Rozhovor s Jasmine Dellal

* První otázka směřuje až do daleké Indie, kde jsi žila se svými prarodiči…

To musím uvést na pravou míru. V Indii jsem nežila, ale navštěvovala jsem Indii každý rok od svých šesti let. Žili tam mí prarodiče a nyní se tam přestěhovala i moje matka.

* Aha. Měla tedy Indie nějaký vliv na tvé rozhodování o tématu natáčení? Jak víme, Romové jsou původem z Indie.

Svůj první film s romskou tematikou jsem začala natáčet krátce poté, co se mi cestou z Indie do Kalifornie dostala do rukou kniha „Cikáni“ od nizozemského autora Jana Yoorse. Cesta byla dlouhá, 24 hodin, celá věčnost… a pak mi došlo, že Romům ta samá cesta trvala tisíc let, takže mých 24 hodin není tak zlých. Když jsem byla zpět doma, začala jsem se více zajímat o to, jak jsou Romové v mém okolí vnímáni. Studovala jsem v Berkley, což je možná „politicky nejkorektnější místo“. A i přes tuto korektnost tam byli lidé, kteří nevybíravým způsobem hovořili o Romech, varovali před nimi, tvrdili, jak jsou nebezpeční. Vnímala jsem ten velký kontrast – a zde se vracím k Indii – a dvěma způsobům vnímání této země. První – Indie je chudá a špinavá a člověk tam musí být opatrný, aby nebyl napaden či okraden, druhý – je to překrásná zem, kde člověk nachází svou duši, hare Krišnu… etc. A právě proto, že jsem tam strávila tolik času, vím, že pravda nikdy není extrém. Takové dva extrémní pohledy jsou stejné v případě Romů. Buď jsou špinaví, chudí a okradou vás, nebo vám otevřou duši, mají v sobě magické kouzlo etc. A protože jsou si ta přirovnání tak podobná, bylo mi jasné, že stejně jako u Indie i u Romů bude pravda někde jinde. Zajímalo mne to. A to byl moment, který rozhodl, co a proč chci natáčet. Impuls pro můj první film „American gypsy“.

* Chybí mi zde ještě jedno pojítko. Ty jsi přece studovala jazyky a literaturu, jak ses tedy dostala ke kameře, režii a k natáčení dokumentů?

Když jsem dostudovala univerzitu, byla jsem velmi idealistická osoba. Rozhodla jsem se, že než opustím tuto planetu, chci udělat něco, co po mně zůstane a co udělá toto místo o malinkatý kousíček lepší. Nemůžu změnit celý svět, ale můžu mít nepatrný vliv. Nejlépe to jde, pokud je člověk politik, ale já bych byla příšerný politik, vážně, nepamatuji si jména, neumím tak a tak vystupovat… hledala jsem jinou variantu. Dokument – film – může působit na lidi, dává prostor k zamyšlení nebo prostě jen dává možnost vidět lidi kolem nás jako LIDI. Zní to hloupě, jistě že víme, že jsme všichni lidé, ale uvědomit si originalitu a jedinečnost každé lidské bytosti už tak snadné není. Zde potřebujeme pomoc. Přihlásila jsem se tedy na studium dokumentaristiky.

* Jak vznikal tvůj nový film „When the Road Bends“?

Když jsem dotočila „American Gypsy“, někdo právě organizoval v Americe koncert cikánské hudby a doslechl se, že jedna bláznivá ženská dotočila film k podobné tematice, zná to prostředí a možná by ji bavilo natočit dokument o tomto koncertě… Oslovili mě a já jsem to brala jako dobrou zábavu. Ale když jsem pak pozorovala všechny ty hudebníky, kteří hovořili tolika odlišnými jazyky, nicméně ve tři hodiny ráno byli schopni se sejít v hotelovém pokoji, měnit si mezi sebou nástroje, na které předtím často ani nehráli a najednou hráli a to všichni společně, komunikovali očima, s obrovskou láskou. Možná ne tou romantickou, ale láskou, která dává vnímat jejich sílu a hluboké porozumění mezi nimi. Je to jako magnet. Byl to neuvěřitelný zážitek. Poprosila jsem organizátory, jestli se bude podobná koncertní akce opakovat, ráda bych byla přitom. Povedlo se… Do roka jsem začala natáčet turné kapel Fanfare, Maharaja, Esma, Taraf, Antonia a Chuan.

* Ve filmu je spousta hudby… Co znamená hudba pro tebe?

Bohužel nehraji na žádný nástroj ani neumím zpívat, ale doufám, že se mi to poštěstí v příštím životě. Ale vážně… Myslím, že dobrá hudba se může dotknout duše takovým způsobem, jakým to slova nikdy nedokážou. Pro mne procítit společně s někým hudbu skutečně hluboce, to je pocit v srdci, je to jako čistá komunikace mezi mým a tvým srdcem. Ryzí komunikace.

* Mám otázku, která se týká stereotypů… Znám mnoho dokumentaristů z celého světa, a velká část z nich při natáčení filmů o Romech volí oblast hudby. Ta je totiž vizuálně atraktivní pro kameru, zároveň přitažlivá pro návštěvníky filmu – většina z nich romskou hudbu miluje. Je tedy „snazší“ prezentovat romskou kulturu skrze dokumenty o romských muzikantech, protože to je něco, co majoritní společnost akceptuje a „obdivuje“ (chce). Neobávala ses takového pohledu na film?

Můj první film o Romech se hudby vůbec netýkal. Ale byl také poměrně blízko stereotypnímu vnímání Romů. Jistě, bylo by jednodušší volit jako hlavní postavu Roma, který je naprostým opakem stereotypu. „Hodného.“ Zvolila jsem ale muže, který naopak vše „potvrzuje“ – je velmi hlučný, pohybuje se na hraně zákona… nechtěla jsem, aby film byl „jen o dobrém Romovi“, právě o té „líbivosti“ spojené s hudbou. Lidé pak říkají – ale ten Rom, kterého znám já, tak dobrý není. Ve svém filmu, prvním i druhém, jsem chtěla ukázat, že nelze takto Romy dělit. Romové, kteří vystupují na pódiu, jsou zároveň Romové, které nechcete potkávat, protože nevíte, že to jsou oni skvělí muzikanti. Když vidím návštěvníky romských koncertů, kteří pouze pro tento jeden večer obléknou dlouhé sukně, velké zlaté náušnice atd., je to jako „Halloween Gypsies“. Jako by si mysleli, že hudebníci – ti dobří Romové – se po koncertě vypaří a objeví se zase až na jiném koncertě. A co se děje mezi tím? Je velmi zlé, když lidé tleskají romské hudbě, a pak jdou domů a dál „nechtějí cikána jako souseda“. Tak TO ničemu nepomáhá a je to pro mne neakceptovatelné.

* Tvůj film již žije svým vlastním životem, ale měnila bys něco ty?

Tolik věcí bych chtěla změnit! Říká se, že film nikdy není dotočený, pouze natáčení skončí. Ráda bych, aby sociální poslání tohoto filmu bylo jasnější, aby hudba měla větší prostor, film by měl být „jednodušší“, vtěsnat fakta na plátno… Asi jsem stále ještě mladá filmařka. Možná ne věkem, ale co se týče řemesla ano.

* Jak vidíš Romy v budoucnosti? Jaké bude jejich „místo“ ve společnosti?

Přibližně jednou za deset let se někdo ozve s tím, že právě teď nastala doba, kdy romská kultura a komunita už v podstatě neexistuje a defi nitivně zaniká. Je to jako s tím stromem v bouři. Ten, který bouři ustojí, nemusí být ten nejsilnější a nejpevnější. Ale ten, který je dostatečně ohebný na to, aby se nezlomil. A taková je romská komunita. Dokáže se adaptovat do každého místa, je ohebná v bouři politické, náboženské i „zeměpisné“, ale nikde nevidím její zánik. Naopak.

* Ve filmu se objeví Johnny Depp, který mimochodem moc hezky říká: „Bylo by skvělé, kdyby lidé měli možnost poznat Romy zblízka a pochopit tak více o sobě – totiž že lež o Romech, které věřili, byla lží jejich vlastního života.“ Na závěr jedna osobní otázka: Tvůj film – Johnny Depp – jeho telefonní číslo? (smích)

Také bych ho chtěla mít (smích).

Děkuji za rozhovor!

***

Jasmine Dellal
* narozena v Anglii, kde vyrůstala, mnoho času ale strávila v Indii, kde žili její prarodiče
* studovala španělštinu, francouzštinu a literaturu v Oxfordu, poté žurnalistiku a dokument na univerzitě v Berkley
* natáčí dokumenty zaměřené na sociální tematiku, vlastní produkční studio Little Dust Productions v NYC, kde v současné době žije

Filmy :
* American Gypsy
* Freedom Writers
* She Says
* When the Road Bends/ Když se cesta klikatí