase přišla a že se jakoby poznávali, což se děje docela běžně a
málokdo si uvědomuje, že ty děti žijí v nejistotě. Půjdu tam? Nepůjdu tam?
Prohlíží si mě, jestli jsem dost dobrý, aby si mě vzali. Pokud má fungovat ta
rodičovská autorita, tak jsem i docela pro, aby se ti lidé dobře rozhodli a když
už se rozhodnou, tak by tomu dítěti měli sdělit: My budeme teď tvoje nová máma a
nový táta, ty teď půjdeš k nám. Kdežto tohle to zkoušení, to je pořád
legislativa, která u nás chrání ty dospělé.

Milan Mašek si to dobře pamatoval, bylo mu asi osm let, když si ho ta
pěstounka vzala. Na druhou stranu byl nebývale schopen ocenit práci té
pěstounky, kterou do dneška ctí a je rád, že mu poskytla domov. Nicméně v
určitém věku také hledal své rodiče.

Vyměňujeme si tedy takto zkušenosti. Moderátor, což jsem obvykle já, se snaží
tu diskuzi posouvat směrem k tématům, která považuje za důležitá. Naposledy jsme
skončili u toho, zda můžeme nebo nemůžeme říkat o těchto dětech, že jsou jiné. I
celá řada odborníků a profesionálů řekne: Ty děti jsou jiné. Ty děti z toho
domova jiné. Ale jak jiné? V čem jiné? Je to nějaký jiný živočišný druh, nebo
jsou to lidi jako my?

Vycházím z matějičkovské koncepce základních životních potřeb. Ta je geniální
v tom, že skutečně je natolik univerzální, že dokáže formulovat, že všichni máme
v základě stejné psychické potřeby. S různými kvantitativními odlišnostmi, ale
máme všichni stejné psychické potřeby, ať jsme handicapovaný mentálně, nebo jsem
vědec, nebo jsem Rom. To by nás mělo spojovat. A jestliže já řeknu o nějakém
dítěti, že je jiné no tak, když je někdo jiný, tak ono to už sebou nese, jakože
je horší, trošičku. A já si kladu za úkol dostat skupinu rodičů k tomu, aby toto
přijali a pochopili a netvrdili, že jejich děti jsou jiné. Najít to, co nás
spojuje, a ne to, co nás rozděluje.

O potřebě dětí poznat své biologické rodiče hovoříte během setkání? A
někdy dokonce kontakt dětí s biologickými rodiči zprostředkováváte?
Ten projekt směřuje k hledání kořenů a hledání identity, tak to pochopitelně
není jen hledání identit romské, toho romství, ale také hledání těch rodičů,
kteří mi dali život. Když to ti pěstouni přijmou a pochopí, tak dochází k tomu,
že většinou přijdou sami, ne že my bychom je k tomu nějak nabádali, nebo dokonce
nutili. Přišli sami, protože pochopili, že ty děti ten kontakt a to vědomí, komu
se narodili, prostě potřebují. Oni přijdou za námi, abychom jim pomohli
biologické rodiče těch dětí najít. Někteří si je našli i sami. Pokud se na to
cítí a zvládnou to, tak i to je možné, ale pokud je tam nějaký moderátor, pak je
to bezpečnější. Je to vlastně takový mimochodný výsledek toho projektu. Nakonec
jsem i teď tady v Praze hledala…